Reportáž ze setkání autorů, Súľovské vrchy

Návštěva pohoří aneb stručná reportáž ze setkání autorů Trekingu 2013

Súľovské vrchy se nacházejí v severozápadní části Slovenska jižně od Žiliny a jejich hranice sahají zhruba k Považské Bystrici a Rajeckým Teplicím. Na severu sousedí s pohořím Javorníky, na východě s Malou Fatrou a na jihu se Strážovskými vrchy, přičemž se samy dělí na tři podcelky, a to Súľovské skaly, Skalky a Manínskou vrchovinu. V posledně jmenované části najdeme i nejvyšší vrchol celého pohoří Veľký Manín (891 metrů).

Naprosto stejný popis pohoří jsem už sice uvedl při líčení našeho treku do těchto končin v roce 2008, protože se ale vůbec nic nezměnilo, rozhodl jsem se vykrást sám sebe. Tolik úvod, věnujme se návštěvě uvedených končin.

Na rozdíl od několika let staré návštěvy přejíždím státní hranice sám a namísto v Bytči vystupuji z vlaku v Považské Bystrici. Protože se okresní město halí do husté mlhy a mezi domy se táhne neprostupná šeď, nijak dlouho se v ulicích nezdržuji.

Čtěte také: Hřebenem Súlovských skal na Žibrid, turistické trasy v Súlovských skalách

Obratem vyrážím po žluté turistické značce do terénu. Dávám civilizaci sbohem a nořím se do lesa. Stoupám a vycházím na loukách pod vrchem Ondrejová (509 m), odkud je za pěkného počasí nádherně vidět Veľký Manín. Já si o něm, pokud vynechám nepatrný mžik, kdy se nepatrně rozestoupí bílé cáry, mohu nechat pouze zdát. Mlha je zkrátka prevít.

Veľký Manín

Pohlcuje mne opět les, nadávám na lesáky. Cesta je pěkných pár metrů rozrytá od těžké techniky a každou chvíli mi pod podrážkami bot čvachtá bahno. Naštěstí nepříjemný úsek netrvá dlouho, navíc se mění počasí. Jak stoupám stále výš, vyjasňuje se a konečně vysvitne sluníčko.

Pokračuji na Veľký Manín, zastávku činím u rozcestníku Vápencová jaskyňa. Neznamená to však, že bych se rozhodl podniknout geologický průzkum, odskakuji si na blízké skalisko. Z něj se nabízí výborný výhled převážně východním směrem. Ukazuje se nejvyšší vrchol podcelku Súľovských skal Brada (816 m) a další kopce navštíveného pohoří, přímo pode mnou se nachází Kostolecká tiesňava.

Pokračuji po vrcholovém hřebeni a značku dočasně opouštím pod nejvyšším bodem. Vystupuji na Veľký Manín (891 m), čímž si plním své přání - při návštěvě těchto míst v roce 2004 jsme na vrcholek nevylezli. Na nejvyšší kótě Súľovských vrchů se nachází kamenná mohyla, výhledy zakrývá porost. Dojde na ně o kus dál.

Když už zase po značce sestupuji z hory, otevírají se mi z rozsáhlé paseky pohledy na západ. Stejně jako ráno mi ale není příliš přáno. V údolí stále vládne inverze a řečiště Váhu se halí do mraků, nevidím ani nedaleký Povážský hrad. Nad bílou kaši vystupuje jen špička kopce Klapy a vzdálené vrcholky Bílých Karpat - Vršatská bradla.

Manínska tiesňava

Sestupuji do mlhy a přicházím do kempu Manín, toho času zavřeného, příliš se tomu nedivím. Je pátek a konec listopadu, v tomto období moc turistů po horách nechodí - přesto restaurace k večeru otevírá.

Obědvám z vlastních zásob a přesunuji se k Manínské tiesňavě. Jedná se o hluboký vápencový kaňon vyhloubený Manínským potokem, jehož řečiště od sebe odděluje kopce Veľký a Malý Manín.

Úzkou soutěsku protíná silnička, po níž se v nejužším bodě nejede po asfaltu, ale po dřevěných trámech - úsek rozšířili v roce 1933, jelikož jím neprojely ani povozy a formani je před průchodem museli rozebírat a na druhé straně zase skládat. Od roku 1967 se jedná o národní přírodní rezervaci, proto cestu lemují cedule naučné stezky. Ty upozorňují na přírodní krásy, těch si ale příliš neužiji. Od Váhu vnikají do soutěsky mlžné mraky a zahalují skaliska do bílé kaše, spláču nad výdělkem.

Jakmile však projdu Manínskou tiesňavu, mění se okolní scenérie jako mávnutím kouzelného proutku. Mlhu nechávám za zády a opět vysvitne sluníčko. Hned se mi jde o poznání veseleji. Přes obec Záskalie přecházím ke Kostelecké tiesňavě. Tentokrát vidím vápencová bradla, nade mnou se zvedá nejvyšší převis na Slovensku. Kaňon vznikl působením Manínského potoka, který od sebe tentokrát odděluje vrchy Drieňovka a Kavčia skala.

Kostolecká tiesňava a Vrchteplá

Z chráněné přírodní rezervace Kostolecká tiesňava pokračuji na Kostolec a Vrchteplú, v druhé obci si zaskočím do krčmy na pivko a borovičku. Žízeň je žízeň a potřebuji i něco na zahřátí, začíná se ochlazovat. Na delší zdržování mi však nezbývá čas. V pozdním podzimu se brzy stmívá, a tak nesmím zahálet, pokud chci včas dorazit na místo určení.

Pokračuji v túře a míjím pramen s pitnou vodou. Stoupám k lesu po krásným lukách, od nichž jsou pěkné výhledy na jih. Následně sestupuji do Súľova, do rekreační oblasti dorážím se setměním. Končím těsně před obcí Súľov v chatě stejnojmenného jména; na sraz autorů časopisu Treking přicházím jako třetí, čímž získávám pomyslnou bronzovou medaili. Jelikož mi je ale "placka" k ničemu, nebudu se jí chlubit. Večer ubíhá pohodově. Bavíme se a spát jdeme dlouho v noci; nevím proč, ale připadá mi, že obsluha touží po pelechu víc než my.

Súľovské skály

Další den nemůže - samozřejmě že může, ale to my nečiníme - následovat nic jiného, než návštěva nejkrásnějších míst Súľovských skal. Sice jsme do nich v minulosti už všichni zavítali (snad se nemýlím), krása některých lokalit se ale nikdy neokouká. Navíc nám přeje počasí a svítí sluníčko, vyrážíme do terénu. Míjíme kamenný hřib a poté se ubíráme přes louky, na nichž se pase stádo ovcí; obklopují nás kopce a skaliska. Jeden krásný výhled střídá druhý, zkrátka nádhera.

Naši první větší zastávku, pokud vynecháme výhledovou cestu, představuje Šarkania diera. Jedná se o největší jeskyni Súľovských skal, jež dosahuje délky šedesát jeden metr, portálový vchod má výšku dvacet metrů. Na rozdíl od pět let staré návštěvy, kdy byl uvolněn žebřík, a tak jsme radši k útvaru nelezli, šplháme nyní vzhůru. Jeskyně je vskutku majestátní, a tak se nelze divit, že byla obývána už v pravěku. Archeologové v ní objevili dvě lebky plus kosti medvěda jeskynního, pozůstatky tura i dalších zvířat.

Pokračujeme po žluté značce, která nás vede vzhůru úzkým žlebem. Obklopují nás strmá skaliska a turistům jsou vzhledem k obtížnějšímu terénu ku pomoci tři žebříky (od mé poslední návštěvy jeden přibyl). Nad soutěskou se nachází Obrovská brána, jež představuje největší okno Súľovských skal. Dosahuje výšky cca jedenácti metrů a šířky cca deseti metrů.

Zajímavá skaliska se nachází i u rozcestí Roháč-Čiakov, kde se krátce zdržíme. Poté po červené značce obtáčíme Súľovskou kotlinu. Podcházíme vrchol Brada, na nějž se nedá vylézt, každou chvíli zastavíme na některé z mnoha vyhlídek.

Súľovský hrad a Gotická brána

Další významný bod představuje hrad Súľov, do jehož vrcholových partií se leze po žebříku skrze okno. Ze samotného sídla příliš moc hradeb nezbylo, z vrcholu se ale nabízí krásné výhledy; člověk si připadá jako v pohádce.

Naše poslední zastavení patří třináct metrů vysoké Gotické bráně, jež představuje asi nejznámější útvar Súľovských vrchů. Poté zbývá sejít k chatě a den je za námi; snad mi bude prominuto, že jsem vylíčil jednotlivá místa dosti povrchně. Už jsem ale danou oblast kdysi popisoval a každý cestopis o Súľovských skalách zmiňuje tyto končiny; nerad bych stejně jako na začátku vyprávění vykrádal sám sebe.

Směr Hričovský hrad

Večer je opět příjemný a spát jdeme v pozdních hodinách, nastává neděle. Někdo se chystá k bezprostřednímu odjezdu a jiní hodlají nalézt v terénu Malou skalní bránu, můj záměr je jiný. Procházím obcí Súľov-Hradná a podél ohrady s divou zvěří, jež se mě zřejmě polekala a kamsi zalezla, stoupám do kopce. Tam mě zaujme z lesa se ozývající halekání. Že by někdo volal o pomoc?

Pokud ano, vybral si případného zachránce špatně, moje první pomoc se může proměnit v pomoc poslední. Naštěstí se záhy ukazuje, že se mýlím. Místní lidé pořádají hon na divočáky a snaží se je sehnat do údolí, ženou je mým směrem. Kance naštěstí nepotkám a též po mně nikdo omylem nevystřelí, pokračuji ve výšlapu.

Přes další vyhlídku vystupuji do Roháčského sedla, kde kromě kříže s Ježíšem stojí od roku 2010 dřevěný přístřešek. Po cestě s vyhlídkami přecházím k rozcestí Roháč-Čiakov, kam jsme zavítali už včera. Tam opouštím známou stezku a odbočuji, láká mě nová lokalita.

Dobře hodinu se ubírám lesem a dostávám se na hrad Hričov. Jak je patrné na první pohled, sídlo je opravováno, o restaurátorských pracích svědčí i naučná stezka, která vede na vrchol z Hričovského Podhradí. Na jednotlivých panelech je popsána historie sídla, již si, jelikož jdu v opačném gardu, přečtu odzadu.

Abychom v tom ale měli pořádek, uvedu data ve správném znění. Už v 9. století stál na bradle dřevěný hrádek, kamenné sídlo je zmiňováno prvně v 13. století. Vlastnili ho postupně Beychovci, Balašovci a samozřejmě nechyběl ani Matúš Čák Trenčianský, v 15. století ho ovládl husitský hejtman Svidrigal. K posledním výrazným úpravám došlo v roce 1627 za Thurzovců.

Na konci 17. století zasáhl hrad blesk a došlo k požáru, jenž měl nedozírné následky. Sídlo bylo opuštěno a začalo pustnout. Do dnešních dob se dochovaly obvodové zdi a z některých míst se nabízí slušné výhledy do kraje.

Historické sídlo, jež představovalo můj hlavní tahák posledního dne, mám za sebou. Scházím do Hričovského Podhradí a přemisťuji se do Dolného Hričova, současně uzavírám své povídání o setkání s autory a kamarády z časopisu Treking, které jsem si rozšířil o návštěvu několika zajímavých míst. Súľovské vrchy zkrátka nemají chybu.

Další související články: