Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 1.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Řecké hory (6)

Řecké hory (6)

Z Athosu přes Albánii domů

17.1.2014 | Radomír Hruška, foto Michal Večeřa, Ondřej Junášek a autor

Klášter je plný pravoslavných poutníků, protože v těchto dnech probíhá výstava originálních rukopisů Nového zákona, kterých zde skladují na 250 stran! My to sice nevidíme, ale i tak je klášter nádherný. Je zasvěcený Janu Křtiteli a řadí se na páté místo v hierarchii Athosu. Ve 14. století jej založil Svatý Dionysios z Korisósu.

Momentka nad skítí Svaté Anny

Už při plánování bylo rozhodnuto, že bude vystavěn v monumentálním byzantském stylu na skále nad mořem. V 16. století jej těžce poškodil požár, společně s ekonomickou krizí byl příčinou, aby klášter přešel na idiorhytmický systém. K cenobitickému fungování se vrátil v 19. století a je jím doposud. Mezi nejvýznamnější památky patří kaple z roku 1540 vymalovaná freskami Tzortzisem z Kréty o šest let později.

Čtěte také: Řecké hory (5). Výstup na horu Athos a nejkrásnější kláštery Athosu

Výjimečné je úplné ztvárnění Apokalypsy v kapli, které je jejím nejstarším a nejhodnotnějším znázorněním v pravoslavném světě. Velkými poklady jsou rovněž sbírky ikon, ostatky Jana Křtitele a Sv. Niphona, 1 100 vzácných rukopisů, 4 000 prvotisků a dalších 15 000 tiskopisů. Obrovským unikátem je rukopis Kodex Dionysiou, 259 stran ze všech evangelií. Chybí pouze pár stran v Lukášově evangeliu, kodex pochází z 9. století.

Zatímco pravoslavní poutníci listují ve vzácných knihách, my poleháváme plnohodnotně oblečení na chodbě a sušíme ponožky. Přistýlky nepříjemně vržou, ale dá se to vydržet. Ráno se klasicky rychle balíme a otevřenou bránou mizíme ještě před snídaní. Obcházíme klášter kolem dokola a brzy jsme u moře. Sotva přejdeme řeku, nacházíme odbočku k dalšímu klášteru Oisou Grigoriou. Klasicky vede strmě do kopce.

Průvodce od pana Petra je v popisu túry kolem Athosu dosti našponovaný a časy se dají stihnout pouze s velkým vypětím. Člověk by nemohl vůbec fotit a o návštěvách klášterů by si také mohl nechat zdát. Osiou Grigoriou je poměrně těžko dostupný, třikrát budete vysoko stoupat a klesat po skalnaté pěšině mezi balvany. Přibližně uprostřed trasy je krásná rokle s největším athosským vodopádem Gravanistis, který je bohužel vyschlý. Musí měřit alespoň 20 metrů. Asi po hodině a čtvrt jsme u branky kláštera.

Osiou Grigoriou

Ze všech monastirů, které jsme na poloostrově navštívili, byl tento nejmenší. Zároveň však jeden z nejmalebnějších. Zastává sedmnácté místo v klášterní hierarchii, pochází také ze 14. století. Založený byl Sv. Grigoriem, podle kterého je také pojmenován. Od počátku své existence byl často napadán piráty, vrcholem devastace kláštera byl rozsáhlý požár v roce 1500. Tou dobou zapůsobil moldavský kníže Jan Štěpán a klášter zachránil. Je považovaný za jeho druhého zakladatele.

Další požár roku 1762 zničil klášterní archivy a způsobil, že klášter přijal idiorhytmický systém. Jeho zástupci dokonce žádali igumena Magistis Lavra, aby byl Osiou Grigoriou přijat pod jeho správu jako skítí. Krize byla zažehnána v polovině 19. století opatem Simeonem, který splatil dluhy kláštera a nechal postavit několik dalších budov. Vrací se k cenobitickému fungování a jeho dnešní podoba pochází právě z té doby.

