Výstup na Salatín, Nízké Tatry v zimě

Nezapomenutelný zimní přechod v Nízkých Tatrách

Snad každé pohoří má nějaký vrchol, který stojí tak trochu mimo zájmu širší turistické veřejnosti. A v Nízkých Tatrách je to pravděpodobně 1 630 metrů vysoký vápencový Salatín, ležící osamoceně na severozápadě u města Ružomberok a mimo hlavní hřeben pohoří.

Většina turistů v tomto pohoří zamíří prostě jinam. Ovšem k jejich velké škodě, protože túra kolem tohoto vrchu je neobyčejně pestrá a působivá a může se zařadit k nejkrásnějším v celých Nízkých Tatrách. Ale také k těm nejtěžším.

Na túru se dá nastoupit vlastně jen od jihu, z obce Liptovská Lúžna či osady Železné nebo ze severu z obce Ludrová. My si vybíráme trasu ze severu, která je, podle mého, nejpůsobivější. Z obce vedou dvě trasy - zelená, hřebenová a červená, vedoucí dolinou, které vlastně tvoří okruh. V zimě je ale bezpečnější výstup dolinou po červené.

Je nás tentokrát pět, z toho jedno odvážné děvče a jeden ostřílený horochodec, brázdící evropské hory po několik desetiletí. Ráno tedy parkujeme auto v Ludrové a odtud s těžkými batohy vcházíme do Ludrovské doliny. Je jasno a ještě docela chladno. Cesta dolinou vede po silničce s minimálním stoupáním, ideální na rozhýbání ztuhlých svalů po několika hodinách sezení v autě.

Brankovský hřeben

Asi za půl hodiny přicházíme k rozcestníku, od kterého se odděluje žlutá značka vedoucí na Brankovský hřeben. Odtud pokračujeme, necelou hodinu, dolinou dále, stále po cestě, u které se nachází několik salaší a chat, až k turistickému přístřešku. U něho stojí rozcestník, který nám oznamuje, že na vrchol to máme ještě asi tři hodiny.

A na tomto místě to začíná. Do teď to byla procházka. Vydáváme se přes kameny kolem potoka, který tady vytvořil asi kilometr dlouhou soutěsku. Kousek před vstupem do ní si všímáme na chodníku relativně čerstvých stop. Trochu připomínají lidské, ale jelikož tu bosky v únoru asi nikdo nechodí, je jasné, že medvědi už začínají cítit jaro a vylézají ze svých brlohů.

Ještě pár minut a soutěska Hučianky, jak se to tu jmenuje, je před námi. Cesta tady vede vlastně potokem, takže jsme velmi zvědaví, půjde-li vůbec bez nesmeků či maček projít. Jsme v ledovém království. Zamrzlé kaskády, rampouchy a ledopády nás tady čekají doslova na každém kroku.

Zatím se nám daří projít, ale brzy přicházíme k místu, kde se prostě musí na led. Jdu první, pár metrů se mi to daří, držím se na ledu takříkajíc zuby nehty, ale nakonec mi nohy stejně podjedou, padám na zadek a asi pět metrů sjíždím dolů. Všichni se smějí a já jim ještě, jak kolem nich projíždím, mávám.

Část výpravy se to místo snaží obejít po prudkém svahu pod skalkou, zbytek to zkoušíme po ledu jinudy. K tomu nám pomáhají v ledu přimrzlé popadané větve. Nakonec se všichni přes to místo dostaneme a pokračujeme dál. Potok tady vytvořil krásné kaskády. Za chvíli nás uhrane další velký ledopád po levé straně a je škoda, že do soutěsky nesvítí Slunce, daly by se tady pořídit pěkné snímky.

Soutěska se zužuje, jsme sevřeni skalními stěnami s několika malými jeskyněmi, ale už je jasné, že ji projdeme. Je to také proto, že ji jdeme ze spodu, obráceně by to asi nešlo, nebo šlo, pokud by jste se ovšem chtěli osobně seznámit s některým z horských záchranářů. Ze soutěsky vyjdeme na louku se seníkem, ze které se nám poprvé naskytne výhled na hřeben, jeho část nazvanou Úplazy. Pohled je to neskutečný! Strmý, téměř holý hřeben posetý velkými skalisky. Navíc je jeho jižní stěna bez sněhu a kontrastuje se zasněženým okolím.

Hřeben Magury

Svítí sem Slunce, už je podstatně tepleji a tak, než se vydáme dál, shazujeme přebytečné vrstvy. Cesta vede mladým smrkovým lesem, takže nám naše velké batohy stále setřepávají sníh za krk. Dost mě to rozčiluje, po nějakých sto metrech to už ale neřeším. Naštěstí brzy vejdeme na lesní cestu pod velkými smrky a je po problému. Cesta už je strmější a tak relativně brzy přijdeme na velkou louku na hřebenu Magury, jenž je vlastně rozsochou Salatínu. Jsme na severní straně a je tu docela dost sněhu.

Na louce se zastavujeme na oběd, je totiž skoro poledne. Navíc je odtud výhled na Malou Fatru a na Úplazy, které jdou odtud vidět konečně celé. A je na co koukat. Najednou z lesa uslyšíme zvuky a za chvíli se vynoří tři slovenští turisté, jdoucí nalehko. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že pobývají na jedné z chat v dolině, kolem kterých jsme prošli. Vyrážíme odtud téměř společně, ale vzhledem k naší zátěži nás brzy předbíhají.

Po hřebínku teď míříme na samotný vrchol a čeká nás nejtěžší část výstupu. Je to sice jen něco přes kilometr, ale za to přes čtyřista výškových metrů. Za zády se nám pomalu odkrývá pohled na Velkou Fatru, jen výhled kazí opar. Z počátku nejde z hřebínku na horizontu vrchol vidět, ale jakmile se ukáže, někteří z nás se chtějí otočit. Před námi se tyčí skalisky a kosodřevinou posetá stěna Salatínu. Vidíme odtud chodník a zdá se nám, že se line kolmo vzhůru. Ještě kousek po hřebínku a jsme pod Salatínem. Odtud už vidíme na hlavní hřeben, od Velké Chochule po Chabenec.

Stoupání na Salatín

Po opravdu úzkém chodníku začínáme stoupat. Pomalu se suneme nahoru a děkujeme tomu, kdo vymyslel teleskopy, bez nich by to s těžkým batohem asi nešlo. Na této straně není sníh, ale na chodníku se jeho rozbředlé zbytky ještě nachází. A kloužou. Musíme se naprosto soustředit a hlídat, kam šlapeme. Kdyby někdo uklouzl, doklouzal by odtud asi až do Liptovské Lúžné. Aby toho nebylo málo, chodník míří přímo do kosodřeviny.

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských
Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté - po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších. A skutečně Nízké Tatry jsou jedním z nejrozsáhlejších pohoří nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat. Jejich klenba se táhne v délce asi 80 kilometrů, průměrná šířka tohoto pohoří činí 15 až 30 kilometrů «

Podmáčený, strmý suťový chodník, kličkující kosodřevinou, je prostě chuťovka! Tady se s batohy jde už vyloženě špatně, každou chvíli se někde zaháknou a udržet těžiště na správném místě je čím dál těžší. Nedovedu si tuto cestu představit pod hromadou sněhu. Někde pode mnou se ozývají nepěkné výrazy na mou osobu, na které odpovídám, že jsem říkal, že to bude makačka. Prý mám jediné štěstí. Chodník se na jednom úseku narovná, kosodřevina na chvíli zmizí, tak se tady zastavujeme.

Konečně si můžeme vychutnat pohledy na okolní hory. Ale jen chvíli, musíme dál. Chodník pokračuje ve stejném duchu dál, jen je ještě víc rozmáčený. A zase míří do kosodřeviny. Navíc se tady začínají vyskytovat menší skalní prahy. Na jeden, asi třičtvrtě metru vysoký, musím vylézt.

Hůlky házím dopředu, chytám se větví a škrábu se nahoru. Když se tam dostanu, zvedám se, natahuji se pro hůlky a podjíždí mi nohy. Padám na břicho, po kterém se sunu z prahu dolů na chodník a asi ještě o tři metry níž. Vydám ze sebe nepublikovatelný výraz, který muselo být slyšet asi až v dolině. Jak se konečně zastavím, zjišťuji, že jsem celý, jen jsem si o nějaký kámen pořezal ruku, naštěstí nic hrozného.

Zvedám se, otřepu se a pomalu, metr po metru šplhám opět dál. Zdá se to nekonečné. Nacházíme místo pro pauzu, je potřeba. Tady i Pepa, ostřílený horal přiznává, že takový zápřah nečekal. Všichni se ptáme, jak dlouho to bude ještě trvat, jdeme to už asi hodinu a půl. Pomocí GPS zjišťujeme, že jsme jen padesát výškových metrů pod vrcholem. Zvedá nás to a jdeme, chceme to mít za sebou. Chodník se za chvíli napřímí, jenže se stáčí, míří na severní stranu a vrchol trochu obchází. Tady je zase sníh a každý, kdo někdy šel po zasněžené kosodřevině, ví, jak je to příjemné. Kousek nad sedýlkem je asi dvoumetrový sešup, tady si batohy radši podáváme a za chvíli stojíme v sedle u rozcestníku.

Padák do Ráztockého sedla

Tady červená značka klesá prudce dolů do Ráztockého sedla, ze kterého se dá dojít do Lúžné, popřípadě do osady Magurka, takže masochisti by tuto trasu mohli použít jako nástupní na hřebenovku Nízkých Tater. Ze sedýlka, již po zelené, je to na vrchol už jen kousíček, a tak za chvíli stojíme na kosodřevinou porostlém Salatínu! Člověk by řekl, 1 630 metrů, co to je, ale my už víme své.

Gratulujeme si, dáváme si doušek vrcholové slivovice a kocháme se výhledy. Viditelnost není nejlepší, ale je vidět vše podstatné. Jen Vysoké Tatry jsou pod hradbou mraků, ze které vykukuje jen nezaměnitelný Kriváň. Nebýt oparu, byla by to skvělá fotka. Za chvíli na vrchol z opačného směru přichází další dva turisti. Opět nalehko. Tuto túru většina lidí chodí jako jednodenku, ale jelikož se v této oblasti nachází jedna útulna, kterou chceme použít, táhneme s sebou ty velké batohy. Po zaslouženém odpočinku míříme dál.

Nejkrásnější místo hřebene

Přímo před námi jsou Úplazy a Malý Salatín, jednoznačně nejhezčí místo celého hřebenu. K němu to má být necelá hodina pohodové chůze. Jenže… Chodník vede po severní straně, propadáme se do zasněžené kosodřeviny a když kosodřevina konečně zmizí, chodník začne klesat a traverzovat hřeben.

V hlubokém prašanu mi každou chvíli ujíždí pravá noha, ztrácím stabilitu a batoh tak dokoná své. Končím vždycky na zemi. Na jednom padesátimetrovém úseku se mi to stane třikrát, přitom se mi vyhrnou návleky a mám boty a nohavice plné sněhu. A k tomu si ze stromů zase shazuji sníh za krk, takže zase vypadám jako sněhulák. Kdy už to martýrium skončí? říkám si.

Problémy tu ale máme skoro všichni. Jaryn, co normálně nepadá, je na zemi víckrát než za celou svoji turistickou kariéru, Vojta si pro změnu při jednom pádu láme teleskopku. Jsme úplně vyždímaní, tento kopec nám prostě nic nedaruje a jasně nám ukazuje, kdo je tady pánem! Mám před ním čím dál větší respekt!

Kousek pod Malým Salatínem se na chvíli zastavujeme, čeká nás ještě poslední stoupák do jeho sedla. Výstup není tak hrozný jak se zdál a kolem skal se za chvíli dostáváme nahoru. Tato oblast je na hřebenu vůbec nejzajímavější, a vlastně většina lidí sem chodí právě kvůli tomuto místu.

Malý Salatín se svými skalními stěnami a římsami silně připomíná oblast kolem známého Ohniště. Ale skalní okno tady nehledejte. Ještě kousek traverzujeme, ocitáme se na Úplazech a vidíme odtud celou naši předešlou cestu. A je úctyhodná! Všude vystupují skaliska a my nevíme, kam pohledem spočinout dřív. Je to tu tak fantastické, že vlastně vůbec nehledíme do dáli na Tatry či Fatry, ale kocháme se jen nejbližším okolím. Dobrá nálada je zpět, víme totiž, že to nejhorší už máme za sebou.

Útulna Kriváň

Útulnu Kriváň bude znát asi jen malé procento turistů navštěvujících Nízké Tatry. Útulna Kriváň totiž leží mimo hlavní turistické trasy. Nalezneme ji pod vrcholem Kriváně (1 233 m) ve skupině vápencového vrcholu Salatín v bočním hřebeni Malého Salatína táhnoucí se k severu k obci Ludrová v západní části
Nízkých Tater. Kolem útulny prochází zeleně značený turistický chodník vedoucí z obce Ludrová na Salatín. Objekt útulny je jednoprostorový s předsunutou střechou krytou vlnitým plechem. Vnitřek je sice vybaven skromně, ale turista tady v čase nepohody nalezne vše, co «

Pomalu jdeme dál, je ostatně docela dost hodin, vstříc zapadajícímu Slunci. K útulně je to odtud asi třičtvrtě hodiny lesem, ještě chvíli hlubokým sněhem, potom už po příjemném chodníčku. Já se ještě zdržuji focením, takže k útulně Kriváň přicházím už skoro za tmy jako poslední. Ostatní už rozdělávají v kamnech oheň. Jelikož tu ale chybí sekera a všechny menší polena už někdo spálil, nemůžeme většinu z nich použít. Nedá se nic dělat, zahříváme se slivoviců a po večeři uleháme do spacáků.

Spíme nakonec docela dlouho, ale jelikož nespěcháme, vůbec to nevadí. Sice nám všem zmrzly boty, ale to už jaksi k zimní turistice patří. Když ráno vyjdeme z útulny ven, jsme ohromeni skvělou dohledností, škoda, že taková nebyla včera. Je odtud vidět na Choč, který máme doslova na dosah ruky, Kubínskou holu a Babí horu.

Po snídani a sbalení vyrážíme na závěrečný sestup. Mělo by to do Ludrové být zhruba hodinu a půl. Po chvíli přicházíme na místo velkého polomu, odkud je vidět naposledy na celý hřeben Malé Fatry a Tater. Ta skvělá dohlednost nás nutí k další zastávce. Slunce docela praží, tak odtud pokračuji s vyhrnutými rukávy, jako na jaře. A to je ještě únor!

Přicházíme do malého sedla a po lesní cestě, následujíc stopy předchozích výletníků, míříme na poslední úsek cesty. Jenže u cesty se nachází zamrzlý pramen, jež z cesty udělal rovnou ledovou plochu. No nic, už to mám nacvičeno ze soutěsky, sedám na zadek a řítím se dolů. Většina mě následuje, už o nic nejde. Je to legrace, ale jen do chvíle, kdy se nejde klouzat a musíme zase po svých. Pramenů je tady totiž víc a cesta se zase stává bojem s ledem.

Kloužeme, padáme, klejeme, než se konečně dostáváme na normální lesní cestu. Jenže hned, jak dolinou uvidím vrchol Choče, je mi jasné, že jsme někde jinde. Sešli jsme totiž do Komornické doliny vedoucí do obce Liptovská Štiavnica, odbočka byla v tom malém sedle nahoře. Nevadí, na konci doliny jen přejdeme hřebínek, přes les a louky na druhou stranu. Trasa se tak prodloužila jen o necelé tři kilometry. A přicházíme přímo do Ludrové a naše cesta se tím uzavírá.

Máme za sebou asi dvacet kilometrů spletité, ale neuvěřitelně pestré cesty, na které jsme strávili dohromady asi jedenáct hodin. A můžu ji doporučit každém odvážnému milovníku hor, co se nebojí změřit si síly s tímto krásným osamoceným vrcholem Nízkých Tater.