Skakavac, Romanija a Novakova pecina

Turistické cíle v okolí Sarajeva

I přes dokončení dálnice mezi Záhřebem a Splitem v červnu 2005 stále není pro české turisty cesta autem k jadranskému pobřeží idylou. Zejména o letních víkendech, kdy se střídají turnusy, se na nich dovedou vytvořit i dvacetikilometrové kolony a v letním horku pak už je pozdě litovat, "že jsme to nevzali oklikou, mohli jsme vidět něco víc".

Jednou z praktických a často zvažovaných oklik, zejména pokud jedeme do jižní Dalmácie nebo do Černé Hory, je cesta přes Bosnu, především přes její hlavní město Sarajevo a památkovou zónu UNESCO Mostar. V obou městech vyniká především architektura spojená s osmanskou érou, stejně jako církevní stavby čtyř náboženství, ale v jejich nejbližším okolí najdeme i málo navštěvované vzácné přírodní scenérie.

Jako například téměř stometrový vodopád Skakavac. Vyjdeme k němu od sarajevské zoologické zahrady na konečné trolejbusu ve čtvrti Jezero. Zahrada také stojí za zhlédnutí, i když zvířat je v ní poměrně málo – několik zeber a dalších sudokopytníků, pávi a stádečko oslů, a nedávno přibyli i první masožravci – medvědí rodinka a několik lišek.

Interiér zahrady, ještě před několika lety nesoucí silné stopy války (jen několik desítek metrů od plotu zahrady vedla při nešťastném občanském konfliktu v letech 1992 – 1995 frontová linie) byl mezitím z grantů EU a UNDP zveleben a nyní je oblíbeným místem rodinných výletů.

Podél jejího plotu pokračujeme po asfaltce vedoucí v několika serpentinách skrz areál psychiatrické léčebny, kterou válka zastihla i s jejími personálem opuštěnými chovanci doslova na území nikoho mezi hlavněmi pušek (tato hluboce tragická epizoda byla mj. zpracována v amatérském filmu Mizaldo, natočeném v Sarajevu ještě za trvání konfliktu) a dále do vísky Nahorevo.

Po obou stranách cesty vidíme občasné cedule varující před trvajícím výskytem min ve volném terénu. Objektivně vzato je to ale pro nás dobré znamení – zaminované pásmo právě míjíme a za zmíněnou vískou, kde končí asfalt a začíná prudce stoupající prašná cesta, nám už žádné miny nehrozí.

Vodopád Skakavac

Skakavac je mezi obyvateli Sarajeva známým oblíbeným cílem výletů a pikniků. Cesta je proto značená univerzálním jugoslávským červeným kroužkem s bílým středem na skalách a stromech, co dva kilometry jsou i odpočívadla s lavičkami, nástěnnou mapou a někdy i s podchyceným pramenem.

Bohužel při cestě dost trpíme "bosenským stylem turistiky". Ten znamená dojet autem až k samému turistickému cíli, rozdělat tam piknikový stůl a nádobí, pustit z auta rádio nebo kazeťák s hlučnou a otřesně vtíravou "narodnou muzikou", najíst se, všechno sklidit a zase odjet. Po cestě nás proto předjíždí co pár minut plně naložená otřískaná auta, jejichž řvoucí motory a sjeté pneumatiky svah zvládají jen taktak, a oblaka prachu ani nemají čas klesnout.

Naštěstí u třetí zastávky odbočuje vlevo po vrstevnici prudkého svahu pěšinka a po sto metrech si užíváme božského klidu. Pak je to s mizivými výškovými rozdíly pohodová třičtvrtěhodinka a jsme u paty vodopádu. Jeho výška se udává v rozmezí 86 - 102 metrů, ale působivý obrázek poskytuje v každém případě, i přes malý průtok vody zvláště v letních měsících. Tehdy připomíná spíš závojíček z drobných kapek a za slunečného počasí bývá odspoda vidět permanentní duha. Naopak v zimě, zvlášť při oblevě, je to působivá obří ledová skulptura přes kterou se řítí masy vody a občas se s rachotem odlomí veliké rampouchy.

Nenápadná pěšinka stoupá v serpentinách za vodopádem prudkým svahem a po chvíli jsme nad ním. Je tu pěkně ohrazená vyhlídková plošinka s informační tabulí zbudovaná z grantu EU, ovšem výhled je nijaký – s vykácením porostu před ohradou si už nikdo hlavu nelámal. S trochou opatrnosti je ale možné (jen za suchého počasí!) ohradu přelézt a sejít až na samou hranu skalní stěny, odkud je celý vodopád jako na dlani.

Za pár minut od plošiny dojdeme k silnici, po které sem mezitím stačily dorazit ony automobilizované výpravy. Stojí tu trosky horské chaty, vypálené za války z nedbalosti ubytovanými vojáky, a malý betonový bazének s celoročně ledovou vodou. U jeho výpusti bývalo ručně ovládané zařízení, které mohlo – za příslušný poplatek – na okamžik razantně zvýšit průtok vody v potůčku a tím i fotogeničnost vodopádu pro čekající nadšence se spouštěmi (v posledních letech Rakousko-Uherska fungovala krátce podobná atrakce i u nás, na Labském vodopádu v Krkonoších…).

A zbývá čas k návratu do Sarajeva – buď stejnou cestou jakou jsme přišli, nebo po oné prašné silnici, nebo to jde i proti proudu potoka, kde se připojuje jiná značená cesta přes nejvyšší vrchol pohoří nazývaného v různých pramenech Bukovik nebo Ozren – je sice plochý a je na něm radarová stanice, ale výhled je za pěkného počasí impozantní, zejména za zimních inverzí, kdy z mléčného moře vystupují na všech stranách zasněžené vrcholky.

Skalní stěna Romanija a Novakova jeskyně

K jeskyni se vyráží z podhorského městečka Pale vzdáleného asi 20 km od Sarajeva a známého ve světě matně jednak jako dějiště části soutěží sarajevské zimní olympiády 1984, jednak v novějším a zlověstném kontextu. Za války v Bosně v letech 1992 - 1995 zde totiž sídlilo vojenské i politické vedení bosenskosrbské separatistické republiky. Jelikož měli Srbové většinu konfliktu vojensky navrch, desetitisícové Pale a okolí válkou nijak neutrpělo a ani není postiženo zaminováním, ale nic zajímavého zde k vidění není.

Snad jen militární nadšenci by se mohli pokusit vyhledat někdejší sídla "prezidenta", "generálního štábu" a "vlády" republiky bosenských Srbů (zanedbané cihlové budovy, dnes opět obývané "obyčejnými lidmi" v centru poblíž obchodního domu) nebo třeba dům rodiny Radovana Karadžiće, prvního "prezidenta", který je už jedenáctým rokem na útěku před obžalobou mezinárodního soudu v Haagu z četných válečných zločinů (nejvýstavnější třípatrový domek u cesty na Podvitez asi půldruhého kilometru od centra, stále zde žije jeho manželka). Ale pro nás běžné turisty je lépe se na tyhle věci neptat – nejsou to věci, které by si místní připomínali rádi, a mohlo by to zkazit jinak úžasnou slovanskou otevřenost a pohostinnost, kterou zde vynikají.

Pohoří Romanija

Pohoří Romanija nevyniká mezi ostatními bosenskými pohořími výškou, jde spíše o hustě zalesněnou náhorní plošinu ve výšce 1 300 – 1 650 metrů (nejvyšší vrchol, Veliki Lupoglav, má 1 652 metrů, ale výhled z něj pro hustý les není).

Za optimálních podmínek, na podzim či po přechodu letních bouřkových front, je však Romanija zřetelně vidět jako stolová hora spadající na východ téměř kolmými stěnami až z přímořského vrcholu Sveti Jure v pohoří Biokovo nad chorvatským letoviskem Makarska, což je vzdušnou čarou 126 km! A právě ve zmíněné skalní stěně se nalézá Novakova jeskyně – spíše vertikální puklina v mramorové skále, ale s rovným dnem a dostatečně široká pro táboření snad dvaceti loupežníků nebo turistů, pro skálu to jistě vyjde nastejno.

Značené cesty k jeskyni vedou jednak od fotbalového stadiónu na kraji Pale, jednak od lovecké chaty Majdani, kam jde dorazit po úzké, ale asfaltové cestě právě kolem Karadžićovy haciendy směrem do průsmyku Podvitez. Vždy nás čeká dlouhé stoupání hustým smrkovým lesem (v prvním případě dobře čtyřhodinové, v druhém asi dvouhodinové), pak se cesty sejdou, mineme dvě odbočky k horské chatě a k louce s troskami jiné chaty, doplníme vodu u pramene s upraveným odpočívadlem, a pak konečně stojíme u paty skalní stěny. A díváme se s obavami vzhůru. Pak si všimneme značky vysoko nad námi a vzájemně se ujišťujeme, že to značkař myslel vážně, protože i odsud stěna vypadá skoro kolmá. Ale nakonec to není tak zlé.

Pár metrů nad námi začíná fixní ocelové lano, a s trochou opatrnosti a s použitím zásady tří pevných bodů šplhají i ti z nás, co trpí závratí, vcelku plynule. Přesto to zvlášť ve větší skupině zabere dobrou čtvthodinku, než ulezeme oněch 80 výškových metrů. No, a když za jedním skalním výstupkem uvidíme napůl zazděný vstup do jeskyně (jak sem proboha tehdy vytahali všechno kamení, cement a vodu?), můžeme se konečně zastavit a kochat pohledem do širokého údolí Paljanské Miljacky, na protilehlá pohoří Jahorina, Trebević, Treskavica a Ravna Planina, pod námi stejně jako na plošině nad námi obrovský lesní komplex Romanija, který poskytoval za druhé světové války úkryt desítkám partyzánských oddílů stejně jako jejich protivníkům – četníkům (ryze srbské monarchisticko - nacionalistické hnutí). Jen myšlenka na starou horolezeckou zásadu, že sestup bývá nebezpečnější než výstup, nám trochu kalí radostný zážitek, ale i sešplh dolů se nakonec obejde bez problémů a cestou zpět měníme turistickou expedici v houbařskou, s bohatými úlovky…