Jaro ve Slovenském rudohoří, Muránska planina

Muránska planina a Veporské vrchy (4)

Další úsek zelené značky vede hustými smrkovými lesy. Na okraji menší louky vidíme loveckou chatu, která je zchátralá a opuštěná. Shnilá střecha neunesla ani tíhu sněhu a propadla se. Tím pěkný srub spěje nezadržitelně k zániku, přitom to byla krásná chata s obytným patrem a verandou. Poblíž chaty stojí vpravo u lesa ještě stáj pro koně, kde by se dalo v nouzi ukrýt.

Nás dnes pronásleduje spíše pošmourné počasí a krátké dešťové přeháňky se střídají s mrholením, ale jsme odhodláni dojít až na Studňu. Rozbahněná cesta vede okolo hájovny Havranné, která stojí na okraji vysoko položené krasové polany Havrania (okolo 1 000 m n. m.). Její zděná budova je podobná hájovně na Studni před jejím vyhořením. Místo se nám nezamlouvá, všude okolo leží obrovské hromady vytěženého dřeva, které se postupně sváží na pilu.

Okolní lesy zasáhla větrná smršť a kůrovec, proto ty rozježděné cesty. Raději mizíme zase v lese, stále stupáme jakýmsi skalnatým úvozem, nabíráme další výškové metry a cesta se zdá být bez konce. Asi po hodině chůze jsme se vyhoupli na v pořadí dnes už asi šestou krasovou polanu, která se jmenuje Hadňatka. Výš už jsme se dostat nemohli, následuje již jen krátké klesání na Studňu.

Čtěte také: Jaro ve Slovenském rudohoří (3), Muránska planina

Avšak až sem na Hadňatku doléhá křik a hlahol dětí, obě lovecké chaty na Studni jsou pro dnešní noc obsazené. Proto jsme si vybrali pro přenocování horní okraj Hadňarky, kde je stará ohrada a ohniště. Spát budeme ještě výše než na Nižné Klakové, tady máme nadmořskou výšku hodně přes 1 200 metrů.

Počasí se zatím umoudřilo a na setmělé obloze se začínají třpytit první hvězdy. Jasná obloha slibuje pořádně mrazivou noc. Nasloucháme jarnímu houkání sov, utichl i hluk na Studni, zřejmě noční chlad zahnal lidi do tepla chat. My zimě statečně odoláváme u ohně a pozorujeme na černé obloze tisíce zářivých hvězd. Neruší nás ani svit Měsíce, jelikož ten vyjde až po půlnoci. Nakonec i my mizíme v teplé náruči spacáků a tvrdě usínáme.

9. den - po stopách lesní železnice na Fabovu holi

Ráno je mrazivé, louka je pokrytá jinovatkou, ale popel na ohništi ještě nestihl vychladnout. Na noc jsme totiž přiložili velké poleno, aby jeho doutnající kouř odplašil případného medvěda. Teď si můžeme ohřát zkřehlé ruce, které nám promrzají při skládání stanu. Prosluněnou loukou scházíme opět na cestu a za chvíli jsme opět po dvou dnech na Studni u propasti Ľadová jama. Na chatách se ještě vyspává, jen kouř z komínů prozrazuje, že nejsou opuštěné.

Doplňujeme si vodu, snídáme a plánujeme další postup. Jsme rozhodnuti pokračovat na západ, ale zvolíme trochu netradiční trasu. Nejdříve sestupujeme známou trasou jako před dvěma dny do sedla Sitárovo, pak ale odbočujeme vlevo po žluté značce do doliny Za Nehovým. Dolinu z levé strany lemují skalnaté svahy Klaku a Velké Stožky s jeskyněmi Machnatá a Labyrint.

Zdlouhavý sestup končí až u hájovny Klátna, kde jsme se dostali do hlavního údolí, kterým teče Hronec. Dolina byla v těchto místech těžce postižená vichřicí, po které zůstaly jako památka obrovské vytěžené paseky. Nejhůře je postižen západní svah úbočí Klátného grúně, který spadá z Velké Stožky a svým jménem trefně vystihuje současný stav.

