Turistika: Slovenské rudohorie, přechod

Trek ve směru Detva - Červená Skala (2)

Červená značka nás dále zahnala zpět do kopců, abychom se přes ně dostali do dalšího údolí s vodní nádrží Hronček. Šli jsme klasickou lesní svážnicí a po cestě míjeli několik studánek. Za rozcestím Na Štompe se šlo už z kopce a za necelou hodinku jsme se vykulili na úzkou asfaltku, která sem přichází až z Podbrezové. Bylo třeba po ní ještě asi kilometr popojít, než se dostaneme k dnešnímu poslednímu, ale zato vydatnému výstupu na kopec Zákľuky.

V záloze byl ještě takový malý trumf, že se možná bude dát okoupat ve vzpomínané nádrži Hronček. V roce 1988 to šlo, ale v roce 2003 byla nádrž vypuštěná. Bohužel koupání je tam dnes zakázáno.

Cestou okolo nádrže jsme míjeli pramen vody proudící dřevěným korýtkem ze svahu nad silnicí. Na konci nádrže jsme nalezli docela použitelnou boudu tak pro pět spáčů. Skrz lebedu vydupaná cestička k říčce a zavedené ohniště jasně naznačovaly, že bouda bývá skutečně k tomuto účelu využívána.

Čtěte také: Slovenské rudohorie, západ a střed (2), trek ve směru Detva - Červená…

Výstup na Zákľuky od nádrže Hronček začíná nenápadně po asfaltové silničce, ale po několika stech metrech se červená značka stáčí do lesnaté stráně nad silnici a to už je řádně do kopce. Nejprve převážně listnatým lesem až k jeslím na seno pro zvěř a tady pozor na značky. Samozřejmě nepokračují po pěkné široké lesní cestě, která se přímo nabízí, ale bez varování zabočí do hustého mlází. Les přešel v převážně jehličnatý, na jehož konci jsme míjeli docela pěkný a velký seník, ale nebyla tam nikde voda.

Pak už se před námi otevřela vzorně posečená stráň kopce Zákľuky, který je úplně holý, a tak je opravdovou vyhlídkovou lahůdkou, tedy pokud je dobré počasí. Na západě je k vidění celý hřeben Poľany, východní straně dominuje Klenovský Vepor. Dole pod kopcem svítila střecha salášky, ve které jsme spali v roce 2003, a z té dálky se zdála být v dobrém stavu.

Pohled z vrcholu kopce byl bohužel jenom klamným zdáním. Střecha se už z větší části zhroutila a zbytku stavby to hrozí každým okamžikem. O nějakém přespání se nedalo ani uvažovat. I studánka téměř zmizela a zůstalo pouze jakési prameniště, ze kterého, i přes určité obtíže, šla voda ještě nabrat.

Mohli jsme popojít až na Obrubovanec, jak doporučuji v itineráři, ale v roce 2003 byla tamní salaš obydlena nějakými pastevci, a tak to bylo nejisté. Místo toho jsme vzali zavděk pěkným místem mezi třemi velkými buky, ani ne čtvrthodinky za salaší pod Zákľukmi. Podle zválené trávy a zbytku ohniště se dokonce zdálo, že tu někdo nedávno tábořil. Mimořádnou péči jsme věnovali přípravě přístřešku z velkých folií, protože na noc byla hlášena bouřka a déšť. K tomu nakonec došlo, ale přečkali jsme to bez újmy.

Úterý 16.8.2011

Červená značka pokračovala po loukách a skrz lesíky a asi po hodině jsme došli na rozcestí Obrubovanec, u kterého je také salaš. Teď v ní nikdo nebyl, jak jinak, když jsme včera zůstali živlům napospas. Při rekognoskaci se zjistilo, že salaš musela být obydlena ještě nedávno, ale nějací nerozumní obyvatelé, aby mohli mít oheň vevnitř, vyřešili odvod kouře tím, že nad ohništěm udělali díru do šindelové střechy. S takovou ta salaš dlouho nevydrží! Přitom oprava by zabrala sotva několik hodin. Škoda. Při troše skromnosti se v ní mohlo vyspat až deset lidí a navíc je v blízkosti i voda.

Pokračovali jsme dále směr sedlo Tlstý javor. Louky u cesty se podle mapy jmenují Sihlička a na minulém vandru se tady ještě pásly krávy a vodu jsme si mohli nabrat z velkého napajedla. Teď se ale nic z toho nekonalo. Sedlo Tlstý javor je křižovatkou červené značky se silnicí z Čierneho Balogu do obce Lom a dále až do Hriňové. Zdobí jej památník SNP s malým hřbitůvkem a kryté posezení s velkým nepořádkem.

Značka jde dál nejprve kousek po silnici a poté po okraji lesa přes kopec Dlhý Grúň na Sedmák. Cesta nabízí nádherné výhledy jednak na obce Sihľa, Drábsko a Lom, jednak na celý hřeben Poľany a je lemována osamělými, ale obydlenými staveními. U jednoho z nich za kopcem Sedmák značka uhýbá z cesty a vede loukou podél sloupů elektrického vedení. Za chvíli jsme dorazili na sedlo Kysuca - Uhliarka a pustili se do zaslouženého oběda.

