Túra na Seckauer Zinken v Nízkých Taurách

Výstup v Seckauských Taurách přes Maria Schnee

Rozložitý Seckauer Zinken (2 397 m n. m.) je nejvýraznějším vrcholem východní části Seckauských Taur (Seckauer Tauern), rozlehlého nejvýchodnějšího podcelku Nízkých Taur (Niedere Tauern) v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Hora je svou nadmořskou výškou 2 397 metrů třetím nejvyšším vrcholem zmíněného pohoří a zaostává jen o pouhých dvacet metrů za nejvyšším štítem Geierhaupt (2 417 m n. m.).

Význam slova Zinken lze chápat jako ostrý nos či zub, což docela přiléhavě charakterizuje typický vzhled této hory. Zatímco k jihu a k západu spadá vrchol nenápadnými, jen mírně ukloněnými širokými úbočími, k severu je ukončen příkrou stěnou a hlubokými ledovcovými kary.

Také pokračování hřebene k severovýchodu nabízí vzdušné putování po ostře ukončeném hřebeni. První část názvu "Seckauer" je bližším zeměpisným určením, neboť s názvem Zinken se v Alpách setkáme i například v pohoří Dachstein. Městečko Seckau s významným benediktinským klášterem, které leží asi 8 kilometrů jihovýchodně vzdušnou čárou od vrcholu, dalo jméno nejen hoře, ale i celému horskému pásmu.

Čtěte také: Podzimní výstup na Grimming, túra na nejmohutnější osamoceně stojící…

Na Seckauer Zinken vede hned několik výstupových tras, z nichž nejkratší a nejstrmější je výstup z jihu dolinou Zinkenbach od hostince Steinmühle po trase č. 34. Pokud nám nepůjde pouze o vrchol a chceme lépe poznat charakter této části pohoří, doporučuji výstup po hlavním hřebeni přes poutní kapli Maria Schnee.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Výstup můžeme zahájit přímo v Seckau (843 m n. m.) nebo si jej můžeme výrazně zkrátit tím, že vyjedeme po mýtné nezpevněné silnici až na parkoviště poblíž horské chaty Grafenhütte (1 432 m n. m.), která však neposkytuje ubytování. Napojíme se zde na značenou trasu č. 32 a dál sledujeme širokou cestu, která stoupá stále výš nad horní hranici lesa.

Konečně se před námi objevuje silueta půvabného římskokatolického poutního kostelíku Maria Schnee (1 822 m n. m.). Je brzy ráno, oblohu zatím kryje oblačnost a nad jižním svahem hlavního hřebene Seckauských Taur se začínají tvořit cáry nízkých mraků, které se pak přes něj převalují. Jdeme si prohlédnout jednoduchý kamenný kostelík, který tu stojí již od roku 1660. Vlastní loď kostelíku je uzavřena uzamčenou mříží, ale lze vstoupit do předsálí pod zvoničkou, které slouží i jako turistické přístřeší.

Po prohlídce kostelíka jdeme k nedalekému skalisku Türkenfeld, které je nejvýchodnější výspou celého hřebene Nízkých Taur. Je odtud daleký výhled do širokého údolí řeky Mur a další sousední pohoří. Přes vrcholek Hochalm se vracíme na značenou trasu č. 984 a začínáme stoupat širokým travnatým hřebenem k vrcholu Kumpitzstein (1 924 m n. m.).

Čím výše stoupáme, tím silnější vítr se do nás opírá. Přes hlavní hřeben Seckauských Taur stoupá od jihu vlhký vzduch, nahoře se sráží a vichr žene oblaka okolo nás, takže máme viditelnost sotva na pár desítek metrů. Na severní straně hřebene se mraky zase rozpadají, proto máme alespoň občasné pohledy do hlubokých severních dolin, které jsou paradoxně zalité sluncem. Zastihl nás typický alpský fén a nám nezbývá jen doufat, že se počasí v průběhu dne změní, nebo že se alespoň zvedne oblačnost nad hlavním hřebenem.

Překonáváme Kumpitzstein a míříme přes Lamprechthöhe (2 114 m n. m.) k výraznému vrcholu Schweigerhöhe (2 214 m n. m.). Chůze ve vichru je stále namáhavější a poryvy větru nám podrážejí nohy. Začínáme pochybovat, zda má smysl v tomto počasí pokračovat po hřebeni dál, zvláště když se nám chvilkami odkrývá výhled do hlubokých srázů údolí Totengraben vpravo pod naším hřebenem, kam by nás to mohlo sfouknout.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Sestupujeme tedy do následujícího sedla pod vrcholem Hämmerkogel a scházíme na jih k malebnému horskému jezírku Goldlacke (1 958 m n. m.). Stačí sejít asi dvacet výškových metrů a ocitáme se nejen v příjemném závětří, ale i pod vrstvou mlhy. Orientujeme se v kamenité suti a scházíme až ke klidné hladině jezírka.