Pokladů má klášter spíš míň, nejdůležitější je ikona Panny Marie Palaiologina, která prý dělá zázraky, poté 279 rukopisů, 6 000 knih a několik vzácných rouch. Dnes je klášter zasvěcen Sv. Mikuláši, pracuje zde na 70 mnichů a probíhá zde léčení narkomanů.

V klášteře navštěvujeme pouze nádvoří. Zatímco já a někteří fotíme venku, je asi půlka z nás zvána na oběd. Čekáme tedy na kluky venku. Jakmile se najedli vyrážíme dál podél pobřeží k poslednímu klášteru. Nejprve stoupáme po široké cestě lemované dřevem k nenápadné odbočce (asi 150 metrů nad mořem) dolů do starých zahrad.

Odbočka je skutečně velmi nenápadná, raději čekáme na ostatní, aby ji nikdo neminul. Cesta poté klesá jakoby zpátky ke klášteru, poté se stáčí a scházíme až k moři k brodu přes vyschlou říčku Hrendeli. Už vidíme přístav Simon Petras, když se za rohem zjevuje neschůdná skála a my musíme opět vystoupat 200 metrů nad moře.

Simonas Petras a trajektem do světského světa

Během stoupání přichází na Majora těžká krize, takže začíná nadávat. Přicházíme k rozcestí s pramenem vody, kde se dělíme. Cesta dolů vede do přístavu, nahoru se jde ke klášteru Simonas Petras (Simon Petras). Moriss s Majorem zůstávají zde, zbytek jde na prohlídku posledního monastiru. Za první zatáčkou se klášter zjevuje v plné kráse. Právě tento pohled na mnohopatrový mrakodrap na skalách mě inspiroval k návštěvě Athosu. Simon Petras vypadá jako tibetský chrám v Lhase. Stojí totiž na 330 metrů vysoké skále nad mořem.

Poněvadž nám kluci hlídají batohy, svižně chvátáme k branám. Brzy jsme zde a rovnou se noříme do klášterních chodeb. Budova je neobyčejně komplikovaná a různorodá, já jsem se tam dokonce ztratil. Otevřené jsou úžasné dřevěné ochozy desítky metrů nad roklinami pod nimi, kaple a většina dveří jsou však zamčené. Zajímavostí je, že se poschodí počítají v klášteře od vrchu, takže první patro je ve skutečnosti to nejvyšší. Nakonec se čeká na mě, zamotal jsem se při návratu z ochozů a skončil jsem kdesi ve spodních patrech, kde mě odchytl mnich. Skrz kotelnu mě pak z komplexu slušně vyhodil.

Simon Petras

Simon Petras znamená Simonova skála, klášter pochází z roku 1257, kdy měl Simoneas Myrrhobletes vidění, které ho ke stavbě inspirovalo. Klášter byl několikrát těžce poškozen požárem, poprvé roku 1580. Shořel tehdy celý archiv a taky mnoho mnichů. Klášter začali opravovat rumunští šlechtici, ale roku 1622 byl opět těžce poškozen dalším ohněm. Tohoto roku přechází na idiorhytmický systém. Do té doby bylo nepsaným pravidlem, že v klášteře budou sloužit pouze mniši z Malé Asie.

Po této katastrofě byl problém vůbec nějaké mnichy sehnat, takže se národnosti obyvatel míchají. O čtyři roky později je klášter téměř opuštěn. Kromě požárů a tureckých daní se na katastrofálním stavu budovy vyřádily i časté útoky pirátů. Na přelomu 18. a 19. století se představeným kláštera stal Ioasaph Mytilene, který vynaložil ohromné úsilí na obnově zničené stavby, aby roku 1891 klášter opět vyhořel. Za obnovu kláštera se postavila ruská carská rodina a jeho dnešní podoba je z přestavby z přelomu 19. a 20. století.

Sotva byl monastir opraven, přišla v Rusku revoluce a Simon Petras jaksi nestihl být dosídlen novými mnichy. Stav prakticky prázdné budovy trvá celou první polovinu 20. století, kdy jej postupně začali osidlovat mniši ze slavné Meteory. V roce 1973 počet mnichů konečně přesáhl dvacítku a nezbývá, než věřit, že trable nejmonumentálnějšího monastiru už skončily.

