Ennstalské Alpy, Hochschwab, Schneealpe a Raxalpe

Přechod několika alpských pohoří v Rakousku (3)

Přes horu Schoberstein (1 535 m) se dostáváme ke skalnatému hřebínku, vrchol Kleiner Veitsch (1 451 m) není přesně označen. Scházíme k usedlosti Grundbauerhütte. Chata má zavřeno, což jsme s ohledem na absenci turistů předpokládali - možná tady otevírají pouze o víkendu - u pramene lze naštěstí dobrat vodu.

Činíme tak, neb ji dle časových údajů na ukazateli budeme potřebovat. Uvedený počet hodin nás varuje, že do Neubergu dojdeme až zítra a noc strávíme coby partyzáni v hlubokých lesích. Zhruba o deset minut později je kupodivu všechno jinak. Značka u dalšího rozcestníku ubírá celou hodinu a za chvíli se celková doba znovu podstatně zkrátí; napadá nás, že jestli to takto bude pokračovat, jsme tam za chvilku.

Samozřejmě se tak nestane, čeká nás ještě slušná štreka. Jdeme na Hocheck a nadobro nás pohlcuje les, stezka se klikatí. Zdánlivě zmateně se motáme hustým porostem a připadá nám, že si zacházíme; též nechápeme, že úzkou stezičku, na níž není kvůli bujným křovinám a borůvčí vidět pořádně pod nohy, vedou na dohled od pohodlné cesty. Nakonec toho máme plné zuby a přecházíme na pohodlnější "silnici", trochu si tím zavaříme. Chybně se napojíme na odbočující značku a mírně si zajdeme, teprve po průzkumu mapy se vracíme zpátky na správnou trasu.

Až na Hocheck nedojdeme, stezky se dělí na vysokém výhledovém kopci - ukazatele jsou umístěny trochu nepochopitelně kus od sebe a odbočku jde při troše nepozornosti hravě přehlédnout. Z rozcestníku se dozvídáme, že do Neubergu máme ještě slušný kus cesty, nezabalíme to? Nebo, váháme, ještě kousek popojdeme? Škoda, že jsme s sebou nevzali zábavné hry, hodili bychom si kostkou.

Nakonec volíme druhou možnost; že činíme správně, potvrzuje nám turista stoupající v protisměru - jedná se o osamoceného Čecha. Vykládá, že v městečku najdeme několik hospod, čímž nás pobídne ke zrychlení. Rázem šlapeme na plyn a valíme do nížiny, která nás k sobě přitahuje silou G, čímž nemám v žádném případě na mysli, že se těšíme na Gambrinus. Máme chuť na výborné rakouské pivo Gösser, jež vaří v Leobenu, kde jsme začínali náš trek - pivovar se nachází v prostorách bývalého kláštera, který založili okolo roku 1120.

Těsně nad střediskem procházíme kolem rozhledny Sieberwarte, jež nenabízí žádné mimořádné výhledy, se setměním se ocitáme v ulicích. Před námi se zvedá obrovitý klášter, zvažujeme, kam se vrtnout. Nakonec se vyptáváme místních; až s odstupem zjistíme, že jsme pochybili. Chlap sedící v zahrádce u jednoho stavení nás posílá kamsi bokem, kde narazíme pouze na zavřenou restauraci, mají volný den. V onen okamžik jsme rádi alespoň za to, že u nich koupíme pivo; za tmy se vracíme na rozhlednu, kde přenocujeme.

Ráno scházíme opět do střediska a tentokrát podle značek zahýbáme na druhou stranu, vzápětí nám poklesávají brady úžasem. Ocitáme se v centru, kde je o sto procent živěji než ve včera navštívených končinách; natrefíme na dvě hospody. Rázem ani s odstupem nechápeme, proč nás místní občan poslal minulý večer na opačnou stranu. Jedna verze je, že nás nasměroval chybně naschvál, druhá varianta praví, že mu "drahá" manželka nadobro vytloukla z hlavy, kde najde příjemnou společnost. Pokud platí bod B, je nám dotyčného pána opravdu líto.

Schneealpe

V otevřených potravinách nakupujeme čerstvé zásoby a dopřáváme si snídani, načež nadobro opouštíme středisko Neuberg an de Mürz (740 m). Po cestě Rudolfsteig přecházíme na rozcestí U sedmi pramenů, od nějž nepřetržitě stoupáme na vápencový masiv Schneealpe, který spadá do Mürzstegských Alp. Nejvyšší bod představuje Windberg (1 903 m), mezi další vysoké hory patří Ameisbühel (1 828 m), Schönhaltereck (1 860 m) či Donnerwald (1 799 m). Z hor svádí tunelem Schneealpen do Vídně pitnou vodu - postavili ho v letech 1965 až 1968 - doplňují ji v pohořích Raxalpe a Schneeberg, přes něž vodovod vede.

Výstup nahoru trvá několik hodin a pěšina se dlouho klikatí lesem; kladně kvitujeme, že se nejprve ubíráme žlebem a následně po úbočí skal, kam dopoledne nesvítí slunce. Dlouho zůstaneme skryti ve stínu. Přivítáme i studánku (mineme dvě, které jsou těsně za sebou), v níž se osvěžíme, teprve v závěru jdeme po otevřených travnatých pláních.

Konečně se dostáváme na hranu skal, kde jsme stejně jako včera o slušnou chvíli dřív, než jak předpokládaly časové ukazatele, odpočíváme. Poté se rozhodneme zopakovat včerejší postup, což značí, že nejprve vylezeme na nejvyšší vrchol a teprve poté zamíříme na chatu, kde se občerstvíme. Zahýbáme na úplně opačnou stranu, než kam chceme dojít, a kličkujeme zvlněnou krajinou, cestou se nabízí výhledy západním směrem. Pěkný kus od nás se zvedá Hohe Veitsch a za ním se rýsuje Hochschwab, téměř se nechce věřit, že jsme tam v minulých dnech putovali.

Stáčíme u rozcestí Knopperwiesse a šlapeme vzhůru, jelikož jsme vylezli na vrcholové plato, zvedají se před námi zdánlivě malé kopečky. Na první dojem nevypadají nijak mimořádně, přesto jeden z nich představuje nejvyšší bod masivu, což je Windberg (1 903 m). Kótu označuje vrcholový kříž, přicházíme k němu. Jakmile tak učiníme, poklesnou nám brady ohromením.

Zdánlivě pozvolný terén končí a ocitáme se nad prudkým srázem; hluboko pod námi se táhne vrcholová plošina celku Schneealpe. Do stran se rozprostírají zelené pastviny, jež jsou ohraničeny strmými horami i prudkými srázy, neschází roztroušená stavení a malá plesa. Na navštívený masiv zdánlivě navazuje pohoří Raxalpe, kde se vyjímá nejvyšší hora Heukuppe; jeden by na první pohled vůbec nepředpokládal, že od sebe oba celky odděluje hluboká propast. Zářez není z těchto míst vůbec patrný. Coby bonus se do "umělecké sbírky" přidává vzdálenější Schneeberg, jemuž vévodí hora Klosterwappen. Tak toto jsme nečekali, matka příroda nás zas jednou zaskočila svými nepřebernými trumfy.

Notnou chvíli se kocháme, následně scházíme dolů. Tam se řídíme heslem, že lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše. Ačkoliv v podstatě všechny ukazatele upozorňují na chatu Schneealpenhaus, zastavujeme u usedlosti Michlbauerhütte, kolem níž jdeme. Jelikož venku nemají nad stoly roztažené slunečníky a šíleně praží sluníčko, zalézáme do stavení; jedná se o trefu do černého.

Starodávnému interiéru vévodí parádní kachlová kamna, u nichž musí být v zimě - pokud to tady kvůli sněhu nezavřou - nádherně teploučko, židle vyřezali z kmenů. Nezklame ani jídlo (knedlík s výbornou houbovou omáčkou) a pivo značky G (chytří už vědí, že nemají myslet na Gambrinus), na tomto místě by se dalo sedět pěkně dlouho.

Nás ale žene touha po poznání a chceme dneska ještě kus ujít, vstáváme. Postupujeme přes travnatou pláň a míjíme několik ples, která rozlohou připomínají větší louže; neodoláme a vylézáme na kopec Schauerkogel, na němž stojí preferovaná chata Schneealpenhaus. Ta ale nepředstavuje cíl našeho zájmu, od vrcholového kříže se nabízí nové výhledy.

Následuje sestup a zvlněná pasáž po vrcholových partiích, kde se pasou koně a krávy, dostáváme se k chatě Lurgbauerhütte. V ní prodávají jídla připravená vesměs z bio produktů - aspoň to píší na tabuli - neomrkneme nabídku? Vnikáme dovnitř, načež se přede mnou prvně za život zjeví pivo, jež má na etiketě uvedeno, že se jedná o bio výrobek. A jejda, nezariskuji, když ho zkonzumuji? Zkouším štěstí a mok k mému úžasu nechutná vůbec špatně; aby bylo ještě lépe, přidáváme jablečný štrúdl.

