Slovensko v roce 2020 (1), trek na Slovensku

Nízké Tatry, Stolické vrchy, Muránska planina, Veporské vrchy, Poľana (1)

Někdy člověk míní a okolnosti mění, tzv. doba koronavirová nás přinutila upravit cestovní plány. Kvůli omezením na hranicích jsme "odpískali" červnovou návštěvu Polska a místo toho vyrazili v červenci na týden na Slovensko. Tam jsme zavítali nejenom do dříve navštívených končin, ale navíc jsem se konečně dostal do dvou pohoří, do nichž moje noha jaktěživ nevkročila. Vypravme se proto k našim východním sousedům.

Vlak z Čech měl tradičně zpoždění (nevím, čím to je, ale v poslední době píši v úvodu o nedochvilnosti dopravců celkem pravidelně), přálo nám ale štěstí. Následný spoj z Púchova (první jsme nestihli) jel kupodivu přesně, a tak v Liptovském Mikuláši přesedáme na autobus, který odjížděl pouhých šest minut po našem příjezdu. Jen jsme přeběhli z jednoho nádraží na druhé a už se nastupovalo, během chvíle opouštíme okresní město.

Vysedáme v obci Liptovský Ján na konečné zastávce, osada nás nevítá nijak přívětivě. Lije jako z konve. Rázem padá původní návrh, že s pozdním večerem ještě někam popojdeme, vyhazujeme pomyslnou kotvu. Míjíme otevřenou restauraci a stoupáme do kopečka, kde jsme nocovali před čtyřmi roky; místo nás nezklame. Přístřešek na grilování stále stojí, přestože, jak zjistíme se zpožděním, vedlejší chatu srovnali se zemí. Pravda, v poničené střeše přibylo od předchozí návštěvy pár děr a musíme hledat, kde přesně se uložíme, aby nám nekapalo na spacáky, všechno ale zvládneme na jedničku.

Ráno neprší, a tak bez zbytečného zdržování vyrážíme do terénu, u vstupu do Jánské doliny nás zaujme cedule, na níž píší: "Tatra je tu doma." Výraz k našemu údivu nezmiňuje v nezvyklém pádu Nízké Tatry, do nichž jsme zavítali, jedná se o nákladní vozidla. Dočítáme se, že asfaltová cesta patří soukromníkům, kteří po ní sváží dřevo a mají přednost před turisty. Nevycházíme z úžasu. Je vůbec něco podobného v národním parku možné? Zřejmě ano.

Žádné auto následně nepotkáme, opouštíme civilizaci. Po asfaltce stoupáme okolo Stanišovské jeskyně do lesů a nadobro nás pohlcuje pás Nízkých Tater, jenž dosahuje délky cca osmdesáti kilometrů.

Jako bychom si včera užili sloty málo, u rozcestí Pred Bystrou se rozprší a nezdá se, že přestane; posléze se situace ještě zhorší. Obklopí nás vysoká tráva a vzrostlé lopuchy, prodíráme se bujným porostem. Rázem na nás kape nejenom z nebe, ale i z větví, kladně kvituji, že mám pončo. Přesto se naše boty proměňují ve vodní brouzdaliště, nic s tím ale nenaděláme.

Na chvilku si odpočineme v malé příjemné salaši, kde by se dalo nouzově přespat, ve vyšších polohách se přidává nepříjemná futeř. Dočasné útočiště nacházíme na Chatě generála Štefánika, která slouží turistům od roku 1928. Dáváme si jídlo a hned je lépe; nadchne nás i bylinkový čaj, jenž - pro jistotu doplním, že nás nepostihl úžeh - chutnal podstatně víc než čepované pivo.

Příjemné prostředí opouštíme téměř po hodině a půl, na rozdíl od poslední návštěvy Nízkých Tater nesměřujeme k Ďumbieru (2 043 m), což je nejvyšší hora pohoří. Stáčíme na opačnou stranu a mašírujeme na Králičku; sotva ujdeme cca sto metrů, ustrnou se nad námi tatranští bohové. Nejenom že přestane pršet, ale v rámci mezí se i poměrně vyjasňuje. Náhle vidíme, kam půjdeme, obracíme se zpět. Za našimi zády se ukazuje Štefánička a na několik vteřin vykoukne i Chopok, jen Ďumbier si zatvrzele ponechává čepičku z mraků, jako by se bál, že mu ofouknou uši.

Za obstojného počasí přecházíme přes Rovienky, přičemž potkáváme nesčetně běžců, kteří chvátají v protisměru - v horách pořádají závody. Poprchávat začne až v sedle Čertovica, jako by s námi pekelníci neměli žádné slitování.

Dočasný úkryt nacházíme v restauraci, kde spřádáme další plány; jelikož máme dobrý čas, rozhodneme se dojít k útulně Ramža. Za drobného mžení se noříme opět do lesů a zhruba k osmé hodině večerní přicházíme k volně přístupné chatě, v níž už pobývají tři turisté.

Jak se ukáže, jejich přítomnost se nám hodí. S předstihem zatopili v kamnech, a tak podobně jako oni sušíme promočené boty a ponožky (všichni jsme na tom stejně a je naprosto jedno, zda si někdo pořídil zavedenou značkovou obuv s gore texem či obyčejné "škrpály"); posléze se dostaví ještě jeden zmoklý zájemce o ubytování.

Noc proběhne v poklidu a ráno pokračujeme v túře, za drobného mžení traverzujeme téměř dvě hodiny zarostlé svahy. Údaje na ukazatelích sice hlásají, že tam budeme mnohem dřív, jak jsme se ale přesvědčili včera a znovu se to ověříme později, často jim nelze věřit. Ke splnění udávaných limitů bychom museli sprintovat jako splašení zajíci, což s těžkými batohy na zádech příliš moc nejde; při vyhledávání časových rozpětí je lepší vyjít z turistických map, v nichž jsou záznamy podstatně přesnější.

Protože přestalo pršet a chvílemi vysvitne i sluníčko, obědváme z vlastních zásob na nádherných loukách za vrcholy Homôlka (1 660 m) a Zadná hoľa (1 619 m), odkud máme částečný rozhled. Hřeben před námi totiž tvoří pomyslnou hranici mezi horším a slušným počasím. Na severu se válí mraky a na jihu panuje jasno.

Následně scházíme do sedla Priehyba (1 190 m), kde dobíráme vodu, brzy ji budeme potřebovat. Očekává nás nejnáročnější výšlap dne. Prudce stoupáme lesem, kopec zdánlivě nekončí. Konečně se dostáváme na Veľkou Vápenici (1 691 m). Přestože vrcholová skaliska lákají k oddychu, dlouho se nezdržíme.

Obklopí nás hustá mlha a dosti chladně fouká. Razíme proto kupředu a v podvečer přicházíme k útulněě Andrejcová, na níž se kdysi mohlo volně přespat. Údaj už pár let neplatí, nevadí. Oproti dřívějšku přibyl bufet, čehož obratem využíváme. Poroučíme si kapustnicu a místní pivo, které prý točí pouze tady; že je útulna v kurzu, potvrzuje zvýšený počet turistů. Prý, jak jsme se doslechli, je radno si nocleh předem rezervovat, nás naštěstí podobné starosti netrápí.

Popocházíme směrem na Kráľovu hoľu, nakonec se dostaneme pouze do Ždiarskeho sedla (1 473 m). Prudce se zatahuje, a tak rychle stavíme stan; sotva vlezeme dovnitř, silně se rozprší. V téhle slotě by nevystrčil z boudy čumák ani pes.

Ráno k naší radosti hlásí obloha azurovou modř, snad nám konečně nadobro uschnou mokré boty. Balíme a stoupáme na vrchol Bartková (1 790 m). Na rozdíl od minulého dne máme perfektní výhledy. Na jihu se zvedají kopce a doliny Muránské planiny, Veporských vrchů i vzdálenější Poľany, k západu i východu se táhne navštívený hřeben Nízkých Tater, jemuž dominuje Ďumbier. Největší skvost se nachází na severu, kde se jako na dlani předvádí Západní i Vysoké Tatry. K obloze ční nejenom Kriváň, jenž nepatrně vykoukl z mlh i minulý den, ale např. i Bystrá či Gerlachovský a Lomnický štít i jiné vrcholy - všechny s prominutím jmenovat nebudu.

Potěšeni skvělou viditelností pokračujeme po travnatých pláních na kótu Orlová a poté na Strednú hoľu, nezadržitelně se přibližujeme k nejvyšší hoře východní části Nízkých Tater, což je Kráľova hoľa (1 946 m). Vrchol nelze přehlédnout, neboť na něm stojí vysoký vysílač, který je vidět zdaleka. I odtud se nabízí výborný rozhled, není to však již ono. Před hřebenem Vysokých Tater se vylouply mraky, které zakryly nejvyšší štíty; rázem si libujeme, že jsme si včera kus nadběhli a vstali dosti brzo. Kdo si dnes pospal, spláče nad výdělkem.

Odpočíváme a sledujeme stádo ovcí, které přijde až k nám, následně opouštíme horu, na jejímž úbočí pramení řeky Váh (Čierny Váh), Hron, Hnilec i Hornád. Prudce scházíme do Telgártu a míjíme davy turistů, které se valí v protisměru; jelikož jde značná část lidí natěžko, soudíme, že jejich dnešní cíl představuje útulna Andrejcová. Zdá se, že tam bude přecpáno.

V osadě nejprve zaskakujeme na oběd a poté v potravinách doplňujeme zásoby; než se dostaneme do lesa, čekají nás dvě zajímavá zastavení. První představuje vysoký železniční viadukt, který vybudovali v třicátých letech minulého století, následně přichází na řadu pramen Hronu, což je druhá nejdelší slovenská řeka.

Úkol je splněn a ze sedla Besník stoupáme na území Stolických vrchů, jež spadají do Slovenského rudohoří; před hranou lesa se pomyslně loučíme s Nízkými Tatrami. Otáčíme se, abychom se znovu pokochali jejich majestátem, místo obdivného kochání nám zatrne na duši. Ačkoliv na nás stále praží sluníčko, útočí na Kraľovu hoľu armáda temných mraků. Valí se po obloze v podobě nesmlouvavých nájezdníků a šine i k nám, zjištění nevěští nic dobrého.

Rázem natahujeme krok a vnikáme mezi stromy, lítému běsnění neunikneme. Nejprve zaslechneme hřmění a poté spustí déšť, ukrýváme se pod hustými větvemi. Ty nás zpočátku chrání v podobě deštníku, leč i ony zanedlouho podléhají náporu, ještě že jsme si přibalili do batohů potřeby proti slotě. Čekáme a doufáme, že lijavec brzy ustane; jakmile trošičku zmírní, přesunujeme se na Čuntavu. Tam se schováváme v dřevěném přístřešku a zvažujeme; co dál. Náš původní záměr, že přespíme na Stolici, dostává vážné trhliny, hledáme náhradní řešení.

Nakonec ho nalézáme. Jelikož dočasně přestává pršet - bláhově doufáme, že tomu tak bude natrvalo - vyrážíme k sedlu Priehybka, odkud chceme dojít k lovecké chatě Janka, kde se prý dá nouzově přespat pod verandou. Jak je asi každému jasné, fungují zákony schválnosti dokonale a relativně slušné počasí dlouho nevydrží. Sotva se dostaneme k rozcestí Pod Trsteníkom, obrátí bytosti na obloze bezednou konev a začnou nás nemilosrdně skrápět; při brouzdání travou nám znovu čvachtá v botách.

Před příchodem k místu určení déšť ustane, kupodivu na stanoviště nepřicházíme sami. Chvíli před námi dorazila k chatě jiná trekařská dvojice, která obsadila pergolu jako první, nezbývá nám než postavit stan.

Ráno se opakuje scénář předchozího dne, panuje jasno. Vylézáme poměrně brzy a nalehko vyrážíme na vrchol Stolica, který pro mě představuje cosi jako začarovanou princeznu. Chtěl jsem ho v minulosti navštívit už dvakrát, leč ani jednou jsem neuspěl - prvně jsme trek vzdali kvůli špatnému počasí a podruhé jsme kvůli polomům ve Volovských vrších změnili plán - tentokrát se odradit nenechám.

Zpočátku se ubíráme po slušné cestě, náročnější výšlap následuje za Slanským sedlem. Prudce stoupáme a řádně se zahříváme, naštěstí se dostavuje odměna. Jak se dostáváme výš a výš, ukáže se z odkrytého svahu Kráľova hoľa i vzdálenější hřeben Vysokých Tater.

Vzápětí se noříme do lesa, a protože se ubíráme mokrými travinami, opět nám čvachtá v botách - kupodivu jsme si na to pořád nezvykli. Naštěstí netrvá dlouho a dostáváme se na Stolicu (1 476 m), která představuje nejvyšší bod Stolických vrchů. Vrcholová kóta je zarostlá a bez jakýchkoli výhledů, truchlit nad tím nebudeme.

K chatě Janka se vracíme stejnou cestou. Následně běží o naprosto pohodový úsek, až k sedlu Javorinka scházíme po pohodlných cestách. Zdánlivě poklidnou pasáž představuje dle mapy i asfaltka na Veľkú lúku, chyba lávky. Přestože u odbočky z hlavní silnice vyvěsili značku se zákazem vjezdu, mine nás každou chvíli auto a vyloupne se i zájezdový autobus a popelářské vozidlo; v jistém úseku dokonce zřídili semafory. Zjištěné nás šokuje, soudíme, že je tady něco špatně. V sedle Javorinka jsme totiž opustili Stolické vrchy a dostali se na území Muránské planiny, kterou v roce 1997 vyhlásili národním parkem, v této zóně by měl přece panovat naprostý klid.

Příliš nás nenadchne ani Veľká lúka, která je v duchu pojmenování opravdu rozsáhlá; v době druhé světové války ji po zarovnání krasových závrtů využívali jako polní letiště. Na všech cedulích uvádí, že zde chovají koně, leč není po nich ani vidu, ani slechu; škoda.

Dosti ale stesků, o slovo se hlásí zlatý hřeb Muránské planiny, což je zřícenina Muráň. Jedná se o třetí nejvýš položený hrad na Slovensku (935 m), který vybudovali na vladařův příkaz ve 13. století. Už v roce 1321 ho uváděli jako zpustlý, leč znovu ho postavili, ve 40. letech 15. století ho obsadili žoldnéři Jana Jiskry z Brandýsa.

Po jeho pádu získal sídlo Matyáš Korvín, jenž ho přenechal svému pokladníku Jakubovi z Tornale, který ho na smrtelném loži svěřil do péče Matěji Bašovi. Ten z něj vyrážel na loupežné výpravy do širokého okolí, načež proti němu zakročilo královské vojsko. V roce 1549 lapku zajali a bez slitování popravili.

V 17. století podporoval majitel Rákocziho povstání, a tak pevnost pro změnu dobyl František Wesselényi, který se, jelikož jsou cesty Páně nevyzpytatelné, oženil s paní sídla Márií Széchy, jíž kvůli kráse přezdívali Muránská Venuše - dle pověsti ho do hradu pustila dobrovolně, neb je oba zasáhl Amorův šíp. Když Wesselényiho jmenovali uherským palatinem, zažíval Muráň zlatý věk. Nevydrželo to ale věčně. Šlechtic v roce 1667 nečekaně umřel, načež se provalilo, že spřádal plány proti habsburské monarchii.

• Dokončení článku

TIP: Rozsáhlou nabídku slevových kupónů a kódů do slovenských internetových obchodů najdete na webu Pandakupony.sk.