Na sněžnicích kolem Šeráku v Hrubém Jeseníku

Okružní túra z Ramzové

Návrat té pravé zimy meteorologové naplánovali na poslední únorový víkend. Ačkoliv zpravodajství nabízelo snímky sněhové kalamity v Krkonoších, jinde to ale se sněhem tak horké nebylo. Nic naplat, musím nad tisíc metrů, jestli chci vytáhnout sněžnice na courání po pláních, takže takový Šerák to nejspíš jistí. Navíc začátek března se prý má nést ve znamení jasné a slunečné oblohy.

Tak jo, dobírám dovolenou, parkuji na téměř zaplněném parkovišti pod sjezdovkou v Ramzové a vyrážím po zelené značce k Obřím skalám. Ačkoliv je slunečno a bezvětří, v lese není ani noha, lidé očividně dávají přednost vyvezení do příslušné nadmořské výšky lanovkou, aby si nezpotili záda. Chápu, je to pohodlnější, ale na druhou stranu přicházejí o dost. Třeba o sluneční paprsky pronikající mezi větvemi smrků, kyprou sněhovou pokrývku i hlahol ptáků, kterým je jasné, že jaro už není daleko.

Cestička ve sněhu je vyšlapaná, někde zledovatělá a značně kluzká, takže místy by se hodily spíše nesmeky. Jenže ty jsem zapomněla doma a sněžnice zatím odpočívají v batohu. Poté, co jsem od Vražedného potoka vystoupala k odbočce k Obřím skalám, sněhu přibylo. Lepí se na hole, je mokrý a ideální na koule nebo stavění sněhuláků. Ale pěšinka je stále dobře schůdná, neboť v minulých dnech očividně úplně všichni nahoru lanovkou nejeli…

Sluníčko mě zahřálo tak, že jsem se v zimní bundě zpotila, navíc u Obřích skal kupodivu nefoukalo jako obvykle. Jen ty vyhlídky nebyly úplně ideální, protože ač zcela jasno, obzor pokrýval opar. Na cestě k Jiřího chatě přibylo turistů, minimálně těch směřujících dolů, ale i sněhu, takže jsem konečně nasadila sněžnice a vydala se nahoru vlastní trasou. Ptáci zpívali jak o závod, ze stromů pršela rozpouštějící se jinovatka a já funěla jak sentinel.

Konečně jsem byla skoro nahoře, tedy aspoň v místech, kde se běžně otvíraly výhledy směrem k chatě. Proti slunci toho ale moc k vidění nebylo, a to ani přes sluneční brýle, takže jsem po paměti nacvakala pár snímků s tím, že něco z toho třeba vyjde. Ostatně jako vždycky.

Před chatou bylo ve sněhu zapícháno větší množství lyží a holí všeho druhu a někteří hosté se s půllitrem piva v ruce vyhřívali na slunci u vyhlídky na Jeseník. Zvonička i v odpoledním slunci stále obalená námrazou lákala k zazvonění. Stejně jako vábila představa něčeho dobrého na zub. Svačinu jsem s sebou sice měla a horký čaj v termosce také, ale když už jsem na Šeráku, to by bylo, aby chyběl stejnojmenný pivní mok.

Zajímavé, že nikde nechutná tak dobře jako ve výškách nad tisíc metrů… No a na zahřátí by po tom studeném pivu zase bodla třeba horká polévka. Pomalu stovka za hrníček avizuje jenom to, že časy se holt mění. Přírodní krásy naštěstí zůstávají.

Původně jsem měla v plánu se na sněžnicích pocourat mimo cesty kolem Šeráku a Keprníku, než po okraji sjezdovky sejdu dolů do Ramzové, ale bohužel, dny na začátku března jsou ještě krátké a za úplné tmy se mi vracet nechtělo. Na Keprník nebo Žalostnou tak už nedošlo, třeba někdy příště. Měla jsem holt ráno dříve vstávat. Před čtvrtou hodinou odpolední zároveň zastavila provoz lanovka z Ramzové, takže dolů se mi scházelo o to pohodlněji - ničemu a nikomu jsem nepřekážela. Jen občas se na sjezdovce, místy se sluncem rozbředlým sněhem a sjezdaři vydřené až na trávu a kamínky, objevil nějaký opozdilý lyžař.

Přes Mračnou horu a Černavu jsem ve slunečních paprscích pohodlně sešla až k parkovišti - těsně před ním fréza rozhrnovala zbývající hromady sněhu, aby jím záplatovala vydřená místa. Na sněžnice v pohodě, ale být lyžařem a platit za skipas na sjezdovku, kde si pak nejspíš odřu skluznici, asi bych se rozmýšlela. Jenže lyžař nejsem, takže zbytečná starost, já jsem byla spokojená…