Pohoří Rila a Pirin, hřebenovka v Bulharsku

A malý bulharský bonus (1)

Vždycky nás lákaly rozmanité, dosud nedotčené a pokud možno liduprázdné krajiny, tedy většinou hory. Takové však aby člověk v Evropě pohledal. A když jsme během zimního surfování po síti narazili na již starší článek o přechodu Rily a Pirinu, bylo jasno: až bude v létě chvilka času, pojedeme!

Taková doba nastala počátkem srpna a tak jsme ve dvou, bez jakéhokoliv většího plánování vyrazili na jih a hlavně na východ. Z hlediska nízkých nákladů byl jako nejvhodnější dopravní prostředek vybrán autobus, jichž jezdí mezi ČR a Sofií nepočítaně a zpáteční lístek z Brna vyjde jen na něco přes 2 000 Kč.

Po zběžné prohlídce Sofie, která toho běžnému turistovi, pravda, moc nenabízí, jsme se prošli až na Avtogara Jug. O tomto nádraží se lze dočíst řadu zkazek, převážně negativního charakteru. Můžeme potvrdit. Jedná se asi o čtyři autobusové zastávky pod betonovým silničním mostem v jedné z chudších sofijských čtvrtí.

Dopravit se na toto místo je pro neznalého poněkud tvrdší oříšek a ani místní často o tomto nádraží nic nevědí. Pěšky nám to z Avtogara Centralna zabralo něco přes čtyři hodiny, včetně prohlídky asi všech významných památek, ale určitě to jde rychleji a pohodlněji s využitím tramvaje či metra, neboť nádraží se nachází jen asi pět minut chůze od stanice Joliot Kurie.

Z jižního nádraží jsme se za ujištění od místního velmi ochotného muže, že autobus vypadá sice zchátrale, ale jezdí bezpečně, překvapivě snadno dostali až do Samokova, celkem příjemného a poklidného městečka na úpatí Rily, odkud jezdí každou celou hodinu minibus do Borovce, významného resortu o pár kilometrů dále směrem do hor.

Borovec

Borovec, ačkoliv se jedná spíše o zimní resort, nabízí řadu služeb (hotely, restaurace, stánky všeho druhu) i v létě a je zde možno lehce zakoupit i turistickou mapu Rily, nebo se vyvézt lanovkou na vrch Jastrabec (2 369 m n. m.). Vzhledem k počasí, které zde panovalo v době našeho příjezdu, jsme však zvolili zdržovací strategii a pomalu jsem se šinuli do hor pěšky.

Dlužno říct, že pro turistu, navyklého na značení z Česka, skýtá takový počin (tj. vydat se na hřeben odspodu) příležitost pro řadu překvapení. Tak zaprvé: ne všechny trasy, které jsou na mapě, jsou vyznačeny i v reálu, a naopak! Zadruhé: ne každý chodník, kam značka navádí, je opravdu ten správný. Zatřetí: Klub bulharských turistů rozeznává v zásadě pouze dvě barvy (červenou a modrou) a občas jsou stejnou barvou značeny odlišné trasy, ačkoliv se křižují.

Je proto potřeba se spolehnout spíše na vlastní rozum a smysl pro orientaci, zvláště v nižších polohách, kde se trasy stýkají a kde značení není tak husté. Naopak na hřebeni jsou problémy s orientací mnohem menší, ačkoliv člověk nesmí být zaskočen např. náhlou změnou červené značky na žlutou či oranžovou nebo nečitelnými nápisy na již tak skromných rozcestnících. Nicméně hledali jsme přece panenské hory, nebo ne?

Chata Musala

Náš první dílčí cíl byla chata Musala. Ta se nachází asi půl dne rychlejšího pochodu od Borovce na břehu spodního z Musalenských jezer spolu s troskami dalších dvou chat a s velkým, nově vypadajícím hotelem, který očividně nefunguje, minimálně ne v létě. Protilehlý břeh se po dni a půl ve více či méně deštivém až bouřlivém počasí a po neúspěšném pokusu o dosažení chaty Everest stal dočasným domovem i pro nás a náš promáčený stan.

Tato část Rily je vhledem k přítomnosti Borovce s lanovkou i lákadla v podobě Musaly a jejích jezer, která jsou mimochodem na seznamu památek UNESCO, poměrně hojně navštěvovaná. A není se čemu divit, jsou to krásné hory a přitom i "natěžko" relativně snadné, srovnatelné např. s hřebenovkou Nízkých Tater. Zuzka si dokonce na nejvyšším bodě naší cesty posteskla, že loňský výstup na Králický Sněžník jí připadal náročnější.

Na jih od Musaly, na jejímž vrcholu stojí kromě hospody i meteorologická stanice, směrem k chatě Grančar, již počet návštěvníků hor znatelně ubývá - my jsme se střídavě míjeli pouze s třemi polskými dvojicemi, ačkoliv byly prázdniny a na samotné Musale si vrcholu užívalo lidí několik desítek.

Mohli jsme si tak v naprostém klidu vychutnávat nové a nové výhledy na nekončící hory, odkrývající se neustále na všech světových stranách - skalnaté štíty i zaoblené travnaté vrcholky, suťová pole kam až oko dohlédne a v dolinách se tkvící modrá horská plesa. To vše doplněné o všudypřítomnou pestrobarevnou květenu - všivce, zvonky, lomikámeny, rozrazily…

Chata Grančar

Pohodovým tempem po mírně zvlněném hřebínku s následným, již méně mírným klesáním jsme sestoupili přes sedlo Džanka až na chatu Grančar, typickou rilskou chatu s hospodou, možností ubytování uvnitř, v samostatné chatce či u jezera ve stanu za symbolický poplatek 3 leva (za 1 stan). Kromě tradičních pokrmů jako je šopska salat či bob čorba (fazolová polévka), které se pro nás staly gurmánským symbolem bulharských hor, je velkou výhodou bivaku u chaty pitná voda (studna), která zde není, zvláště ve vrcholném létě, nikdy zcela samozřejmá (ačkoliv nouzi jsme nikdy neměli).

Tak velkou výhodou již ale není záchod na většině místních chat, který je v nejlepších případech relativně (!) čistý a splachovací, ale téměř vždy turecký. Mnohdy je proto lepší a bezpečnější využít kosodřeviny podle hesla: Kdo se bojí, musí do lesa.

Ribni ezera

Další den nás čekal přesun na Ribni ezera. Tato etapa, jak se ukázalo, byla jedna z našich nejhezčích na Rile, a to zejména díky neuvěřitelné rozmanitosti krajiny v průběhu cesty. Opětovný krátký výstup do sedla Džanka se nesl ještě ve znamení porostů kleče. Přitom se otevíraly nové pohledy na větší či menší plesa na východní straně hřebene a na západní se stále vyjímala nádrž Beli Iskar, údajně nejstarší přehrada v Bulharsku.

Již kolem vrchu Kovač se hřeben začal měnit v dalekosáhlé, travnaté či holé, vyfoukávané stráně, pozvolna klesající do širokých údolí s řadou pramenů. U vrchu Čemerna pak stezka klesla nádherně rozkvetlým suťoviskem o pár desítek metrů níže a po strmém exponovaném skalnatém svahu traverzovala až do sedla Kanarski preslap. Snad každý český botanik v tomto úseku pak musí být nadšen velmi dekorativní, u nás kriticky ohroženou kapradinou jinořadcem kadeřavým, která zde roste velmi hojně.

Chata Ribni ezera

Sestup serpentinami na chatu Ribni ezera je pak již spíš třešničkou na dortu, než drsným završením dalšího náročného dne. Samotná chata je typicky balkánského střihu, tj. očividně postavena někdy za socialistické éry a od té doby nepoznala žádných zásahů. Ale i v ní se dá dobře najíst zřejmě všeho, co si člověk poručí a co je kuchařka schopna z dostupných surovin uvařit (nic jako jídelní lístek neexistuje, podobně jako jinde - asi součást místního folklóru). Podobně i zde se zřejmě dá ubytovat v chatě či vnějších chatkách, my jsme si však svůj palác raději postavili na pastvině u horního jezera.

Chata Makedonija a liduprázdný divoký hřeben

Z této chaty většina turistů směřuje do údolí - směr Rilski Manastir, který je odsud vzdálen asi 8 hodin. Nepochybně se jedná o nezapomenutelný kulturní zážitek, ale pravoslavných ikon jsme viděli dost už v Sofii a opačným směrem by nás čekal jen liduprázdný divoký hřeben, což je přesně to, proč jsme sem zavítali. Další cíl byl tedy jasný, stejně jako obloha následující ráno: chata Makedonija.

Po úvodním nastoupání nás tentokrát v protilehlém sedle poprvé přivítala jedna z nejmenších, zato však nejhezčích vrb - vrba síťnatá, a chvíli po ní i modrá hladina dalšího plesa - Sinjo ezero. Pak už ale bylo potřeba se soustředit na další cestu. Místy neznatelný chodník se totiž začal proplétat v jemné suti mezi obrovskými skalními bloky, vytvářející strmé, hladké a proto neschůdné plotny velikosti tenisových kurtů. Na hřebeni se však suť změnila v kompaktní skálu, v nejexponovanějších úsecích zajištěnou ocelovými lany, a tedy i technicky snadnou a bezpečnou.

Po poněkud pomalejším postupu v balvanovišti na témže vrcholu a vychutnávacím výstupu na vrchol následující (jeden z nich Černa Pojlana, ta jediná je v mapě) nás už kapky a hrozící bouře hnala těsně pod vrchol Pasri Slap a do opravdu Goljamého (velkého) sedla, zkráceně označovaného jako Sedloto.

Hrozby se však naštěstí nenaplnily a my si mohli v klidu vychutnat závěr této etapy - obrovské travnaté pláně pokrývající široké zaoblené vrcholky nad chatou Makedonija, na níž pak cesta klesá kolmo na vrstevnice a stejně tak, jako je pláň obrovská, je cesta po ní nekonečná. Tedy naštěstí se tak pouze jeví, konec má na místní poměry velmi moderní chatě.

Chatař je očividně snaživý a kromě koupelny pro ubytované s teplou vodou má vyvěšený i jídelní lístek v angličtině (tu však valně neovládá). Pro stanující je pak v chatě k dispozici turecký záchod (evropský jen za příplatek) a jakési betonové koryto s kohoutkem s pitnou vodou, jíž je v této části Rily již poměrně nedostatek.

K hranici Pirinu - Predel

Záložní útěková varianta do obce Dobărsko, údajně s autobusovou dopravou, naštěstí vzhledem k dalšímu krásnému ránu nebyla využita a my se vydali vstříc nejdelší a krajinářsky nejklidnější etapě až na hranici Pirinu - Predel.

Počáteční stoupání kosodřevinou jsme nechali za zády co by dup a před námi se opět začaly otevírat nové a nové ploché travnaté hole, jen zřídka ukrojené skalním srázem. A tak jako hřeben pomalu klesal níž a níž, ztrácelo se nám z dohledu již důvěrně známé panorama centrální a severní Rily.

Zato jsme s čím dál větším respektem vzhlíželi na přibližující se Pirin. Samotný travnatý hřeben, třebaže na mapě vypadá delší než kterákoliv předchozí etapa, ubíhá velmi rychle. Lidé se v těchto končinách vyskytují jen velmi vzácně a člověk se tu setká jen se stády koní. Možná proto je stezka poměrně dobře vyšlapaná, ačkoliv většinou mimo značenou trasu a občas se rozplyne v pastvinách.

Problémy s orientací jsou však až po poslední vršek Kapatnik (2 170 m n. m.) v podstatě vyloučeny. Pak ale trasa prudce klesá v husté vegetaci o téměř 1000 výškových metrů až na lesní cestičku, větvící se v řadu dalších, které pochopitelně v mapách zakresleny nejsou. Zatímco směr z hřebene na lesní cestu dole byl vyšlapán neznámou hrdinskou dvojicí někdy v době od posledního deště (je tam opravdu liduprázdno), nebyli tito hrdinové dostatečně odvážní, aby sledovali značku odbočující z cesty do hustého lesa.

Stejně tak my jsme si ulehčili trápení a svižně si mašírovali po svážné lesní cestě v očekávání konce (trasy). Měli jsme za sebou asi "pouhých" 8 hodin pochodu, ale na počet kroků to ten den bylo víc než dost. Nohám už se tudíž nechtělo, vody v batohu ubývalo a cesta se pořád vlnila všemi směry. Orientace podle mapy byla nemožná, takže nezbývalo, než si určit směr podle buzoly a doufat, že najdeme přinejmenším hezké bivakovací místečko.

• Dokončení článku