Slezské Beskydy přes Velký Stožek a Čantoryji

Túra přes Velkou Čantoryji, Velký Stožek a Filipku

Na východě naší republiky při hranicích s Polskem se táhne hřeben Slezských Beskyd. Od známějších Moravskoslezských Beskyd ho odděluje Jablunkovská brázda, nejvyšší bod představuje Velká Čantoryje (995 m). Území je zalesněno převážně smrky, přestože původní porost byl smíšený.

Stručný popis navštívené oblasti máme za sebou, začínám s poznáváním. Na túru vycházím krátce před polednem v sídle hutníků, jak si dovolím nazvat Třinec. Zdejší nádraží se totiž nachází přímo u železáren, kde občas z komínů vyšlehnou plameny; dosud mám živě v paměti, jak jsme tudy kdysi projížděli a nechápali, co se děje.

Tentokrát už při vystupování vím, kam se hrnu, a tak mě železárny nepřekvapí. Opouštím nádražní budovu a na první křižovatce zahýbám na Dolní Lištnou. Tam si v příjemné hospůdce dopřeji pivo, aby se mi lépe šlapalo, načež mě pohlcuje porost. Do lůna hor se ubírám po červené turistické značce.

Malá Čantoryje

První větší (pokud vynechám železárny a předchozí pivní občerstvení) zpestření dne představuje ohrada s vysokou zvěří. Tvorové jsou však plaší, a tak si jich příliš neužiji, vytýkat jim to ale nebudu. Třeba mají s pocestnými špatné zkušenosti. Vzápětí lemuji pohraniční patníky s Polskem a dočasně mě z obou stran obklopí vysoký plot. Jak ční vzhůru, mimovolně mě napadá, jestli bych se na pěšině dokázal vyhnout protijdoucímu medvědovi, kdyby ten se tady náhodou zjevil. Nemusel bych přelézat pletivo?

Huňáče samozřejmě nepotkám, dochází na jiné zážitky. Z následných luk se nabízí pěkné výhledy. Přímo přede mnou se zvedá jak Malá Čantoryje (správně bych měl asi napsat Czantoria Ml., neboť se kopec nachází v Polsku), tak hřeben Velké Čantoryje. Protože se jedná o moje nejbližší cíle, ubírám se přímo k nim.

Opouštím hraniční patníky a odbočuji na území našich severních sousedů, zprvu kráčím po pohodlné cestě. Zapotím se až při stoupání. Nejde ale o nic strašného, vycházím na Malou Čantoryji (866 m). Na vrcholu se vyskytují travnaté pasáže a pár výhledů, při lepší konstelaci hvězd by si místo zasloužilo delší pobyt. Proti je ovšem počasí. Navzdory předpovědím, že bude příštích pár dnů jasno, honí se mraky a dost fučí, moc dlouho se nezdržím.

Velká Čantoryje

Scházím do sedla, kam jezdí z polské strany lanovka, a stoupám k nejvyššímu bodu celého pohoří. Než ho dosáhnu, vcucne mě do svých útrob turistická chata. Jak se ukáže, je můj postup velmi prozíravý. Zatímco sedím pod střechou, přežene se venku déšť. Zkrátka mi zas jednou přálo štěstí.

Čtěte také: Pekelný přechod Slezských Beskyd: Velký Stožek, Barania Góra a Skrzyczne

Nemůžu si ale libovat předčasně, spokojenost ustává u rozhledny na vrcholu Velké Čantoryje (995 m), kam přicházím následně. Stavba postavená roku 2002 je uzavřena, jelikož jsem k ní přišel po úředních otevíracích hodinách. Rázem tak padá můj plán, že vystoupím na nejvýchodnější rozhlednu naší republiky. Plakat ale nebudu. Stejně se kvůli předchozímu dešti dočasně zakabonilo a příliš bych z vrcholového ochozu nespatřil.

Velký Šošov

Zvažuji, co dál. U rozhledny se sice vyskytuje pár přístřešků, kde by se dalo v pohodě přespat pod střechou, proti je sílící vítr. Opírá se do mne, jako bych se mu protivil, očividně se mu z neznámé příčiny nezamlouvám. Radši ho tedy příliš neprovokuji a odcházím. Přes Beskydské sedlo se ubírám pod Velký Šošov, kde nakonec vyhazuji pomyslnou kotvu.

Že jsem zvolil ke spaní vhodné místo, ověřuji si následující ráno. Po výstupu na vrchol (886 m) mám díky jasné obloze nádherný rozhled. Severně se zvedá Velká Čantoryje a východ patří horám v Polsku, opačným směrem se v průzoru mezi stromy ukáží Moravskoslezské Beskydy. Lze si jen povzdechnout, že takhle nebylo už včera.

Cieslar a Velký Stožek

Vracet k rozhledně se ale nebudu, pokračuji po hřebeni. Nejprve vystupuji na Cieslar (921 m), od nějž se nabízí pěkný výhled jižním směrem. Přímo přede mnou se zvedá Velký Stožek a Kýčera. No vida, tak tohle si nechám líbit.

Pln elánu vyrážím k uvedeným vrcholům, k mému údivu mi však brzy dochází dech. Výšlap na Velký Stožek (978 m) je výživnější, než se původně zdálo, a tak se záhy koupu ve vlastním potu. I proto zastavuji na polské chatě a dávám si pivo.

Kýčera

Posilněn pokračuji na Kýčeru (polsky Kiczory - 990 m - druhá nejvyšší hora pohoří). Ta mne nadchne. Nabízí se z ní nejenom nádherné výhledy k Velké Čantoryji, ale nechybí ani pohledy do Polska a na jih, kde mě upoutá především Malá Fatra. Velký Rozsutec a Stoh jsou sice z části zakryty bližšími kopci, jinak mám ale jako na dlani celý hřebem. Předvádí se Velký i Malý Kriváň, Suchý a Martinské hole, v dáli zahlédnu nezaměnitelný Kľak.

Nejvýchodnější bod ČR

Nadšen scenériemi, sestupuji po polské turistické značce a do naší republiky se vracím v Bukovci, kde najdeme nejvýchodnější bod našeho státu (zeměpisné údaje uvádí 49°33'02" severní šířky a 18°51'33" východní délky).

Na významný bod upozorňuje nejenom cedule, ale i kámen či návěští se stejným údajem, nechybí ani pohraniční patník. Navrch lze přidat rozcestník, který zmiňuje místa blízká i vzdálená, jako je např. Praha, Řím, Honolulu či New York, nejvzdálenější bod představují volné parcely na Měsíci. K tomu lze připočíst naučnou stezku, která oblastí prochází.

Bahenec, Filipka

Přes obec Bukovec se vracím zpátky do Slezských Beskyd, jež představují můj hlavní cíl. Stoupám a míjím chatu Bahenec; podnik na mě působí příliš přepychově, a tak jeho návštěvu vynechávám. Radši se z následných luk kochám výhledem na vrcholy Kykula a Velká Rača v Kysuckých Beskydech. Moc pěkné, přesto nacházím pihu na kráse. Začíná se zatahovat a v dáli hřmí.

Natahuji tedy krok a mažu kupředu, následný úsek mi připadá delší, než by měl být. Naštěstí příliš nezmoknu a přístřeší nalézám v chatce na Filipce, kde už setrvávají dva turisté, s nimiž jsem se potkal dříve. Nakonec zůstáváme na vrcholku všichni, pouze si na rozdíl ode mne staví ke spaní stan.

Nýdek, Bystřice nad Olší

Další den se nejprve kochám pohledy na Velký Stožek, načež scházím do obce Nýdek. Tam hodlám věnovat hlavní pozornost dřevěnému kostelíku sv. Mikuláše z roku 1576. Ten je ale zavřený, a tak ho pouze obcházím. Kulturu si nechám na později.

Vzápětí opět stoupám, poslední kopec mého treku představuje Prašivá hora (542 m). Jelikož je zalesněná, nenabízí žádné výhledy, ty se ukáží až po sestupu k úpatí. Přímo přede mnou se zvedají Moravskoslezské Beskydy.

Na závěr scházím do Bystřice nad Olší. V osadě navštěvuji dřevěný kostel, na rozdíl od Nýdku mi tentokrát přeje štěstí. Právě totiž končí církevní obřad, a tak můžu nahlédnout dovnitř. Vzápětí uzavírám návštěvu Slezských Beskyd a odjíždím, zbývá mi jen zamávat z vlaku na rozloučenou příjemným horám.