Ze Šútova na Malý Kriváň a Kľačianskou Maguru

Jarní okruh Malou Fatrou

Už od samého rána bylo jasné, že dnešek bude krásný den. Ptáci zpívali, vycházející slunce ozařovalo vrcholy Malé Fatry a na Krpeľany se přes Ľubochnianské sedlo valila mlha ze sousední Liptovské kotliny.

V Šútově mě inverze na pár minut pohltila také. V této pošmourné atmosféře jsem musel překonat nepříjemnou první část cesty, která vede podél velice frekventované silnice. Ale nevadí, od teď bude už jen líp.

Konečně odbočuji od silnice na nezpevněnou cestu a procházím okolo několika domků do Rieky, části obce Šútovo. Z Rieky vede k Šútovkému vodopádu zpočátku asfaltová silnice, která končí u chaty v lese. Dál pokračuji po kamenité cestě a sleduji, jak slunce pomalu zalévá svým světlem svahy po mé levé ruce.

K vodopádu dorazím akorát ve chvíli, kdy je krásně osvětlen vycházejícím sluncem, kterému ještě nebrání listí na okolních stromech. Na chvilku si tu jen tak sednu a posvačím. Nakonec ještě vyleji trochu vody, které jsem si s sebou vzal zbytečně moc.

Od vodopádu začíná prudké stoupání lesem, zprvu po levém břehu potoka, který však po polorozpadlé lávce překročím hned několik metrů nad vodopádem a pokračuji stále výš, až nakonec vyjdu z lesa na louce, ještě zmáčené tajícím sněhem. Odtud se mi otevírá výhled na Stoh a louky pod hřebenem. Ještě několik výškových metrů a jsem u Mojžíšových pramenů. Vydávám se nad lesík nad prameny hledat salaš, o které jsem se nedávno někde dočetl a po chvíli ji skutečně nacházím. Tedy to, co z ní zbylo.

Na podlaze, která jako jediná část stavby zůstala na svém místě, zbyl jen hrnec a tenisky, kousek vedle leží kamna a konstrukce stolu, o něco níž, zaklíněná mezi stromy, je plechová střecha. Škoda, muselo tu být krásně. Před lavinami bývala salaš chráněna kopečkem, který stál mezi ní a strmými svahy a byl odtud pěkný výhled na Stoh a zpoza něho vyčnívající kousek Velkého Rozsutce.

Trochu zklamaný se vracím zpět na cestu a dál stoupám do sedla mezi vrcholy Hromové na hlavním hřebeni a Úplaz stojícím trochu stranou. Cestou překonávám první sněhová pole, do kterých místy zapadám až po kolena.

Už jen traverz pod vrcholem Chleb mě dělí od Chaty pod Chlebom, před kterou si ještě z pramene doplňuji vylitou vodu. Na chatě kromě mě nikdo není. Chvilku posedím venku na příjemně hřejícím sluníčku s šálkem místní speciality - Chlebským čajem, a pokračuji v cestě do Snilovského sedla, kde je už trochu rušněji.

Pod sedlem je horní stanice lanovky z Vrátné doliny a hned vedle rozcestí v sedle se nechávájí na vleku vyvézt lyžaři využívající poslední sníh. Moc se tu nezdržuji a vyrážím na Veľký Kriváň, který je celý pokrytý tající námrazou. Začíná foukat a tak poprvé od vodopádu zase oblékám bundu.

Malá Fatra. Celková délka tohoto pohoří náležejícího do Západních Karpat je asi 52 kilometrů, maximální šířka Malé Fatry pak dosahuje asi 16 kilometrů. Malá Fatra je budována převážně krystalickými horninami,
jen v obalové sérii nalezneme druhohorní sedimenty v podobě vápenců, slepenců či břidlic. V některých partiích pohoří se ale objevují i velice staré prvohorní horniny (arkózovité pískovce, fylity aj.) «

Z Kriváně se otevírají výhledy na všechny blízké i vzdálenější vrcholy, jako jsou Malý Kriváň a Pekelník na jedné straně, Chleb, Hromové, Steny a Poludňový grúň na straně druhé. Za nimi se tyčí Stoh, Veľký a Malý Kriváň. Díky poměrné dobré viditelnosti jsou vidět i okolní pohoří: Oravské Beskydy, Chočské vrchy s dominantním Velkým Chočem, za ním Roháče, o něco více vpravo Nízké Tatry a ještě víc vpravo Veľká Fatra.

Moje cesta mě dál vede přes Pekelník, na kterém se ještě drží poslední zbytky převějí, do sedla Bublen a ještě o něco níž pod ostrý hřebínek vedoucí k Malému Kriváni. Stoupání na Malý Kriváň je poměrně strmé a stále i dost zasněžené. I tady se místy ještě udržely převěje. Podle stop ve sněhu to vypadá, že tudy dnes již přede mnou alespoň jeden člověk prošel a tak většinou kopíruji jeho stopy. Kousek před Kriváněm vyplaším ze vzdálenosti asi deseti metrů nějakého ohromného ptáka. Řekl bych, že jsem se mnohem víc lekl já jeho, než on mne.

Na Malém Kriváni opadává roztávající námraza z betonového sloupu. Kvůli silnému a studenému větru si sedám kousek pod vrchol, odpočívám a promýšlím další cestu. Díky četným a místy docela hlubokým sněhovým polím postupuji trochu pomaleji, než jsem čekal a tak se rozhoduji pro traverz po žluté značce ze sedla Priehyb do sedla pod Suchým, namísto původního plánu pokračovat po hřebeni přes Stratenec a Biele skaly a do sedla pod Suchým sejít až ze Suchého.

Sestup z Kriváně do sedla Priehyb probíhá bez problémů, zato "zkratka" po žluté mě stojí spoustu sil, nejen fyzických. Svah je tu většinou dosti strmý a celý travnatý, takže na mokré slehlé trávě několikrát padám na zadek. Poprvé se tomu ještě usměji ale po páté mě to už přestává bavit. Aby to nebylo tak jednotvárné, trávu občas vystřídají velká a hluboká sněhová pole, do kterých někdy zapadám až kyčle, jindy sebou švihnu do sněhu celý.

Po vytrvalém boji se konečně dostávám do sedla pod Suchým. Odtud jdu na chatu pod Kľačianskou Magurou. V lese, kterým procházím ze sedla až k chatě, je sice také dost sněhu, ale cesta je podstatně frekventovanější a sníh ušlapaný.

K chatě docházím po asi třičtvrtěhodině a hned si objednávám velké kafe, které srkám na lavičce před chatou. Do odjezdu autobus z Turčianských Kľačan mám ještě dost času a tak už nikam nespěchám a v klidu vstřebávám paprsky zapadajícího slunce (večer doma zjišťuji spálený obličej). Později se vydávám na pomalou cestu dolů do vesnice.