Sierra Nevada, na nejvyšší horu Španělska

Túra na nejvyšší horu pevninského Španělska

Andaluské pohoří Sierra Nevada je druhé nejvyšší pohoří Evropy. Nejvyšší hora Mulhacén tyčící se do výšky 3 457 m n. m. je zároveň nejvyšším vrcholem Španělska (kontinentálního Španělska, nejvyšším je Pico del Teide na Kanárských ostrovech, pozn. red.). Pohoří se může pyšnit nejen sjezdovkami, které jsou nejjižnější v Evropě, ale i astronomickou observatoří ve výšce 2 800 m n. m.

V blízkém okolí lze nalézt město Granada s nádhernými zahradami a historickým palácem Alhambra. Vstup do samotného pohoří lze rozdělit na jižní , západní a východní cestu.

Východní cestu lze začít v městečku Trevelez. Odtuď se lze dostat přímo pod Mulhacén. Cesta trvá odhadem 3 hodiny. Jižní cesta z městečka Pampaniera trvá na Mulhacén podle místních cca 6 hodin. Západní cesta vede přes lyžařské středisko Sierra Nevada. Ta se nachází ve výšce nad 2 000 m n. m. Do všech těchto výchozích míst se lze dostat místní autobusovou dopravou z Granady.

Čtěte také: Přes Sierru Nevadu na vrchol Mulhacénu

Naše cesta začala v Granadě, odkud nás vyvezl minibus nad vesničku Sierra Nevada. Tento spoj sice oficiálně nejde nalézt na internetu, ale na autobusovém nádraží vám o něm dají informace.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Autobus vyjíždí v 9 hodin ráno a po hodině cesty jsem vystupovali na zastávce Hoya de la Mora. Zde lze dokoupit případně mapu. Cesta dále vedla podél sjezdovky pod Veletu (3 393 m n. m.) a traverzem až na první bivak Refugio de la Carihuela (3 204 m n.m.). Zde lze sledovat nádherný západ slunce nad Granadou.

Druhý den ráno jsme nalehko vyšli na Veletu. Sníh byl ještě zmrzlí a proto jsme použili mačky a cepín. Při sestupu na bivak jsme již pociťovali slunce, které mezitím vyšlo. Proto jsme se rychle rozhodli vydat na další část cesty a to rovnou na samotný Mulhacén. Cesta nás vedla převážně po zasněžených úbočích hor, kde bez maček by bylo velice těžké se pohybovat. Během cesty jsme narazili na další dva bivaky. Také jsme narazili na místní obyvatele hor a to kozorohy.

Jeden samotný bivak se nachází přímo pod Mulhacénem. Zde jsme si dali krátkou pauzu a poté začal samotný výstup na vrchol. Cesta na vrchol není nijak značena, pouze na některých částech jsme narazili na pěšinky.

Při stoupání jsem již nemuseli mít mačky. Sněhu po cestě již moc nebylo, ale za to kamenů přibývalo. Nevýhodou toho výstupu byla světová orientace, kdy po celý výstup na nás svítilo slunce. Po pár hodinách jsem nakonec dosáhli samotného vrcholu. Na vrcholu se nacházejí zbytky kamenných budov. V případě větru dobře posloužily jako úkryt.

Samotný sestup byl oříšek. Podle mapy cesta vedla strmě dolů po kamenech bez známky cesty. Druhá varianta byla cesta, která bohužel nevedla naším směrem. Nakonec jsem zvolili sestup po pomyslné cestě přes kameny a kosodřevinu až na cestu. Po cestě se došlo na křižovatku. Odteď se dalo dostat do vesnice Trévelez a nebo na horskou chatu Refugio Pillavientos.

Vzhledem k tomu, že již načalo zapadat slunce a náš směr byl opačný, rozhodli jsme se přespat kousek od křižovatky ve stanu.

Třetí den ránu foukal vítr, který komplikoval balení stanu a věcí do batohu. Proto jsme se rozhodli rychle zabalit a posnídat po cestě. Naše cesta vedla do vesnice Trévelez strmějším sestupem trvajícím podle ukazatelů dvě hodiny. V samotné vesničce lze dokoupit jídlo a vodu a nastoupit na autobus přímo do Granady.

Cesta byla podniknuta začátkem května. V pohoří se nacházel ještě sníh, ale pro aktuální přehled je lepší se informovat na horské chatě a podle toho se vybavit. Další důležitá věc je voda. V tuto dobu jsme mohli využívat vodu ze sněhu. Po cestě byly malá jezírka, ale zda jsou plná vody i v létě lze těžko odhadnout. Každopádně se vyplatí navštívit toto malé pohoří a navštívit i blízká města s bohatou historickou kulturou.

Další související články: