Naším úmyslem bylo lézt Bruckner - Grosz za II - III UIAA střídavě přes travnaté galérie a skály až na cestu za II UIAA ze Sedielka na Širokou věž. Z ní hodláme sestoupit do Priečneho sedla. Několik let se zde uvažovalo o ferratě, nakonec to patřičné úřady odmítly s tím, že by tam chodili lidi a rušili zvěř. Takže nad balvany u rozcestím, kde se rozděluje cesta na Sedielko a Priečne sedlo, vede trasa přímo středem. Travnatá galérie zde v nejnižším místě klesá až k suti.
Je kolem sedmé ráno, počasí parádní. Na horské louce se nemusí jistit, takže jdeme celkem pohodlně, i když strmě. Pod Priečnym sedlem je dvojice turistů. Brzy nám zmizí, ale po nějaké době se jednomu z nás zdá, že slyšíme někoho volat. Tady? Teď? Jedině ti dva. Po galérii přechází první z nás blíž k řetězům. Není to až tak daleko a jen pár metrů výškových. Volání je jasně zřetelné. Ještě kousek a je vidět, že jeden turista zmizel a druhý se choulí u skály.
Čtěte také: Satanovo lákání na Velký pátek, nejkrásnější túry ve Vysokých Tatrách
Nevíme, kdy se pozná, že je zle. Ale poznáte to. Asi z drobností, na které si o pár hodin později nevzpomenete. Mladý pán, národnost snad není důležitá (dodáváme, že ne Čech), se ani neklepe. Prostě se ztuhle drží a při rozdělení obyvatel planety na tři barvy pleti má ta jeho jasně patrnou čtvrtou, bledozelenou. Co dělat? Jeden z nás sundává sedák a zajišťuje ho o skobu. Druhý šplhá za jeho bezradným kamarádem. Zmatkujeme.
Nahoru je to na délku lana, spouštět dolů by bylo horší. Navíc turista po dávce cukru a napití trochu pookřeje. Mají objednanou Zbojnickou, pojištění veškeré žádné. Takže ho chceme vytáhnout přes sedlo na stranu Velké Studené doliny, což je celkově snazší a kratší. Jenže v tom případě jednomu z nás (tomu v sedle) chybí osma a lano. Jde teda zpátky dolů a zase nahoru, kde zjišťuje, že to lano dal do batohu. Nerozmotal ho. Jsme prostě amatéři. Zase kousek dolů a hodit.
Když se v sedle první zajistí a tahá přes osmu stále dost bezvládného turistu vzhůru (jištěného ještě prusíkem na řetězu), vzpomíná na dobu, kdy coby mladý kluk trpěl na skalách pod Priečnym závratí. Dnes při třetím pokusu se ani nedržel. Povídá si přitom s druhým z turistů.
Vůbec nevěděli, do čeho jdou. Prostě tudy chodí všichni, tak se vydali na "krátkou" túru. Pak ještě spustit prvního mladého pána dolů, ale to už je O.K. V sedle pookřává, dokonce vydává i rozvinutější věty. Šup s ním pod suť na kamenitý chodník, kde nás zvou na borovičku dole na Zbojnické. Jenže na tohle není čas. Zpátky do sedla s tím, co uděláme dál.
Pomocí jsme ztratili spoustu času. Sklízíme nádobíčko, co v nás podle slov zesnulého Zdeňka Hrubého vyvolává dojem, že jsme horolezci. Je skoro deset hodin, slunce začíná docela hodně pražit. Pod námi další lidi, docela houfy. Běhat sem a tam, abychom se znovu vydávali na Grosze… To už dneska opravdu ne. Jenže "normálka" na Širokou vežu je nelegální. Ani teď, když několik měsíců potom s odstupem a v klidu píšeme, si nejsme jistí, jak jsme se měli zachovat.
Cesty za V a více UIAA jsou mimo naše schopnosti, jedinou možnost je sejít zpět na východní stranu výrazně dolů. Jak jsme se rozhodli, zatajíme. Po hodině stojíme na 2 461 m vysoké Široké věži. Samotný vrchol je poměrně členitý a orientace na něm složitá až v samém závěru. Drželi jsme se těsně pod vrcholem více východní strany, což byla asi chyba. Úzký hřebínek s dírami na všechny strany ale nabízí parádní výhledy na Ľadové štíty a dál až k Lomnickému. Protější straně dominuje hřeben Slavkovského štítu, na jeho konci pak za ním vykukují Gerlach a Zadný Gerlach. Dál za nimi výrazná Vysoká se svým okolím.
Jakmile se dostaneme jen několik metrů pod vrchol, cesta se stává lehkou. Žlaby a sutí se schází až nad Priečne sedlo, kde spadají skalní plotny strměji dolů. Obvykle se zde slaňuje. V zimě samozřejmě, ale v létě jsme našli dost chytů a stupů. Sklon ploten není zase až tak výrazný, aby jištění bylo nezbytné. Horší se nám jevil samotný vršek. Kromě toho v sedle rázně svačí několik turistů. Moc je nezajímá, že nás mají přímo nad hlavou. Asi se našeho pádu nebojí.
Míříme dál a dál dolů. Strelecké a Sivé plesa jsou malebná. Zrcadlí se v nich Javorové štíty, kam by se taky dalo… Brzy je Široká věž až neskutečně daleko. A houstnoucí zástupy turistů přibývají s každým sejitým metrem.
S cestou zpět na Zamkovského chatu máme v nohách asi 1 200 m výškových, čistý čas 6 hod. A především smíšené pocity. Byl to zvláštní výšlap, kdy jsme snad někomu trochu pomohli. Alespoň jsme ušetřili práci Horské službě. Je trochu hanbou naší doby obrovské sebevědomí, s jakým se bez znalosti trasy, předešlých zkušeností, chabého vybavení a někteří i beze strachu vydávají do hor.
O dva měsíce později zahynuly (podchlazením) pod Priečnym sedlem dvě starší turistky z Lotyšska. Vydaly se prostě vzhůru, aniž si spočítaly čas, vzaly pořádné oblečení a boty. Neznaly ani trasu. Na řetězech se s hrůzou obrátily, třetí z nich pokračovala a ve zdraví došla do cíle. Pomoc zbylým dvěma místo večer přišla až ráno. Pozdě. Naši známí alespoň vyrazili včas a na případnou záchranu by bylo celé odpoledne. Nazítří ráno ještě vybíháme nalehko v dešti na Východní Vysokou a zpátky domů.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.