Po obědě jsme se hnuli dál směrem k metě dnešního dne - Klenovskému Vepru. Od toho nás dělily ještě kopce Tri chotáre, Šopisko a Machnáčov grúň, samozřejmě proložené níže položenými sedly, abychom si to řádně užili. A pak to přišlo. Klenovský Vepor totiž z dálky připomíná stolovou horu a podle toho také vypadá výstup.

Úzká pěšinka se klikatí řádně do kopce a ještě k tomu mezi kameny a padlými stromy, aby nakonec na hraně kopce přešla do pohodlné rovinky. Následuje kousek lesa v duchu ruského malíře Šiškina, ale na vrchol Klenovského Vepru je to ještě kus cesty a znovu do kopce. Vrchol zdobí velký dřevěný dvojitý kříž, malá soška Madony, rozcestník a vrcholová kniha v plechové schránce.

Sestup do sedla pod Vartou začíná kousek pod vrcholem velkým kovovým kotoučem se šipkami a jmény míst, která jsou k vidění. Vidět je i útulňa, ve které jsme hodlali přespat, ale cosi nám na ní "nesedělo". Střecha, původně klasicky šindelová, byla teď modrá, ale ne celá modrá… No, uvidíme na místě samém.

Cesta se změnila v úzkou pěšinu a začala prudce klesat. Navíc se různě rozdvojovala a zase spojovala, takže bylo třeba hlídat značení. Přesto jsme nakonec dosáhli sedla pod Vartou a po žluté značce sestoupili až k útulni. A tady přišlo další smutné překvapení na tomto vandru. Šindelová střecha už přestala plnit svoji funkci, a tak ji někdo ve snaze pomoci potáhl celou zářivě modrou folií. Ta však také neodolala a byla zčásti stržená, takže do stavení stejně teklo.

Půda, kde se volně přístupná část útulně původně nacházela, byla nepoužitelná, a tak nechali přízemí, které bývalo dříve zamčené, už otevřené, ale stejně byla všude cítit plíseň. Přitom dřevěná konstrukce spodní části stavení vykazovala ještě relativně dobrý stav, stačilo by jen vyměnit tu střechu. Dívali jsme se na ten obraz zkázy s opravdovou depkou. Ještěže alespoň ten vydatný pramen vody zůstal…

Středa 17.8.2011

Ráno jsme se vrátili na červenou značku do sedla pod Vartou a pokračovali po ní k sedlu Machniarka. Tam to trvalo asi hodinu a půl přes kopec Rozsypok a po cestě jsme mimo jiné procházeli i přes Klenovské blatá, což je podle informační cedule "ojedinelé rašelinisko na hlavnom hrebeni Slovenského rudohoria".

Začali jsme klesat a cesta byla docela mokrá, ale na oplátku nám poskytla nádherný výhled na Klenovský Vepor, který z této strany vypadal spíše jako homole. V sedle jsme opustili modrou značku a po žluté se po malém sešupu objevili na chaloupkami posetých loukách nazvaných Krátke.

Hned na začátku planiny nás zaujala zcela nová salaš obehnaná ohradou z klád se spoustou rozličných domácích zvířat včetně ovcí, koz a osla. Jedná se o Gazdovský dvor - jednu ze tří zcela nových salaší s občerstvením a možností přespat ve spacáku na půdě vybudovaných z peněz EU pro posílení turistického ruchu.

Další salaše stojí ve Zbojské a na sedle Burda, to vše v rámci národního parku Muránská planina, a jsou spojeny tzv. Huculskou magistrálou (hucul = horské plemeno koně), po které vozí návštěvníky malý autobus. Je vidět, že ne všechno jde v Rudohoří k horšímu. Samozřejmě jsme neodolali menšímu občerstvení a příjemné paní "bačové", která nás zvala dál. Bylo to takové pohlazení na duši po tom rozčarování z chaty pod Vartou.

Pohronská Polhora je sice v údolí, ale žlutá značka nás nekompromisně hnala do kopce. Po jeho zdolání jsme už jen klesali přes Predné Krátke a na závěr se nám otevřel pohled na samotnou obec s dominantou opraveného kostelíka. Návštěva Pohronské Polhory byla pouze účelová - doplnit zásoby a popř. si dopřát i nějaký dobrý oběd. Splnění těchto cílů však nebylo tak jednoduché. Zatímco obchodů je v obci několik, v hospodách se nikde nevaří a je třeba být na to připravený.

Odpoledne jsme pokračovali po modré značce směr Fabova hoľa. Zpočátku uličkami Pohronské Polhory, a pak po zapomenuté asfaltečce až na rozcestí Podpoľana. Kousek za ním jsme z asfaltu konečně uhnuli na louky, ale na oplátku to bylo do kopce. Než jsme zalezli do lesa, bylo možné se kochat nádhernými výhledy na horní konec Pohronské Polhory, nad kterým čněl až na obzoru celý hřeben Poľany.

Míjeli jsme malou stříšku se svatým obrázkem, která je i na mapě zaznamenána coby Boží muka. Asi za půl hodiny jsme došli k dalšímu svatému obrázku, ale podstatně honosněji instalovanému v jakési prosté lesní dřevěné kapličce, dokonce i s klekátkem a pultíkem na modlitební knížku. Místo se jmenuje Ždiarik a před sebou jsme měli poslední úsek dnešního putování.

• Dokončení článku