Slovensko v roce 2020 (2), trek na Slovensku

Nízké Tatry, Stolické vrchy, Muránska planina, Veporské vrchy, Poľana (2)

Hrad znovu oblehla královská vojska a nádherná Mária ho už podruhé bránila zuby nehty, nakonec ho v roce 1670 vydala Karlu Lotrinskému. Objekt proměnili ve vojenskou pevnost, o niž se několikrát bojovalo a svého času ji obsadila vojska Františka II. Rákocziho; v 18. století hrad dvakrát vyhořel. Od roku 1831 se uvádí jako ruina.

Nejprve přicházíme k chatě pod hradem, kde funguje bufet. Neváháme ani vteřinu. Objednáváme si kapustnicu a pivo. Následně se s obsluhující paní dohodneme, že si uvnitř necháme batohy, a nalehko vyrážíme k hradu, má to malý háček. Neskutečně rychle se změní počasí. Ačkoliv ještě před několika minutami pražilo sluníčko, rychlostí blesku se zatahuje a z dálky hřmí; stihneme si zříceninu prohlédnout? Nakonec do ruin jen nahlédneme a hbitě se vracíme, není nad čím váhat. Úplně se setmí a zaduje silný vítr, posléze spustí lijavec.

Schováváme se u chaty, jejíž bufet mezitím zaplnili jiní výletníci, naštěstí bouřka záhy ustává. Jako by s někým závodila, odsviští v podobě vozu formule jedna kamsi ke Stolickým vrchům, zase se vyjasňuje. Slovo dává slovo a opět lezeme na zříceninu. Stejně jako většinu slovenských hradů ji opravují, a tak už nejde o pouhé zbytky ruin, jež jsem navštívil před lety - zachovalá byla tenkrát jen vstupní věž - atraktivitu sídla podtrhují dvě fantastické vyhlídky. Byla by věčná škoda je vynechat.

Úkol je splněn a můžeme pokračovat; opouštíme hrad Muráň, jejž postavili na kopci jménem Cigánka. Původ názvu vysvětluje pověst, dle níž se kapitán sídla zamiloval do Cikánky a pojal ji za ženu. Ačkoli ji zahrnul přepychem a žila v blahobytu, nezapomněla na své kořeny a v jeho nepřítomnosti zakládala v kuchyni oheň, pekla a vesele se u toho bavila. Když to manžel zjistil, pohrozil jí, ať tak víckrát nečiní, sic zle skončí; neposlechla. Jakmile zase odjel, opět se oddala radovánkám; muž ale k její smůle odchod pouze předstíral. Přistihl ji při činu a bez slitování hodil do propasti. Horu pojmenovali podle ní.

Scházíme do obce Muráň, kde v potravinách doplňujeme zásoby; nevynecháváme ani pekárnu, v níž prodávají vyhlášené muránské buchty. Naopak vypouštíme hostinec, jenž stojí hned naproti a působí hodně "pochybným" dojmem - nechť mi majitel konstatování promine, ale nelze jinak - náhradu nalezneme zanedlouho. Při odchodu z osady natrefíme na nádhernou restauraci.

Po posilnění stoupáme Hrdzavou dolinou a denní štreku končíme na Nižné Klakové, kde se nabízí k přespání volně přístupná turistická útulna. Rozkládáme se v ní a popíjíme venku v klidu plechovkové pivo, jež jsme koupili v obci; posléze přichází skupinka mládežníků, která také zůstane na noc.

Ráno pokračujeme po červené turistické značce (dálková trasa Rudná magistrála), již s malými odbočkami zůstaneme věrni až do pohoří Poľana. To ale předbíhám, nejprve se tam musíme dostat.

Cestou máme pěkné výhledy na skalnaté kopce Veľká a Malá Stožka, přicházíme do sedla Burda. Batohy shazujeme u dřevěného přístřešku s naučnými cedulemi a zvažujeme, kudy se vypravíme do sedla Zbojská. Jelikož jsme dosáhli okraje Veporských vrchů, láká k návštěvě hlavně Fabova hoľa (1 439 m) - jedná se o nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Nakonec uvedenou kótu vynecháváme, jelikož je zarostlá a navíc vrchol obsadil zrádný mrak; míříme přímo k rozcestí Kučelach. K našemu údivu se po pouhých pár stech metrech dostáváme ke stavení, před nímž sedí pár lidí a popíjí točené pivo. Rázem zavětříme, nezdržíme se? Kde si ale objednáme? Vchod i okna přehrazuje mříž, nemají zavřeno?