V archivech moc pokladů není, zahrnují několik stovek tiskopisů a rukopisů, ikony, roucha a svaté kříže. Nejdůležitějším artiklem je ovšem levá ruka Máří Magdaleny, kterou zde schraňují. Monastir je dnes osídlen asi 50 mnichy, je velmi slavný svým sborem a oblíbený ze strany pravoslavných poutníků. Je vyhlášený přísně asketickým způsobem života svých obyvatel.

Iviron od přístavu

Po stručné prohlídce spěcháme za kamarády, protože za 45 minut nám jede loď (v 11:30). Klesání jde už dost rychle, takže v přístavu máme čas i na vaření. Loď má zpoždění, ale nakonec se přece jen objevuje a my se naloďujeme. K našemu velkému překvapení jede na opačnou stranu a my zjišťujeme, že nás čeká ještě vyhlídková jízda podél pobřeží až k nepřístupným a odlehlým poustevnám Arsanas Katounakia. Tady se loď otáčí a konečně jedeme domů.

Nastává však další překvapení ve formě pasové a celní kontroly v Dafni. V přístavu se musí celá loď vyklidit, procházíme prázdnou celnicí, abychom se bez nějaké kontroly posadili opět na lodi. Pak teprve odjíždíme. Po cestě máme velmi blízko zmiňovaný klášter Panteleimon, další už jsou dál a po hodině a půl od Dafni se konečně vyloďujeme v Ouranopolis. Kluci se nemohou dočkat až uvidí ženu (člověk si mezi mnichy uvědomí, jak moc mu pohled na něžné pohlaví chybí), ale jsme zklamáni, neboť vůbec první žena je masivní "velryba".

Od želvího sexu přes štěňata, blesky a šutry do Albánie

Mezi normálními lidmi (pokud se tak obyvatelstvo Řecka, míšené turisty a mými kamarády dá nazývat) se rychle rozhodujeme pro doplňení hladiny piva v žaludku a koupel v moři. Kousek před Ouranopolis je vhodná pláž, sice bez sprch, ale nám už nevadí nic. Auto kupodivu nemá botičku, defekt, škrábanec ani není pryč, převlékám se do nelepícího oblečení a hlavně kraťasů a šup do vody. Po pseudoočistě se vypravujeme najít vhodné nocležiště.

Autem projíždíme přes Stratoni a koukáme směrem k moři. Na prvním vhodném místě, tzv. čurpauze, obhlížíme terén. Je zde plno odpadků a odstavné parkoviště slouží i jako nekonečný záchod. Z rozjímání v takovém prostředí mě najednou vyruší Michalovo zvolání: "Pojďte rychle sem! Tady šukají želvy!". Informace se mi zdá dosti bizarní, ale rychle letím do auta pro foťák a skutečně! V pichlavém křoví máme možnost pozorovat želvosex. Poněkud slabá útěcha po asketickém Athosu, ale z přírodovědeckého hlediska to bylo zajímavé. V přírodě jsem viděl želvu jen párkrát, tady šlo o dva dosti velké exempláře želvy řecké.

Želvám necháváme soukromí a hledáme nocleh dál. Už se poněkud zatahuje, když objevujeme plážičku v blízkosti slavného městečka Stagiara - Aristotelova rodiště. Sjíždíme po prašné cestě až na pláž a na prknech nějakého opuštěného venkovního baru rozkládáme věci. Nejednou ze spodu podlahy vyleze roztomilé bílé štěně.

Děla v muzeu zbraní v Albánii

Začínáme se s ním mazlit a marně vyhlížíme maminku. Po chvíli vylezlo další štěně - tentokrát strakaté. Pak další a další. Postupně se mezi námi motalo šest štěňat, ale fena nikde. Vypadaly hladově, tak jsme jim dali alespoň napít a pomazlili se. V noci po nás štěňata lozily (Morissovi dvě najendou po hlavě, mně po nohách, Michalovi spaly na spacáku…), takže někteří navrhovali, abychom je utopili v moři.

