Vánoční Sao Miguel - výlet na Sete Cidades a Furnas na portugalských Azorských ostrovech (1)

Ilha Verde (Zelený ostrov)

Poslední vánoční svátky jsem hodlala strávit mimo republiku v příjemných klimatických podmínkách. Štědrý den jsem nechtěla trávit sama, a navíc jsem měla vybrat celou zbývající dovolenou. Už loni jsem se v předvánočním čase rozhodovala, zda vyrazím na Madeiru nebo Azory. Tehdy zvítězila Madeira. Nyní byl čas navštívit další portugalské území v Atlantiku.

Zimní období sice nebývá na těchto ostrovech tak čarokrásné jako jaro, ale na druhou stranu je zde méně turistů a větší klid. Byla jsem ráda, že jsem našla parťačku Šárku, které nevadilo být na Štědrý den mimo domov. Začala jsem hledat více informací o Azorech. Dočetla jsem se, že leží východněji a severněji od Madeiry, cca 1 300 km od Portugalska. Mají mírné přímořské podnebí s příjemnými teplotami a malými výkyvy. Průměrná roční teplota je okolo 17 °C, v zimě kolem 14 °C, v létě kolem 22-23 °C. Je zde vysoká vlhkost a během dne se počasí několikrát změní. Pobřeží je ovlivňováno teplým Golfským proudem, který ohřívá okolní vody.

Azory se skládají z 9 vulkanických ostrovů a každý z nich je jedinečný. Nejnavštěvovanější a největší je Sao Miguel, k nejkrásnějším patří ostrovy nejvzdálenější - Flores nebo Faial. Chvíli jsem uvažovala, že bychom kromě největšího ostrova navštívily i další z ostrovů a vylezly na nejvyšší horu Portugalska. Kvůli složitější dopravě v tomto období jsme však o této myšlence přestaly brzy uvažovat a domluvily jsme se, že strávíme deset dnů na největším z azorských ostrovů, na ostrově Sao Miguel.

Tento ostrov objevili Portugalci v 1. polovině 15. století a pojmenovali jej podle archanděla Michaela. Podle barvy, která je zde dominantní, mu místní říkají Ilha Verde (Zelený ostrov). Ostrov má 64 km na délku a 14 km na šířku. Je kopcovitý, lesnatý, nachází se zde plno vodopádů, ke kterým se dá dojít po nenáročných turistických stezkách. V západní a východní části ostrova jsou zatopené krátery sopek, ve kterých se vytvořila krásná sladkovodní jezera. Lákaly nás také termální bazény nebo tzv. fumaroly, velké pukliny v zemi, z kterých se valí horká pára. Zpestřením výletů měla být i návštěva ananasové nebo čajové plantáže.

V prosinci přímé lety na Azory nejsou, a tak jsme týden před Štědrým dnem odletěly z Krakova z letiště Jana Pavla II. do Lisabonu. Večer jsme si krátce prošly uličky města, daly si dobrou večeři a přespaly v pěkném apartmánku nedaleko stanice metra. Větší prohlídku hlavního města Portugalska jsme si nechaly na zpáteční cestu z ostrova.

Ráno jsme vstávaly brzy a mříž do stanice metra byla ještě zavřená. Naštěstí nám hned nedaleko našeho ubytování jel autobus na letiště. Náš let společnosti TAP Air Portugal měl půl hodiny zpoždění a po 1,5 hodině jsme přistály na letišti Joao Paulo II (opět Jana Pavla II.) do slunečného rána se slabým mrholením. Teplota byla příjemná, kolem 18 stupňů, a tak jsme hned začaly svlékat bundy. Žádný odvoz nás zde nečekal, přestože jsme ho měly přislíbený, a tak jsme se vydaly pěšky podél pobřeží do centra hlavního města Ponta Delgada.

Město se nachází na jihozápadním pobřeží ostrova a žije v něm kolem 70 000 obyvatel. Historické centrum má dlážděné náměstí s podloubími, bílé domy lemované černým čedičem a tepanými železnými balkónky. Po půl hodině jsme prošly kolem renesanční pevnosti Sao Brás, která od poloviny 16. století chránila osadu Ponta Delgada před piráty, pod ikonickou bránou Portas da Cidade se třemi oblouky z roku 1783 na hlavním náměstí, které se jmenuje podle prvního guvernéra ostrova Praça Gonçalo Velho Cabrala.