"Majitel právě odjel, vrátí se za hodinu. Můžete počkat," dostává se nám vysvětlení, které příliš nepotěší, setrvat nemíníme. Chlapíka, který nasedal do auta a odporoučel se, jsme viděli na dálku a stejně tak zahlédl on nás, kdyby chtěl kšeft, neodfrčel. Navíc není jisté, jestli se kdesi nezdrží.

Pokračujeme a k poledni přicházíme do sedla Zbojská. Přestože nás několik trekařů předem informovalo, že zde najdeme výbornou restauraci, předčí spatřené naše představy. U hlavního tahu, který tudy vede, stojí zaparkováno nesčetně aut, připadáme si trošičku jako v zábavním parku. Na travnaté stráni se nachází několik dřevěných stavení, kam se hrnou lidé, nechybí atrakce pro děti. Mineme dokonce i rybníček s vodníkem, snad nemusím dodávat, že se jedná o figurínu.

Vnikáme do salaše, v níž si objednáme vynikající oběd. Následně se přesunujeme k vedlejší chatě, kde prodávají buchty připomínající pochutiny z Muráně; nákup si tentokrát odpustíme.

Před odchodem ze sedla Zbojská zbývá učinit poslední zastavení. Přecházíme silnici a stejně jako další návštěvníci stoupáme do protějšího svahu k rozhledně alias zvonici. Přízemí skrývá malou kapličku a ve vyšších patrech vystavují mj. vycpaná zvířata, ochoz nabízí výhled na blízké okolí.

Vzápětí dáváme civilizaci sbohem a noříme se do lesů, kupodivu půjde o nejhorší úsek celého dne. Hliněná cesta je rozježděná od těžké techniky a plná bláta, o slovo se též důrazně přihlásí slogan, jenž nás zastihl na začátku treku a zněl: "Tatra je tu doma." Netrvá nijak dlouho a uhýbáme před projíždějícími náklaďáky (některé mají na korbě vyveden nápis "Lesy Slovenské republiky"), nemáme pro ně slušných slov. Opravdu zde zpevňují cestu, jak je nám později podsouváno? Nevozí materiál nějakému papaláši, který si v horách pořídil chatičku?

Nepříjemný úsek opouštíme v sedle Bánovo a prudce stoupáme do sedla Machniarka, kde míjíme nádherně položenou chatu, od níž se nabízí slušný výhled na Klenovský Vepor, k němuž směřujeme. U studánky před stavením dobíráme vodu.

Posléze se přes Klenovské Blatá dostáváme do Sedla pod Vartou a zahýbáme k chatě pod Veprom, v níž se dá volně přespat. Netrvá dlouho a spatříme v lese pod sebou nádhernou střechu, žasneme, o jak pěkný příbytek se jedná. Omyl odhalujeme vzápětí. Útulna pro turisty stojí vedle. Nová střecha vypadá sice dobře, leč uvnitř to už taková sláva není, vybírat si ale nebudeme. Spali jsme i v horším.

Ráno vycházíme o něco dřív než další dva spolunocležníci, které jsme tady potkali, bereme to pěkně zostra. Výstup na Klenovský Vepor (1 338 m), který představuje dominantu Veporských vrchů, má velmi slušné převýšení. Stezka vede kolmo vzhůru a občas přelézáme kameny; s úlevou přivítáme, když konečně vyšplháme na vyhlídku. Odpočíváme a podrobněji se věnujeme vrcholové růžici, jež ukazuje, co se jakým směrem nachází; chyba spočívá v tom, že nás téměř kolem dokola obklopují vzrostlé stromy a vidíme pouze na jih.

Sestup z "vepříka" je také strmý, byť se shodujeme, že výšlap byl horší, ubíráme se přes Tri chotáre na Sedmák (1 004). V závěru jdeme po lukách, z nichž se otevírají parádní výhledy na okolní hory i blízké obce a usedlosti, zbystříme u šipky Marekov dvor. Tam se, jak nám cestou prozradil vysloužilý myslivec alias polovník, nachází občerstvení, hodláme zkusit štěstí.

Odbočujeme a po chvilce zastavujeme u ohradníku pro krávy, váháme, kudy pokračovat. Nakonec se rozhodneme zeptat na cestu. Na okraji lesa řeže dříví jakýsi muž, a tak k němu zahýbáme; kupodivu kápneme na nejpovolanější osobu. Stojí před námi sám majitel usedlosti Marek. Ujišťuje, že se u nich opravdu najde něco dobrého na zub, a posílá nás do údolí, v domě prý pobývá jeho žena a dcera.

Zakrátko se přesvědčujeme, že nelhal. Končíme v kuchyni a nabíráme si z obrovitého hrnce výbornou čočkovou polévku, druhý chod představuje chléb s domácím sýrem. K zapití se přidá i pivko, nemůžeme si v nejmenším stěžovat.

