Přechod Strážovských vrchů a Malé Fatry

Týdenní trek na Slovensku (1)

Strážovské vrchy - ne příliš známý kus nádherné krajiny u našich východních sousedů. Kus krajiny, kde nejvyšší kopec Strážov dosahuje něco málo nad 1 200 m n. m., a kde se přesto nevyhnete náročným stoupáním. Ta jsou v případě pěkného počasí odměněna dech beroucími výhledy a vám prostě nezbude nic jiného, než stát a koukat s otevřenou pusou na tu nádheru.

Strážovské vrchy jsou kusem krajiny, kde za celý den kromě pár ještěrek a stáda laní na rozlehlých kvetoucích loukách klidně nepotkáte ani živáčka a kde vám v podvečerním šeru bude nad hlavou neslyšně přelétávat sova. Kus krajiny, který vás překvapí svou nedotčeností, a kde se zároveň nevyhnete nějaké té civilizaci.

Za Fačkovským sedlem plynule přechází Strážovské vrchy v Malou Fatru. Kopce se zvýší, odlesní, a výhledy se umocní. Přesto ještě pořád nejste v národním parku, nejste natolik svázaní přísnými pravidly. Přesto vám ta krása všude kolem vás nedovolí chovat se jakkoliv nepatřičně.

Pátek

Jako dopravu volíme vlak. Vyrážíme z Brna až odpoledne po práci. S jedním přestupem jsme v naší cílové stanici Trenčín krátce před půl sedmou večer.

Čtěte také: Toulání po kotarech Strážovských vrchů, Považský Karpattrek (2)

Impozantním Trenčianským hradem se pokocháme jen z dálky, stejně už mají zavřeno. Po červené turistické značce stoupáme směrem k obci Soblahov. Lesopark, který opravdu žije, se postupně změní v les a vedle nás se najednou objevuje plot s ostnatým drátem a nápisem "Pozor, ohrožení života." To mě, narozdíl od dvou mužů v maskáčích se zbraní na zádech a jakýmsi divným dalekohledem korzující v tomto zarostlém areálu kolem plotu, nevyděsí. V tom nočním šeru se tam opravdu necítím moc dobře, a ráda vyjdu na louku.

Za chvíli už dorazíme k nové rozhledně nad obcí Soblahov, kde máme v plánu strávit noc. Součástí rozhledny je i poměrně velký přístřešek, takže nestavíme stan a usteleme si na betonu pod střechou.

Mapa , > 7 km, ^ 289 m, náš celkový čas: 1:30 hod

Sobota

Nemusíme balit stan, se snídaní taky práci nemáme (snídáme buchty z domova), proto vyrážíme už v 8:15. Sejdeme do obce Soblahov, a pak už je tady první stoupání. Je vedro, až dusno. Fyzička prozatím mizerná. Na Ostrý vrch, který je mimo trasu, raději ani nejdeme. Mapa výhled neslibuje a kopců nás čeká ještě víc než dost.

Lesy střídají kvetoucí louky. Spousta různých druhů květin. Nejsem žádný botanik, ale ocún poznám bezpečně. Celý život mám představu, že je to vlastně hrozně vzácná květina, a tady je jeden vedle druhého.

V sedle Lúčky křížíme trasu cyklistického závodu. Po pár kilometrech lesem se dostáváme na silnici, po které scházíme do Trenčianských Teplic. Je víkend a na náměstí to žije: nějaký trh a folklorní vystoupení. Jen těžko hledáme místo na nějaké zahrádce, kam bychom si sedli na jídlo a nějaké osvěžující pití. Četná pítka na promenádě osvěžení nenabízí, voda je teplá (Teplice, aha!).

Projdeme lázeňským parkem a začínáme (zase) strmě stoupat. Vyšplháme se poměrně vysoko a na následujícím úseku naší trasy jsou četné odbočky slibující výhledy. Využíváme je. Ocitáme se na skále, která strmě padá dolů a před námi se otevírají výhledy na pár dědinek pod námi, rozlehlé louky a zalesněné kopce, za kterými jsou v modravém oparu kopce ještě vyšší. Jsou to prakticky první výhledy při tomto putování.

Pod Omšenskou Babou doplníme v pramínku vodu, v čerstvě natřeném přístřešku namočíme mapu do barvy, a protože je ještě poměrně brzy, vydáváme se dál, až na louku nad obcí Dolná Poruba. Když na tuto louku vyjdeme, objeví se před námi v dáli kopec s výraznou skálou osvětlený večerním sluncem. Shodneme se a doufáme, že TAM teda rozhodně nepůjdeme.

Kus od cesty, v závětří, stavíme stan. Večeříme na lavičce u jednoho ze zastavení křížové cesty, která je pěkně opečovávaná. Pozorujeme načervenalé mraky, siluety prolétávajících netopýrů a taky jednu sovu. Se soumrakem uléháme do spacáků.

Mapa , > 26 km, ^ 1 487 m, náš celkový čas: 10:45 hod

Neděle

Přes pastviny scházíme do obce Horná Poruba a už je nám jasné, že naše obavy se zhmotní ve skutečnost: ten výrazný kopec se skálou nahoře nás nemine. V potůčku, kterým teče voda proudem, se osvěžíme, a v nedalekém prameni dobereme vodu. Jak se později ukáže, dobře jsme udělali: následující dva prameny, které jsme měli zaznačené v mapě, byly úplně vyschlé.

Ve vedru a dusnu stoupáme lesem, jen ze mě lije. Vyhoupneme se nad hranici stromů a nad námi se začíná tyčit obrovský vápencový masiv vrchu Vápeč. Finále stoupání už je pohodové (zejm. díky tomu, že u rozcestníku pod vrcholem necháme batohy).