Ráno se zatáhlo a dosti foukalo. Fenka si pro mladé stále nepřišla, takže je živé opouštíme a za nestálého počasí projíždíme Řeckem napříč do města Igoumenitsa. Asi ve dvou třetinách cesty nás chytla bouře a trvala až do Igoumenitsy. Tady se nečas ještě vystupňoval, vítr rval větve ze stromů a ze svahů se na silnici vylily spousty bahna a vody. Najednou se to uklidnilo a řidič Jarmil opět šlápl na plyn. Zřejmě chtěl být v sedle Qaffe Bota, kde je hraniční přechod, co nejrychleji.

V jedné pravotočivé zatáčce (v okamžiku, kdy jsem hleděl do mapy) jsme najednou projeli až k protějším svodidlům a dostali krásný smyk. Nepříjemný pocit. Už jsem nás viděl v potoku nebo pod koly protijedoucího kamionu. Důsledkem tohoto smyku byla protržená pravá zadní pneumatika. Naštěstí ušla až po dojetí v Albánii.

Lehce vyděšení dál stoupáme do sedla, cestu komplikuje hromada kamení, které se sesunuly během bouřky na silnici. Čím blíž jsme Albánii, tím víc nás zneklidňují Majorovy obavy z mafiánského státu, kde se unáší lidi pro orgány. Nic nepomohly moje a Tomovy slova, že v Kosovu nebo na hranicích Ruska a Gruzie je to divočejší, že Albánie je mnoho let stabilním a bezpečným státem. Pro kluky v autě jsou dnešní příhody znamením: štěňata, bouřka, smyk a kamení - v Albánii to bude divočina.

O to větším překvapením poté je, že silnice v Albánii je bez balvanů, asfalt je nový a jede se příjemně. Jen to počasí nás mrzí. Krajina jižní Albánie vypadá nádherně, bohužel oblohu bičují blesky a co chvíli prší. Prvním místem, co jsme chtěli vidět bylo archeologické náleziště Butrint. Chtěl jsem jet přívozem (kompou) přes kanál Butrintského jezera, ale míjíme odbočku a končíme nečekaně ve městě Sarandë.

Amfiteátr v Butrintu

Už se blíží večer, nacházíme velmi levný (v přepočtu 80 korun), ale luxusní nocleh a končíme zde. Sarandë je město s bohatou historií, rovněž sahající do antiky. U hlavního parku se nachází drobný areál s vykopávkami, ale to je asi tak vše, co tu je k vidění. Jistou satisfakcí je velké množství nočních klubů, které se nachází na pěkné promenádě. Bohužel jsou hrozně drahé, slouží především turistům z Korfu, kteří sem jezdí za dobrodružstvím během dovolené.

My realizujeme Jarmilův dobrý nápad a nacházíme vysoko nad pláží jednu z hospod, kam chodí místní. Nepamatuji si jméno ani adresu, ale takových podniků bude ve městě víc. Lze se velmi dobře, levně najíst a ochutnat albánské speciality (třeba jako já a další gastronauti vývar z jehněčí hlavy).

Poté si chceme vyčistit hlavy, ale udělali jsme chybu s volbou nápoje. Pořizujeme 3 stejné lahve vína Delvina (měli jsme koupit každou jinou!) - vždy do dvojice, Moriss víno nepije a nakonec je vysmátý. Otevíráme první lahev "vína" Merlot a vypadá jako zkažená, no nic. Zkoušíme druhou a vypadá stejně. Odér připomíná něco jako ocet, ale chuť je ještě horší.

Nikdo nemá žaludek takový kentus pít, tak obě flašky liju "za stálého míchání" do záchodu. Představuji si, že podobně by to vypadalo ráno, kdybych to nedejbože do sebe dostal. "Víno" Delvina (začali jsme mu říkat "Výběr z Delfína" nebo taky "Výplach z Delfína") překonalo můj soukromý žebříček nejodpornějšího alkoholu a předběhlo i pivo z břeclavské nádražky. Poslední lahev zabavil Tom se slovy, že ji dá svému největšímu nepříteli.