Po příjemné zastávce pokračujeme do sedla Tlstý javor, kde leží hřbitov věnovaný vojákům padlým za druhé světové války. Pokračujeme na Obrubovanec (1 068 m), u nějž lze přespat ve volně přístupné salaši, což plánují spolunocležníci z našeho posledního ubytování, my takové spády nemáme. Nastaly teprve čtyři hodiny odpoledne, a tak ještě kus popojdeme, dostáváme se na Zákľuky (1 012 m). Končiny nás vysloveně nadchnou. Přestože nastal trochu opar, nabízí rozlehlé louky fantastické rozhledy po širém okolí. Kromě Veporských vrchů se ukazují i Nízké Tatry a Poľana, nechce se pomalu věřit, že jsme ráno navštívili Klenovský Vepor. Hora se zdá být neskutečně daleko. Opravdu jsme tolik ušli?

Následně scházíme k vodní nádrži Hronček, kde bychom rádi přenocovali a klidně se i vyráchali, není nám přáno. Cedule hlásí zákaz koupání a nenalézáme ani vhodné tábořiště; stoupáme na Štromp. Stan stavíme v blízkosti chat a jsme rádi, že končíme, zdolali jsme dnes řádnou štreku.

Ráno opět svítí sluníčko - poslední dva dny nepršelo! - zhruba za hodinu přicházíme k rozcestí Tri vody. V místě stojí opravená vápenka, památník, pár budov a dalo by se zde i dobře přenocovat. Několik vhodných přístřešků se vyskytuje i později, ty ale nevyužijeme.

Zastavujeme až u Chaty pod Hrbom. Včera jsme byli varováni, že už nějaký čas není přístupná široké veřejnosti, protože patří jogínům, zpráva se ukazuje býti pravdivá. Budovu obklopuje plot, na nějž vyvěsili ceduli, že běží o soukromé pozemky; na trávu před stavení přichází cvičenci. Zle ale nebude. Než se hosté pustí za odborného dohledu do protahování, vyzvídáme, zda není možné koupit pivo, sklízíme úspěch. Mají lahváče.

Zatímco jogíni soustředěně cvičí, popíjíme zlatavý mok a obědváme z vlastních zásob, následně vyrážíme na zteč. Výstup na Hrb (1 255 m) je řádně prudký a dává zabrat, načež nás napadá, jestli by se návštěvníci chaty neprotáhli mnohem víc, kdyby si každé ráno v rámci tréninku vyšlápli nahoru.

Vrcholová skaliska nabízí omezené, leč parádní výhledy. Hluboko pod námi zůstala Chata pod Hrbom a k Veporským vrchům se přidávají Nízké Tatry, Velká Fatra i Kremnické vrchy. Zapomínat nesmím na pohoří Poľana, do nějž jsme zavítali; z jistých míst je poměrně dobře vidět pozůstatek rozsáhlé kaldery, která vznikla propadnutím obrovitého sopečného kuželu v třetihorách.

Pokračujeme na Lubietovský Vepor (1 277 m). Pěšina vede krásným lesem a je na co se koukat, přesto znejistíme. Z dálky se ozve hřmění. Natahujeme trochu krok a sestupujeme z nejvyšších míst; rozhlížíme se z volných luk, přes něž přecházíme. Od západu táhnou temné mraky a hrozí deštěm.

Pršet nakonec začne před sedlem Jasenová (1 104 m). Protože v našem plánu nebyl výstup na nejvyšší horu pohoří, což je Poľana (1 458 m) - už jsme tam v minulosti zavítali - odbočujeme z Rudné magistrály a navazujeme na modrou značku. Ubíráme se lesem i přes louky a v botách nám zase čvachtá, pauzu dáváme v přístřešku u chaty Horalka. Poblíž se nachází studánka a v nouzi by se zde dalo přespat; přestože není nijak pozdě, trochu nad tím zvažujeme.

Nakonec za nás rozhodne počasí. Jelikož ustává déšť, pokračujeme v túře. Po několika minutách odbočujeme na místní červenou značku, jež vede k obci Hrochoť, plán zní, že se utáboříme tam, kde se nám zalíbí. Netrvá příliš dlouho a vycházíme z lesa na nádherné louky, z nichž by se za pěknějšího počasí předváděly v plné parádě hlavně Kremnické vrchy; později míjíme zdánlivě nová obydlí. Nestaví zde "sídla" mimo civilizaci místní smetánka? Příliš by nás to nepřekvapilo, upřednostňujeme jiné věci. Podél asfaltové cesty rostou maliny a třešně, rázem plníme žaludky.

