Polské Beskydy: Romanka, Rysianka a Lipowska

Po stezkách a horských chatách polských Beskyd

Polské Beskydy jsou pro mě synonymem neznámých kopců protkaných sítí dlouhých stezek. Prostě mám pocit, že jakákoli túra v Polsku je vždycky minimálně čtyřikrát delší než by měla nebo musela být. Jenže někdy se sejdou okolnosti tak, že se vypravíme na cestu spíše delší než obtížnější. Že se necháme zlákat k návštěvě kopců, jaké nedosahují věhlasu jiných.

Tak tomu je i tentokrát. Romanka, Rysianka, Lipowska či Lipowski Wierch se jmenují kopce, kam se nám podařilo dostat. Patří do Beskyd, jakým se u nás říká prostě polské Beskydy. Geomorfologicky se sice používají jiné názvy, ostatně polští a slovenští odborníci se moc neshodnou, ale nám označení Oravské nebo Živecké (Beskid Źywiecki) moc přes pusu nejde.

Dojezd po dálnici od nás celkem fajn a brzy ráno rychlý, jen posledních pár kilometrů bez dálnice a poslední možná dva kilometry po cestě s dopravní značkou: "Droga uskodzona". Říkala jsem si, že je to něco v tom smyslu jako naše obvyklá značka pro hrboly odkládaná pro velké množství v zimě u krajnic. Ale za ní se nacházel most s tolika děrami, že je nebylo možné objet ani pádem z mostu.

Čtěte také: Beskydský Karpattrek (5), hřebenovka Kysuckých Beskyd

Následující úsek zpestřovaly díry, že pro při vhození mince by bylo slyšet cinknutí až po několika vteřinách naslouchání. A pak by kvákla žába. Jsme totiž na konci vesnice jménem Žabnice (Źabnica). Nebo jsou to snad ještě stopy bojů z dob začátku II. světové války, kdy se zdejší vojáci statečně bránili Němcům, jak připomínají pomníčky kolem?

Zaparkovali jsme na posledním místečku u maličké samoobsluhy, vyrazili padesát metrů zpět, zahnuli po asfaltové cestě prudce doprava a pokračovali dalších asi pět kilometrů vzhůru podél potoka Romanka. Cesta stoupala celkem mírně hezkým údolím kolem říčky s mnoha pískovcovými prahy dokonale beskydskými. V prudké zatáčce vlevo jsme opustili asfalt, abychom se vydali lesním průsekem po neznačené trase vpravo a prudce do kopce.

Tady začínala pravá horská romantika s kopcem Prusów za námi. Osada nejen na tomto kopci vysokém něco přes 1 000 metrů ukazuje, jak vysoko osídlení v Beskydech sahá. Sami to známe a jsem ráda, že obytné ambice mých předků nakonec klesly z podobné výšky o něco níž.

Zatím jdeme. Po nedávných deštích se prostředkem naší cesty široké možná i tři metry dral potok a proměnil ji v bahnitou stoku. Úsek byl strmý. Zase mi to připomnělo starou chalupu praprarodičů na Kršlích. Máme radost, že konečně pořádně stoupáme. Brzy jsme v travnatém sedle a konečně na značce.

Myslela jsem si velmi bláhově, že ze sedla to už na vrchol Romanky nemůže být daleko. Po modré značce směrem doprava kus po travnaté rovině rozcestník utopený vprostřed bažiny po tajícím sněhu hlásal hodinu a půl na vrchol. Nezdálo se mi to možné, vrchol vypadal z "haly" (jak se označují pastviny v Górolsku) blízko, blizoučko nejdál tak na půl hodiny.

S vervou zvládnout tu malinkou vzdálenost do půl hodiny jsem se vydala po bahnité cestičce vzhůru. Místy bahno pěkně nabalené na podrážce nepříjemně klouzalo, ale vždycky jsem našla kousek pevné cesty. Strmý úsek byl za mnou a přede mnou pár metrů rovinky a další strmý úsek. Ten by se dal označit jako mycí zóna. Potok se valil celým profilem chodníčku a tak se bahno z bot celkem příjemně očistilo.

Po odbočení z mycí zóny se sklon stezky zmírnil a po přejití lesíka a louky se zmírnil ještě jednou. Následoval vleklý traverz s mírným stoupáním. Vysněná půl hodina na vrchol byla dávno za mnou a já šlapala ze všech sil, abych se nevlekla. Zpomalovaly mě spadlé stromy, které bylo potřeba přelézt, překročit nebo se nějak prodrat přes ně. Modrá asi není tak oblíbená stezka jako červená vybavená prý i řetězy.

Minula hodina a vrchol v nedohlednu. Ostatně všude kolem výhled pouze do lesa. Přepadávají nás dvě veverky a myšlenky na medvěda, když kolem proletí stádo laní. Pak dvě nevýrazné serpentiny se stoupáním, dalších pár padlých stromů a najednou vrchol. Představovala jsem si výhledy z Romanky zhruba jako z Lysé hory nebo aspoň Smrku. Ostatně je pouze o pár metrů vyšší. Místo výhledů tu byl jen nápis Romanka na dřevěné desce na stromě.

Ještě že i z tohohle kopce vede cesta jenom dolů. Sestup je příjemný, lemovaný lavičkami i svatofloriánským zastavením. Od haly Lysniewske jsme si užívali výhledů nejen na Pilsko s Babí horou, ale i na západ Tater. V sedle Pawlusia jsem doufala v sestup po zelené značce, ale moje horské já se nechalo zlákat pokračováním dál po žluté na vrchol Rysianka.

Chata byla blízko, dostali jsme k ní možná i za čtvrt hodinky opět slušně obalení bahnem. Na prodloužený májový víkend jsme zatím na trase šli sami, pouze s jediným párem z Polska. Až tady, pod chatou, najednou stojíme v zástupu dalších turistů. Na jihu krásné výhledy na Tatry a Fatry. Až na ten hučící dav kolem.

Vydáváme se rychle na samotný dvojvrchol Rysianka a Lipowska. Značená stezka na něj nevede, ale stop je tu dost. Z haly Koziorky jsou nádherné výhledy na Slezské a jihovýchodně od nich i Moravskoslezské Beskydy. Dál na Lipowskou pokračujeme mokrým sněhem ve stylu welness. Trochu Loch Ness. Zkrátka sníh je ještě fajn v porovnání s jistě léčivým černým bahnem pod ním. Připadám si jako prasátko.

Poslední dnešní kopec je samý les. Z vršku po spádnici na žlutou a zelenou značku. Po zelené se vracíme zpět, ať si stačíme dát ještě doma brzkou večeři či pozdní oběd.

Po několika metrech jsme narazili na cestu a brzy uviděli chatu. Měla jsem nesmírnou radost, že jsme od chaty byli jenom takový maličký kousek, ale po vteřině přemýšlení mi došlo, že to není chata Rysianka, ale chata Lipowska. To příliš nevadilo, na původní chatu to bylo už jenom patnáct minut a z ní potom asi hodinu a půl zpočátku poměrně prudkého nezáživného sestupu dolů k parkovišti.

Ve vesnici jsme zjistili, odkud se vzali všichni ti lidé nahoře. Všude kolem cesty stála auta, mnohdy z obou stran, sotva se dalo projít mezi nimi. Každé sebemenší parkoviště bylo k prasknutí a my šli možná patnáct minut kolem obrovské řady aut. Většina volila zjevně trasu přes halu Boracza bez výstupu na Romanku. Jsme docela rádi, že jsme se téhle variantě, nepochybně mnohem krásnější, vyhnuli. 17 km, 1 200 metrů převýšení.

Parkování v údolí říčky Žabničanky je bezplatné, ale je ho málo. Na Romance možnost vzít si vodu u pramene stejnojmenného potoka, podobně pod Pawlusií na Žabnici.