Napříč Albánií skrz tři památky UNESCO

První ranní zjištění je nepříjemné. Máme defekt. Po demontáži kola se ukazuje obrovská trhlina z vnitřní strany, která byla nejspíš způsobena včerejším smykem. Rozcházíme se všemi směry a díky Jarmilovi a Tomovi objevujeme autoservis v blízkosti nemocnice, kde nám vymění kolo. I s prací to stálo v přepočtu 900 korun. Velice hezká cena. Po této patálii konečně vyrážíme do Butrintu, který leží asi 10 km jižně od Sarandë. Po cestě je zajímavý počet rozbořených budov, nejspíše následek nějakého zemětřesení.

V Butrintu na parkovišti nás hned obklopuje houf žebrajících dětí a povolávají: "Czech football! Petr Čech! Rosicky!" a další jména. Udivuje nás, že vědí o našem defektu v Sarandë. Někteří nakupujeme od dětí cetky, já si fotím kompu, kterou jsem chtěl jet a už se noříme do nádherné antické památky.

Město Berat focené z hradu

Butrint je jedno z míst v Albánii, které je zapsané na seznamu UNESCO a jde pravděpodobně o nejnavštěvovanější památku Albánie. Důvodem je velmi snadná dostupnost z Řecka, ale také výborné služby průvodců a reklama, kterou Butrint má. Ve srovnání s další památkou Dion v Řecku nás Butrint opravdu nadchnul. Vše je mnohem zachovalejší a monumentálnější.

Město pochází ze 4. století před Kristem, ale osídlení tohoto místa je zřejmě starší. Nemá smysl jmenovat všechny části areálu, za zmínku stojí krásné divadlo ze 3. st. př. n. l., sousedící lázně, stará bazilika, baptisterium z 6. století n. l. s ohromnou mozaikou a monumentální nová bazilika ze stejné doby. Na kopci nad spoustou staveb najdeme hrad s pěkným výhledem, kteří si nechali postavit ve 30. letech 20. století italští archeologové. V Butrintu nás bohužel stále honí déšť, takže prohlídku značně urychlujeme.

Po cestě zpět zjišťujeme, že jsme zapomněli GPS navigaci v hotelu. Je z toho asi hodinová zajížďka do Sarandë a další zpoždění. Z tohoto důvodu (a taky kvůli špatnému počasí) vynecháváme návštěvu Modrého oka (Syri i Kaltër) - krasové vyvěračky a přehrady mezi městy Sarandë a Gjirokastër. Naše cesta ze Sarandë vede po úzké a klikaté magistrále přes hory Sopotit.

Stoupání je dlouhé a o to větší překvapení je strmý sjezd do kotliny řeky Drino, kde leží náš prozatimní cíl. Po cestě nás udivují časté kontroly policie, mnohdy vyzbrojené samopaly. Vždycky nás ale nechali jet. Doma zjišťuji, že okolí města Gjirokastër a hlavně vesnice Lazaret je albánským centrem pěstování marihuany. Do těchto míst se bojí i policie, tak hlídají alespoň hlavní tahy.

Gjirokastër je dalším místem zapsaným v UNESCO - pro svou originální urbanistickou koncepci, zachovalé městské jádro a velmi rozsáhlý hrad. Unikátem je zdejší osídlení, domky z 19. století, které jsou postavené prakticky jeden na druhým. Vznikla tak chaotická změt cestiček, žádný dům není stejný, ale navzájem jsou podobné. Bohužel většina z nich je těsně před spadnutím nebo už spadla. Jinde v Evropě by takový historický skvost působil podobně jako Český Krumlov, tady jsou k vidění rozvaliny a veleskládky.

Mnohem působivější je městská Citadela, ohromný hrad, který ční nad městem. Počátky osídlení na zdejším kopci sahají do 3. století, ale hrad začal vznikat až o 300 let později. Průběžně byl budován, jeho dnenší monumentální podoba pochází z počátku 19. století. Součástí byl i veliký akvadukt, který však již neexistuje. Z hradeb je krásný výhled na historické domky Gjirokastëru a okolní hory. Uvnitř hradu procházíme muzeum zbraní (spíše takovou přehlídku kuriozit) se slavnou americkou stíhačkou (chlouba albánských vzdušných sil - prý donutili přistát průzkumnou stíhačku z USA).