V malé restauraci jsme si pochutnaly na polévce z mořských plodů, tresce, místním ananasu, a k tomu popíjely Portské. Přestože byl všední den a poledne, na ulici bylo málo lidí. Za slabého deštíku jsme došly k botanické zahradě, u které se nacházel náš budoucí krátkodobý domov. Seznámily jsme se s podivným americkým spolubydlícím neurčitého věku a po vybalení si šly prohlédnout okolí a nakoupit jídlo.

Ráno ještě za tmy jsme se vydaly k pobřeží na autobus. Veřejná dálková autobusová doprava má tři hlavní linie. Západní část ostrova pokrývá červená linie, severovýchodní a východní část ostrova je značena modrou linkou a zelená barva se táhne jižní částí ostrova. Již doma jsem měla zjištěné odjezdy autobusů a ty seděly. Ze zastávky Av. Marginal (Turismo) jsme odjely v 8:25 do jednoho z turisticky nejvyhledávanějších míst - Sete Cidades, které je od Ponta Delgada vzdálené asi 30 km.

Obrovský více než 2 km široký kráter spící sopky zvaný Sete Cidades (Sedm měst) patří k nejoblíbenějším a nejkrásnějším místům celých Azorských ostrovů. Region získal svůj zeměpisný název z latinského Insula Septem Civitatum, což znamená Ostrov sedmi kmenů nebo Ostrov sedmi národů (portugalsky: Ilha das Sete Tribos nebo Ilha dos Sete Povos), ale ujal se název Ostrov Sedmi měst.

Sopka Sete Cidades zaujímá plochu přibližně 110 kilometrů čtverečních a zahrnuje čtyři jezera. Je to téměř kruhová kaldera (rozsáhlý kráter vzniklý propadem centrální částí sopky) s téměř 400 metrů vysokými zdmi. Vodní plocha s rozlohou přes 4,3 kilometrů čtverečných je na první pohled rozdělena na dvě různá jezera: větší Lagoa Azul (Modré jezero) a menší Lagoa Verde (Zelené jezero). Obě jezera mají rozdílný ekosystém. Díky rozdílné hloubce a složení minerálů má jedno jezero barvu modrou a druhé zelenou. Ve skutečnosti se jedná o jedno jezero rozdělené asi 50metrovým průlivem, přes který vede nízký kamenný most.

Podle legendy vděčí jezera za svůj vznik lásce princezny a chudého pastýře. Král zamilované dvojici nepřál a provdal svou dceru za prince ze sousedního království. Říká se, že mladá dívka měla zelené oči a mladý chlapec měl oči modré. Slzy, které prolévali při loučení, se proměnily ve dvě jezera s vodou zbarvenou jako jejich oči.

V Sete Cidades jsme díky různým zatáčkám a zastávkám vystoupily až v 9:30. Jedná se o malé městečko s typickými vesnickými domky a pár ulicemi. Bylo zamračeno a nad jezerem se držely šedé mraky. Došly jsme nejprve k Modrému jezeru a pak zamířily do kopců na hřeben vedoucí kolem jezera. Po půl hodině jsme uviděly Atlantský oceán a slunečné pobřeží s městy Mosteiros, Pilar da Bretanha nebo Ajuda da Bretanha. Kolem nás se rozprostírala jasná svěží zelená tráva, na které se pásly krávy a koně. Směrem k jezeru jsme však často viděly jen mlhu nebo tmavou hladinu jezera.

Po dvou hodinách jsme dosáhly vrcholu Pico da Cruz (845 m n. m.), odkud jsme už měly krásný výhled na jezero. Bylo však velmi větrno, a tak jsme se na vrcholu dlouho nezdržely. Napojily jsme se na asfaltovou silnici a scházely jsme prudce dolů. Asi kilometr od vrcholu je fascinující vyhlídka Boca do Inferno s nádherným kaňonem a pohledem na jezera. Pod námi se objevila krajina s různými odstíny zelené barvy a v malém kráteru sopečné jezírko Lagoa de Santiago i obě "barevná" jezera.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.