Storforsen a Abisko, turistika v Laponsku

Turistika v Laponsku

Na naší cestě na sever za polární kruh jsme se shodou šťastných náhod dostali k jednomu z přírodních divů severního Švédska. Trochu nás už nudila dlouhá a poměrně nezáživná cesta podél Botnického zálivu a tak jsme ve městě Piteå odbočili z E4 po silnici 374 na Öjebyn a Älsbyn, podél řeky Piteälven, která nás posléze odměnila místem, které se nazývá Storforsen.

Kousek za vesničkou Bredset, která leží na břehu malého jezera, jež zde řeka vytváří, už z dálky vidíte jmenovaný přírodní fenomén. Nenechte se mýlit tím slůvkem forsen, nejedná se o skutečný vodopád, ale nedá se to nazvat ani peřejemi (protože vodáci by asi museli přidat ke své stupnici ještě aspoň WW 7+), ale spíš mě to připomnělo katarakt. Můžete sami posoudit z obrázků. Řeka zde na necelých 4 km toku překonává výškový rozdíl 98 m!

Na konci toho jezera je odbočka doleva po místní silničce na Gransel, po levé ruce se pak objeví tábořiště (bez obsluhy) s ohništěm a lavičkami (kde jsme pohodlně přenocovali), kolem něhož jsou postaveny dřevěné domky, a celý komplex je vlastně muzeum původních starých řemesel v přírodě. Takže kromě domků kováře, koláře atd. si můžeme vyzkoušet i štípání šindele a podobné lahůdky. Ale to hlavní se nachází o nějakých 300 m dále - Storforsen.

Katarakty

Teprve když se dostanete na vyhlídkovou stezku, která je vybudována podél kataraktů, ucítíte tu sílu a majestátnost valících se vod. Několikametrové vlny, válce a karfioly by asi potěšily oko každého extrémního vodáka, ovšem podle informací, které se nám v místě podařilo sehnat, se o sjezd ještě nikdo nepokusil. Možná na nějaké replice slavné Matyldy… kdo ví?

Zajímalo nás, kde pramení tak mohutná vodnatá řeka. Pohled do mapy nám vše rázem objasnil, nepramení, ale vytéká ze soustavy několika menších i velkých jezer v blízkosti NP Sarek, kde hory dosahují až 1 700 výšky a jsou bohaté na sníh. Z těch větších jezer bych jmenoval Tjeggelvas, kam se dá ještě dojet autem a Mavasjaure či Bieskehávrre, která svým horním koncem už téměř lížou norskou hranici.

Jezero Torneträsk

Naše cesta severním Švédskem ale pokračovala dál za půlnočním sluncem a tak po prohlídce hlavního města Sámů (původních obyvatel) Jokkmokku a nijak zvlášť hezkého hornického města Kiruny (kde se však těží jedna z nejkvalitnějších železných rud - viz švédská ocel) se dostáváme k 70 km dlouhému jezeru Torneträsk, na jehož levém břehu leží malý NP Abisko. Pravý břeh - to už je skoro norská hranice a poměrně vysoké hory.

Okolí jezera tvoří typická severská tundra, zakrslé břízy a jívy, které nás brzy přesvědčí, že nejsou tak snadno průchodné jak by se na první pohled zdálo (ve srovnání s tatranskou klečí například). Bohužel nám nepřeje počasí, což je tady na severu dost obvyklé, přesto se vydáváme alespoň na vyhlídkový vrchol Njulla (1 160 m), abychom shlédli zdejší nejznámější přírodní útvar Čuonjávággi neboli Lapporten.

Laponská brána

Laponská brána, hluboké a krásně vymodelované údolí mezi dvěma sousedními horami tvořilo odnepaměti orientační bod Sámů při stěhování sobích stád na letní pastvu a zpět. Škoda, že nízká oblačnost nám "uřízla" vrcholky obou kopců jako podle pravítka, i tak stál pohled za to. Protože začátkem července je zde vlastně pozdní jaro, naše cesta se neobešla bez překonávání sněhových polí a jednoho brodění poměrně mělké, zato však řádně studené říčky. Že je na to potřeba patřičné vybavení nemusím zdůrazňovat.

Královská stezka

Ještě bych měl zmínit, že v Abisku začíná nejznámější turistická dálková stezka Kungsleggen (Královská stezka), která v délce cca 430 km vede dolů na jih, kolem nejvyšší hory Švédska Kebnekaise (2 117 m) a okraji NP Padjelanta a Sarek (jsou pokládány za největší pustou divočinu Evropy). V sezóně je dost frekventovaná a Švédové uznávají každého, kdo ji projde celou.

Cestou z vrcholu jsme to chtěli zkrátit přímo do údolí právě již zmíněnou tundrou a bylo to dost dobrodružné. V údolí jsme narazili na přítok jezera, který jsme hned hodnotili vodáckým okem, že ten by se jet dal… ale kdyby nekončil zákeřným překvapením - viz obrázky. Ale jako obdivovatel krásy květin, jsem byl nakonec odměněn kvetoucím žlutým severským mákem, vlastně jsem ho in natura viděl poprvé v životě.

Na břehu jezera jsme našli dvě volně přístupné chaty, jak bývá v severských zemích zvykem, kde jsme pohodlně přespali v suchu. A čisté záchody - kapitola sama pro sebe (proč my středoevropané jsme taková čuňata, nevíte někdo?). Počasí se nelepšilo, takže půlnoční slunce jsme pouze tušili za mraky. Ale ještě před námi byla země Vikingů a naděje. O tom zase někdy příště.