Prokletije ze sedla Stevgaš v Rumiji

Gjirokastër na nás upřímně moc nezapůsobil a docela se divím, že je zapsaný v UNESCU. Podobných a mnohem lepších měst jsem viděl jen za posledních 14 dní snad desítku a na prestižním seznamu nebyly. Někteří jsme zklamaní a litujeme, že jsme nejeli pobřežní magistrálou kolem Albánské riviéry. Já doufám, že Berat bude lepší, jinak budu volbu cesty špatně obhajovat.

Za Tepelene se cesta rapidně zhoršuje, občas chybí a jedeme takovým neurčitým terénem. Medvěd dostává kapky. Cesta je v rekonstrukci, ale vypadá to na dlouhodobý stav. Některé situace, například přejezd závraťového mostu nad soutěskou dávají posádce vozidla psychicky zabrat. Naštěstí řídí Michal (sice neustále opakuje, že je to mazec a že je rád, že nechal svoje auto doma, ale jsme rádi, že řídí zrovna on).

V podvečer jsme ve Fieri, kde kompletně chybí dopravní značení. GPS je úplně mimo mísu (většinou už od příjezdu do Albánie), víceméně po haluzi trefíme správnou odbočku ve směru na Berat (po pár kilometrech od zásadní křižovatky nás uklidňuje směrovník). Cesta mezi Fieri a vesnicí Ura Vajgurore stěží snese označení cesta.

Jedeme jen o něco rychleji než krokem. Silnice je samá díra a v každé velké díře je další díra a v ní ještě díra. Mezi dírami jsou díry a vůbec všechny díry jsou plné vody. Aby to bylo ještě zábavnější, setmělo se a posledních pár kilometrů do Beratu jedeme po tmě.

V Beratu se trochu zamotáme, ale nakonec dojíždíme do historického centra. Parkujeme přímo před katedrálou, což nám jen pár minut poté rozmlouvá česky mluvící chlapík středního věku. Náměstí v Beratu je prý v noci nebezpečné. Přeparkováváme tedy jinam a jdeme se ubytovat do hotelu Berati jeden blok od náměstí směrem k hradu.

V hotelu usmlouváme cenu, poté jdeme na jídlo. Noční život Beratu a Sarandë nelze srovnávat. Přesto nacházíme příjemný grill bar s korčským pivem. Po důkladné večeři se vracíme na hotel spát. Ráno se dost divím tomu, že nejmenovaný člen naší výpravy dostal ještě chuť někam vyrazit popít a nakonec ho prý museli donést Albánci (slíbil jsem dotyčnému anonymitu). Kupodivu ho nikdo neokradl, z čehož usuzuji, že v Albánii už žádní zloději nezůstali (a rozprchli se do světa). Dotyčnému je dost blbě, ale prohlídku historického centra v pohodě zvládá.

Krajina přírodního parku Pčinjske rijeke s dominujícím klášterem

V Beratu se nám líbilo více, město vypadá zachovaleji a leží v atraktivnějším prostředí. Rovněž zde najdeme krásné historické domky vystavěné na strmých svazích. Mnohem hezčí je i zdejší hrad (jeden z důvodů k zápisu Beratu na seznam UNESCO). Po opuštění šlechtici se do něj nastěhovali lidé a vystavěli mezi hradbami další uličky, takže citadela je dodnes obydlená.

Lze zde navštívit starobylé kostelíky, projít se po hradbách a rozhlédnout se na okolní hory. Na jedné z nich si nechal Enver Hodža vyleptat do skály své jméno (ENVER). Po pádu komunismu se to lidé celkem úspěšně pokusili přepsat na výraz "NEVER". Po hradní procházce se celkem rychle transportujeme k autu a rovnou vyjíždíme směr Drač a Skadar.

Návrat do Česka

Cesta z Beratu jde už docela rychle, silnice na Drač je mnohem lepší a hlavní státovky se držíme i do Skadaru. Po cestě se ještě fotíme u libozvučné benzinky Kastrati a přemýšlíme, copak asi tankují (focení se ovšem nelíbí některým nebohým a nevědomým zaměstnancům firmy - stejně by se to těžko vysvětlovalo, takže ujíždíme). Ve Skadaru jedeme doleva na vesnici Vladimir a už jsme v Černé Hoře. Ve Vladimiru to stáčíme na vedlejší silnici doprava a začínáme stoupat do pohoří Rumija do sedla Stevgaš nad Skadarským jezerem.

