Ze Strážnice do Strážnice jižním okrajem CHKO Bílé Karpaty

Trasa přes Žerotín, Holý vrch a Travičnou na jihovýchodě Moravy

Ranní vlak mně přivezl do Strážnice. Měsíc říjen se blíží ke svému konci a je "barevno". I to je jeden z důvodů vyšlápnout si do té krásy, kterou podzim nabízí. Cestou ke Skalické bráně, kde začíná můj výšlap, si představuji místa, která Strážnice nabízí. Zámek obklopený rozsáhlým parkem, v zámku expozice lidových hudebních nástrojů, synagoga, barokní kostel, městské muzeum, barokní Morovou kapli, skanzen lidových staveb jihovýchodní Moravy.

Strážnicí rovněž protéká Baťův kanál "Baťák". Je to průplav Otrokovice - Rohatec, historická vodní cesta vybudovaná v letech 1934 - 38. A v červenci pro folklorní nadšence a milovníky vína Strážnické slavnosti. Jižní okraj Strážnice se dotýká hranice Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Tím je to i výchozí bod na toulky po jihozápadní části pohoří.

Jsem u Skalické brány, která je postavená z červených cihel. Tvoří ji dvě okrouhlé bašty se střílnami, středem prochází frekventovaná silnice z Hodonína do Veselí nad Moravou. Brána byla součástí opevnění, o které se zasloužil v druhé polovině 16. století Jan III. ze Žerotína. Bylo zbudováno k obraně v době tureckých vpádů. Když si to spočítám, tak ty cihly vydržely ve venkovním prostředí tak 450 roků.

U brány se napojím na žlutou značku, po které bych měl dojít na vrch Žerotín (322 m). Moderní digitální doba přinesla "novoty" a ty postihly i mně. Zdědil jsem chytré hodinky. Rodina rozhodla, chodíš sám, už nejsi nejmladší, kdyby se ti něco stalo, tak si přivoláš pomoc.

Po pár stovkách metrů po té žluté značce jsem si na to varování vzpomněl a hodinky si připnul na zápěstí. A za pár minut slyším hodinky vydávat výstražný signál. Marná byla snaha ten zvuk zastavit. A ozvala se 112ka. Vysvětlil sem, že jsem v pořádku, podařilo se mi hodinky vypnout a dát je "preventivně" do kapsy. To pro případ dalšího vyzvánění. Ale potvrdilo se, že to opravdu funguje.

Cesta, která míří ke kopcům, je rovná jako americká dálnice, zpevněná a bez děr, tak tu žádné nebezpečí nehrozí. Žlutá mě po jeden a púl km přivedla ke kamennému kříži, kde je vyznačeno 11 mužských jmen a jenom malá připomínka události, která se tu stala. "Dne 12.4. 1945 zemřeli jako oběti války". A nic víc. Místo by si zasloužilo cedulku s podrobnějším popisem události.

Po chvíli přecházím mostek, pod kterým teče potok Radějovka. Ta pramení pod hřebenem Bílých Karpat SZ pod vrcholem Kobyla (584 m). Kopce proti mně jsou zahaleny do mlhy. Do ní mě vede i úzká asfaltová cesta obrostlá z obou stran keři, které získaly barvu jako ta turistická značka.

Na úpatí kopce Žerotína stojí vyparáděná kaplička pomalovaná slováckým vzorem, radost pohledět. Nahlédnu přes zamřížované dveře na protější stěnu, kde je soška mužské postavy. Je to sv. Urban, patron vinařů i bednářů. K němu se váže tento příběh.

Morava a Čechy mají několik svých vinařských patronů a mezi nejuznávanější patří sv. Urban, který bývá vyobrazen s hroznem vína i se soudkem. Jde o papeže ze třetího století a důvodem, proč je za patrona považován je to, že jej kdysi vinice ukryla před pronásledovateli a zachránila mu tak život. To dodnes vinicím vrací tím, že je chrání před mrazem a bouřkami a jejich majitele před opilstvím.

Cesta se zvedá do kopce. Procházím mezi vinohrady, kde je hodně odboček a zatáček k výhledům na vinohrady, které však ukryla mlha. Ještě před samotným vrcholem kopce Žerotín je na stromě nepřehlédnutelná cedulka Přírodní památka Žerotín. Jediná šípáková doubrava v Bílých Karpatech.

Šlapu k vrcholu alejí. Její cesta je posypaná barevným listím, stromy se postupně zvětšují, mohutní. A tady je to správné místo prozradit, co to je ten šípák. Šípáková doubrava je typ lesního ekosystému, který se vyznačuje převahou dubu šípáku. Mohutné duby vystupují z mlhy těsně před vrcholem vrchu Žerotín (322 m). Na samém vrcholu se mlha trochu rozplynula, ale viditelnost je omezená. Za pěkného počasí je vidět do dálek Pomoraví, Slovácka i na Strážnici.

Kopec dostal své pojmenování po slavném pánském rodu Žerotínů, kterému Strážnice a jeho okolí během 16. a začátkem 17. století patřila. Je to i výrazná dominanta strážnické krajiny. A jméno Žerotín si půjčil i Soubor lidových písní a tanců ze Strážnice. Na vrcholu stojí kaple neobvyklého tvaru. Tvoří ji oblouk s nápisem "Všeho do času, Pán Bůh na věky". Tato kaple nemá zvon, ale má svůj příběh, který napsala paní Marie Hrdá v roce 1947. Je připevněn jako zarámovaný obrázek na stěně kaple.

"Syn Jan se nám narodil 9.12.1943 a když mu bylo pět měsíců, těžce onemocněl. Jeho kritický stav trval asi čtrnáct dní. Ale potom se začal pomalu zlepšovat až k úplnému uzdravení. Jako díkuvzdání manžel slíbil, že se přičiní o to, aby na kopci Žerotín byla postavena kaple a zasvěcena Panně Marii Královně Míru. Začal na tom pracovat a podařilo se to, že v roce 1949 byla kaple dokončena a posvěcena k užívání." Tolik Marie Hrdá.

Na vrcholu Žerotína ještě chvilku pobudu, abych vás seznámil s jedním světovým unikátem. Ve starých sadech a vinohradech na svazích Žerotína - Staré Hory - Holého vrchu se zachovaly odolné a plodné odrůdy hrušní, jabloní, slivoní, dříny, moruše, mišpule i kdoule. Mohutné kmeny jeřábu oskeruše na Žerotíně představují pravděpodobně největší a nejstarší populaci na světě.

Tyto stromy byly vyhlášeny stromem Slovácka. Na vrcholu tu roste oskeruše rekordmanka. Má více než 400 let a byl vyhlášen největším ovocným stromem Čech a Moravy. U příležitosti Dne Země si strom přijela přeměřit Agentura Dobrý den z Pelhřimova, aby mohla být oskeruše zapsána do České knihy rekordů. Obvod kmene "Adamcovy oskeruše" je 462,5 cm. Z plodů stromu se vyrábí různé pochutiny, ale nejvzácnější je ovocný destilát, který se cení na 1 000 až 1 200 Kč za litr. Měl sem několikrát možnost si tuto "oskerušovicu" ochutnat, ale jsou chutnější destiláty.

Posledních pár minut mě zdržel na vrcholu dřevěný kříž, jehož osmnáctimetrový vršek se ztrácí v mlze. Kříž je z roku 1994 a jeho předchůdce z roku 1933 byl během přechodu fronty německou armádou 12. - 13. dubna 1945 uřezán, protože tvořil důležitý zaměřovací bod pro dělostřelectvo. Konečně opouštím vrchol a pokračuji dál po žluté značce mírně z kopce vstříc houstnoucí mlze a následnému bloudění v ní.

Po půlhodinovém "orienťáku" jsem na druhém kopci dnešního pochodu. Je to Holý vrch (388 m). Je opravdu holý s výhledy, které jsou pořád ukryté. Od roku 2015 je tu postavena malá dřevěná rozhledna a další zajímavost v Bílých Karpatech. "Kaple ve větru". V pořadí druhá stromová kaple byla vysazena v roce 2016. Kapli tvoří kruh jedenácti jeřábů břeků a inspirací byla tvůrcům "Kaple vnitřního ticha", která je vysazena na holém hřebenu západně od Nové Lhoty.

Tuto kapli dokonale poznám. Má půdorys opravdové kaple a směrem na východ se otevírá pohled na Javorinu a na velkou část karpatského hřebene. Z mlhy zůstaly jenom zbytky, které se převalují nad horizontem. A nad nimi je modro. Žlutá míří do vysokého lesa, kolem myslivecké bůdy a v serpentinách klesá do údolí do místa Mlýnky. Zde je hraniční turistický přechod. Protéká tudy potok Mandát, který kopíruje Měsíční údolí, do kterého mám právě namířeno.

Údolí je úzké, vlhké a chladné. To jsem hned pocítil. Slunko se na dno údolí ani nedostane, to osvětluje jenom vrcholy stromů po levé straně údolí. Součástí údolí je i Radějovská obora. Je jednou z nejstarších obor v České republice. Vznikla v roce 1989, je v rukou soukromého majitele. Dlouze probíhaly spory ohledně uzavření obory a staly se "nekonečným příběhem".

Obora je sice zpřístupněna, ale vstup je podmíněn několika pravidly. Nesmí se mimo zeleně označenou trasu, platí zde zákaz jízdy na kole, nesmí se vstupovat v období jelení a dančí říje (1.9. - 15.11.) a v době, kdy samice "kladou" mláďata (1. - 30.6.). A to vše hlídá spousta kamer. Potkal jsem dva kolaře, ještě že nemají dopravní značky. To by kamery zaznamenaly.

Já si užívám kamenitého potoka, který nabízí kouzelná fotogenická místa. Značka v údolí má do tří km, pak uhýbá doleva do lesa. Mělo by se pokračovat po značce. Dál se nesmí, nebo nedoporučuje. Úzká pěšina vede ve strmém terénu místy několik metrů nad potokem. Šel jsem tudy před pár lety a ten terén se změnil. Velká voda hodně podemlela břehy a na stezce je pár nepříjemných míst, kde by se dalo "upadnout". Tento nepříjemný úsek je tak 600 metrů dlouhý.

Na konci následuje prudký výstup svahem v lese na cestu a na zelenou značku. Po ní doleva, kde se před Radějovem připojí značka modrá. Pokračuje až k rozcestníku v Radějově, kde začíná značka žlutá. Po ní pokračuji směrem na Travičnou (380 m). Nahoru to je 130 výškových metrů a mých 1 900 kroků. Zprvu to jde trochu ostře, ale dál vede pohodlná cesta.

Vycházím tak padesát metrů vlevo z lesa a fotím Radějov se Žerotínem v pozadí. Železná rozhledna na Travičné stojí v lokalitě Vrchy, má výšku 35 m a nahoru vede 177 schodů. Je zavřená, ale už jsem na ní byl. Výhledy - Pálavské vrchy, Ždánický les, Chřiby s hradem Buchlovem a Barborkou, Vizovické vrchy a Hostýnské vrchy až k Hostýnu, Velká Javorina i sv. Kopeček nad Blatnicí.

Z Travičné postupuji po červené značce do Tvarožné Lhoty, kde stezka vede lesem, ale vyjdu na louky, ze kterých se otevírají výhledy do dálek. Procházím kolem několika oskeruší, které jsou ohraničené a jsou součástí okruhu kolem těchto stromů. Stezka před Tvarožnou Lhotou vede barevnou alejí, ve které jsou vysázeny různé druhy listnáčů. Proto ta barevnost, až kýčová.

Procházím dědinou kolem mateřské školky. Zaujal mě lidový výtvor, který se používá na Velikonoce. Je to po moravsky "šibák", jenž nese také název pomlázka či tatar. Plete se z vrbového proutí. Tady byl vedený po plotě, zatočil ke dveřím budovy a pokračoval na dětské hřiště. Nakrokoval jsem padesát metrů délky. Za Tvarožnou Lhotou, směrem ke Strážnici, stojí malá kaple "Kaple Božího Milosrdenství". Plastiku, která je umístěna uvnitř, vyrobily děti z keramického kroužku ve Tvarožné Lhotě.

Šlapu po betonové cestě. Pole podél cesty je sklizené, tak toho využívám, abych si pošetřil bolavé nohy. Kochám se pohledy nazpět. Ta barevnost krajiny… Několikrát zastavuji, abych si to užil. Pokosené pole končí, musím nazpět na tvrdou cestu. Do Strážnice naštěstí již moc nechybí.

Slyším troubit vlak, tak jsem zvolnil. To byl ten, kterým jsem měl jet. Ve Strážnici u závor je poslední malovaná kaple "Kaple Všech Svatých" a po sto metrech se objevuje Veselská brána v tom samém provedení jako ráno ta Skalická. A to je pro dnešek vše.

P.S.: Ještě jsem si vzpomněl. Jednu stromovou kapli jsem potkal, když jsem procházel vloni Kyjovskou pahorkatinu.