Hrad Šostýn, Raškova vyhlídka a Raškova skála, vrch Červený kámen
Podbeskydská pahorkatina, dubnový vandr po rozhlednách a středověkých hradech (3)
Dnešní den to bude pohodička. Do cíle mám pouhých 12 kilometrů. Oproti včerejším téměř 30 je to doslova zanedbatelné. Po poledni bude hotovo. V noci mě nenavštívily ani bludičky, nepřišla ani bílá paní, přestože jsem spal u rybníčku pod hradem Šostýn na tzv. rozcestí čarodějnic. Respektive zříceninou hradu, jehož zakladatelem byl porýnský rod Hückeswagenů.
A hrad Šostýn (441 m) je i mým prvním dnešním cílem. Z hradu se dodnes zachovaly zbytky hradeb, torzo bergfitu, hradní příkop. Nejzachovalejší je obytné jádro hradu z konce 13. století. Hrad Šostýn je prvně písemně zmiňován v roce 1347. Patřil do společné obranné linie spolu s hrady Hukvaldy, Štramberk a Starý Jičín. Hrad zaniká po husitských válkách, během nichž byl pobořen vojsky Jana Tovačovského z Cimburka. To byla asi definitivní tečka za poměrně krátkou, asi 140letou existencí tohoto hradu, protože v roce 1467 je již uváděn jako pustý.
Obcházím celý hrad, prolézám torzo obytného jádra hradu, omrknu mohutný hradní příkop. To musely být fuška vykopat. Žádné bagry, žádná nákladní auta, jen primitivní nářadí a kolečka. A ruční práce. Dnes vskutku těžko představitelné. Velkým plusem je to, že mám hrad sám pro sebe. Velkým mínusem hradu je nehorázný svinčík v areálu. Okolo ohnišť se povaluje spousta lahví a plastu, zbytky po pijatikách. To si ty prázdné láhve a ostatní bordel nemohou účastnící těch "grilovaček" odnést?…
No nic. Vracím se k rybníčku a po žluté turistické značce zamířím k dalšímu cíli. Tím je Raškova vyhlídka na Raškově skále zvané také Raškův kámen. Skála se tyčí v zalesněném svahu nad rozcestím Raškova skála (480 m). Raškova skála (Raškův kámen) je torzem druhohorního korálového útesu, který je dnes skutečnou perlou Šostýnských vrchů zvaných také jako Kopřivnické hory. Zamířím na Raškovu vyhlídku (495 m) užít si výhledů do okolního kraje a na protější vrch Červený kámen, který bude mým dalším cílem. Napravo nelze přehlédnout vrch Kotouč rozervaný velkolomem ve Štramberku.
Pod Raškovým kamenem najdeme několik památných stromů. Například Ondrášův buk pojmenovaný po známém zbojníkovi, nejbližším je ale Buk černých myslivců s obvodem kmene asi tři metry a odhadovaným stářím 150 let. Přes Janíkovo sedlo (488 m) s velkým turistickým přístřeškem pokračuji po jedné z četných stezek na Červený kámen (690 m), strmý zalesněný vrchol s krásným táhlým hřebenem s množstvím skal a skalek. Z vrcholu se otevírají sice omezené, avšak skvělé výhledy. Za výstup sem to rozhodně stojí.
Že je Červený kámen, tvořený odolnými godulskými pískovci nazelenalé barvy (jsou pojmenovány po pískovcích na vrchu Godula u Komorní Lhotky), mimořádný svědčí skutečnost, že byl zařazen do soustavy chráněných území Natura 2000. Přírodní památka a evropsky významná lokalita Červený kámen má výměru 21,9 ha a výškové rozpětí 310 metrů (319 - 629 m). Na severním úbočí vrchu se nachází lyžařská sjezdovka, výhledy se otevírají ke Kopřivnici, Příboru, za hezkého počasí bývá vidět i Ostrava. Úplně nalevo vidím i Bílou horu s vykukující čepicí rozhledny.
Cestou dolů si odskočím na další vyhlídku, startovní plochu pro milovníky paraglidingu. Z vrcholu strmé startovní louky se otevírají další krásné výhledy na Podbeskydskou pahorkatinu i na Beskydy. A v dáli, nejsem si jistý, nemám dalekohled a je silný opar, vidím i Hostýnské vrchy s Kelčským Javorníkem. A nechybí ani vrch Kotouč, v jehož nitru se nachází povícero jeskyní z nichž nejznámější, ba přímo světoznámou, je Jeskyně Šipka, významné paleolitické sídliště.
Vracím se dolů. Míjím Skautskou studánku, která je však bez vody. Hrníčky tady jsou, jen ta voda chybí. Tož nic. Přes rozcestí Pod Červeným kamenem (525 m) sejdu nazpět do Janíkova sedla (488 m), ze kterého pokračuji po žluté turistické značce do Lichova (345 m). Cestou potkám upravenou studánku s vodou, takže doplním zásoby a trochu se opláchnu. Abych cestou moc nesmrděl. Z Frenštátu se budu totiž vracet vlakem. I když na druhou stranu - třeba bych pak měl vagón jen sám pro sebe…
Další cesta z Lichnova vede po zpevněných a lesních cestách. Ve svém závěru podél řeky Lubina a za výhledů k Velkému Javorníku s dobře patrnou rozhlednou si užiji společnosti řady opeřenců a také brouků a motýlů, takže se na cestě trochu "zaseknu". To mně ale nevadí, vždyť času je habaděj. Před Frenštátem pod Radhoštěm mě značka "vyplivne" na hlavní cestu s docela hustým provozem. Moc příjemný úsek to není, ale jinudy to nejde.
Přes rozcestí Frenštát pod Radhoštěm, koupaliště (385 m) si to namířím do centra města a na náměstí. A krásný třídenní vandr zakončím na nádraží. Vlak jede asi za dvacet minut, takže stihnu tak akorát sbalit foťák, dopít vodu a koupit si lístek. A to je definitivní tečka za nadmíru vydařeným asi 65kilometrovým přechodem v Podbeskydské pahorkatině. Mohu jej jen a jen doporučit.
- Trasa posledního dne treku na turistické mapě
- Předchozí (2.) část článku
- Úvodní (1.) část článku