Trasa GR 11, svěží louky a zasněžené vrcholy

Svěží louky a zasněžené vrcholky Pyrenejí

Mezi klidnými středomořskými plážemi a rušnějším atlantickým pobřežím leží svěží louky, věčně zasněžené vrcholky hor, sluncem vyprahlé, křivolaké skalnaté kaňony, rostou tu husté lesy, rozmanité rostliny, k nebi se tyčí prapodivné tvary vápencových skal a zavítat můžete do údolí, jež jsou tak úzká a zarostlá, že do nich téměř nepronikne paprsek světla…

Upocené cestování do Andory

Po příjezdu do Perpignanu jsme se rozhodovali mezi stopem do městečka Prades, nebo jízdou vlakem o něco dál a tuším že do Villafranche (asi 40 km). Cílem byla Andorra a odtud start po GR 11. Vlakem jsme pohodlně dojeli ještě jednu stanici dál, přičemž průvodčímu to bylo celkem jedno (první poznatek - vlaky čisté, ale starší, nádry hlídají vojáci se samopaly).

Při vystupování a pomáhání s kufry ztepilé Francouzce nás napadlo zkusit ještě jednou stopa. Po dvou hodinách marného boje přiznáváme porážku a platíme euráčema zubačku do Bourg - Madamme.

Vláček vypadá fajn, celkem starý, jeden vůz je i odstřešený. Je bohužel ale plně obsazen, tak vlézáme do "kapotovaného" speciálu. Cesta je dlouhá necelých 60 kilometrů, jsou pěkné výhledy, dostatek tunelů, ale ke konci je to už trošku nuda. Pěšky se dostáváme do Puigcerdy, odtud s velkým štěstím autobusem 35 kiláků do La sau Urguel. Z La Sau pak lehce do Andorry.

Opět nemáme mapu, tak se ji snažíme dokoupit v hlavním městě. Po víc než hodině marného snažení, prošení, ponižování i vyhrožování jdeme na pivo. Máme dobrého průvodce, tak co, snad to dopadne. Ceny piva myslím kolem 2,8 těch Euro (ovšem za půllitr a za točenéSpíme za dětským hřištěm u nedostavěné banky v novém Jurově stanu za těžké prachy.

GR 11 - odpočinek zaručen

Ráno vyrážíme s chutí do trochu vzdáleného Ordina, kde se chceme napojit na trasu Gr 11. Přes Pyreneje vedou v podstatě od moře k moři pouze dvě trasy, respektive trasy tři. Na francouzské straně je to GR 10, která je také uváděna jako HRP "méně lehčí" (HRP je však ve skutečnosti z části neznačená a z části vede po stopách GR 10 či GR 11) a pak právě GR 11, ta se motá po Španělsku. Podle toho, co se dalo vyčíst, je GR prakticky pohodová, převýšením se podobá sedlu Pindula u Rožnova pod Radhoštěm a chodí po ní prakticky všechny věkové kategorie. Je to drobátko jinak.

Připadalo nám, že hřebeny neexistujou, buď se jde dolů, ale hlavně nahoru a turisté vyrážejí na túry jen z chaty na chatu a nejlíp, když se k ní dostanou autem(což je někdy kardinální problém). První den nás o tom přesvědčilo 1 200 metrové stoupání k jezeru Estany Negre, které bylo z části pokryto ledem a sněhovým splazem. Kolem taky sníh, to by nebylo nic zvláštního, ale to jezero mělo tak úžasnou barvu, to se prostě nedá zapomenout. Pro okolí Andory typické keříky pěnišníky byly zrovna v květu a oživovaly svou červenou barvou šeď kamene.

Na loučkách se vyjímaly hořce, příroda jak cumel. Samozřejmě po stoupání jsme statečně klesali asi 500 metrů k bivaku. Cesta obtížná, po drobné suti, dával jsem pozor, když v tom mé cvičené oko zahlédlo záblesk ve skalní dutině. Láhev vína. Doprčic a dokonce skoro plná! Zazátkovaná, nebyla moc zaprášená, zřejmě tak nebyla dlouho. Obsah byl však značně pozměněn, tak sem ji uložil zpátky. Za pár dní se mi o ní zdálo.

