Turistika: Temešská skála v Strážovských vrších

Turistika ve Strážovských vrších

Slovenské pohoří Strážovských vrchů je celek Fatransko–tatranské oblasti, známé především nejvyšším vrcholem Strážov (1 213 m) a majestátním Vápečem (955 m). Dále jsou proslaveny lázněmi Trenčianské Teplice, rázovitou vesnicí Čičmany a hradem Bojnice. Avšak vzhledem k rozloze okolo 900 km², kdy délka pohoří od severu na jih má 40 km a šířka až 30 km, skýtá horstvo řadu dalších zážitků v horských podcelcích, které nejsou tak obecně známé.

Jedním z nich jsou Nitrické vrchy a Malá Magura se svými krátkými rozsochami. Mezi Nitrickou dolinou a masivem Malé Magury se vypíná vápencový skalnatý protáhlý vrchol Temešská skála s vynikajícími výhledy. Ve svém příspěvku se zaměřím na část hřebene Nitrických vrchů a Temešskou skálu.

Čierny vrch a Rokoš

Za východisko této trasy jsem si zvolil Nitrianské Rudno (320 m), asi 13 km na severozápad od Novák. Je zde od roku 1951 hezká vodní nádrž (0,72 km²), která tuto oblast činí atraktivní hlavně v létě a je zde díky možnosti vodních sportů řada pensionů (Normandia, Priehrada, Baník), kde je se možno ubytovat. Dříve to byla hornická osada, kde se těžily drahé kovy, které jí daly název.

Z Nitrianského Rudna je to asi 40 minut po zelené značce na konec vesnice Rudnianská Lehota, odkud začíná stoupání lesní cestou k louce s lyžařským vlekem a malou chatkou horské služby. Je po nočním dešti, mírně mrholí a kolem potoka v Malé dolině potkáváme několik žlutočerných mloků skvrnitých, kteří si to nekompromisně rázují bůhví kam. Potok je lemován kvetoucími žlutými petrklíči, je to balada. Od spodní stanice šlepru je to již skok do sedla pod Čierným vrchem, kde mají lesáci maringotku.

Sedlo ve výšce 785 m je opět na krásné louce s výhledy hlavně na západ. Zde zelená značka potkává červenou a po ní je lehce dosažitelný Čierný vrch (996 m), již v centrálním hlavním hřebeni. Je to výrazný orientační bod s výhledy a vrcholovou knihou, je zde i dřevěný kříž. Má ve Strážovských vrších i další dva jmenovce, ti se však nalézají v oblasti Zliechovské hornatiny. Vzhledem k mizernému počasí nejsou výhledy dnes téměř žádné. Nezbývá, než doufat, že se to cestou na Rokoš směrem na jih vylepší. To se naštěstí skutečně stalo.

Následuje klesání do sedla Rázdelie (700 m) na louce v lese. Přes Košútovou skálu (840 m), odkud již jsou částečné výhledy na vodní nádrž v N. Rudně, konečně dobýváme nám dosud neznámý vrch Rokoš (1 010 m), který je však v podstatě skupinou více vrcholů s omezenými výhledy. Vzhledem k výskytu teplomilných rostlin, které zde dosahují nejvyšší polohy v Západních Karpatech, bylo území od roku 1974 vyhlášeno státní přírodní rezervací, boční svahy jsou skalnaté, mnohdy připomínají malé skalní město a působí velmi romanticky.

Zapisujeme se do vrcholové knihy, jsme zde dnes druzí návštěvníci. Občerstvujeme se pěnivým mokem v plechu, na čep si musíme ještě chvíli počkat. Zaujme nás odbočka k novému památníku slovenských velikánů Ludovíta Štúra a Alexandra Dubčeka, rodáků z nedalekého Uhrovce. Je od vrcholu vzdálen asi 8 minut na západ a byl postaven na překrásné louce. Původně vznikl již v roce 1968, ale pak byl zbořen. Pomník vybudovali následně v roce 1996 pod vedením SDS v Uhrovci k 181. výročí narození Ľ. Štúra, 75. výročí narození A. Dubčeka a 52. výročí SNP obětaví obyvatelé okolních obcí za pomoci studentů z Bratislavy.

A. Dubček zůstane pro naší starší generaci navždy symbolem pražského jara a demokracie v podmínkách socialismu s lidskou tváří, jenž byl ovšem následně shledán jako nereformovatelný. My, kteří jsme byli v roce 1968 studenty, však na něho vždy budeme vzpomínat jako na našeho statečného Sašu, ať to v Moskvě dopadlo jakkoliv. Ale to nepatří do tohoto časopisu. Nad památníkem je asi 15 m výše velký dřevěný kříž, zapaluji deštěm uhaslou svíčku v bakelitovém kelímku.

A hle, obloha se jakoby zázrakem trhá a my vychutnáváme nádherné výhledy směrem k bílým siluetám Uhrovského hradu (591 m), který se nalézá v lesích nad obcí Uhrovské Podhradie (310 m), asi 15 km od Bánovců nad Bebravou. Odtud je možno ho navštívit po zelené značce. Nedaleko je i rodiště slavných - velká vesnice Uhrovec, odkud se pořádají tradiční výstupy na Rokoš. Bohužel se za chvíli opět zatahuje, asi výtka našim hříchům a atheismu. A nebo svíčka ve větru opět uhasla. Chvilku to ale fungovalo!

Vracíme se k vrcholu a mírně klesáme k rozcestníku do sedla pod Rokošem (945 m ). Zde opouštíme červenou, která pokračuje na západ na Jankův vršek a do Uhrovce. Pokračujeme, nyní již po modré značce, pod zalesněným, byť rovněž skalnatým Malým Rokošem (957 m) do dalšího sedla Pinkovie viechy (822 m).

Odtud se nabízejí dvě možnosti dalšího putování, buď zpět do N. Rudna po zvláštním zelenobílém značení (2 h) nebo dále na jihovýchod do Diviacké Nové Vsi (270 m), kterou využíváme s častými výhledy na Prievidzu a její paneláky i hřeben pohoří Vtáčnik, který je nám důvěrně znám a proto vrchol tuším někde v šedivé čepici mraků, kterých se dnes již nezbavíme.

Následně na překrásné louce, poseté divokými hyacinty nalézáme udržované ohniště. Rozděláváme oheň a opékáme kabanos, který chutná lépe než nejvybranější pochoutky v zazobaných restaurantech velkoměst. Po sestupu do vesnice D. N. Vsi to zapíjíme konečně ve stylové restauraci čepovaným mokem značky Steiger z vyhnianského pivovaru v Štiavnických vrších, který se dříve jmenoval Sitňan na počest nejvyšší hory tohoto půvabného sopečného pohoří a k večeru se autobusem vracíme do pensionu v N. Rudnu , kde nás čeká teplá večeře. Celý okruh trvá 7 - 8 hodin. I přes nepřízeň počasí Rokoš nezklamal! A co teprve později, až budou kvést všechny kytky.

Temešská skála

Východiskem na tento výrazný dolomito - vápencový skalnatý vrchol mezi Nitrickou dolinou a masivem Malé Magury je obec Teméš (500 m). Jedná se o přírodní reservaci s rozlohou 58 ha od roku 1986. Na konci vesnice je budova s pamětní deskou obětí 1. a 2. světové války, v roce 1945 se přes obec přehnala fronta a padlo zde i 49 rumunských vojáků, kteří možná pocházeli z Retazatu nebo Fagaraše. Samotný výstup začíná po nádherných loukách se smrčky a borovicemi, chce to foto. Jdeme po žluté značce.

Po vstupu do bukového lesa je stoupání docela výživné a v dešti a blátě musí být zajímavý sestup. To se však naštěstí nekoná. Takže v pohodě asi po 30 minutách stojíme u rozcestníku v sedle pod Temešskou skálou, odkud je to 1,5 hod. na nejvyšší bod Malé Magury (1 146 m). Na vrchol skály je to již jen kousek, těšíme se na výhledy.

Samotná Temešská skála (910 m) je široký skalnatý masiv, takže výhledů je hned několik, avšak z různých míst. Vidíme Vtáčnik, Rokoš, Homôlku, Vápeč, Strážov i Klak v Lúčanské Malé Fatře. Jako malebná kulisa vyhlíží pod námi vesnička Temeš s červenými střechami domků. Je té krásy najednou trochu moc, proto si ji vychutnáváme po částech asi 20 minut a zapíjíme jí pro změnu topolčianským pivem, které má mnohdy vydatný projímavý účinek.

Ale co by horal neudělal pro své zdraví! Je to skutečně další perla Strážovských vrchů, která díky tvaru sice nemůže konkurovat majestátnímu Vápeči, který je odtud jako na dlani, ale má zase jiná kouzla. Romantiku poněkud kazí stoupající dýmy tepláren v Novácích, ale místní borci někde pracovat musí a zajisté funguje odprášení a odsíření. Poté, co část stromů západních svahů Vtáčníku lehla popelem. Před patnácti lety mi o příčinách mrtvých částí lesa vyprávěl ochotně místní pólovník, když jsem sestupoval z vrcholu do Zemianských Kostolan.

Je to zvláštní pocit, všude kolem známé prochozené kopce a nezbývá , než bilancovat a skládat si mozaiku těchto horských puzzlí, která do sebe snadno zapadají. Ale ani zdaleka nemám ve Strážovských vrších prochozeno všechno, takže nezbývá, než se těšit na další díly pestré skládačky někdy jindy. Výstup na Temešskou skálu z Temeše a sestup zpět trvá 2,5 – 3 hodiny, je to tedy snadná půldenní túra, kterou lze výhodně naplánovat i při průjezdu tímto kouzelným pohořím. Romantiku skal zajisté ocení i děti.