Zasloužíme si odpočinek a vybalujeme z batohu jídlo. Zatímco relaxujeme a uvažujeme, co dál, sledujeme i oblohu a protější skalnatý svah, kde se v mlze ukrývá samotný vrchol Sekauer Zinken. Najednou se obloha na pár sekund protrhla a údolí zalily sluneční paprsky. Zdá se, že počasí nabralo zlepšující se trend. To nám dává naději, že se možná přece jen vyplatí vyrazit zase nahoru na hřeben.

Balíme věci a pomalu stoupáme z ledovcového karu vzhůru po značce č. 34 na široký hřbet Sekauer Zinken. Stále nás obklopuje mlha, ale zdá se být více prosvětlená. Nabíráme výšku a najednou se před námi objevuje zcela nečekaně mohutná kovová konstrukce vrcholového kříže, dokonale obalená bělostnou námrazou.

Jako mávnutím kouzelného proutku se nám protrhává i mlha a odkrývá krásný pohled na severně položené hřebeny Ennstalských Alp a Eisenerzských Alp, kde panuje nádherné počasí. Tak v takový obrat v počasí jsme již nedoufali. Směrem k jihu se táhne mlžná pláň výškové inverze, nad kterou jsme se na poslední chvíli dostali, protože výš už se opravdu stoupat nedá. Z oceánu mlh na jihu vystupují pouze nejvyšší partie Seetaler Alpen.

Ještě úchvatnější je však pohled na vlastní hřeben Seckauských Taur, který se táhne dál k západu. Hlavní hřeben je pocukrovaný namrzající jinovatkou, která ostře kontrastuje s modrou oblohou. Přes jednotlivá sedla se velkou rychlostí prodírá mlha a vzápětí se za nimi propadá a současně rozplývá.

Jako osamocené ostrovy se nad mlžná sedla zvedají nejvyšší vrcholy Hochreichhart a Geierhaupt. Při pohledu k východu se z inverze pomalu vyloupl i sousední vrcholek Hämmerkogel a zdá se, že inverze dále klesá. Máme z toho radost, protože alespoň při zpáteční cestě ke kostelíku Maria Schnee uvidíme místa, která jsme prošli v naprosté mlze.

Zapisujeme se do vrcholové knihy, pro dnešek jsme tu prvními a zároveň posledními návštěvníky, a chystáme se k sestupu. Slunce se již kloní k západnímu obzoru a ozařuje mlžné oblaky pod námi. Stále fouká studený vítr, ale to už teď nikomu nevadí. Chvilkami nás sice opět pohlcuje mlha, ale pak se zase protrhává a my můžeme pozorovat vzácný halový jev, při kterém se okolo našeho stínu v mlze zobrazuje duhová záře. Meteorologové označují tento jev jako gloriolu či Brockenské strašidlo. Již jsme ho zažili v horách několikrát, ale vždy je to mimořádná událost.

Po skalnatém hřebeni sestupujeme a traverzujeme vrchol Hämmerkogel do severně položeného sedla. Teprve z něj stoupáme k vrcholovému kovovému kříži na Hämmerkogelu (2 253 m n. m.), který je také ještě obalený námrazou. Hledáme si závětří a užíváme si nádherný výhled. Inverze klesá stále níž a odkrývá se nám celý východní úsek hlavního hřebene, kterým jsme ráno přišli. Vpravo vidíme i hladinu jezírka Goldlacke, které jsme již dnes také navštívili.

Po neznačené pěšince sestupujeme z Hämmerkogelu rovnou na hřebenovku a zde nám cestu překvapivě zastoupilo stádečko kozorohů. Zvířata si nás nedůvěřivě prohlíží a jen neochotně ustupují z pěšiny. Některé kozorožce jsme zahlédli již při stoupání na Sekauer Zinken, ale ti byli docela plaší a nedalo se k nim přiblížit.

Vracíme se v našich ranních stopách opět přes Schwaigerhöhe, Lamprechthöhe a Kumpitzstein k poutnímu kostelíčku Maria Schnee. Nádherný široký hřeben ozařují šikmé paprsky zapadajícího Slunce a ozařují ho do oranžových barev. Nakonec Slunce zapadá, barvy pohasínají a začíná se šeřit. Míjíme kostelík Maria Schnee a potemnělou krajinou sestupujeme opět k parkovišti, kde se naše putování uzavírá. Oč skepticky ráno začínalo, o to šťastněji večer skončilo.