Jesenické sopky, Bruntálská vrchovina

Nálet, bomba, povodeň!

Sraz máme v dědině Lomnice u Rýmařova dopoledne k desáté hodině tuším. Moriss s Terkou jedou od Ostravy ze severu, já s mladým od jihu od Zlína. Naši kamarádi jsou na místě asi o půl hodiny dříve (České dráhy opět bodují), čekají nás v restauraci Milkov. Je otevřeno i po ránu, po našem příchodu musím přiznat, že pivko bodne. Nevýhodou je naprosto ožralý majitel. Neprotahujeme to ani o minutu a jdeme rovnou na čundr.

První kroky nás vedou po zelené značce vzhůru do kopce po málo frekventované asfaltce. Terka zúročuje svou práci s dětmi a vysvětluje nám pravidla hry, kterou jsme hráli po celou dobu. V naprosto neočekávaném okamžiku mohl kdokoliv zvolat jedno ze tří slov: "nálet", "bomba", "povodeň". Ostatní museli zareagovat. Při náletu se vrhnout na zem, při bombě se někam schovat a při povodni vylézt na jakékoliv vyvýšené místo. Ten, kdo reagoval poslední získává trestný bod, které se na konci čundru sečtou. Musím přiznat, že nejkrutější byl nálet a moje robinsonáda na štěrkovou asfaltku s těžkým batohem na zádech. Očekávaně se nejvíc dařilo Štěpovi. My ostatní jsme spíše sbírali trestné body.

Stále po rozbité asfaltce překonáváme hranice krajů a hlavně přestáváme stoupat. Brzy jsme na rozcestí Liščí díra. Celou dobu se stupňují následky kůrovcové kalamity v našich zdevastovaných lesích. Nečekal jsem tak drsný pohled. Kam oko dohlédne, válí se uschlé stromy, kořeny, větve. Dole jsou nánosy proschlého bláta, sem tam zelená kaluž. Vše bez života. Svět se v prdel obrací.

Lesním hřbitovem se proplétáme až na další vysvobozující asfaltku. Tady se situace trošku lepší, neboť zde rostou spíše buky a ořechy. Pod Malým Roudným se stáčíme na naučnou stezku "Po vulkanitech". Konečně jsme na místě. Na celé naučné stezce však není jediný informační panel o zdejších sopkách.

Houdno a Rarta

Moriss se vydává dobýt Malý Roudný, zatímco já se synkem a Terkou pokračujeme po cestě směrem do sedla mezi sopkami. Jejich popis vynechám, myslím, že informace o nich bych jen opisoval z jiných zdrojů.

Už od počátku naučné pěšiny nás prohání zvýšená vlhkost ve vzduchu, která o sobě dává ještě více vědět na zelené značce stoupající na Velký Roudný. Tento 780 metrů vysoký vrchol si ujít nenecháme a ve značně propocených trikách dosahujeme plácku pod rozhlednou. Doprovod nám tvoří banda ožralých, ukřičených a objektivně zhulených puberťáků, kteří exkurzi v přírodě realizovali křikem a hýkáním.

Společně s Morissem a Štěpou lezeme na rozhlednu, zatímco Terezka obsazuje lavičku s krytým posezením. Začíná řádně pršet, ale pár výhledů bylo. Především vyhlášenou přehradu Slezská Harta obdivujeme přímo pod námi.

Pod stříškou si dáváme zasloužený oběd a čekáme až přejde déšť. Poté se vydáváme po naučné pěšině do Roudna. Bohužel brzy ztrácíme správný směr a ocitáme se na dosti blbě prošlapané louce severovýchodněji od naší cestičky. Nemá cenu se vracet, neboť dědina Roudno je přímo pod námi. Výsledkem čtvrthodinového sestupu po mokré louce jsou Štěpovy durch mokré boty.

Máme docela hlad (třeba na hospodské tyčinky) a chuť na pivo. V Roudnu se tedy stavujeme do zdejšího pohostinství, kde obojí mají, a hlavně vycpáváme Štěpovi boty papírem, abychom vytáhli vlhkost. Naštěstí už svítí sluníčko, boty na parapetu docela rychle prosychají. Rozhodujeme se pro zkrácení dnešního programu a autobusem se přesunujeme do vesničky Nová Pláň, kde máme domluveno ubytování v penzionu U Jelena.

Při příchodu k penzionku mě naprosto odrovnává jeho vzhled. Vypadá jako přestavěný kostel! Rozeznávám bývalou chrámovou loď, ve které je dnes hospůdka a samozřejmostí je i věž se zvonem. Po zabydlení se dávám do řeči s personálem a zjišťujeme, že nejde o kostel, ale o bývalý chudobinec z počátku 20. století. Můj návrh, aby přejmenovali ubytovací zařízení na "Ve starém chudobinci" se však nesetkává s úspěchem. Spíš se všichni zaměstnanci smějí. Odměnou je mi pak soukromá prohlídka kaple ve věži, kam se běžně návštěvníci nevodí.

Po výborné večeři si dopřáváme posezení u Morisse na pokoji, neboť ten večer zrovna prohrajeme s Kanadou na MS v hokeji. Nedá se nic dělat, byli lepší, zítra nás ale čeká další dvojice sopek. Jde se do hajan.

Zubaté žáby a Hasič mezi nohama

Ráno valíme nejprve po silnici, nicméně brzy ji opouštíme a počínáme poměrně strmě stoupat na táhlý kopec Návrší. Les je zde o poznání zdravější, přesto míjíme harvestory likvidující to, co ještě stojí. Za 679 metrů vysokým vrcholem Návrší se krajina opět otevírá díky kůrovcové kalamitě. Má to výhodu, neboť se nám otevírají krásné výhledy na Malý a Velký Roudný a na stále zasněžený hřeben Jeseníků s dominujícím Pradědem.

Nejbližší okolí je však docela nezajímavé až po příchod k Venušině sopce. Teprve tady se ocitáme u iluze pravého vulkánu. Vrcholek je sice antropogenně upraven, ale nakonec to nevadí, protože k vidění je cosi jako kráter. Štěpa je nadšen. Už na Roudném si vzal mrňavý sopečný kámen a tady poletuje v nerozhodnosti, co si odnést. Ukazuji mu sopečné pumy a vysvětluji, jak vypadá lávový proud.

Venušina sopka překvapuje i mě. Krásné místo, na Moravě unikát. Vedro nás však nutí k ústupu a tak se vracíme na hlavní pěšinu. Lávový proud v Mezině bohužel vynecháváme a stáčíme se k západu po žluté k vesničce Moravskoslezský Kočov.

Překonáváme hřeben a brzy se opět otevírají krásné pohledy na hřebeny Jeseníků, ale hlavně na naši poslední sopku. Čeká nás ještě Uhlířský vrch. Kolem stohlavého stáda jaloviček a býčků klesáme až do Kočova. Hospoda je zavřená, nicméně se ocitáme u místních, kteří se zrovna probudili po rozlučce se svobodou. Darují nám dvě Plzničky v plechu a Štěpovi birella. Po posilnění máme chuť to nevzdat a po nepříjemné hlavní cestě kráčíme k poslednímu místu našeho čundru.

Stoupání kolem lomů se sopečným kamenem není nakonec až taková hrůza, takže jsme brzy u výrazného kostela přímo na sopce. Sakrální památky z konce 18. století nás nechávají chladnými, ačkoliv je vedro k padnutí. Jdeme dál a brzy se otevírá pohled na město Bruntál. Ačkoliv mě tato pseudocimrmanovská legenda spojená se seriálem televize Nova naprosto minula, musím přiznat, že jsem se do Bruntálu svým způsobem těšil. Je to rodné město mého otce a tak i v mé krvi proudí cosi z krve zubatých žab.

Plni očekávání tedy na rozcestí Lipová alej opouštíme značenou stezku a přímo přes klíštěcí louku klesáme do centra veškerého severského dění. Je jasné, že první vlak, se kterým počítá moje drahá polovička doma, nestihneme. Kromě toho si náš společný potomek stěžuje na ukrutánský hlad a žízeň. Končíme tedy ve vyhlášeném minipivovaru Hasič, kde zrovna běží přenos našeho boje s rusákama.

První pivo Hasič mi Moriss omylem vylije mezi nohy, je jasné, že i kdybych si žádné nedal, tak už to nevysvětlím. Budu smrdět hospodou. Objednáváme tedy i jídlo a sledujeme první dvě třetiny našeho boje. Poslední třetinu se pokouším zachytit ve vlaku, ale data to nestíhají. Navzdory prohře to byl skvělý výlet. I přes jistou "neatraktivnost" některých míst to bylo velmi přínosné doplnění povědomí o místech, kde žijeme. Koneckonců, kdo hledá, najde!