Raxalpe

Podnik opouštíme dobře naladěni, klesáme. Podél hojně rozmístěných značek - jedná se o nové samolepky, jež se mnohdy odlepují (nejde o nepovedený zlepšovák?) - míříme do údolí, jež od sebe odděluje masivy Schneealpe a Raxalpe. Netrvá dlouho a dostáváme se na rozcestí Nasskamm (1 210 m), odkud směřuje jedna pěšina rovnou na Heukuppe.

Ačkoliv běží o přímou trasu, ignorujeme ji, máme jiné plány. Protože neseme na zádech plnou polní, nechceme se lopotit po stezce těžké obtížnosti, kde podle získané mapky nechybí žebříky a skalní pasáže, míníme nepříjemný úsek obejít. Zajímá nás proto ukazatel, jehož cílový bod představuje chata Moassa. Na ceduli píší, že k ní půjdeme dvě a čtvrt hodiny, což dneska už nestíháme; míníme sejít jenom k parkovišti (1 000 m), kam je to pouze třicet minut.

Prudce klesáme a cestou míjíme studánku; v uvedeném čase se skutečně dostáváme na rozsáhlou plochu, kde toho času neparkuje žádné auto. Výborně, alespoň máme volné pole působnosti. V rohu prostranství stavíme stan a večeři kuchtíme z nesených zásob, spát jdeme po setmění.

Ráno - o vodu není nouze, neboť vedle teče potok - chystáme teplou snídani, po jídle vyrážíme do terénu. K našemu překvapení stále klesáme, přestože bychom měli traverzovat masiv Raxalpe; ještě víc nás zarazí, když se zanedlouho vyloupneme na travnatých lukách, kde stojí pár domečků. Jsme správně?

Zkoumáme mapu a záhy odhalujeme, že jsme včera zabočili špatně. Stezka se pár metrů za rozcestím Nasskamm rozdělila. Sice ani s odstupem času netušíme, kde přesně jsme se sekli, neboť jsme si nevšimli žádné křižovatky, jestli ale budeme pokračovat uvedeným směrem, sestoupíme do střediska Altenberg a.d.Rax (782 m), čímž si slušně zajdeme.

Zvažujeme, co provedeme, načež se o slovo přihlásí rčení: "Babo, raď!" Potíž spočívá v tom, že s námi žádná stařenka neputuje a nevidíme ji ani nikde poblíž. Dáváme proto hlavy dohromady. Vracet se nám nechce, volíme jiné řešení. K masivu vede odbočka, zahneme na ni. Jestliže se vypravíme tímto směrem, určitě natrefíme na správnou stezku kdesi v lese.

Jak jsme zvolili, tak činíme; nejprve šlapeme po pohodlné cestě a mineme dokonce i projíždějící auto. Posléze se terén horší. Pěšina nadobro mizí a na loukách podlézáme dráty elektrického ohradníku - přelézání radši neriskujeme, protože bychom zaručeně dopadli jako farář Otík ve známé filmové komedii - doufáme, že na nás nikdo nevyběhne, protože se asi pohybujeme na soukromém pozemku. Nakonec, přestože se jedná o lopotu, sklízíme úspěch. Ocitáme se u chaty Moassa. Nijak se nezdržujeme a pokračujeme ve výšlapu, pauzu dáváme až u opuštěné usedlosti Karrelalm. Jelikož je přízemní prostor otevřen, zkoumáme, jestli by se uvnitř nedalo v nouzi přespat, případné zájemce nepotěším. Hliněná podlaha je rozrytá od zvířecích kopyt.

Na řadu přichází další várka strmého stoupání. Stezka se klikatí jako had a dostáváme se z lesa na holé svahy; upoutává nás masiv Schneealpe, jenž se zvedá za našimi zády. Tam nahoře jsme se včera pohybovali! Obkroužíme i několik strmých skalek a konečně se ocitáme na vrcholových partiích, pročež zjišťujeme, že jsme stejně jako v předchozích dvou dnech vylezli nahoru rychleji, než jak uvádělo místní značení. Nejsme dobří? Možná ano, vyhráno ale nemáme. Zbývá podstoupit závěrečný výšvih. Šplháme na nejvyšší horu celku Raxalpe, což je Heukuppe (2 007 m).

Vrcholu tentokrát nedominuje kříž, ale památník vyvedený v podobě věže, rozhlížíme se po okolí. Pod námi se táhnou planiny, skály i kopce Raxu, za nimi vykukuje Schneeberg. Otevírají se i výhledy směrem k Semmeringu a Mürzzuschlagu, kam chceme dojít zítra večer; na horském hřebeni za městem se táhne řada větrníků, čímž nemyslím cukrářské výrobky, ale zařízení určená k výrobě elektřiny. O pozornost se samozřejmě hlásí i západní oblast, kde jsme se v minulých dnech pohybovali.

Protože navzdory svítícímu sluníčku chladněji fouká, zdržíme se tentokrát na vrcholu kratčeji než obvykle, sestupujeme k chatě Karl-Ludwig Haus (1 800 m). Nebereme to přímo, činíme zacházku. Upoutává nás stavba, jež z dálky připomíná malý hrádeček; jak přicházíme blíž, zjišťujeme, že se jedná o kostelík - Raxkircherl. Venku je na něm připevněna i deska, na níž zmiňují lidi, kteří nešťastně zahynuli ve zdejších horách, jedná se tudíž i o pietní místo.

Po hraně strmé skalní stěny, z níž máme fantastický výhled do hlubokého údolí pod námi, přicházíme k chatě Karl-Ludwig Haus a dopřáváme si oběd - k pití kupodivu točí pivo Kozel, pročež dobrovolně přiznáváme, že bychom ho bez uzardění vyměnili za místní značku Gösser. Posilňujeme se a je nám fajn, zbývá pouze rozlousknout, jakým směrem se vydáme.

Jelikož jsme výstup navzdory prvotnímu bloudění zvládli neskutečně rychle a máme výborný čas, nemusíme nikam spěchat; čertík pokušitel nám radí, ať si štreku prodloužíme. Vybízí nás, ať zahneme k chatě Habsburghaus, k níž jsme před dvěma roky sice zavítali, leč kvůli dešti a mlze jsme vůbec netušili, kudy jdeme a kde přesně se nacházíme; nakonec podléháme jeho vábení.

Vydáváme se po slušné cestě k uvedenému objektu, který se pyšně vypíná na menším kopečku; od chaty je slušný výhled. Jako na dlani máme před sebou horu Heukuppe i masiv Schneealpe, alespoň víme, o co jsme tenkrát přišli.

Následuje přechod po horském hřebeni k chatě Neue Seehütte, cestou se pomyslně loučíme se Schneebergem. Už ho, pakliže vypustím výhled z vlaku při návratu do vlasti, neuvidíme. K návštěvě láká i blízký vrchol Preiner Wand, tolik času ale nemáme, den není nafukovací. Sestupujeme k chatě Waxriegelhaus (1 361 m), kde dáváme večeři. V jídelním lístku si coby mlsní gurmáni vybíráme tradiční pokrm, načež nám přinesou knedlíky se zeleninovým salátem; kombinace je to zvláštní, leč dobrá.

Zbývá rozlousknout, kde složíme hlavy; sestupujeme k parkovišti Preiner Gscheld. Až k němu nedojdeme. Jakmile mineme výstražnou ceduli, na níž uvádí, co se v pohoří Raxalpe nesmí provádět - mezi zakázané činnosti patří kempování - padne nám do oka stavení skryté v lese. Podle zavřených okenic v něm dneska očividně nikdo nepobývá, obratem máme jasno, kde se utáboříme - ještě že jsme už za cedulí. Protože se večer zatáhlo, stavíme venku stan, že činíme dobře, potvrdíme si ráno. Po svítání krátce sprchne.

Ven vylézáme po přepršce, a přestože obloha hlásí i nadále zataženo, míří po nedaleké cestě vzhůru na masiv plno turistů. Z jejich počínání usuzujeme, že by se mohlo vyčasit, jinak by dotyční zřejmě zůstali zalezlí doma za pecí.

Snídáme z vlastních zásob a poté scházíme k notně obsazenému parkovišti Preiner Gscheld (1 070 m); zvídavě zkoumáme, jestli na něm nenajdeme auťák s českou poznávací značkou. Kupodivu na žádný nenarazíme. Kromě Rakušanů objevíme jenom dva Maďary a Slováka, po našincích se slehla země.

Noříme se do lesů a vydáváme do Mürzzuschlagu; ubíráme se po stejné cestě, po jaké jsme šli před dvěma roky. Jediný rozdíl spočívá v tom, že mašírujeme v opačném směru. Co je zajímavé, nevycházíme z údivu. Zhruba hodinu prudce stoupáme, což nám nesedí, vůbec si uvedený úsek nepamatujeme. Byl tady kopec i tenkrát? Nezbývá než věřit, že ano; jak se ukazuje, nebude poslední den zdaleka tak pohodový, jak jsme si původně představovali. Ještě se slušně zapotíme.

Následuje travers zarostlým svahem a konečně přicházíme na otevřenější planinu, u níž jsme kdysi trochu bloudili. Tentokrát si překročení bludného kořene odpustíme, ohlížíme se zpátky. Raxalpe i Schneealpe se pořád noří do husté mlhy, po čtyřech projasněných dnech se změnilo počasí. Truchlit nad tím ale nebudeme, dnešek v přeneseném slova smyslu pouze "dojíždíme".

Další úsek vede po pohodlné cestě; možná proto, abychom v závěru neumřeli hlady, ukuchtíme si k obědu poslední nesené zásoby jídla (čínské polévky). Poté znovu stoupáme a dostáváme se k chatě Scheibenhütte (1 473 m). Přestože dosti studeně fouká, uvelebujeme se na venkovní verandě; kryje ji totiž sklo, které nedovolí větru, aby nás obtěžoval. Při popíjení dobrého moku hledíme na město Mürzzuschlag, které se rozprostírá hluboko pod námi, ze zřetele nám neuniká ani dlouhý hřeben za sídlem, na němž se točí mnoho větrníků.

Nakonec se zdržíme celou hodinu a před odchodem vylezeme k vrcholovému kříži nad stavením. U něj si ověřujeme, že Heukuppe neustále okupují mraky, pročež nás znovu zahřeje na srdci, že dneska putujeme jinými končinami. Včera bylo nahoře příjemněji.

Jelikož od chaty Scheibenhütte nikam jinam než dolů jít nemůžeme, sestupujeme do nížin; v závěru nás málem zaskočí bouřka. Naštěstí nás zasáhne pouze její okraj, a tak jenom krátce sprchne, přicházíme do Mürzzuschlagu. V potravinách na náměstí kupujeme jídlo na zítřejší snídani a v informacích zjišťujeme, kde se dá navečeřet (příliš velký výběr není); než zapadneme do hospody, pátráme po flíčku, kde se rozložíme na noc. Zpátky do kopce, odkud jsme přišli, se nám škrábat nechce, nakonec procházíme skrz město ke skokanským můstkům. Soudíme, že u nich po setmění vhodné místo nalezneme, a vracíme se do centra.

Jelikož se krásně vyčasilo, uvelebujeme se na venkovní zahrádce v hotelu na náměstí a na rozloučenou s Alpami si poroučíme typická rakouská jídla (těžce bych skousával, kdybych si na závěr neporučil polévku s velikým játrovým knedlíkem), odcházíme zhruba půlhodinku před setměním. Daleko se nedostaneme. Během nepatrného mžiku se bleskurychle zakaboní a obklopí nás černota, nespláchne nás příval vody?

Obratem měníme původní plán a spěcháme na malý kopeček ke gotickému kostelu, k němuž jsme při průzkumu sídla zavítali. Vedle něj zapadneme do uličky Promillestrasse, jejíž název možná odvodili od toho, že odtud odchází s alkoholem v krvi návštěvníci pohostinského zařízení, které je momentálně uzavřeno. Bez váhání zalézáme do venkovní pergoly vedle podniku; hned je veseleji. I kdyby z nebe padaly trakaře a hřebíky, zůstaneme schovaní; co na tom, že se naše útočiště nachází téměř ve středu města. V tuto nevlídnou dobu sem snad nikdo nezavítá.

Rozhazujeme na lavicích karimatky a zalézáme do spacáků, hned neusneme. Jak jsme předpokládali, dostavila se bouře. Na střechu bubnují kapky, z nebe srší blesky a duní hromy, potrvá pár hodin, než slota přejde.

Ráno naštěstí neprší, a tak suchou nohou přecházíme na vlakové nádraží; nasedáme na spoj jedoucí do naší republiky. Odjíždíme a parádní trek končí, nadobro se loučíme s Alpami, jimž ve "slabé chvilce" slibujeme, že se do nich zase vrátíme. Jen zatím není jasné, kdy a kde se tak uskuteční; určitě ale něco vymyslíme.

• První část článku
• Minulá část článku