Se Skadarským jezerem jsem měl již co do činění před 8 lety. Společně s Michalem a dalšími kamarády jsme trávili ve vesnici Dolno Muriči asi 2 dny. Chceme se podívat, co se za ty roky změnilo. Ze sedla Stevgaš je opravdu nádherný výhled na hřebenovku nevysokého pohoří Rumija.

Vidět je především do Albánie, ale za zmínku stojí i černohorské zvlněné zelené kopečky, Skadarské jezero jako na dlani se spoustou ostrovů, Prokletije přímo naproti se skalnatými štíty a města Skadar a Podgorica. V Rumiji registrujeme množství rozcestníků. Hory sice nedosahují nijak závratných výšek, ale jsou skalnaté a dosahují značného převýšení prakticky z nuly.

Po fotopauze vyjíždíme dál už podél jezera (tedy dosti vysoko nad ním). Cesta je velmi klikatá, srázy pod námi jsou vskutku stometrové, takže je třeba dávat pozor. Dolno Muriči je dál, než jsme čekali, ale při západu slunce konečně sjíždíme po strmé asfaltce k jezeru. Po průjezdu vesnicí parkujeme u přístavu, já s Michalem hledáme naše tehdejší nocležiště.

Po návratu zjišťujeme, že nás mezitím odchytl správce kempu a nutí nás spát v něm. Kemp tu před 8 lety nebyl, dvě noci jsme spali na pláži. Musíme se však podvolit, správce vypadá přísně, kdybychom ho poslali do patřičných míst, jistě by zavolal policii. Přeparkováváme tedy auto, přičemž se Lubovi podaří najet na šutr a prohnout práh Mercedesu.

Počasí taky není nic moc, fučí studený severák, na rozbouřeném jezeře jsou vlny a voda je zkalená. Nálada nic moc, z koupáku a spaní na pláži nic není. Využíváme tedy alespoň altánek, kde vaříme a večer dopíjíme pivní zásoby.

Ráno vstáváme opravdu velmi brzy, ještě za tmy se balíme a za svítání vyrážíme směr Virpazar (kde kluky upozorňuji na hospodu, kde jsem dostal jako host kdysi dýško - banda čtyř čundráků dorazila do luxusní restaurace skoro bez peněz po 2 týdnech v Prokletije…). Potom už jen přes předměstí Podgorice, Nikšič k nádherné Pivské přehradě sevřené mezi Durmitorem a Biočem do Bosny. Bosnou projíždíme taky bez zastávky, pouze si kdesi u Zavidoviči kupuji obří džezvu na kafe, Maďarsko taky profrčíme a o půl třetí jsme v Otrokovicích.

Sumarizace

Cesta trvala 16 dní, byl to výsledek asi ročního snažení o vstup na Athos ve více lidech. Na rozdíl od jiných cest jsme tentokrát spíše preferovali kulturní dědictví světa, ale ani tentokrát jsme hory nevynechali. Navzdory předchozím článkům, které jsem publikoval, tentokrát jsem se nevyhnul dosti obsáhlým historickým pasážím. Snad jsem tím nenudil. Pro pochopení vyjímečnosti některých míst to však bylo nutné. Byly to nádherné dny, myslím, že zařaditelné mezi nezapomenutelné. Člověk si rozšířil obzory o zážitky, které těžko popsat v jakémkoliv článku.

Pčinjska rijeka, Prohor Pčinjski a Kokino jsou výborné zastávky po cestě kamkoliv do Makedonie nebo Řecka. Nepříliš známé, ale určitě zajímavé a nevšední pamětihodnosti s nevšedními výhledy. Především přírodní park Pčinje pro mě byl příjemné překvapení.

Olymp nezklamal vůbec v ničem. Nádherné nepříliš rozlehlé pohoří, které své okolí skutečně hodně převyšuje. Zasloužené sídlo Bohů. Ze severu a východu lze projít několika soutěskami, z jihu a západu jsou nástupy po mírných kopečcích, které postupně narostou do téměř tří tisíců. Pohoří vřele doporučuji.

