Túra ze Stěbořic do Slavkova na Opavsku

Turistika na Opavsku

Je lednová neděle ráno. Pohled z okna není zrovna moc hezký. Venku je mráz, mlha a zlehka sněží. Co budu dnes dělat? Pomyšlení na to, že strávím den u televize mě děsí. Co tedy podniknu? Rozhoduji se, že půjdu ven a dál tomu nechám volný průběh…

Nejdříve jdu k nám do lesa, tedy do stěbořického lesa. Les je krásně zasněžený a klidný. Nepohne se ani větévka, jen z lehká padá sníh a je mlha, která na všem namrzá. Projdu až do Vlkova. Tak se u nás ve Stěbořicích říká poslední části lesa směrem ke Slavkovu. Kam dál? Mám do večera čas. A co třeba Slavkovské rybníky?

Slavkovské rybníky, to je kousek pěkné přírody, kterou znám ze všech ročních období. Vyjma zimy. Je to soustava několika rybníku, které se nacházejí v přírodní rezervaci lužního lesa okolo říčky Hvozdnice. Stihnu to ale do tmy? Přece jenom je leden, počasí nic moc a tma už bývá okolo 16 hodin. Ale co, znám to tady jako své boty tak se můžu vracet třeba i za tmy.

Nejdříve jsem chtěl z lesa vyjít na hlavní cestu, která vede ze Zlatník do Slavkova. Po chvilce úvah ale zvolím cestu skrz pole. Naberu směr a vyrazím. Moc dobrá volba to ale není. Cesta je namáhavá, často se bořím do závějí a navíc díky mlze správný směr jen tuším. Když se otočím tak za sebou vidím v mlze se ztrácející ten náš les a před sebou nic než bílou pláň.

Čtěte také: Sluneční soustava se nachází na Opavsku!

Ale i na té bílé planí jsou vidět zajímavé věci. Všímám si, že je tady plno stop různých zvířat. Často taky narážím na známky soubojů, které tady na poli musely proběhnout. Jsou tady na bílém sněhu známky krve, chlupů a peří. Říkám si, že tady šlo někomu o život.

Kdo vyhrával je jasné. Jsou to dravci. Káně které tu a tam zahlídnu lítat na hlavou a taky slyším typické zvuky, které tento dravec vydává. Letos se dravcům daří. Jako zemědělec vím, že hlodavců je opravdu hodně. A dravec je náš pomocník. Však mu taky na podzim umísťujeme na pole bidýlka, aby si měli kam stoupnout a zbavit nás těch myší.

Tu a tam je taky sněhová pokrývka odkopaná až na zem. Poznávám, že jsem na poli, kde je zasetá řepka, což je zdroj potravy pro srny, které ji pod sněhem hledají.

Zvedám hlavu a hledám v mlze záchytný bod, podle kterého bych se mohl řídit. Z mlhy vystupuje slavkovský vodojem. Naberu tedy tento směr. Po chvílí ovšem zaseté pole končí a já přecházím na pole, které je poorané a neupravené. Pod sněhem není vidět kam šlapu.

Nalevo vidím první slavkovské domky. Naberu tedy směr Slavkov. Je to sice zacházka, ale bude to rychlejší. Dojdu do Slavkova a odtud už jdu po asfaltce. Přejdu přes cestu, která vede na Olomouc a už mířím k rybníkům. Sníh z cesty je odhrnutý, jde se prostě fajn.

Je tady celkem živo. Potkávám taky hodně běžkařů a také jezdců na koních. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo nechtěl strávit den u bedny.

Dojdu k prvnímu rybníku. Tedy k rybníku Vrbovec. Vydávám se po hrázi na druhou stranu. Hned napravo ve vodě je malý ostrůvek, na kterém sedí vodník a bafá svojí dýmku a kouká na mě jedním okem. Jedním proto, že to druhé má pokryté sněhem.Taky na dýmce má bílou čepičku, takže mu to asi moc netáhne.

Rybník je zamrzlý, uvažuji, že vstoupím na led a půjdu se k vodníkovi podívat. Vzdávám to. Nebudu riskovat. Obcházím rybník a dojdu až k přítoku potoka, který se do rybníka vlévá. Tady chvilku postojím a fotím si zamrzlou hladinu a okolí.

Chci se ještě podívat ke Slavkovskému rybníku, největšímu z celé soustavy rybníků. Otočím se a chci vyrazit. Vtom se zarazím. Proti mě jdou tři koníci. Dva velcí a jedno hříbě. Volám na paní, která na jednom z těch koní jede zda si je můžu cvaknout. Paní s širokým úsměvem na tváří říká že ano.

Neváhám, ale Stihnu jen jednu fotografii. To hříbě přijde až ke mě a natahuje, teď nevím jak to nazvat. Rypák? K mému fotoaparátu. S respektem se dotknu toho rypáčku nebo nozder. Je hebký a jemný na omak. No jo, kobylka je zvědavá! Volá na mě usměvavá paní z velkého koně. Prohodíme pár slov a s přáním hezkého dne se rozcházíme. Paní na mě ještě z dálky volá: "Přeji vám mnoho pěkných obrázků." Já ještě poděkuji a už jsou pryč. V duchu si říkám, že to bylo příjemné setkání.

Jdu dál až k velkému rybníku. U Slavkovského rybníka si přečtu naučnou tabuli, udělám pár fotek rybníka, potůčku v lese a taky Hvozdnice. Vyrážím zpět. Ted už fotit nemůžu. Díky mrazíku a mlze se mi na objektivu vytvořila jinovatka a focení je nemožné. Mám sice v batohu ještě jeden objektiv, ale zatím ho měnit nebudu, protože by to asi dopadlo stejně.

Jdu zpět k Vrbovci. Přejdu přes hráz a jsem zase u Vodníka. Stejnou cestou zpět jít nechci tak se rozhoduji, že půjdu lesem až do dolní části Slavkova. Nejdříve se zastavím u další naučné tabule. Popisuje odhalenou zemi, která se nachází za tabuli. Jde o odkryté dno prvohorního moře. No popisovat to nebudu. Však se sem zajděte podívat.

Nabírám směr Slavkov. Dojdu lesem až ke hřišti, které je ve spodní části Slavkova. Je tady vlaková zastávka. Zvažuji, zda mám jet do Opavy a z Opavy autobusem domů. Je přece jenom zima a cesta zpět je pěšky daleko…

Kašlu na to. Jdu zpět pěšky.Však to zmáknu. Nejdříve jdu spodní části Slavkova. Je tady několik nově vystavěných domů. Pěkné bydlení, říkám si. Dojdu až k čerpací stanici, kde si vsadím sportku a už vyrážím skrz celý Slavkov na Zlatníky. Jdu kolem restaurace Napoleon. V hlavě mám nutkání, že bych se mohl něčím občerstvit. Ale odolám. Akorát si vzpomenu, že v batohu v bandasce mám čaj. Bandasku vytáhnu, ale je to marné. Jen to v ní stěrká, čaj zmrznul.

Projdu kolem kostela a už jsem na vrchním konci Slavkova. Kousek jdu po asfaltce na Zlatníky, ale po chvílí z ní sejdu a naberu směr stěbořický les, tedy Háj. Tak se jmenuje.

Do lesa vstupuji už za tmy. Je to zvláštní atmosféra. Ticho a klid, mráz a mlha. Z toho klidu mě vyvede párek lidí, kteří se vynoří od někudy z lesa. Trošku se leknu, ale pozdravíme se a jdu dál. Procházka temným lesem má zvláštní atmosféru. Je tma, ticho, mlha, že by i Rákosníček měl problém najít ten svůj rybník. No já ten náš Stěbořický najdu. A domů už to mám jen kousek.

Další související články: