Túra na Sonnblick ve Vysokých Taurách

Vysoké Taury a turistika

V polovině prázdnin jsme s mou oporou ve stáří Saskií vyrazili do Alp. Konkrétně do Hohe Tauern - Goldberg gruppe na nejznámější vrchol této skupiny Hoher Sonnblick 3 106 m n.m. Ještě v první polovině 20. století se v této oblasti těžilo zlato a i dnes se dá najít docela zajímavý krystal.

Kdyby vyšlo počasí, tak jsme měli v plánu ještě Granatspitze. Vysoké Taury jsou od nás, z Bílé Vody, relativně blízko a H. Sonnblick je docela zajímavý kopec, ze kterého je za pěkného počasí nádherný rozhled na většinu významných vrcholů Vysokých Taur.

Ve večerních hodinách jsem přijeli na parkoviště do Kolm Saigurn po Mautstrasse. Za výjezd do této horské osady se platí, jenže u závory již nikdo nebyl, takže jsme nepodpořili údržbu silnice. Na parkovišti se dá docela dobře přespat, je tam záchod, voda nedaleko a večer je absolutní klid. A je z něj hlavně vidět náš cíl.

Čtěte také: Treking v Nízkých Taurách s plánem vystoupit na Hochgolling

Přespali jsme v autě a ráno jsme za svítání vyrazili z parkoviště, které je asi ve výšce 1 550 m n.m, směr Naturfreundehaus Neubau (2 175 m n.m). Cesta na chatu je sice do kopce, ale je se pořád čím kochat, takže jsme za necelé dvě hodiny odlehčovali batohy.

Nad osadou je vodopád Barbarafall, pohled do hlubokého údolí je nádherný a především je pořád vidět dominantní Hocharn. Po domluvě s chatařkou jsme si věci u nich uschovali. Nocleh jsme měli předem zamluvený, takže byla docela ochotná.

Po krátké pauze jsme vyrazili s potřebným materiálem a s řízky v batohu směr Rojacher hütte (2 718 m n.m). Je zatím slunečno, ale větrno. Podle místních je větrné počasí v oblasti Hoher Sonnblick úplně normální. Pokud někdo váží 90 kg, tak mu vítr problém nedělá, ale se Saskou to občas trochu zalomcuje. No, kdyby došlo na nejhorší, naložím ji do batohu nějaký ten šutr.

Na Rojacher hütte je cesta bez komplikací, je dobře značena. Nejdřív se jde po chodníčku, výše občas přes suť a pod chatou je sněhové pole. Prostě žádná tragédie, jen musí člověk dávat pozor, kam šlape.

Na radu dvou českých turistů jsem se rozhodl jít z Rojacher hütte po hřebínku a zpět po ledovci. Podle jejich slov je po hřebeni cesta zajímavá. Uklidňuji Sluníčko (Saskii), že to nebude žádný ostrý hřeben, takže se nemusí obávat komplikací. Na Rojacher hütte jsme v klidu dorazili do dvou hodin. Je to malá útulná chata, asi tak pro 6-10 lidí.

Teď už jen zbývá necelých 400 výškových metrů na vrchol a zasloužené pivko na Zittelhaus, jedné z nejvýše položených chat v Rakousku. Začíná se trochu kazit počasí, od východu se žene docela hustá oblačnost, snad to vydrží a z vrcholu něco uvidíme.

Hřebínek je trochu vzdušný, občas zajištěný stupy či kolíkem, ale když se zbytečně nedivočí, zvládne ho každý. Jedná se tak o lezení II. UIAA, takže je potřeba občas zapnout i přední náhon. Přesto je výstup z Rojacher hütte touto cestou určitě lepší volba. Jak pozoruji některé jedince na ledovci, do kopce po rozbředlém sněhu je to docela pakárna.

Zanedlouho už pochodujeme po kamenných plotnách směr vrchol, vlastně chatu. Počasí nic moc, větrno, zataženo, takže počkáme u piva a kafe, zda-li se aspoň trochu nevyčasí. Vrcholové foto u chaty Zittelhaus (3 106 m) a šup do tepla. V chatě je příjemná atmosféra, teplo a útulno. Většinou se turisté pohybují po lokále v erárních pantoflích. Takže jsme podle jejich příkladu využili také tuto možnost a bylo to docela příjemné.

Hoher Sonnblick na mapě

Těšil jsem se, jak Saskii popíši okolní vrcholy, ale bohužel Glockner, Hochalmspitze či Ankogel zůstaly v oblačnosti. Jen všudypřítomný a neustále se objevující Hocharn se majestátně ukazoval. Občas vylezly i okolní vrcholy Goldbergspitze, Sandkogel, Alteck a hodně známý Schareck, kde se lyžovalo i v tuto roční dobu.

Cesta zpět byla bez potíží, snad jen na chatu Naturfreundehaus jsme dobíhali již za vydatného deště. Naturfreundehaus Neubau je soukromá chata, takže ti co mají Alpenverein ušetří jen 3 Eura. Matrazenlager se snídaní stál 20 Eur, což je docela dost. Ale nocleh byl útulný, teplý, obsluha ochotná a snídaně vydatná.

Cesta na chatu byla již úprkem, jelikož lilo jako z konve, takže i Gore-Tex dostal docela zabrat. Tím byl zpečetěn i náš další osud, jelikož podobné počasí mělo vydržet další tři dny. Takže Granatspitze si musí počkat na otisk mé obuvi na svém vrcholu až do příštího návratu.

Goldberg gruppe je zajímavá část Vysokou Taur, kterou mohu jen doporučit. Je tu spoustu lehčích či těžších vysokohorských cílů, které určitě stojí za to. A navíc je zde relativní klid, jelikož blízkost velikána Grossglockner tahá většinu lidí právě na něj. Takže já se sem určitě kvůli tomu to klidu ještě vrátím.

Další související články: