Turistika: Slovenský ráj v zimě, přechod

Výlet za vydatného zpestření ze strany Českých a Slovenských drah

V únoru jsem s kamarádem Morissem zvažoval, co podniknout letošní zimu. Vzhledem k tomu, že jsem měl asi 19 dní čistého času, přicházely a odcházely nápady na všelijaké akce. První variantou byl zimní přechod Nízkých Tater, který jsem vzhledem k našim fyzickým možnostem a zkušenostem zavrhl (byla to Morissova první zimní zkušenost). Jako druhou možnost se poměrně brzy vynořil nápad k přechodu Slovenského ráje. Po deseti letech totiž zamrzl Prielom Hornádu.

Naivní plán

Slovo dalo slovo a ve středu jsem už táhl skromný batoh se sněžnicemi, mačkami, cepíny, lanem, přilbou, stanem a vůbec vším, co jsem považoval za nezbytné. Nakonec se ukázalo, že téměř polovinu věcí mám zbytečně, ale asi je lepší to s sebou mít, než pak na něčem pohořet. Omlouvá mě jen to, že jsem v ráji předtím v zimě nebyl a nevěděl, co od toho můžu čekat.

Za jízdenku z Ostravy do Spišské Nové Vsi dáváme 1 300 korun a očekáváme, že tam dojedeme. Bohužel v den našeho odjezdu nastala sněhová kalamita, takže v Návsí vystupujeme z vlaku a jsme přemístěni na autobus (to bylo dané probíhající opravou tunelu v Mostech). Nejprve je oznámeno, že nikdo neví, kdy co pojede, ale po dvaceti minutách se máme přemístit asi 150 metrů na autobusák. Tady se posadíme do stroje firmy Veolia a teprve můj soused v autobuse mi sdělí, že právě probíhá kalamita a cesta mezi Mosty a Svrčinovcem stojí.

Čtěte také: Trek přes dva národní parky, ze Slovenského ráje do Nízkých Tater

Zpočátku jsem si myslel, že to nebude tak zlé a otevírám pivko, aby cesta rychleji utekla. Autobus se rozjíždí, aby po třech kilometrech zastavil a zůstal trčet v kopci. Před námi je kolona kamionů. Na místě stojíme asi hodinu, pak popojedeme přibližně 300 metrů a v trčení pokračujeme další 4 hodiny. Řidiči Veolie je to celkem jedno, občas zavolá někomu, který samozřejmě nic neví a tak svůj čas tráví s námi. Nikam nespěchá, má to proplaceno. Za 4 hodiny projeli asi třikrát silničáři, policisté asi dvakrát, taktéž vůbec neřešili, že mezi kamiony trčí dva autobusy plné lidí.

Po uplynutí 4 hodin a dopití i druhého piva jsem začal být neklidný. Začalo se stmívat, představa, že stihneme spoj v Žilině byla již nepředstavitelná a pomalu, ale jistě odtikával čas našeho volna. První lidé se počali zvedat ze sedaček a vyrazili pěšky. Rozhodli jsme se pro totéž a dobře jsme udělali.

Nahazujeme těžké batohy na záda a první část našeho treku vede podél osmikilometrové kolony uvízlých kamionů. Okolí hranice je zasypané sněhem a náklaďáky. Bylo to jako v místech, kam se silničáři ani policisté neodváží. Uvědomil jsem si, že ne nadarmo se říká, že správci silnic jsou nejmenší lidé na světě. Stačilo 15 čísel sněhu a nebylo je vidět.

Za tmy jsme ve Svrčinovci. Slovenští policisté na druhé straně hranice bez problému pouští další auta k hranici (místo aby řešili, že cesta je neprůjezdná), silničáři nikde. Oznámil jsem překvapené strážkyni zákona, že nahoře trčí dva autobusy plné lidí a že si nepovažuji za dobré pouštět auta nahoru. Potom jsme dorazili k hospodě, kde zmožení první částí našeho výletu popíjíme Corgoň a čučíme na zprávy, kde se mluví o mimořádné kalamitě. Myslím, že ani jedna z odpovědných institucí (policie, silničáři, železničáři ani hasiči) nesledovala předpověď počasí. Jediný, kdo byl na sníh na západním Slovensku připraven, jsme byli my dva.

Posilněni pivem vyrážíme vstříc naivní představě, že ze Svrčinovce autobus pojede. Nejel. Jdeme to zkusit na vlak. Nejel. Opět vidíme projet několik policejních aut. Nezastavili, nepomohli, neřekli. Rozhodujeme se stopovat. Do prvního auta posadíme babičky s berlemi, které také ušly 8 kilometrů a naivně čekaly na nějaké informace. Do druhého auta sedáme my a necháme se vysadit v Čadci. Paní v pokladně na nádraží překvapivě nic neví, ale stíháme poslední osobák, které jede do Žiliny.

V Žilině jsou poněkud informovanější, takže nám oznámí, že vlak jede něco po třetí. Sice neví, jestli přijede, ale jistá naděje tu je - jede totiž z Blavy. Potom nám odmítnou otevřít čekárnu (hala je plná lidí, kterým ujely spoje) a slušně nás odkáže čekat mezi ostatní bezdomovce, případně na nástupiště na lavičku.

Co dělat příští 4 hodiny nevíme. Rozhodujeme se pro vyhledání hotelu. První je zamčený. V hotelu Boss se od arogantních slečen dozvídáme, že vypadáme příliš zasněženě a že jejich ubytování bude asi "jiná" cenová skupina (vybavení a oblečení za desetitisíce děvčata zjevně nepoznaly).

V dalších dvou hotelech je plno, ubytovnu jsme nenašli, takže skutečně končíme na nástupišti. Tady se potkáváme se sympatickým slovákem Martinem, který zrovna přiletěl z civilizovanější Kanady a velice se rozhořčoval, jak je možné, že nikdo nic neví a nikdo se o nic nestará. Měl pravdu, vedení všech institucí zcela jistě nebylo v "terénu", ale spíš spalo. Společně vyrážíme na kafe a výborné Svijany do sympatické hospůdky kousek od nádraží.

Konečně jsme na horách

K ránu se konečně dostáváme na vlak, kde dospáváme probdělou noc a ještě za tmy vystupujeme ve Spišské Nové vsi. Autobus nejede žádný, takže se rozhodujeme pro taxi a necháme se dovézt do Čingova k hotelu Lesnica. Je překvapivé, že na východě nespadla ani vločka.

U hotelu se na zastávce pokoušíme uvařit čaj. Jsme ale strašně promrzlí, nevyspaní a unavení, takže nejsme schopni rozpustit sníh na čaj. Naštěstí se za svítání vtíráme do restaurace, kde nás číšník zachrání čajovým osvěžovadlem a snídaní. Poté se s mírnou nelibostí zvedáme a jdeme přejít zimní Hornád. Letos má být po deseti letech kompletně zamrzlý, bohužel přijíždíme o dva dny později. Voda se už přes led přelévá a chůze po ledě s těžkými batohy chce odvahu.

Zpočátku jdeme po modré turistické značce až k ústí Bielého potoka, kde poprvé začínáme zvažovat chůzi po ledu. Praská to, takže se rozhodujeme pro pokračování po stezce. Těsně pod Letanovským mlýnem přichází i první technické obtíže, nahazujeme mačky a asi na třech místech jsou skutečně potřeba. Na jednom zvažuji i navázání do sedáků, ale s pomocí řetězu, který jistí turistickou značku, se dostáváme dolů přes ledopád.

Kousek za tímto místem se připojuje široká lesní cesta z Kláštoriska a s ní i červená značka. Setkáváme se vyhlášenými Romy z Letanovců, kteří v lese "sbírají" dřevo (nadivoko kácí stromy v NP). Starší jsou v pohodě, ale mladí na nás dosti divoce pokřikují. Beze slov se tedy vzdalujeme a doufáme, že se spíše věnují své práci, než nám.

Mezi Letanovským mlýnem a Kláštorskou roklinou stezka mnohokrát stoupá vysoko nad řeku a zase klesá. V zimě je to velice vysilující, takže se kousek nad rozcestím do Kláštorské rokliny rozhodujeme pro chůzi po ledu. Pro lepší rozložení tlaku na led nasazujeme sněžnice. Moriss je z tohoto rozhodnutí velice nešťastný a už se vidí pod ledem. Po 300 metrech mu dávám za pravdu a téměř utíkám po propadajícím se ledu a přes něj tekoucí ledovou vodou. S 25 kilo těžkými batohy jsme skutečně nevhodně těžcí k chůzi po křehkém ledu.

Šoky pokračují

Jsou teprve tři hodiny odpoledne a my si připadáme strašně zřízeně. Jdeme po dalších zamrzlých stupačkách, sněhu a balancujeme na řetězech patnáct metrů nad řekou, když se údolí otevírá a po čase stojíme v Hrdle Hornádu. Je odpoledne a už bych šel spát. Vzhledem k okolnostem se rozhodujeme najít nějaký hotel, kde se ubytujeme, protože jsme nevyspaní a unavení. Ve stanu se nám skutečně spát nechce.

Nejprve to zkoušíme ve zchátralém areálu nad řekou, kde je zavřeno, v Podlesku hotel i hospoda otevírá zítra (!!!), tak jdeme dál směrem k hlavní cestě a chceme zkusit štěstí na Majeru. Na silnici Moriss odpadá a já i přes vzdálenost sto metrů tuším, že mě proklíná. Na obzoru se však tyčí hotel, jdeme k němu. O to větším šokem pro mě je, že hotel je vyhořelý a ještě se z něj kouří! Vidina tepla, sucha, piva a česnečky v hotelu se rozplývá a zhmotňuje v představě zimy, vlhka, slivovice a česnečky ve spacáku.

Přichází Moriss. Zkroušeně se hroutí na židli, která tu stojí před spáleným torzem a téměř pláče: "To si snad děláš prdel! To mi nikdo neuvěří! Nejdřív jít pěšky ve vánici a teď tohle! Já už nemůžu!" Pohled na zmučeného kamaráda mě přivádí ke vzpomínkám, že za lesem je ještě jakási ubytovací kapacita, takže nechávám batoh na místě a jdu to prozkoumat.

Skutečně se po 100 metrech objevuje spásný hotel Slovenský raj, kde mají i volné ubytovací kapacity. Rychle se vracím pro kolegu, potom ho dlouho přesvědčuji, aby ještě ušel 100 metrů, a jdeme se zachránit do hotelu. Výborně tam vaří, mají dobré ceny za bydlení a jsou vstřícní k troskám jako my. Večer pak sedíme v restauraci hotelu, povídáme s dalšími lidmi z jižní Moravy, kteří zde bydlí, pijeme pivka a rozhodujeme se, že zítra podnikneme průchod na lehko přes dvě rokliny.

Zimní Suchá Belá a Malý Kyseľ

Ráno jsou ideální podmínky, takže hned po snídani balíme do zredukovaného batohu svačinu, termosku, mačky a jeden cepín. Průchod zimní Suchou Belou je na internetu popsán dostatečně dobře, takže víme, co od toho můžeme čekat.

Hned ze začátku nastupujeme na led a kráčíme po něm prakticky pořád. Zimní roklina oplývá neobyčejnou krásou. Ledopády padají z okolních stěn, hladká glazura oplývá všemožnými odstíny barev. Překonáváme pocukrované žebříky, lávky a skály. Na jednom místě se neobejdeme bez cepínu, jinak kráčíme téměř pořád v mačkách.

Po překonání posledního ledopádu pokračujeme ve zdlouhavějším stoupání po sněhu. Dosahujeme rozcestí na Malé polaně. Pod stříškou si dáváme chleba s lovečákem a uzeným sýrem a čaj. Seznamujeme se se sympatickou skupinkou asi šesti Slováků, kteří pokračují po žluté na Kláštorisko. My však začneme rovnou sestupovat po vyšlapané cestě dolů do rokliny Malý Kyseľ.

Značení vidět není, protože roklina je jednosměrná. V zimě však zácpy na žebříkách nehrozí, takže si dovolujeme porušit toto pravidlo. Malý Kyseľ už není tak atraktivní jako Suchá Belá, ale i tak nabízí nádherné scenérie.

U dna malého Kyseľu si trasu ještě prodlužujeme o žlutě značený okruh dolního Kyseľu. Setkáváme se opět se Slováky ze Suché Belé a jdeme na okruh společně. Pod Obrovským vodopádem trénuje velká skupinka horolezců, jinak zde toho až tolik k vidění v zimě není. V létě je tento kousek soutěsky atraktivnější.

Následuje cesta na Kláštorisko, které pod sněhem vypadá opravdu nevlídně. Scházíme na rozcestí Pod Kláštoriskom a tady se loučíme se slovenskými kamarády. Já s Morissem jdu po žluté, slovenská skupina má u Hrdla Hornádu auto. Během sestupu se nám zatahuje a začíná padat sníh. Je nepříjemné, že prakticky nic nevidíme, a tak si cestu zpestřujeme vyprávěním fekálních historek z vysokoškolských kolejí.

Konečně po nekonečné cestě scházíme do Podlesoku a ze všeho nejdřív míříme na Corgoně a česnečku do hospody, která byla včera zavřená. Obojí bylo výborné. O stupeň spokojenější se vracíme do hotelu a rozhodujeme se přespat ještě jednu noc.

Veľký Sokol

Ráno skutečně balíme všechny věci a po vydatné snídani razíme přes krátkou soutěsku Tiesnina směrem k Píle a poté k ústí Veľkého Sokola. Je to poslední roklina Slovenského ráje, kde jsem nikdy předtím nebyl. Navíc nás čeká rovnou v zimě a s plnou polní na zádech. Nevíme, co obude její průchod obnášet.

Pro jistotu rovnou u vstupu zabloudíme a vyrazíme po druhém břehu potoka, kde je také vyšlapaná pěšina. Ta se brzy ztrácí, takže nás s velkými problémy čeká přechod polozamrzlé řeky. Konečně jsme na správné cestě a ukrajujeme první metry z dlouhé rokliny. Ze začátku se ani nezdá, že by nás čekalo něco zajímavého. Brzy jsme však u rozcestí Malého a Velkého Sokola a zde se údolí začíná stahovat. Malý Sokol byl dříve zpřístupněný, dnes je však průchod zakázaný. Proto nás překvapují stopy, které do zamrzlé zakázané soutěsky směřují.

My se vydáváme vlevo a poměrně brzy jsme mezi stovky metrů vysokými stěnami. Nacházíme se v místě Kamenné vráta, krajina je fantastická. Jen nás trochu zneklidňují padající "lavinky" sněhu a větví ze sluncem osvětlené stěny.

Brzy následuje dvojice žebříků, kde se prověřují naše lezecké schopnosti s těžkým batohem. Ten se zadrhává o skálu kolem, žebřík je vysoko nad skálami a ledem, a nahoru to jde těžko. Vzpomínáme na náročný výstup severozápadní stěnou bosenského Magliče, který jsme společně podnikli v létě.

Nad žebříky se soutěska stává neobyčejně úzkou a plnou popadaných stromů. Ty jsou pod sněhem a jejich přelézání je docela psina. Dokonce jsem si mačkami rozřízl kalhoty. Nakonec i ty nejšílenější místa končí a Sokoľ se na nějakou dobu rozšiřuje. Už teď jsme dost unavení a to nás čeká ještě průchod vyhlášenou Rothovou roklinou. Ani se nenadějeme a jsme tam. Nastává opět období úzkých průlezů a balancování na popadaných zasněžených stromech.

Rothova roklina naštěstí končí o kousek dřív, než jsme čekali, takže nás už čeká jen strmý výstup na poměrně úzký hřebínek na Glacké cestě. Tady se stáčíme doleva a začínáme stoupat na naše nocležiště na Glaci u bývalé horárně. V mapě je psaných 20 minut, my však jdeme více než dvakrát déle. Výstup totiž patří do kategorie "odrovnávajících".

Ihned začínám vyšlapávat plochu pro stan. Při západu slunce dorazí Moriss a pak se začínáme pokoušet na poloprázdných kartuších rozpustit sníh na čaj. Mně se daří, kolega to vzdává. Zakusujeme něco čokolády a sušeného ovoce a rovnou zaléháme do spacáků. Venku začíná být opravdu solidní kosa.

Rozloučení s rájem

Ráno se rychle balíme (při zimním táboření to ani jinak nejde) a vyrážíme přes Malou Polanu a po hřebeni směrem do Podlesoku. Trasa poměrně svižně utíká, ale přesto máme trochu strach, že nestihneme do noci přijet do Ostravy. Ani přes tyto obavy si neodpustíme jednu rychlopolévku a rychlopivo v hospodě pod horami a přes Hrabušice téměř utíkáme na zastávku Vydrník.

Po cestě z restaurace potkáváme skupinku Slováků, takže se k nim přidáváme a v pohodě stíháme osobák do Popradu. Tam se opět setkáváme s drážní realitou a sotva se nacpeme do přeplněného studentského vlaku. Tohle byl nakonec nejnáročnější úsek cesty.

Ve vlaku nebylo k hnutí, stojíme na chodbičce a do toho mě po chvíli začala prudit strašně protivná a arogantní průvodčí. Prý jsem s batohem překážel v průchodu, měl jsem batoh umístit do přepravního oddělení, a nakonec mi bylo vyhrožováno vyhozením z vlaku. Odmítl jsem. Dostat se z prostředku vlaku ven (a především svěřit batoh takhle spolehlivé společnosti) nepřicházelo v úvahu.

Naštěstí se přiblížila Žilina a s ní i přestup v poslední chvíli. Tady cesta i s přestupem v Mostech proběhla relativně v klidu, Moriss to do Ostravy stihl a já jsem si při cestě vlakem z Ostravy do Otrokovic odbyl poslední problémy ve vlaku. Situace s jízdenkou byla poněkud složitější a již nemám sil to popisovat.

Slovenský ráj je pro mě od této zkušenosti destinací pouze v zimě. Rokliny jsou liduprázdné, ledopády nabízí nádherné scenérie a z každého úhlu lze obdivovat jiné kouzla ledového království. Bohužel nám nevyšel zimní průchod zamrzlým Hornádem, doufám, že nebudeme muset čekat zase deset let, než to bude opět možné.

Zároveň jsem zjistil, že jsem velmi protivný cestující a rozhodl jsem se, že pokud to nebude nezbytně nutné, tak již nebudu České ani Slovenské dráhy obtěžovat svou přítomností a raději se svěřím do rukou alternativních (soukromých) dopravců, případně na silnice. Vlakem jsem projel kus Evropy a nikdy jsem nezažil tolik jako za tyto dny. Věřím, že to bylo pro zaměstnance železnice velice náročné, ale zase jsem v žádnou chvíli nechtěl o nic víc, než slušné chování, ochotu, nebo alespoň radu.