Výstupy na 4 nejvyšší hory skandinávských zemí

Kebnekaise, Galdhopiggen, Yding Skovhoj a Halti-Haldi

Každý člověk má mnoho přání a snů. V minulém roce se mi podařilo realizovat jedno menší přání z mnoha větších a sportovně hodnotnějších, na jejichž splnění z nejrůznějších důvodů nedošlo a již s ohledem na můj věk nedojde. Chci tímto článkem upozornit, že cílem našich cest nemusí být jen oblast nejvyšších hor a dalších nej. Radost může udělat i jiný skromný, vhodně zvolený námět, který realizujeme v pokud možno nejčistší, hodnotné přírodě, mimo známější turistická centra.

V době před rokem 1990 nemohl u mě žádný ucelený záměr o poznávání evropského severu vzniknout. Šlo o to vůbec jednou za život vyjet na Sever. Trvalo tehdy několik let, než se podařilo připravit a probojovat v té době zcela ojedinělou akci.

V zimě roku 1985 se konečně podařilo realizovat můj záměr projet na běžkách část švédské dálkové cesty Kungsleden za polárním kruhem na trase Saltoloukta - Abisko (asi 250 km). Trasa vedla nedaleko nejvyšší hory Švédska Kebnekaise (2 112 m)a orientačně náročný výstup na tuto horu, který musel být proveden s mačkami a cepíny, se plně zdařil, stejně jako celá akce 13 lyžařských turistů. Ta musela být formálně organizována přes tehdejší cestovní kancelář Sportturist. Kebnekaise leží těsně po 68° s. š. asi 150 km nad severním polárním kruhem.

Tím pro mě na řadu let skončila jakákoliv aktivita na severu. Až po roce 1989 jsem se s mým synem pokoušel o mezi tím našimi turisty již velice často navštěvovanou nejvyšší norskou horu Galdhopiggen (2 469 m). Pro výstup jsme zvolili cestu od střediska Spiterstulen, která se mi líbí více než trasa od chaty Juvvasshytta.

Z takřka třítýdenního pobytu celé naší rodiny v Norsku nám vyšel výstup na jediný den, kdy se počasí k nám obrátilo zády. Ve vichřici a v dešti jsme se pod vrcholovým kuželem pokrytým vodním ledem, při viditelnosti pěti metrů, museli obrátit a opatrně se vracet. To rozhodnutí k návratu jsem učinil velmi nerad, ale když ani dva mladší Švýcaři, kteří nás pod vrcholovým kuželem při výstupových pokusech došli, neměli chuť se navázat na naše lano a pokračovat s námi, smířil jsem se.

Ovšem již tehdy dozrál můj záměr navštívit všechny čtyři nejvyšší vrcholy Skandinávie. Proto jsem se vypravil na sever znovu.Tentokráte jsem měl mladšího kolegu- přítele mého syna. Nejdříve jsme vystoupili na horu Storsylen (1 762 m) v pohoří Sylarna na hranicích Norska a Švédska. K hoře jsme putovali dva dny.

Pak jsme zamířili autem k jihu do norského pohoří Jotunheimen. Opět do střediska Spiterstulen. Tentokráte jsme si vychutnali výstup na Galdhopiggen za krásného počasí. Díky mačkám jsme mohli na vrchol vystoupat přímo bez obcházení po skalních výstupcích. Nikde jsme nenarazili na vodní led.

Na vrcholu jsme strávili skoro dvě hodiny. Příliš nám nevadil ani značný příliv švédských turistů od chaty Juvvasshytta, často v krátkých kalhotách a bez maček. Byl to jediný z mnou navštívených asi 15 severských vrcholů, na kterém jsem v době výstupu nebyl sám nebo jen se svými přáteli.

Sami jsme byli i na nejvyšší hoře Dánska Ading Skovhoj (173 m). Leží cca 15 km jižně od městečka Skandenborg, kolem kterého prochází E45, takže to byla nepatrná odbočka z cesty k domovu. Zde jde trochu o žert, ale přesto mě i tento zalesněný vrch, přes který vede silnička míjející vrchol jen o pár desítek metrů, potěšil.

Na úpravném parkovišti je rozhledová mapa spolu s dalšími tabulemi s údaji o historických nálezech v mohyle přímo na vrcholu. Nedaleko od nás ohrazené pastviny s množstvím krav. Měli jsme daleký rozhled. Ale místo divoké liduprázdné horské krajiny jsme viděli krajinu upravenou lidským snažením.

Po přestávce, která byla způsobena absencí vhodného kolegy, jenž by chtěl absolvovat dlouhou cestu nevedoucí po nejvyhlášenějších turistických atrakcích, jsem mohl vyjet s dobrým kolegou, který nebyl turistou ani horolezcem, který ale přesto měl o trasu živý zájem. Vyjeli jsme ve druhé polovině srpna. Záměrně opět v srpnu, který se mi doposud vždy osvědčil jak počasím, tak absencí většího množství komárů.

Cílem pochopitelně nebyl jen zbývající nejvyšší vrchol Finska, ale mnoho dalších zajímavých míst na samém severu Evropy.

K hoře Halti-Haldi (1 328 m), která leží nad 69° s. š. (asi 320 km severně od polárního kruhu) jsem odbočil až během naší cesty zpět na jih k Lynginským Alpám a do Tromso. Přijeli jsme k hoře od severu údolím Kajfjordsddalen a podél řeky jsme se orientačně snadno dostali k jezeru Guolasjavrre (767 m).

Od něho za jasného počasí bylo možné po asi osmi kilometrech vystoupat přes severní, zvětralé skalní terasy po masívu Haltia nejdříve na norský vrchol s výškou 1 365 a s názvem Raisduorddarhaldde a pak bludištěm skal přes nevýrazné ploché sedlo na skalní vrcholek, na kterém je naskládaná kamenná mohyla tvořící vrcholek Halti. V této asi 2,5 m vysoké mohylce je zasazena trubka se smaltovanou barevnou tabulkou s finským státním znakem. Vrcholovou knihu někdo nezodpovědný zasunul místo do plechového pouzdra mezi kameny mohyly, což zavinilo její poškození.

Na vlastní výstup jsem byl vybaven mapou s měřítkem 1:50.000, která ale byla za mlhavého počasí málo platná. Terén je ve vrcholové části velmi nevýrazný. Kruhový rozhled v naprostém velebném tichu byl velkolepý. Všechny hory v severním, východním i západním směru mají na sobě menší nebo větší firnoviska a krásně zářící ledovce Lynginských Alp.

Směrem k jihu terén pozvolna klesá. Směrem k jihozápadu je ještě několik hor. Např. dobře známá Saana u horského střediska Kilpisärvi. Od tohoto střediska vede 2,5denní trasa tundrou pod Halti z jihu. I když tato cesta by jistě také měla své kouzlo, námi zvolená trasa podél vodního toku nás dovedla nahoru jistě a rychleji.

Nechť tedy toto povídání o čtyřech nejvyšších vrcholech skandinávských zemí inspiruje další cestovatele k podobným túrám v uceleném rámci. Velice zajímavé by jistě také bylo provedení všech uvedených výstupů v zimním období.