Jak se ukáže, nejsme sami, koho honí mlsná. Náhle k nám dolehne žuchnutí, zdá se, že ze stromu spadlo cosi těžkého. Ihned se obracíme daným směrem. V trávě nedaleko od nás se pohybuje mladší medvěd. Jako bychom mu smrděli, protože jsme se týden pořádně nekoupali, bere ihned do zaječích. Dobře padesát metrů běží volným terénem a mizí v lese; kdyby na sebe šelma sama neupozornila, možná jsme si jí ani nevšimli. Takto si připíšeme plusový bod; představovat členy Rychlých šípů, vyplníme si v rámci Modrého života kolonku pro radostný zážitek. Medvěd se přece nevidí každý den.

S večerem přicházíme do obce Hrochoť. Zvažujeme, jestli někde nevaří; jasně že tomu tak není. Navíc začíná znovu poprchávat, a tak se příliš nezdržíme, kousek za vesnicí stavíme stan.

Ráno se tradičně vyčasilo, pokračujeme v túře. V lese míjíme archeologické hradiště Chochuľka z doby bronzové a scházíme do obce Čerín, kde nás na dálku zaujme raně gotický kostel a dřevěná zvonice, které obklopuje kamenná zeď se střílnami. Zastavíme na chvilku v potravinách a záhy míjíme pizzerii, litujeme, že jsme sem nedošli včera. Sice tento pokrm příliš nemusím, tentokrát bych ale neodmítl.

Jelikož v osadě skončila zelená značka, jdeme po silnici do Bečova, kde navazujeme na červenou trasu, jež vede do Lukavice. Úsek nám dá zabrat víc, než by bylo zdrávo. Když značku ztratíme poprvé, vrátíme se a najdeme správnou odbočku, podruhé tak činit nemíníme.

Usuzujeme, že jsme v předchozím terénu neměli z vytyčeného směru kam zahnout, a tak bychom pátrali marně, postupujeme po čichu v podobě zkušených ohařů. Jelikož nepoužíváme GPS, občas trochu tápeme, přesto vítězíme. O něco později, než jsme měli, přicházíme do osady Lukavice, před níž se zčista jasna vylouplo ztracené značení - dodnes netušíme, odkud přitáhlo - za odměnu si dopřejeme v místní krčmě pivko.

Po příjemné zastávce míříme do osady Sampor, z níž stoupáme, ubíráme se převážně po nádherných výhledových loukách. Za námi se zvedá Lubietovský Vepor i Poľana, severně Nízké Tatry s Velkou Fatrou a západně Kremnické vrchy, jižněji Javorie a Štiavnické vrchy. Podívaná nemá sebemenší chybu, jen bychom zas jednou nemuseli zahnout špatným směrem.

Před čtvrtou hodinou odpolední scházíme do města Sliač, které vzniklo v roce 1960 sloučením tří obcí; dostáváme se do lázeňské části Sliač-kúpele. Termální vody zde zmiňují už k roku 1243, kdy do těchto míst zavítal král Matěj Korvín. Přestože máme oproti vladaři pár století zpoždění, také využíváme zdejší nabídky a bez zbytečného zdržování míříme na veřejné koupaliště. Coby svědomití občané se nejprve osprchujeme v teplé vodě a teprve poté koupeme, využíváme toho, že v areálu prodávají teplá jídla.

Ráchat se vydržíme téměř do šesté hodiny, déle to bohužel nejde. Zatáhlo se a začalo pršet, zavírají s předstihem.

Přemisťujeme se do nedaleké cukrárny a zvažujeme další postup; padá rozhodnutí, že nebudeme pokračovat na Zvolen, jak jsme původně zamýšleli. Kdo ví, kde bychom za deště složili hlavy, zaonačíme to jinak. Obhlížíme okolí a zjišťujeme, že s noclehem nebude potíž, zbývá jen vyčkat do tmy. Zaskočíme na pivo a posléze se rozkládáme pod vstupní stříškou jedné z opuštěných lázeňských budov (některé areály již nefungují); kdyby k nám nedoléhal halas nedaleké diskotéky, spali bychom jako v bavlnce.

Poslední den se pouze přemisťujeme na nádraží a vracíme do rodných končin, trek se navzdory nepříliš příznivému počasí vydařil na výbornou. Viděli jsme plno atraktivních míst, zdolali nesčetně kilometrů i značné převýšení, nesmím opomenout, že jsme z živočišné říše kromě medvěda spatřili i čtyři nádherné jeleny. Byli bychom vyloženě neskromní, kdybychom si přáli víc.

• První část článku