Athos je jistě nejunikátnější místo, jaké jsem kdy navštívil. Podle mnohých tibetská Lhasa už není, co bývala. Athos je stále to, co býval. A doufám, že bude. Těsně po opuštění poloostrova se ve mně míchaly spíše negativní pocity z různých nařízení a komplikací. S odstupem času si uvědomuji ono genius loci, myslím, že se tam ještě někdy vrátím (i přesto, že se považuji za striktního ateistu). Jen mě stále mrzí ta athónská odtažitost k návštěvníkům z katolických zemí.

Butrint, Gjirokastër a Berat je trojice albánských UNESCO památek. Především Butrint a Berat stojí za vidění, Gjirokastër samozřejmě taky, ale zase taková bomba to není. Z mé první návštěvy Albánie (když nepočítám ilegální přechody v horách Černé Hory a Kosova) mám spíše slabší zážitky. Jsem však pevně odhodlán reputaci této země lépe prozkoumat a věnovat jí nějakou samostatnou cestu.

Další související články:

+ Olymp, tam kde sídlí bohové - výstup na nejvšší horu Řecka
+ Korab a Deshat, hřebenovka na pomezí Makedonie a Albánie
+ Karadžica, hory patřící ovcím; hory Makedonie
+ Pelister - hora dvou tváří
+ Prokletije - bílé štíty klidu; soutěžní článek č. 7, Treking s Tilakem 2009
+ Via Monte Negro! soutěžní článek č. 6, Treking s Tilakem 2008
+ Dovolená v horách Kréty
+ Olymp, tam kde sídlí bohové; Řecko
+ Svítání na střeše Balkánu
+ Stará Planina – Balkán
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
20.01.2014, 11:14 Rony | Rozhodně
20.01.2014, 18:35 Rado | Děkuji
21.01.2014, 15:40 Nenad | pekna prace!
21.01.2014, 19:45 Rado | Přednáška
19.08.2014, 15:48 Nenad | Bude!
19.08.2014, 21:36 Rado | Pravda


Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Už jste byli na Skorušine v zimě? Zimní turistika v Skorušinských vrších
Hory Jezerní hora, Svaroh a Ždánidla. Zapovězené cíle Šumavy
Hory Nejen o filmu Vlčí hory. Kde vlci dávají dobrou noc
Reklama
Témata našich článků…
Mechové jezírko Vysoké Tatry, ubytování Téryho chata Kamenitý Beckov Chata pod Suchým Kriváň Beskydy, ubytování Jeskyně Lovoš Pulčínské skály Maroko Ještěd Sluneční erupce Soos Breithorn Pluto Mont Blanc Chalupská slať Mohelenská step Stany Panská skála
Reklama
Doporučujeme ke čtení

Sněžnice - typy, konstrukce a použití sněžnic

Hory

Pro ty jež se v zimě rádi vydají po svých (ať už z jakéhokoliv důvodu rozhodli nepoužívat lyže - neumí nebo nechtějí lyžovat)…

Akutní horská nemoc, biomedicínské zvláštnosti pohybu ve velkých nadmořských výškách

O horské nemoci slyšel určitě každý, kdo se věnuje horské turistice, trekingu či horolezectví. Někteří ji možná zažili na vlastní kůži, ale kolik z nás ví, jak tato "nemoc" vzniká a jaké jsou její příčiny?…

Reklama
Populární treky
1. Rumunské Karpaty Maramureš, Suhard, Rodna a Sapinta, Sighet (1) - trek po hřebenech rumunských Karpat
2. České hory Králický Sněžník, procházka nad mraky - z Dolní Moravy k vrcholu Králického Sněžníku
3. Slovenské hory Roklinou Suchá Belá, Slovenský ráj a turistické trasy
4. Slovenské hory Putování Slovenským rudohořím, přes Sihlianskou planinu, Klenovské a Balocké vrchy
5. České hory Túra přes posvátný Radhošť, turistické trasy v Beskydech
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist