Jeseníky (pohoří Hrubý Jeseník), okružní trek za letního slunovratu (2)
Františkova myslivna, Vodopád Merty, Čertova stěna, Jelení studánka, Pecný a Ztracené skály
Nejkratší noc roku. Trávíme ji v bivaku na jesenickém Vřesníku. A jak jinak, i první letní východ Slunce patří Jeseníkům. Slunce se nad obzor vyhouplo nalevo od Pradědu (1 492 m), nejvyšší hory Hrubého Jeseníku a již krátce po jeho východu začíná být hezky teplo. Jako obvykle musím Míšu budit a "vytřepávat" ze spacáku. Máme dnes před sebou sice jen pár kilometrů, přesněji řečeno 17, ale čeká nás ještě cesta domů a také nějaká práce na zahradě. Úroda v roce 2025 byla opravdu bohatá.
Věřte, nevěřte, o půl osmé jsme již na cestě. Přes rozcestí Malá Jezerná (1 265 m) to bereme naší oblíbenou trasou přes vrchoviště na Jezerné a po povalovém chodníku lemovaném bílými hlavičkami kvetoucího suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum) a lesní cestě vedoucí nádherným smrkovým lesem. A díky kvetoucímu suchopýru lesem o to kouzelnějším. Nemůžeme se té nádhery nabažit. A těch fotek…
Františkova Myslivna a Vodopád Merty
Pokračujeme ale dále. K Františkově myslivně. Cesta je to neznačená, ale poměrně frekventovaná. V tuto časnou hodinu však žádné lidi nepotkáváme. Bohužel ani kamzíky. Občas na ně tady mívám štěstí. A zpravidla, když tudy chodím sám… Míša je tady tuším ještě ani jednou neviděla, přestože jí je tady pokaždé slibuji…
Les v tomto úseku za ta léta co tady společně chodíme docela povyrostl, brzy to tady bude prakticky bez výhledů. Kůrovcová kalamita bude sice zažehnána, alespoň v této části CHKO Jeseníky, ale "zažehnány" tady budou i dosavadní výhledy. Co naplat. Vše se mění. I příroda, planeta, vesmír. I zemské klima. Pouze byrokrati z bruselského "rajchstágu" to nechtějí pochopit. To je tak, když volíme voly.
Před námi defilují vrcholy hřebene Hrubého Jeseníku, jako na dlani máme Břidličnou horu s jejím strmými stráněmi posetými kamennými moři. Míjíme Hubertku, následně již zmíněnou Františkovu myslivnu, jednu z jesenických loveckých chat, stojící nad Přírodní rezervací Bučina pod Františkovou myslivnou (25,5 ha) se zbytky původního bukového lesa se smrkem a javorem. Takovýto les je v Jeseníkách spíše vzácností. Není tedy divu, že si tento fragment původního lesa vysloužil zákonnou ochranu. Zcela oprávněně.
Na rozcestí U Františkovy myslivny (1 185 m) bychom to mohli vzít rovnou na hřeben. My však ne, míříme doprava po modré turistické značce. A hezky dolů z kopečka, ztrácíme fůru výškových metrů. To proto, abychom pak mohli opět stoupat… Ale to neva, neboť takto alespoň nemineme několik přírodních zajímavostí této části pohoří. První z nich je Vodopád Merty. Kolem vodopádu vede neznačená stezka, většina turistů jej míjí po vyznačené modré vedoucí výše ve stráni.
Čertova stěna a Jelení studánka
Prudkou roklí podél říčky Merta a okolo Vodopádu Merty scházíme dolů. Ve spodní části doliny jsou menší polomy, ale průchod tudy je již bez problémů. Posledně to bylo horší. Vyhoupneme se na zpevněnou cestu a již jsme u turistického přístřešku na rozcestí Pod Zadním Hutiskem (715 m). To je to místo, kde jsme včera potkali bloudícího turistu, který byl po vybití mobilu zcela bezradný. Co už, každý máme něco. Někdo mobil, někdo vlastní hlavu, jiný zase něco úúúúplně jiného… Z rozcestí pokračujeme nahoru po lesní cestě. Neznačený úsek nám ušetří hezkých pár metrů, neboť tato lesní cesta protíná žlutou turistickou značku. Tu žlutou, po které budeme dále pokračovat na Čertovu stěnu a Jelení studánku.
Vždy jsem si říkával, že tudy bych nahoru šlapat nechtěl, že jedině obráceně. Dolů. Nu, za poslední dva roky tudy stoupám již podruhé. Takový "nerozum". Což o to, krpál je to místy pořádný, ale zase má člověk lepší přehled o všelikých to broučcích, hříbcích a kytičkách. Ty při svižnější chůzi z kopečka často přehlédne. No a i dnes je tady hříbků i broučků hafo. Člověk se navíc musí před focením i pořádně vydýchat, aby obraz nebyl roztřesený. Focení kvapné je zpravidla málo platné. Určitě také znáte ty nepovedené "dýchavičné" fotky…
FotogaleriePomalu se objevují první skalky, neklamný znak blížící se Čertovy stěny. Přecházíme vrstevnicovou svážnici a potkáváme upovídaná děvčata. Ptám se, zda-li jdeme správně na Sněžku. A že prý jó, že do večera tam budeme. Doufám, že pochopily, že je to vtip. Snad se večer pod horami nevykládalo, že na Čertově stěně byli nějací dva pitomci, co tudy šli na Sněžku… No Míša měla trošku pochybnosti, zda-li to zmíněná trojice pochopila…
Čertova stěna (1 080 m) je táhlý pás rulových skal a také ikonická skalní vyhlídka (1 075 m) v této části Pradědské hornatiny, nejvyššího z geomorfologických podcelků Hrubého Jeseníků. Ty jsou celkem tři. K Pradědské hornatině se přidává Keprnická hornatina za Červenohorským sedlem a Medvědská hornatina za sedlem Vidly zvaným také Videlský kříž. Na Čertově stěně se docela zdržíme. Jednak výhledy a foto, hezky tady pózovala červenka obecná (Erithacus rubecula), jeden z našich krásně zbarvených ptáků, druhák svačinka a dokonce třeťák. Za třetí jsem se zapovídal s maníkem, který má již také něco odchozeno. Z takovýchto debat vždy vyplyne nějaký zajímavý tip na některý z příštích výletů. A nejinak tomu bylo i v tomto případě.
Za Čertovou stěnou následuje krátký rovný úsek a pak - nahoru. Výškové metry opět svižně přibývají. Procházíme dalšími malebnými úseky s občasnými průhledy a již jsme u známého prameniště. Následuje další fantastický úsek na horní hranici lesa s úchvatnými výhledy. Byl jsem tady již mnohokráte a stále se nemohu na tu nádheru vynadívat. Jeseníky, ač hory zdánlivě nevysoké, tady mají již horský ráz. Svým charakterem v těchto částech připomínají travnaté hole v milovaných Karpatech.
Opět zdržuji, opět fotím. Zasunu foťák do brašny s tím, že již toho bylo dosti. Ale stačí pár kroků a perspektiva se změní natolik, že opět musím sáhnout po fotoaparátu. Jiný čas, jiné počasí, jiná roční doba. Pokaždé je to tady jiné. Byť stále "stejné". No co vám budu povídat. Skutečně je tady krásně. I přes nekonečné zdržovačky nakonec ale přicházíme na hlavní hřeben Jeseníků v místech Jelení studánky (1 311 m). Kamenná útulna stojí, pramen je na svém místě a voda teče. Co více si přát. Takže trochu opláchnout a hlavně doplnit vodu. Ještě se bude cestou dozajista hodit.
Pecný, Ztracené kameny a Skřítek
Po krátkém odpočinku se vydáváme na poslední úsek naší dvoudenní cesty. Míříme po hřebeni k jihu k vrcholu Pecný. Po úbočí Břidličné hory (1 358 m) kolem porostů právě kvetoucí a tudíž solidně prášící kosodřeviny alias borovice kleč (Pinus mugo) míříme k poslednímu vrcholu v hřebeni kouzelného pohoří. A tím je vrch Pecný (1 334 m) s vrcholovou skalkou, ze které se otevírají malebné výhledy.
Obdivujeme kamenná moře a okolní skalky z tvrdých kvarcitů prvohorního stáří, Praděd, Břidličnou horu, ale i vrcholy Králického Sněžníku, Orlických hor, Hanušovické vrchoviny a Nízkého Jeseníku. Následuje krátký sešup lesem a již jsou tady Ztracené kameny (1 250 m), další vyhledávané skalisko Jeseníků. I tato skála je budována prvohorními (devonskými) kvarcity. Kvarcit (křemenec) je velice stará a velmi tvrdá přeměněná hornina s jemnou až střední zrnitostí, k jejíž přeměně (metamorfóze) docházelo za vysokých teplot a tlaků.
Ze Ztracených kamenů pak již pokračujeme jen kousek, hezky dolů na rozcestí Pod Ztracenými kameny (1 100 m), na kterém stojí turistický přístřešek. Odsud široká lesní cesta nás vede dále k rozcestí Nad Skřítkem (890 m) a konečně kolem NPR Rašeliniště Skřítek (166,7 ha) k motorestu Skřítek nacházejícímu se kousek pod sedlem Skřítek na hlavním silničním tahu mezi městy Šumperk a Rýmařov. No a tady naše nenáročné dvoudenní putování končíme. A opět to bylo úžasné, opět to mělo náboj!
- Trasa druhého dne (orientačně) na turistické mapě
- Předchozí (1.) část článku
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
