Pohoří Slanské vrchy, přechod hřebene

Přechod nedoceněného pohoří na východě Slovenska (2)

Další cesta po červené značce směr Dargovský průsmyk ihned nabrala charakter typický pro hřebenovku s vršky a sedly. Vystoupali jsme na rozcestí Spálená stráň (850 m n. m.) a další metou byly Lazy (859 m n. m.). Najednou jsme vyšli z lesa, objevily se výhledy na Slovenské rudohorie a směrem k Prešovu, ale vzdálenější kopce se opět ztrácely v oparu.

Tady značka najednou uhnula prudce doprava někam do křoví, aniž by to bylo jakkoliv avizováno a přišli jsme na to jen náhodou. Vlastní kopec Lazy je téměř holý a nepříjemně na něm vyfukovalo. Stařičký teploměr ukazoval (byla polovina srpna) celých 11 °C, a kdyby sem snad náhodou zabloudil nějaký Američan, tak zároveň 52 °F.

Po louce jsme sešli směrem, který ukazovala šipka, a pokračovali po docela pěkné lesní cestě. Značka se opět někam ztratila, samozřejmě jsme zmatkovali, ale nakonec se znovu objevila. Teď už jsme znatelně klesali, značkování se konečně umoudřilo a krásným listnatým lesem s převahou buků jsme došli až na Dargovský průsmyk (473 m n. m.), kde končí část Slanských vrchů zvaná Mošník a hřeben přetíná poměrně frekventovaná silnice z Košic do Vranova nad Topľou.

Čtěte také: Minulá část článku Slanské vrchy

Dargovský průsmyk je opatřen grandiózním pomníkem připomínající události 2. světové války, kdy tudy přecházela fronta. Je to záležitost spíše pro fandy vojenské historie, a tak jsem si to nechal na samostatný článek. Dalším, už méně grandiózním objektem je zavřený a značně zchátralý motorest. Nicméně funguje tady alespoň bufet s venkovním posezením a základním sortimentem občerstvení včetně dokonce několika teplých jídel. A tak jsme nepohrdli odpolední svačinkou, co se jí Slovensku říká olovrant.

V krásném slunečném podvečeru jsme vstoupili do části Slanských vrchů, jež se podle svého nejvyššího kopce nazývá Bogota, a pokračovali po červené značce zanedbanou, avšak auty používanou asfaltečkou vstříc našemu dnešnímu nocležišti. Tím by měla být poľovnícka chata Poľana, další z mnoha zdejších bivakovacích míst, s orientačním bodem - studánkou hned u cesty. Na místě samém se zjistilo, že studánka je nejenom vyschlá, ale i rozbořená. Naštěstí chata, od studánky viditelná, stojí na soutoku dvou potoků, a tak jsme vodu brali z toho důvěryhodnějšího z nich a převařovali.

Chata je zděná s malou betonovou verandou a bylo zřejmé, že už ji hodně dlouho nikdo nenavštívil, protože okolí bylo zarostlé různým býlím a kopřivami. Ohniště s posezením a stůl s lavicemi už byly naštěstí pod stromy mimo to býlí a objevili jsme i kadibudku. A tak jsme tu strávili další příjemný vandrovní večer a poklidnou noc.

Herľany - chata Poľana 16,5 km, 5:36 h, stoupání 752 m, klesání 554 m

Čtvrtek

Ráno jsme pokračovali dál po té asfaltečce a posléze s mírným roztrpčením zjistili, že ji červená značka hned tak neopustí, protože máme společnou cestu. Strmější úseky, které silnička zdolávala serpentinami, nám podle mapy měla značka zkracovat, ale to by tam musela nějaká být. A tak jsme se nakonec trmáceli po asfaltu.

Kousek pod kopcem Čertov kameň jsme minuli další chatu vhodnou k bivaku a pokračovali přes rozcestí Maliniak (710 m n. m.) na Okrúhly vrch (600 m n. m.). Tady jsme narazili na informační tabuli pojednávající o loveckém zámečku, který tu kdysi stával a který patřil majiteli místního panství, grófu Štefanu Forgáčovi (1854-1916), jinak sídlem ve Slanci, který se kousíček odtud nechal i pohřbít. Podle fotografií na informační tabuli byl vzpomínaný "lovecký zámeček" docela honosná stavba, něco jako malá Hluboká, a je škoda, že se nedochoval (jeho zbytky byly zbořeny v roce 1985). Samozřejmě jsme navštívili i ten hrob opatřený novým prostým dřevěným křížem a nechyběly ani květiny.