Jak by se asi současným těžařům bývala hodila úzkokolejná lesní železnice, která v dolině fungovala od konce 1. světové války až do první poloviny 60. let 20. století. Ostatně i ona byla vybudována pro účely rychlého odklizení škod po rozsáhlé větrné a sněhové kalamitě, která v zimě 1914 - 15 postihla Muránskou planinu a padlo ji za oběť více jak 300 000 m³ dřeva.

Pozůstatky po lesní železnici jsou již málo patrné, ale upozorňuje na ně panel naučné stezky. Proti proudu Hronce pokračujeme až k hájovně Pätina, kde stojí odstavený nákladní vagón jako připomínka zašlé minulosti. Návštěvník se může dozvědět na panelech uvnitř vagónku o trati i různé technické údaje a prohlédnout si fotografie z období provozu železnice.

Nás zaujal například fakt, že se na stavbě podíleli ruští váleční zajatci a že celková délka lesní železnice činila 16 km. Začínala v Polomce, pokračovala do Zavádky nad Hronom a tady na Pätině se větvila. Jedna větev vedla dolinou vpravo do Mišárové doliny pod Fabovou holí, druhá větev vedla pod Stožky a do Dudlavky. My budeme pokračovat pod Stožky.

Údolí se mění v zařízlou rokli, eroze horského potoka Dudlavky totiž v minulosti odřízla masív Malé Stožky od zbytku Muránské planiny a postarala se tak o mimořádně působivou krajinnou scenérii vápencových bradel Malé i Velké Stožky. Přicházíme k místu, kde je vypuštěný Velký tajch. Tato vodní nádrž, vybudovaná již v roce 1837, sloužila k zachycování vody. Tu bylo nutné využívat k plavení dřeva po Hronci za jarního tání.

Tento způsob dopravy byl využíván ještě před vybudováním lesní železničky. No a dnes se dřevo sváží na náklaďácích, což je mimochodem nejdražší způsob. Bývala tu ještě jedna nádrž, ale po výstavbě lesní železnice ztratily tajchy svůj význam. Alespoň jeden z nich ještě nějaký čas přečkal jako chovná nádrž pro pstruhy, ale dnes je jeho dno zanesené a zarostlé vegetací.

Hned nad bývalým tajchem je vystavěna pod srázy Malé Stožky hájenka. Rozvalujeme se v suché loňské trávě a svačíme. Je nádherný jarní den, ale sem do odlehlého koutu pod srázy Muránské planiny zavítalo jaro teprve nedávno, takže stihly vykvést akorát devětsily a podběly v příkopech u cesty. Listí na bucích ještě chybí.

Hájovna Stožky má sice nadmořskou výšku jen 865 metrů, ale je obklopena vysokými hřebeny, takže má charakter mrazové kotliny. Dokonce i modříny, které obrůstají Malou Stožku, teprve pučí. Od hájovny nyní budeme pokračovat proti proudu potoka Randavica do stejnojmenného sedla. Než se tam vydáme, jdeme se ještě podívat k pomníku partyzánům, který je nově upraven.

Zajímavý je i starý dřevěný srub, který býval pstruhovou líhní. Návštěvníci mohou volně nahlédnout dovnitř, uvnitř srubu se vše dochovalo tak, jak to zůstalo v 50. letech opuštěné. Dochovala se soustava korýtek a žlabů, přitékající vodu z potoka Randavica filtrovaly ve žlabech kameny, štěrk a písek. V malých bazéncích byl odchováván pstruží plůdek z oplozených jiker. Po asi 35 dnech byl přenášen do malých tůněk u hájovny Stožky, kde pokračoval ve vývoji, aby nakonec svůj růst dokončil ve Velkém tajchu za hájovnou.

Stoupáme starým úvozem po okraji rozsáhlých luk, které se svažují ze sedla Randavica. Vpravo od cesty stojí při okraji luk volně přístupná dřevěná chatka, sloužící jako neoficiální turistická útulna. Jdu kolem ní už potřetí a ještě se mi nepoštěstilo v ní nocovat. Ráda bych tu pod Stožkami zůstala a vyšplhala si po letech zase na Malou Stožku, kde se skrývá malá skalní brána, ale jde se dál.

Vůbec se mi nechce opouštět tento pro mě tak milý kout Slovenska, ale dnes nás ještě čeká Fabova hola, jejíž vysoký a temný hřeben se rýsuje na západě. Fabova hola je sice ještě součástí národního parku Muránská planina, ale horopisně už náleží pod Veporské vrchy a je zároveň nejvyšším vrcholem tohoto dalšího celku Slovenského rudohoří. Naposledy se tedy rozhlížíme po vápencových útesech Muránské planiny a vstupujeme do lesa. V sedle Pod Vysokým se naše žlutá značka napojuje na červeně značenou Rudnou magistrálu a za chvíli jsme ve významném sedle Burda (1 006 m n. m.).

Přímo v sedle stojí původní dřevěná roubenka, jedna z mnoha, které jsou roztroušené na okolních horských svazích. Toto typické laznické osídlení známe spíše z jižních oblastí Slovenského rudohoří. Samotám se tu v okolí Tisovce říkalo "tisovské izbičky". Dnes se v nich již trvale nebydlí a i tato roubenka je momentálně opuštěná. Ze sedla Burda se otevírá pěkný pohled do doliny Rimavy, která se táhne až k Tisovci. Samotná Rimava někde pod sedlem pramení.

Ani se nechce věřit, že tímto dnes tak opuštěným sedlem kdysi procházela rušná cesta z Tisovce do Horehroní. Dnes už se tudy nejezdí, hlavní silnice vede přes sedlo Zbojská, ale široká cesta tu zůstala. Sedlo je i důležitou křižovatkou turistických cest a hned tři z nich míří na Fabovu holi. I my si nenecháme nejvyšší horu Veporských vrchů uniknout, ale výstup dá zabrat, nahoru je to ještě přes 400 výškových metrů.

Výstup je veden smrkovým lesem a zdolává první strmý stupeň. Následuje odpočinkovější část, ale pak přichází na řadu extrémně strmý svah. Horskou smrčinou se suneme po úzkém chodníčku borůvčím až na předvrchol Fabovy hole, kde je rozcestí Tri kopce. Zde máme již nadmořskou výšku 1 406 metrů, takže výstup máme za sebou a stačí dojít po plochém hřebeni Fabovy hole k vrcholovému rozcestí ve výšce 1 439 metrů.

Obklopuje nás divoký horský prales, smrky jsou obrostlé lišejníky, mnoho jich leží padlých, hodně jich je i uschlých či napadených kůrovcem, ale jiné statečně odolávají. Přes sněhová pole se probíjíme k vrcholovému sloupku, ve kterém se ukrývá skříňka s vrcholovou knihou. Zapisujeme se do knihy a litujeme, že není z vrcholku výhled, byl by totiž nádherný, zvláště směrem na Nízké Tatry a Muránskou planinu.

Na vrcholu se moc nezdržuje, je tu opravdu zima, my jsme po výstupu propocení a pouští se do nás zimnice. Pro sestup volíme nejdelší a nejméně využívanou zelenou značku, která nás povede odlehlými hřebeny na sever. Sotva jsme se přehoupli na severní svah Fabovy hole, sněhu rapidně přibylo. Boříme se a boříme, přitom se snažíme neztratit značku, neboť pěšina je dosud pohřbená pod sněhem. Konečně jsme u okraje starých pastvin a z nakloněné louky, poseté šafrány, se nám poprvé ukázaly v celé své kráse Nízké Tatry a my na tu krásu koukáme jak omráčení.

O něco níže protíná louku lesní cesta, po které stačí odbočit vlevo a přicházíme k Lesnické chatě. Tak je v mapě i na turistickém rozcestí označena velká dřevěná chata, ke které patří i stodola s maštalí pro koně. Stodola je otevřená a po žebříku se dá dostat na půdu,kde je uloženo staré seno. Tak to bude příjemná změna po několika dnech ve stanu. Příjemnou atmosféru ještě doplňuje večerní oheň, který nás trošku osušil a ohřál. Přichází jasná mrazivá noc a my snad spíme nejvýše za celý dosavadní vandr, máme totiž nadmořskou výšku 1 270 metrů.

10. den - sestup do Horehroní

Když se ráno probouzím, je na půdě ještě šero, ale venku už září sluníčko. Roman s Jituškou se ještě vyvalují ve spacáku, já ale beru foťák a spěchám z chaty zpátky na louku, odkud jsme včera viděli Nízké Tatry. Je ledově studené ráno a vzduch je díky tomu křišťálově průzračný. Pod nohami mi křupe led, včerejší bláto je zmrzlé na kost a na trávě na louce šustí jinovatka. Tam, kam dopadají sluneční paprsky, už všechno taje, ale ve stínu ještě vládne mráz.

Fotografuji panorama východní části Nízkých Tater s Homolkou a Vápenicou, za hlavním hřebenem vykukuje i Velký Bok, dosud pokrytý sněhem. Když se pozorně zadívám do obláčků nad horami, rozeznávám dokonce ostré štíty vzdálených Vysokých Tater. Zcela nepřehlédnutelný je Kriváň.

Než se však na louku vyškrábal se značným zpožděním Roman s Jituškou, stihly bílé mraky zahalit většinu štítů, jen Kriváň stále statečně odolává. Když už jsou tady, upozorňuji je na limbový háj, který byl uměle vysázen nad chatou a je dnes oplocený. Borovice limba je sice chráněný strom, ale včera jsme topili jejím dřevem! Limby totiž rostou i v těsné blízkosti Lesnické chaty a my jsme pod nimi našli mnoho opadaných suchých větví.

Po snídani nás už čeká dlouhý sestup do Polomky a už se těšíme, jak budeme putovat zapomenutými hřebeny a liduprázdnými dolinami. Nejdříve nás zelená značka vede do hluboké Petríkovy doliny. Ačkoliv neustále ztrácíme výšku, obklopují nás v příkopech u cesty závěje sněhu. Je to tím, že dolina funguje jako malý mrazák. Napomáhá tomu i okolní hustý smrkový les a severní orientace údolí.

Později značka Petríkovu dolinu opouští a stoupá do mělkého sedla pod Skalkou. Nahoře jsme za chvíli, ale když jsme se přehoupli přes sedlo, čekal nás šok. Celý východní svah hřebene je vytěžený do posledního stromu. Smutně se rozhlížíme po spoušti, která postihla po větrné smršti Horehroní. Zelená pokračuje na Pravdovou (1 050 m n. m.) a značka nám mizí doslova ve spleti padlých jehličnanů, ke kterým se těžba ještě nedostala.

Náš další postup připomíná akrobatické cvičení, navíc s těžkým batohem na zádech. Jitušku si doslova podáváme, ta si tu užívá nekonečné prolézačky. Na hřebeni se zachoval les jenom tam, kde rostly mladé smrky. Ušetřeny nezůstaly ani západní svahy hřebene. Vysvobozením z nekonečného přelézání jsou až zarůstající louky s krásným výhledem na Nízké Tatry a předchozí útrapy jsou rázem zapomenuty. Poprvé se také ukazuje mezi stromy bělavá silueta Ďumbieru.

Hřeben se nyní rozděluje a zelená pokračuje levou větví rovnou do Polomky. Vpravo vede neznačená široká cesta přes malebné pastviny na Bučník (906 m n. m.). Jeho travnatému vrcholu se nedá odolat. Končí tu sjezdovka a lyžařský vlek z Polomky, takže odtud bude i pěkný rozhled. A byla to pravda. Před sebou jsme měli celý hřeben Nízkých Tater a pod nimi vesnice rozložené v Horehroní. Z výšky vidíme, jak jsou obce nezvykle velké, takže jejich obyvatelé museli hledat obživu nejen na skromných políčcích dole v údolí Hronu, ale také prací v nekonečných lesích a pastvou ovcí, koz a krav.

V minulosti byla pastva dost živelná a kromě pastvin se soustřeďovala i do přiléhajících lesů, které se následkem toho nemohly přirozeně zmlazovat a postupně se měnily v další louky. Po staletí les člověku ustupoval, teď se situace obrátila, pastva upadla a les zase získává zpět ztracená území. Jasně je to vidět na svazích Búčniku, kde bývalé louky zarostly hustou džunglí nejrůznějších náletových dřevin, které časem vystřídají dlouhověké javory, jedle, buky a někde i smrky.

Při pohledu směrem k jihu na strakaté svahy Pravdové jasně vidíme, kam až v minulosti sahaly pastviny, které jsou již dlouhé desítky let bez využití a samovolně zarostly přirozeným náletem bříz, osik, smrků a dalších dřevin. Teď zjara jejich koruny září svěžími odstíny zelené barvy.

Naše oči ale upoutávají i skupinky rozkvetlých prstnatců bezových - nádherných lučních orchidejí. Tajně jsme doufali, že se s nimi v rudohoří setkáme, ale až dosud jsme na ně neměli štěstí. Jejich nádherná květenství nelze v rašící trávě přehlédnout, navíc i tím, že můžeme pozorovat současně jak fialově, tak žlutě kvetoucí formy. Kromě nich tu kvetou i záplavy prvosenek.

Vracíme se opět na zelenou značku a nepřehledným terénem bývalých zarostlých pastvin na Horném vrchu scházíme zbývajících 300 výškových metrů, než jsme konečně dole v Polomce. Okolo cikánské osady míříme rovnou k nedalekému nádraží, které je oblíbeným místem her cikánských dětí i místní znuděné mládeže. Chceme se dnes dostat do sedla Zbojská, jenže nejbližší vlak nám na Brezno pojede za více jak dvě hodiny. Ke všemu v Breznu nestihneme poslední sobotní vlak do Tisovce, který přes Zbojskou jezdí. Musíme doufat, že tam pojede z Brezna alespoň autobus.

Čekání v Polomce si zpříjemňujeme nákupem jídla a následnou vydatnou svačinou, nevynechali jsme ani místní krčmu. U hracího automatu stojí stařík a hází do něj snad celý svůj důchod. Když prohrál všechny peníze, co měl u sebe, šel domů pro další. Od výčepního jsme se dozvěděli, že tam naházel 50 euro.

Dědova prohra nalákala mladíka, co zatím vyčkával. Naházel do automatu dalších 10 euro a pak mu konečně automat vyplatil výhru ve výši 20 euro. Než jsme ale odešli z krčmy pryč, stihl je zase prohrát. Až se vrátí stařík do hospody zpátky, bude automat zase jen brát. Známe tedy lepší způsoby, jak utratit peníze.

Konečně jsme se dočkali zpožděného vlaku a svezli se do Brezna. Kolem osmé večer nám odtud jede přes Zbojskou linkový autobus do Tisovce, takže se do hor nakonec přece jen dostaneme, i když jsme cestováním ztratili skoro půl dne. Ale odpočívat se taky někdy musí.

Nahoře v sedle Zbojská nás příjemně překvapuje vcelku nově otevřená salaš. Tak tu nemůžeme minout, protože na haluškách s bryndzou jsme téměř závislí. A nelitovali jsme, po vynikající kapustnici a úžasném baraním guláši a haluškách jsme najezení k prasknutí a najednou máme zase sil, že bychom se mohli toulat horami další týdny. Bohužel nás ale zítra čeká už poslední den putování. Pro naši poslední noc v horách si vybíráme krásné místo na pastvině pod košatými buky.

11. den - rozloučení se Slovenským rudohořím

Ráno nás budí cinkání zvonků, ovce ze salaše jdou na pastvu. Je čas vydat se dál. Červená značka nás sice povede hlavním hřebenem Veporských vrchů vstříc Klenovskému Veporu, ale jen po Machniarku. Pak zvolíme pro nás dosud neznámou, ale jistě pěknou žlutou trasu do Pohronské Polhory.