Ocitáme se na vrcholu, kocháme se výhledy, ale tu pohodičku nám brzy naruší neuvěřitelné množství okřídlených mravenců. Raději tedy scházíme o jednu plošinku níž a kocháme se tam, ale jen krátce, máme před sebou ještě dlouho cestu. A únavnou a jednotvárnou! Dlouhá šotolinová cesta listnatým lesem, pořád z kopce. Oba už jsme pěkně uťapaní.

Změna přijde u osady Lapšovci, vyjdeme do luk, u rozcestníku s nápisem "Zákaz vstupu medvedom" dáme pauzu, protahujeme ramena… a tu najednou na protější stráni obrovské stádo laní i s mláďaty. Sedíme bezeslov. Vidíme ale, že se blíží bouřka, tak se vydáváme na posledních pár km k obci Zliechov. Poblíž zemědělského družstva se na loukách popásají krávy a přímo na cestě stádo ovcí, prostě něco, co u nás člověk už jen tak neuvidí.

Na návsi mají dokonce dvě hospody, vybíráme tu, která vypadá na první pohled lépe. I tak je to pěkný pajzl, ale točí Šariš (konečně jiné než české pivo!), za necelé euro, a hlavně jsme tam zapadli v poslední minutě před bouřkou. Paní hospodská na první pohled nepůsobí zrovna přívětivě, ale nakonec nám doplní vodu a ještě nám radí, kam máme jít přespat. (Celkově jsme na tomto výletě kromě jedné výjimky se Slováky udělali samé dobré zkušenosti, moc milí lidé!)

Po hodině a dvou pivech bouřka a déšť přejdou, my tedy vyjdeme pouze kousek za obec a na první trochu rovnější louce stavíme stan.

Mapa , > 22 km, ^ 1 250 m, náš celkový čas: 10:10 hod

Pondělí

Přes noc se docela rozfoukalo, i tak nás další den vítá slunečným počasím. Batohy na záda… a hned stoupat do kopce, směr vrch Strážov (1 213 m n. m.). Vydat se na tento vrchol pro nás znamená zajít si asi půl kilometr z vytyčené trasy, ale co to je v celkovém počtu našich kilometrů. Navíc se podle tohoto kopce jmenují celé vrchy, takže si nějakou pozornost zaslouží.

Nelitujeme! Batohy necháme tradičně na rozcestí a tak máme pocit, že těch 500 m na vrchol prakticky letíme, přes louku s neskutečným množstvím bodláků, kousek lesa, a jsme tam. Budu se opakovat, ale výhled je nádherný.

Otevírají se nám nové výhledy na další a vyšší kopce a my jako naprostí neználci nevíme, na co se to vlastně koukáme. Trochu nám pomůže směrová růžice s popisky, ale jediné, co jsme schopni bezpečně identifikovat je Kľak - kopec s nezaměnitelnou siluetou, který nás čeká následující den. Netrápíme se tím, jak moc to bude daleko, užíváme si aktuální chvilku.

Jsme příjemně odpočatí, vládne dobrá nálada a ani nevíme jak, před polednem jsme v obci Čičmany, která je známá svou lidovou architekturou, dřevěnicemi s malovanými ornamenty. Očekávání mám veliká, hodně jsem o této obci slyšela ze všech možných stran… V první chvíli jsem zklamaná.

Přicházíme ale asi z "blbé" strany, vesnice vypadá jako každá jiná. Když tu první domek, který vypadá jako perníková chaloupka! A v centru obce je těchto domků daleko víc! Nejlepší na tom je, že se nejedná o žádný skanzen, v těch domech opravdu bydlí lidé. Dokládají to satelity na střechách a prádlo visící na šňůrách na zahradě. Jen pár z těchto domů je využíváno k turistickým účelům (restaurace, obchůdek, muzeum).

Oběd si dáváme v penzionu Javorina, mimo úplné centrum, přesto krásném malovaném domku. Líbí se mi, že když už sídlí v takovém domě, drží jednu linii. Pizzu či těstoviny si tam nedáte, ale kyselicu, halušky či bramborové placky ano. To vám donese usměvavá děvčica v tradičním oblečení, naservírované na hnědém keramickém talíři, na jehož okraji jsou drobné vzory připomínající ty na domech. Pokud si dáte pivo, dostanete ho natočené v obyčejném kryglu - a myslím tím půllitr bez jakýchkoliv potisku reprezentující pivovar (možná jsme měli jen štěstí). Atmosféru dokresluje reprodukovaná hudba - lidová. Paráda.

Po pár hodinách opouštíme tuto pohádkovou vesničku, stoupáme kolem sjezdovek a míříme na Fačkovské sedlo. Pořád jsme příjemně naladěni, cesta nám rychle utíká, cestou potkáváme pár dvojic, také natěžko, pouze jdou v opačném směru. Vrchol Kľak se nám pomalu přibližuje a budí respekt.

Těsně před Fačkovským sedlem červenou značku ztratíme, ale už je to jedno, sedlo vidíme, víme kam jít a tak scházíme přímo po sjezdovce. Je to náročné, ale celkem rychlé. Objevují se zatím neviděné druhy rostlin. Tu krásně modrou identifikuji jako hořec.

Na Fačkovském sedle dáváme pauzu na jedno rychlé pivo v poměrně vkusně řešené dřevěné "salaši" a stoupáme dál, přes vrch Reváň na Reváňské sedlo. Ač je to pořád do kopce (a ne málo) krize nepřichází. Sluníčko už se za našimi zády pomalu sklání k západu, vrhá takové to večerní měkké světlo, které mám tak ráda. Konečně Reváň. Zastavím se, nadechnu a regulérně se rozbrečím. Taková nádhera se slovy nedá popsat, to se musí zažít.

• Dokončení článku