Kousek před rozcestím Zvernica-Črepník (452 m n. m.) se červená značka konečně od asfaltky alespoň na čas oddělila a dovedla nás k vzorně udržované chatě Rakaťa - dalšímu možnému bivaku ve Slanských vrších, i když počítejte jen s malinkou betonovou verandou. Velmi brzy jsme se však na asfaltku vrátili a znatelně ztráceli výškové metry. Les začal řídnout a najednou se objevil výhled na Slanský hrad - náš dnešní cíl byl už nedaleko. Minuli jsme obydlenou horáreň Regeta a sešli k železniční trati překonávající zde hlubokým sedlem Slanské vrchy. Na druhé straně jsme něco vystoupali, a pak pokračovali víceméně po vrstevnici okrajem lesa až k odbočce na Slanský hrad.

Samozřejmě jsme se tam šli podívat, ale to nechám na zvláštní článek. Prošli jsme si, co bylo k vidění, a pokochali se nádherným rozhledem do krajiny, byť jen víceméně jižním směrem na Veľký Milič (900 m n. m.), který nás teprve čekal. U nohou se nám tulilo městečko Slanec optimisticky ozářené odpoledním sluncem, my jsme potřebovali dokoupit zásoby, a kdyby se poštěstilo, i něco dobrého k večeři, a tak hajdy dolů!

A dole nás čekal jeden z nejneuvěřitelnějších zážitků, kterých se nám v oblasti pohostinských služeb na Slovensku kdy dostalo. Místními nám byla doporučena krčma "Slanec", a ta i přes svůj na první pohled ošumělý zevnějšek a naši počáteční nedůvěru nezklamala. Začalo to cukrárnou, jež byla součástí budovy, a oplývala na pohled i na chuť zákusky, za které by se nemusel stydět ani pražský cukrář Myšák z Vodičkovy ulice. A v krčmě nabídla příjemná "krčmárka" několik naprosto skvělých polévek a neváhala nám připravit halušky, přestože už byly vyprodané. A to se jednalo, prosím pěkně, o pravé domácí, tzv. "hádzané". A ještě nás nechala přespat v jedné z málo používaných místností budovy, abychom se už nemuseli nikam trmácet. Tomu říkám pěkný závěr vandrovního dne!

Chata Poľana - Slanec 16,3 km, 5:16 h, stoupání 601 m, klesání 829 m

Pátek

Ráno jsme lišácky popojeli autobusem na zastávku až téměř na konci roztáhlé obce, ať nemusíme po asfaltu. Kousek ho na nás přece jen zbylo a na horizontu za obcí značka konečně uhnula směrem k lesu. Na druhé straně silnice se objevilo pod stromy částečně ukryté kempoviště se studánkou, která je i v mapě. Docela pěkné místo až na ten hukot ze silnice…

Další metou byla Veľká Márovka (cca 660 m n. m.), členité rozcestí plné směrovek opatřené honosnými stoly a lavicemi včetně krytého posezení. Za nějakých 20 minut téměř po rovině jsme dorazili na rozcestí s názvem Malá Márovka (cca 660 m n. m.).

Červenou značku jsme vyměnili za žlutou, vydali se směrem na slovensko-maďarskou státní hranici a brzy narazili na typické bílo-červené hraniční patníky. Cesta, po které jsme přišli, pokračovala dále do Maďarska, my jsme ale odbočili po hranici. A hned bylo vidět, že se s námi mazat nebudou. Pěkně přímo do kopce a na serpentiny zapomeňte. Nějakých 160 výškových metrů na cca 700 metrech cesty bylo naštěstí zakončeno Sárošskou vyhliadkou, která dostála svému jménu. Výhledy ze skalnaté římsy byly na slovenskou i maďarskou stranu, i když ty maďarské převažovaly.

Další cesta teď přece jen nabrala charakter hřebenovky nahoru a dolů po úzkém chodníčku listnatým a smíšeným lesem s občasnými výhledy do krajiny. Značkování převzali Maďaři a dávali najevo, že to tady pokládají za své. Šli jsme teď po cestě s názvem Északi Zöld. Minuli jsme rozcestník Veľký Milič, sedlo (870 m n. m.), žlutou značku vyměnili za zelenou a krátkým trhákem dosáhli vrcholu Velkého Miliče. Tedy ne úplného vrcholu (900 m n. m.), protože tam až značka nevede, ale jakéhosi omšelého pylonu, který jej zastupoval.

Přešli jsme nehluboké sedýlko a brzy se objevila očekávaná, evidentně zánovní (otevřená 26. listopadu 2015) dřevěná rozhledna. Stavěli ji Maďaři a nazývají ji Károlyi-kilátó. Poskytuje pěkné rozhledy na slovenskou i maďarskou stranu a je celkem pochopitelné, že ty maďarské jsou daleko malebnější.

Překvapením však byla informační tabule, samozřejmě v maďarštině. Že nebyla i ve slovenštině bychom těmto dvěma věčným rivalům odpustili, ale že nebyla ani v žádném jiném jazyce, je v dnešní propojené Evropě skoro raritou. Přitom přinášela spoustu informací (alespoň tedy podle délky textu) např. o nedalekém, na kopci nad obcí Füzér zřetelně viditelném hradu Károlyi-kastély, o nějaké úzkorozchodné železnici a o světoznámé vinařské oblasti Tokaj. To jsme si opravdu pěkně početli! Rozhledna je pod dozorem kamerového systému napájeného solárními panely na střeše rozhledny. A tak jsme maďarskému Velkému bratrovi alespoň zamávali…

Sešli jsme na mýtinu pod rozhlednou a zalezli do lesa. Vyhoupli jsme se na malý vršek, podle mapy s příhodným názvem Tolvaj (Zloděj, 670 m n. m.), a kousek za ním najednou cesta nabrala tak 30o sklon dolů, žádné serpentiny a pěkně po spádnici. Její povrch byl navíc směsí drobného kamení, hlíny a listí, a přestože panovalo sucho, neustále ujížděl pod nohama, takže jsme některé úseky sjeli i po zadku. 200 výškových metrů na 500 metrech putování!

Sešup končil v místě zvaném Čatorňa (390 m n. m.) na příjemném paloučku na kraji zpevněné cesty a zbývalo jen nějakých 20 minut k dnešnímu cíli, kterým bylo jezero Izra (455 m n. m.), s hospodou a koupáním. Hospoda byla otevřená, ale to koupání se nějak nekonalo, i když bylo docela horké odpoledne. Na venkovní zahrádce u hospody sedělo plno lidí a vstup do vody usnadňovalo velké dřevěné molo opatřené žebříčky. No, ona ta voda zrovna moc čistá nebyla…

Jezero Izra je evidentně rekreační lokalitou, okolo se nachází kromě hospody i několik chat včetně dvou šestimístných, které si můžete u obsluhy v hospodě pronajmout za 9 € na osobu a noc (sprchový kout, záchod, kuchyňka). Jinak se dá v podstatě tábořit kdekoli. Prožili jsme tady příjemný večer u ohýnku a se srpkem Měsíce nad jezerem, byla to přece poslední noc na vandru. Ale s tím koupáním to bylo slabší…

Slanec - jazero Izra 15,9 km, 5:39 h, stoupání 1 166 m, klesání 1 117 m

Sobota

Poslední den je vždycky trochu smutný. Dopřáli jsme si ještě oběd v hospodě, a pak vyrazili na opravdu poslední putování - přesun po žluté značce do asi 7,5 kilometru vzdálené obce Kalša na vlak do Košic a odtud přes noc lehátkem domů.

Cesta byla kupodivu docela dobře vyznačkovaná, a jak tu navíc asi nechodí příliš turistů, byla v celých dlouhých úsecích jen úzkým chodníčkem, který se vinul mezi stromy, a tak jsme ještě na závěr okusili i něco romantiky. V Košicích jsme stihli večerně nasvícené pamětihodnosti a mohli nasát atmosféru sobotního korza Košičanů a Košičanek z venkovního posezení jedné z početných hospůdek na pěší zóně s hrající fontánou.

Jazero Izra - Kalša 7,5 km, 2:12 h, stoupání 160 m, klesání 385 m

Pokud hledáte příjemné kopečky doplněné o nějakou tu "kulturu", a nemusí u toho být zrovna moc lidí, tak Slanské vrchy mohu jen doporučit. Za celý týden jsme na hřebenovce potkali jen jednoho místního horala a jednu rodinku na nedělním výletu.

Celkem

Ruská Nová Ves - Kalša 102,6 km, 34:45 h, stoupání 4 912 m, klesání 5 213 m