Stoupáme tedy na hřeben Dieliku (987 m n. m.), jehož celý jihozápadní svah je po vichřici vykácený. Nyní se odtud otvírá neomezený výhled na Veporské vrchy. Je vidět, že zasažené jsou i další části tohoto jinak pěkného pohoří. Bujným podrostem ostružin, kterým se na pasekách výborně daří, klopýtáme do sedla Diel. Odtud již vede široká lesní cesta, která bývala v minulosti hlavním spojením mezi Tisovcem a Pohronskou Polhorou.

Obcházíme Bánovo, okolní lesy trpí kůrovcem, mnoho stromů boji podlehlo. Z letargie nás vytrhla až návštěva malého rašeliniště Rosniarka v blízkosti sedla Bánovo. Střed rašeliniště porůstají kopečky mechu s chráněnou rosnatkou, okraje obrůstají vrby a jiné vlhkomilné dřeviny.

Ze sedla Bánovo, které slouží lesákům jako skladiště vytěženého dřeva, pak šplháme po průseku plynovodu vzhůru na louku. Těšíme se, jak si vydechneme u samoty Machniarka, která nás vždy okouzlí romantickým výhledem na ostrý hrot Klenovského Veporu. Je tomu i tentokrát. Samota je opuštěná, voda ze studánky dosud vyvěrá, i když o něco níže z trubky, a okolní louky jsou dosud poseté šafrány. Slunce konečně vylezlo z mraků a panuje krásné jarní počasí.

Hlavní hřebenovku nyní opustíme, již jsme po ní šli několikrát a jsme zvědaví, jaké pohledy nám nabídne žlutě značená trasa mířící do Pohronské Polhory. Okolo dalších horských samot sestupujeme do lesa a na rozcestí Chlpavica nás opouští modrá značka. Dalo by se po ní sestoupit k Jilemnického hájovně a pak pokračovat Starou dolinou až do Dobroče a Čierného Balogu, nás ale táhnou výhledy, proto pokračujeme po žluté značce a brzy přicházíme do travnatého sedla Chlpavica (891 m n. m.). Nad ním jsou se ve svazích stejnojmenného kopce rozeseté chalupy horské osady Krátke.

Širokou cestou stoupáme mezi staveními, které dnes už slouží pouze k rekreaci, a postupně se nám otevírá stále širší pohled na hlavní hřeben Veporských vrchů s výrazným vrcholem Klenovského Veporu. Nejhezčí panorama na nás samozřejmě čeká na lučinaté Chlpavici (1 021 m n. m.). Žlutá značka sice sleduje průsek, pod kterým je položen plynovod, ale stačí uhnout vlevo na louky a neochudit se tak o horské panorama.

Z vrcholu pomalu scházíme okolo usedlostí, které také patří k osadě Krátke. Jsou obhospodařované a pase se tu i dobytek. Žlutá značka se tu stáčí vpravo a přes kótu 1 009 m n. m. sleduje trasu plynovodu k samotám Predné Krátke. Cestou se nám otevírá poslední krásný pohled na Ďumbierské Nízké Tatry, nad kterými zrovna řádí jarní bouřka a krajina tím získává dramatický náboj.

Nastává loučení s líbeznou slovenskou krajinou, která nám tak pevně přirostla k srdci. Neochotně s vědomím blížícího se konce vandru vstupujeme do lesa a strmě sestupujeme do Pohronské Polhory. Těsně nad obecními pastvinami narážíme na čerstvý medvědí trus, tak blízko vesnice bychom tedy medvěda nečekali.

Konečně se nám odkryl pohled na dlouhou vesnici, přikrčenou pod svahy Fabovy hole. Míříme rovnou do centra ke kostelu, kde bude jistě i nějaká krčma. Vlak do Brezna nám jede až za hodinu, tak bude ještě čas zahnat žízeň. Pak už nezbývá, než nastoupit do motoráku a v Brezně přestoupit na rychlík Horehronec. Cestou vlakem nás doprovází pohledy na Nízké Tatry, které se zdají být v podvečerním světle nadosah. Snáší se nádherný slunečný večer a nám se po jedenácti dnech v divoké slovenské přírodě vůbec nechce domů.