Přírodní park Caca a Johanes

Tak tento Caca tvoří vlastně s parkem Alt Pirineau ochrannou zónu pro Parcul nacional Aigüestortes, něco jako u nás zonace v NPR. Potkáváme Belgičana Johanese Lee, který nám poprvé ukazuje celou mapu Gr 11. Věřte nebo ne, skládá se z asi 40 dílů. Johanes jde jeden den jednu mapu. Někdy dvě. To my taky. Johanes spí na chatách. My ne.

Johanes má prachy. My ne. Vychází nám z toho, že vlečeme batoh těžší než on a jídlo nekupujeme. Jenom pivo. Johanes ne. Johanes je prima, pochodujeme, hodně povídáme, pořád se radíme co dál a jak. Jde sám a chce přejít celé Pyreneje. Ve srovnání s náma je to na svých 19 let dobrý borec. Číňan v Pyrenejích je asi vzácnost, ale víc mě zarazilo když mi Kanaďan řekl ahoj.

Další sólista. Varuje nás před velkým množstvím sněhu na HRP v oblasti Pico de Aneto, nadává na komáry v Aguies de Tortes a říká, že si tam odvařil kolena. Tak to potěšil. Studoval v Drážďanech a holku měl z Děčína, no to se to potom učí jazyky. Každý den jsme vycucaní jak citróni, pochodujeme kolem těch 10 hodin, příroda se mění z krásných alpínských luk s průhledně čistými potoky na pusté strmé kopce jen sem tam porostlé něčím zeleným.

Jedna broskev jedno Euro

Jo tak se ceny mají ve vesnici Tavascan. Vám ten název pravděpodobně nic moc říkat nebude, pro nás je to ovšem POJEM. Už jeden den předtím nám chlapík říkal, že je to do Tavascanu 4 hodiny. Nám to trvalo asi 11 hodin. Nemohl to stihnout ani kdyby měl křídla. Těšili jsme se, až ho někde potkáme, abychom mu ručně vysvětlili odhad vzdálenosti.

Před Tavascanem se nám do cesty postavily načervenalé skály, zase nějaká malá rezervace. Krajina docela pěkná, ale nemáme čas ani chuť ji vnímat, pot v očích štípe, není vidět a při každém otevření úst k obdivnému povzdechu máme plno starostí jak vyplivnout nebo polknout opalovací krém smíchaný s potem.

Vesničani mají siestu, jenom my se potíme na kozích stezkách stovky metrů nad údolím. Žár dosahuje hodnot známých nám pouze z Třineckých železáren. A najednou voda. Kde se vzala, tu se vzala, drobný pramínek, celá stezka v délce pár metrů zamokřená. Šlapeme v sandálech, pro horko se nedá v pohorkách vydržet, tudíž brodění bahnem se u nás setkává poprvé s jistou nervozitou a asi po osmé s řevem a obligátními frázemi.

Na jednom takovém zabahnělém srázu to chci podfouknout a obejít horem, trhá se mi ovšem sandál a jen tak tak se chytám stromku. Sandál je roztrhlý, stojím po kotníky v bahně, mám hlad, žízeň a to horko. Počítám do deseti, pak se snažím umýt si trochu nohy(vzácnou pitnou vodou). Sandály nejdou dál používat. Dobře pět let sloužily. Nohy si utírám památečním vojenským tričkem, to se rozpadlo potem. Nakonec s jazyky na vestě a s už po tření sloupanými nosy dosahujeme cíle.

NP Aigüestortes y Estany de Sant Maurici

Po různých dalších zážitcích a trápeních konečně stojíme, či spíše sedíme v městečku Espot, vstupní bráně do tohoto národního parku. Charakteristické jsou jezera, je jich tu přes čtyři sta, od jejich hladin se odrážejí ostré žulové skály, rákosím lemované mokřiny a orchidejové louky. Vody je tu dostatek, samotný název parku znamená prý "propletená voda". Hlavní je ovšem nezapomenout zmínit se o kvantech komárů.

V parku se daří kamzíkům, my dokonce viděli i supa. Dostat do parku se dá taxíky, bílými landrovery. Je to asi 8 kilometrů, ale převýšení je 500 m. Cena za jednoho 4 eura. Chceme se nějak odměnit, tak nakupujeme v obchodě bagety a hlavně pivo v litrových lahvích. Lahváče jsou patrně určeny pro celou rodinu na sobotní party. Děda za kasou se na nás dívá nedůvěřivě.

Za chvíli jsme tam zas a lehce připití si kupujem ještě jedno. Místní nás pozorují a nechápou jak ti Němci můžou tak pit. Každopádně naši pravou totožnost odhalili až Švýcaři co nám dělali fotku. Před nasednutím do auta Jura slavnostně rozbíjí jednu lahev, který mu vyklouzl z větrovky. Řev. Dědci na zápraží se patrně přiučili něco vulgarismů. Vybíráme střepy z pod kol teréňáku. Uvnitř nám anglický hoch chtěl patrně vyjádřit svou účast nad ztrátou alkoholu, ale vybral si krajně nevhodné OK. Naše tupé výrazy ho nenechávají na pochybách. Ano, byl zařazen do kolonky nepřítel.

Park nelze než doporučit, první pohled po příjezdu jakoby charakterizoval i ostatní části parku. Nad jezerem Sant Maurici se tyčí 2 700 metrů vysoké skalní věže Els Encantas ("Okouzlující"). Podle pověsti to mají být dva lovci se psem, kteří na svátek svého patrona šli místo do kostela na lov. Přízračný jelen je vylákal směrem k nebi a blesk z čistého nebe je proměnil v kámen…

Konec nadějí

Máme toho dost. Po dalších a dalších výstupech a sestupech nás dohání Johanes. Kontrolujeme si polohu na jeho výškoměru, zkoušíme dělat další plány nad podrobnou mapou. Musíme se dostat do sedla Vielha a odtud k Pico de Aneto, kolem které jsou sněhu kupy, jak bylo možno na tu dálku vidět z předešlého vrcholku. Další den přicházíme k chatě Restanca, kde se ztrácíme, značení není a špatně se napojujeme na odnož GR 11, což zjišťujeme až po kilometrovém převýšení. Radostí skáčeme metr vysoko. Ti Španěli jsou ale trdla.

U jedné skalky ztrácím rovnováhu a padám tak blbě, že se nemůžu ani zvednout. Kotník nereaguje, bolest nesnesitelná. Dáváme delší pauzu, než se noha vzpamatuje alespoň na tolik, abychom mohli dojít k plesu dole pod námi. Kotník je oteklý. Přitahuji tkaničky a pomalu dopředu. K večeru jsme u cíle, bez tyček bych to asi nerozchodil. Nemluvíme, ale je nám jasné, že s takovou pokračovat dál nemůžeme.

Když se hory zlobí

Blíží se pravděpodobně pěkný průser v podobě bouřky. Začalo to mlhou, pyrenejský Krakonoš se asi naštval a začíná i drobně poprchat. Vítr nabral na intenzitě a jen těžko lze mezi tím lomozem rozeznat temné, stále se přibližující hřmění. Stavíme stan na menší plošince mezi kameny. Všechno navazujeme na kameny, kolíky jsou k ničemu. Nakonec stan obkládáme kameny.

Už je to tu! Jura jen o vlásek stíhá vlézt do stanu. První bouřka nás kosí hlavně prudkým větrem a deštěm, trvá od devíti zhruba do půlnoci. Hřmění je děsné, rozléhá se mezi skalami. Máme strach z blesku, každý rok v Pyrenejích několik lidí dojede právě na blesky při zdejších pověstných bouřkách.

Usínáme, ale asi jenom na čtvrt hodiny. Přichází totiž bouřka číslo dvě. Trvá zhruba do půl třetí. Najednou mě cosi švihlo do hlavy. Přes dvě stěny stanu si razí cestu obrovské kroupy. Naštěstí stan mocně odolává, Jura koupil dobře. Tiskneme se k batohům, stan se ve větru nachyluje a sklápí se postupně na nás. Všechno je nacucané jako houba, plachty jsou níž a níž. Navzájem se neslyšíme, hromy téměř bez přestání bijí, kroupy dopadající na stan dělají taky pekelný hluk. Zato se můžeme dobře vidět. Každou chvíli totiž prořízne tmu blesk a my tak můžeme zkoumat stav stanu a svoje zesinalé tváře. Byla by srabárna nepřiznat, že jsme měli strach.

Třetí bouřka přichází ve tři ráno, je taky velká, ale je to už jenom slabý odvar. Hlavně nejsou kroupy, ovšem lije fest. Usínáme něco před pátou. Ráno kontroluji kotník, je oteklý a bolí dostatečně na to, abychom se rozhodli pro sestup z hor. Věci máme z části mokré a počasí se netváří zrovna dvakrát slunečně. Po 160 kilometrech tedy končíme svoji pouť. Při cestě do civilizace se ještě musíme propracovat doslova závějemi krup. Jsou už částečně odtáté, ale i tak mají v průměru 4 cm, největší dokonce 6 cm.

Moře

Valíme přes Lleidu do Barcelony, tam čekáme na bus do Perpignanu. Zašli jsme si na pivo s jedním Skotem, žije a pije v Barce už 23 let. Při čekání na bus, který má jak jinak skoro dvě hodiny zpoždění, dopíjíme pivo a pozorujeme, jak běhají po nádraží potkáni velikosti kočky.

K moři se dostáváme z Perpignanu pomocí MHD, pláže jsou krásné, písčité, lidí moc ne. Vybíráme si úsek zcela opuštěný, jedinou nevýhodou je vítr, když fučí bere sebou množství písku a to je mazec. Voda nedosahuje teplot nikterak závratných, asi jenom 20 - 22 stupňů, ale jelikož za sebou máme koupel v plese, tak to ještě jde. Odpoledne se začínají rozjíždět větší vlny, střídáme se v plavání, přibývá lidí.

Ali, ali ali

Pro nás klíčové slovo. Teda nejen pro nás, hlavně ho používají policajti. Postavili jsme stan na veřejném plácku. Jedna místní bezdomovec k nám hned přispěchal a patrně něco chtěl. Kdyby věděl, že mám jenom 2,5 těch jejich, tak by se asi potrhal smíchy. Jura vymyslel novou teorii o našem původu, odteď budeme říkat, že jsme Rusové, Jevgenij a Ivan. Na bezdomovce by to mohlo zabírat, z Rusáků mají tady strach.

V noci nás boucháním na stan budí policajti, nemůžeme tu stanovat, není to povoleno. Hlavně, že všude nechávají psi své navštívenky, to je v pořádku. Musíme jít do kempu dva kilometry a hlavně asi za 10 Euro. Kde je ten kemp? Policajt jen ukáže směr a snaží se zvukově napodobit automaty. Ne moc přesvědčivě. Patrně je to u nějakého kasina. Za rohem zahýbáme jinam a hledáme další plac, za půl hoďky už ležíme na menším políčku.

Druhý kontakt s policií máme v Perpignanu, kde zrána spíme s Alžířany v čekárně na vlakáči. Zase nám berou pasy, volají někde na ústřednu, trvá jim to snad půl hodiny. Nakonec nás i prohledávají, jak v americkém filmu, prohmatávají po těle, patrně hledají nějaký samopal či co.

S policajty jsme měli tu čest ještě kousek před Lyonem, řidič busu vjel špatně na mýto, tak nás hned odstavili a začínají namátkově prohledávat autobus se psem na drogy. V autobuse je jenom asi deset lidí, Němci, Angličani, takže je jasné, že naše zarostlé huby právem poutají pozornost. Jeden polda nám bere pasy a zas v nich důležitě listuje. Určitě něco pašujeme, máme tam razítka z Bulharska, Ukrajiny a Srbska. Pes u nás nic nenašel, ale pro jistotu ho pořád posílají znovu.

Snad nejdramatičtější bylo ale zatýkání na Rozvadově. V Německu jsem se začal bavit s jedním chlapíkem a vylezlo z něho, že jede po 13 letech domů do Brna. Deset let byl v Cizinecké legii a teď pracuje někde u moře. S legií projel dost Afriky, ale sloužil i ve Francouzské Guyaně. Teď jede domů, protože má nějaký akutní rodinný problém a taky chce vidět svoji matku.

Po deseti letech v legii dochází ke změně identity, takže chlap má francouzský pas a nové jméno. Ale ani to nestačí, na hranicích stojíme nápadně dlouho, stačí si jenom vyměnit prachy, tuší už nejhorší, tak si obléká větrovku. Za chvilku přichází policajt a prochází bus, pak ho vyzve k vystoupení. Venku na něho už čekají. Mají z něho asi strach a není se co divit. Jo služba v cizí armádě je průser, ale zřejmě bude mít na svědomí i něco závažnějšího.