Zimní přechod pohoří Rila, hřeben bulharských hor

Odjezd odpoledním rychlíkem do Prahy. Scházíme se v hale, kde každý dostane jízdenku a letenky do Sofie a zpět. A ofocenou dělostřeleckou mapu, která sloužila za první války. Zmenšená do trochu větší pohlednice, spíše jako památka na tuto výpravu.

Rychlík do Prahy odjíždí přeplněný. V kupé s námi sedí menší chlapík a já si i po tolika letech vybavuji jeho povídání. To se ještě chodilo na dva roky na vojnu a kdo z vojáků "zlobil" tak dostal zaražené vycházky, nebo "basu po službě". Ještě horší trest "basu natvrdo na několik dnů", kterou si musel odsloužit, když už ostatní šli do civilu. A nejtvrdší trest byl Sabinov. Byl to kamenolom na východním Slovensku a tam se chodilo na několik let.

Vyprávěl příhody, kterým se snad nedalo věřit. Až do doby, než nám ukázal svoje dlaně. Každá z rukou, byl jeden obrovský mozol. To jen taková malá připomínka pro dnešní mládí, v jaké žijí parádní době.

Než dojedeme do "Stověžaté matičky", tak vás obeznámím s naším projektem. Deset mužů a jedna žena se chce pokusit o první zimní přechod pohoří Rila v Bulharsku. Jsou to horolezci vybraní z oddílů v Jihomoravském kraji. A bude-li se dařit, tak pokračovat do hor Pirinu.

Akce je naplánovaná na šestnáct dnů. To znamená na celou dobu veškerý proviant s sebou, včetně paliva do vařičů (benzinových) a jeden plynový "Bluet". Já mám dva litry benzinu. To ještě nikdo na letištích nekontroloval. Dnes ani zapalovač, či nějakou plynovou nádobu. Z pohledu bezpečnosti je to naprosto v pořádku.

V Praze spíme na hotelu Kriváň, kde jinde by horolezci mohli spát?

27.12.1974

Nevlídno, mokro. Sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Odlet 8.20. I ten odlet se ještě o hodinu protáhl. Všechno je jednou poprvé. Můj první let v životě a letadlo máme skoro celé pro sebe. Neplánovaně přistáváme v Bukurešti. Sofia nepřijímá. Odklízí sníh. To dvouhodinové zpoždění ohrožuje odjezd do hor.

Z letiště se do železniční stanice, která je překvapivě malá, dostáváme už za šera. Vlak před chvilkou odejel. Čekáme na večerní rychlík, kterým po devatenácté hodině odjíždíme do stanice Stanke Dimitrov, kam přijíždíme v devět večer. A co s načatým večerem někde na Balkáně? Čekárna je i v tuto dobu plná lidí a když se tam objeví jedenáct velkých batohů, jsme středem pozornosti.

Několik kluků vyráží na průzkum do města. Za půl hodiny už všichni šlapeme ulicí k autobusu, který naši kamarádi domluvili, že za úplatu nás (v jeho čekací době) odveze do vesnice Bistrice, která je už v podhůří Rily. Už v nočních hodinách procházíme vesnicí až na její okraj. Měsíc nám svítí na cestu i na stavbu tří stanů u říčky na malém "plácku" už na sněhu. Nad námi se rýsují zalesněné hřebeny hor a o půlnoci se soukáme do spacáků. Na noc ještě otevíráme těžkou konzervu Pražské šunky. Vždyť "hladovému se špatně usíná".

28.12.1974

"Hej Hola" se ozývá z vedlejšího stanu. Sylva nás takto bude vítat každé ráno, abychom se vyhrabali ze spacáků. Je pět hodin ráno a Měsíc ještě svítí přes stanové plátno. Vařím před stanem. Moji spolubydlící Tom s Ivanem odmítají hned po probuzení do sebe dostat "Malkao".

Probudili se i psi ve vesnici a jeden vesničan se přišel podívat co se v okolí děje. Vysvětluji co jsme zač a kam máme namířeno. Když zjistí, že jsme Češi, tak mi třepe do nekonečna rukou. Jeho "Na věčnuju družbu" se zdá upřímné. Má u nás bratra, který tu zůstal po válce, ale neví kde. Přichází i další obyvatelé a posílají nás na opačnou stranu, než kam bychom měli jít my. Raději věříme té dělostřelecké mapě a v mírném traverzu vystupujeme do svahu nad vsí.

Je ještě tma a hledání správného směru i cesty, která by nás měla dovést na hřeben se protahuje na hodinové bloudění. I my se protahujeme nekonečným křovím. Až ranní svítání nás přivádí na tu správnou cestu. Přibývá sněhu i výšky a Bistrica a celá dolina leží pod námi přiklopená inverzí. Na SV začíná v dáli vyrůstat obrys mohutného pohoří (pravděpodobně Vitoša). Všechnu tu podívanou osvětluje ranní slunko a na celé dopoledne se máme na co dívat.

Šlapeme nahoru svahem, který je celý porostlý lískovými keři. Přibývá dalšího sněhu a za jedenácti lidmi zůstává hluboká brázda. Po deváté hodině jdou batohy do sněhu. Odpočíváme u studánky, která teče i když je pod nulou. Napájíme sebe i lahve, které jdou do už těžkých batohů. Tím se váha mé krosny zvedla na třicet čtyři kilo. Fuj.

Cesta se stáčí doprava do zasněženého lesa, kterým několik set výškových metrů, který po další hodině řídne a před sebou, spíše nad námi je hřeben i s prvním vrcholem Bogdaja (1 954 m). Kvalita sněhu se stále mění. Jsou úseky, kdy je sněhu po kolena a po pár metrech jdeme po tvrdém firnu, ale toho je poskrovnu.

První vrchol, který je nad dva tisíce metrů se jmenuje Malý Polič (2 342 m). Pofukuje, oblékám silonovou větrovku. Po krátkém odpočinku znovu nahoru na další kopec, který je o třista metrů výš. Goly Polič (2 615 m). Následuje krátký sestup do sedla pod Kalinem (2 664 m). A to už jsou ručičky na půl čtvrté. Většina toho má "plné zuby".

Sylva nás chtěl ještě potáhnout do dalšího sedla, ale nakonec dává povel "batohy dolu". S radostí vybaluji stan. Sedlo, na kterém stavíme stany, je spíše rovina s mírnou prohlubní. Sníh je tvrdý jako kámen. Ivan s Tomem staví stan, já rozpouštím sníh. Zubaté slunko se kloní k západu a pěkně mrzne. Horolezecká euforie. Jsme v horách! Barevný západ vše ještě umocnil.

Do stanů se soukáme s přicházející tmou. Stany jsou látkové, jednoplášťové, áčkového typu a rukávovým vchodem. Máme tři stany stejného typu. Ve dvou stanech jsou namačkáni lidi po čtyřech, včetně batohů, kde se i vaří. Můj stan (nový, což se ukázalo jako výhoda) obýváme ve třech. Z toho jsem já i Tom dlouháni přes sto osmdesát, tak všichni tři sice namačkáni ležíme po délce stanu. Ten čtvrtý, můj kamarád před odjezdem onemocněl a tím pádem je ve stanu volněji.

Karimatka? Ta byla tou dobou jako nápad v hlavě některého vynálezce. Používáme molitan zabalený do igelitu. Spacák? Vatová náplň. Objemný a těžký. Přes plátno stanu svítí Měsíc, tak jako minulou noc.

29.12.1974

Kolem půl noci nás probouzí vítr, který rozhýbal náš stan, ale není nijak prudký, tak znovu usínám. S přicházejícím ránem vítr sílí. Stan už se ve větru "zmítá" a plátno tak rachotí, že o nějakém klidném spaní se nedá mluvit. Vstávám v pět a pracně rozpouštím ze sněhu litr vody. Problém bylo zapálit sirku, dobře k tomu posloužila bota ve které bylo trochu závětří.

Vařím litr "šumáku", kterým zapíjíme špek a čokoládu. V tom horském stravování se mnohdy objevují zvláštní kombinace. Ivana jako nejmladšího posíláme do nečasu utáhnout lanka na stanu. Jak otevřel rukáv vchodu, tak se do stanu nafoukal prachový sníh a stejně musím vylézt i já abych mu pomohl. Mrzne mocně. Za chvilku mám ruce ztuhlé. Je pořádná kosa.

Kouknu po ostatních stanech, ale nevidím žádnou aktivní činnost, tak šup do relativního tepla, ponožky na ruce a třu, abych je zahřál. Zalézáme do spacáků, jít v tomto nečase by nebylo nejlepší řešení a od "velitelského stanu" nepřichází žádný povel k balení. Situace se rapidně zhoršuje. Není slyšet vlastního slova a stan musíme zevnitř držet. Začínají se ohýbat pod náporem větru duralové tyčky.

Někdo otevírá stan a kluci oznamují, že jsou sbalení. Jim vichřice oba stany roztrhala a měli štěstí, že už byli sbalení. To co zůstalo před naším stanem je nevratně odfouknuté někam do prostoru. Mám tam mačky a pikl. Ty tam vydržely. Bortí se další tyče. Jdu ven a společně s Mauglím a Pavlem držíme stan. Moji parťáci balí uvnitř. Všechno co je ve stanu se háže do spacáku. Jinak to nejde.

Motáme stan i s tím co uvnitř zůstalo a všechen ten objemný balík přivazuji ke krosně. Ještě vytloukám pár skob, které sloužily k připevnění lanek od stanu. Vypadla malá plochá konzerva a sotva se dotkla země, tak odstartovala s větrem taky do prostoru. Rozhodnutí je jednoduché. Pryč odsud.

Rveme se s větrem i po čtyřech. Sestupujeme západním směrem, odkud ten vichr fouká. Když se postavím, tak stojím v úhlu čtyřicet pět. Vítr mě podrží. Sešli jsme do prohlubně, kde študujeme mapu. Sestupujeme až na úroveň lesa, kam jsme se prodřeli až kolem jedenácté hodiny. Jsme o šest set metrů níž od sedla, kde nás to "sfouknulo". Tady také fučí, ale "přijatelně".

Mezi stromy natahujeme lana a pomocí "Žďáráků" si děláme zástěny proti větru. Vaříme a šijeme stany (můj nový stan vydržel, krom tyček) a počítáme ztráty. Přišel jsem o jeden návlek na nohy. Do večera jsou stany opravené a stojí na plošině, kolem které stavíme sněhové bariéry. Na hřebenech se "žení čerti" je slyšet hukot. Večer se mírně oteplilo a i vítr se utišuje.

30.12.1974

Vstáváme za tmy. Idylka, kdy Měsíc znovu svítí přes stanové plátno. Ráno mrzne a sníh je tvrdý a když vyrážíme po žebru na hřeben na protější svahy doliny dopadají první sluneční paprsky. A slunko nás zahřívá i přehřívá.

Nekonečný výstup na hřebenové partie. Dnes nese stan Tom, tak se ulívám a je to znát na té váze na zádech. V 9.30 jsme na úrovni sedla, odkud jsme včera ráno utekli. Cesta je po skále i hlubokém sněhu, brodíme se hustou kosodřevinou a až v jedenáct hodin se dotýkáme nohama vlastního hřebenu.

Počasí začíná zlobit. Jsme v mlze, nebo v mracích? Těžká orientace v nepřehledném terénu. Čekáme až se mlha zvedne a čas využijeme na vaření. Situace se nemění. Rozhodnutí je takové, že tu postavíme stany. Odhazujeme hodně sněhu, abychom měli trochu rovné místo. Z tvrdého sněhu řežeme krychle a stavíme kolem prostoru, kde bude stan bariéry. Jsme vyučeni z té první noci. Při budování ten čas rychle utíká a je tu další noc před námi. Vichr lomcoval stanem celou noc a o nějakém klidném spaní se nedá mluvit, přesto stan i sněhová stěna přežily.

31.12.1974

Před námi je poslední den tohoto roku. Na spacáku mám nafoukanou vrstvu drobného sněhu, který vítr protlačil přes stanové plátno. Venku je rušno, kamarádi pobíhají kolem stanu, který za noc utržil devatenáct nových děr.