Hřebenovka: Ennstalské Alpy, Hochschwab a Raxalpe

Přechod několika alpských pohoří v Rakousku (1)

Na začátku našeho osmidenního treku stálo slovo: Hochschwab. Zaznělo, když jsme zvažovali, kam vyrazit; název tohoto rakouského pohoří určil náš cíl. Zbývalo pouze doladit, jak se k masivu dostaneme, důležitou roli sehrály dopravní spoje. Potřebovali jsme se k horám co nejvíce přiblížit a následně se vrátit do vlasti. Vše nakonec klaplo na výbornou. Vypravme se proto k našim jižním sousedům a prožijme týden mezi alpskými velikány.

Do Rakouska vyjíždíme v pátek odpoledne. Mezinárodní vlak má už v Pardubicích přes deset minut zpoždění; v Brně, kde přistupuje kamarád, vypadá situace příznivěji. Něco jsme dohnali. Výskat si ale nemůžeme. Jako by dopravci převážné většiny světa razili heslo: "Jezdit na čas umí jen Japonci, což my nejsme!", nabíráme za Vídní skluz a do města Bruck an der Mur přijíždíme se značnou ztrátou. Naštěstí navazující spoj vyčkává, a tak bez potíží přesedáme, o půl desáté večer vystupujeme na nádraží ve městě Leoben.

Jedná se o druhé největší sídlo rakouské spolkové země Štýrsko (žije v něm cca dvacet pět tisíc obyvatel), přesto nám zprvu příliš zalidněné nepřipadá. Jak se ubíráme ke středu, zejí ulice prázdnotou; kdyby s námi nevysedlo pár spolucestujících, kráčeli bychom městem zcela osamoceni.

Změna nastává v centru. Jakmile se dostaneme na hlavní náměstí (Hauptplazt), valíme oči. Jelikož i přes pozdní hodinu panuje značné teplo, hoduje venku u stolů před restauracemi množství lidí. Návštěvníci se baví a blaženě pozvedávají půllitry s pěnivým mokem; ačkoliv jejích počínání nevypadá vůbec špatně, nenapodobíme je. Náš večerní plán zní jinak, chceme složit hlavy kdesi v přírodě.

Neznamená to ale, že přehlédneme nádherné historické budovy, jež obklopují náměstí; dominuje jim stará radnice Altes Rathaus z roku 1568. Z malebných staveb zmíním i barokní dům Hacklhaus z roku 1680 a za pozornost stojí i morový sloup z roku 1718, zaregistrujeme i dvě kašny (Bergmannsbrunnen a Engelsbrunnen).

Poutavě působí i blízké uličky, my se věnujeme praktičtějším věcem. Internetové stránky nám s předstihem prozradily, že středem prostranství prochází turistická trasa, chceme se na ni napojit. Chyba lávky. Není po ní ani vidu, ani slechu. Naštěstí, jelikož máme s rakouským značením jisté zkušenosti, napsal jsem si s předstihem, jakými ulicemi se máme ubírat, a tak bez větších potíží opouštíme centrum.

Ennstalské Alpy

Kličkujeme mezi budovami a dostáváme se k odbočce, jež směřuje do lesů; světe div se, sotva ujdeme pár metrů, objevíme ukazatele - shodujeme se, že je měli připevnit hned na křižovatce a nikoliv kus za ní, nejednoho turistu to může zmást.

Jelikož panuje tma, rozsvěcíme baterky a necháváme za zády Leoben, o němž pochází první písemná zmínka z roku 982 - těžili zde železnou rudu. Za panování Přemysla Otakara II. patřilo sídlo české říši. Vnikáme do lesa a stoupáme strmě vzhůru, nocležiště rozhazujeme na travnaté louce. Protože stále panuje neskutečné vedro a nezdá se, že v noci zaprší, spíme pod širákem; až po svítání odhalíme, že nedaleko stálo stavení.

Ráno procházíme kus nad ním, ubíráme se příjemně zvlněnou krajinou. Možná proto, že jsme v Rakousku, brzy nás pozlobí turistická značka. U odbočky chybí šipka - snad jsme ji nepřehlédli - a tak si trochu zajdeme, přidáme si dobře kilometr navíc. Posléze nahradí lesní pěšinu asfaltka. Mineme několik usedlostí a v dáli se vyklube z ranní mlhy horský masiv, zvažujeme, jestli na strmý vrchol nepolezeme následující den. Špice nevypadá vůbec špatně.

Zastávku činíme kousek pod vrcholem kopce Schafberg (922 m). Jelikož se dokonale vyčasilo a mraky odtáhly neznámo kam, máme nádherný výhled na horský hřeben před námi - odpustili bychom si jen stožár elektrického vedení, který kazí celkové panorama. Usedáme na lavičku a těší nás, do jak krásných končin směřujeme, na první pohled vidíme, že jsme si vybrali dobře.

Neznamená to ale, že si skvělých zastávek neužijeme dřív, jedna se nachází na dosah. Klesáme a les nás ze svých útrob "vyvrhuje" u jezera Trabocher See. U břehu stojí hospůdka, kam zaskakujeme na oběd - vídeňský řízek dosahuje takových rozměrů, že by ho v našich končinách zaručeně rozdělili na tři porce - nevynecháme ani koupačku. V panujícím vedru se jedná o velmi příjemné osvěžení.

V dalším úseku nastává to, čeho jsme se s předstihem trochu obávali, horší se značení. Ukazatele výrazně ubývají a občas jdeme vysloveně po čichu (stále nepoužíváme GPS, které podle nás otupuje orientační smysly), procházíme osadou Obergausendorf. Poté se přes les dostáváme do Grimplachu, v závěru trochu zrychlujeme krok. Nad horami, k nimž se blížíme, vylouply se temné mraky a občas k nám dolehne hřmění; zatím to naštěstí nevypadá, že bouřka zamíří i k nám.

Z vlastních zásob se osvěžujeme u zavřené hospůdky, vzápětí dostává na frak zdání, že slota zůstane výhradně nad hřebenem. Černota roztahuje svá zlověstná křídla i nad nížinami a začíná pršet, na poslední chvíli se schováváme pod vstupním přístřeškem jakéhosi podniku. Protože pod pergolu umístili dvě lavice a stolek, je nám fajn, nakonec zůstaneme skrytí dobře hodinu.

Jakmile bouře ustane, vyrážíme opět do terénu. Přes obec Kurzheim se dostáváme na okraj Hafningu, načež zahýbáme k výstupové cestě na vrchol Eisenerzer Reichenstein, který spadá do Ennstalských Alp. Celá oblast má rozlohu 1 300 km² a dělí se na pár samostatných masivů - Haller Mauern, Buchsteingruppe, Gesäuse, Reiting a Eisenerzerské Alpy. Nejvyšší vrchol je Hochtor (2 369 m), centrální část (Gesäuse) vyhlásili národním parkem.

My se spokojíme pouze s okrajem tohoto území; hlavní je, že pro dnešek už nemáme žádné velké plány. Víme, že v podvečer na horu nevylezeme, zastavujeme u bufetu Krumpen. Sice zrovna pořádají veselici pro uzavřenou společnost, majitel je ale vstřícný. Usazuje nás k venkovnímu stolku u stavení a bez okolků nám prodává pivo; šokovaně na nás později kouká pouze jakási "nóbl" dáma, která přijede na akci později. Podle zděšeného výrazu ve tváři si zaručeně v duchu říká, co to pozvali za vagabundy; určitě si vzápětí oddychne, když zjistí, že nepatříme k účastníkům banketu.

Při druhém pivu se ozve vzdálené hřmění a začne drobně poprchávat, valíme radši dál. Chceme nalézt nějaký vhodný přístřešek, kde bychom složili v suchu hlavy, nechtěnou stopku nám vystaví déšť. U parkoviště pod chatou Hirnalm začnou bubnovat kapky jako divé, a proto spěšně stavíme stan, zůstáváme na noc.

Ráno naštěstí neprší, a tak po prvním "zahřívacím" dni, v němž jsme se velmi výrazně přiblížili k horským velikánům, vyrážíme na zteč. Hned od začátku stoupáme a zanedlouho se dostáváme k chatě Hirnalm; vzápětí litujeme, že se včera večer nerozpršelo o chvilku později. Kdybychom před soumrakem došli až sem, schovali jsme se na noc pohodlně pod venkovní střechou, neboť v usedlosti nikdo nepobýval - majitel dorazil autem ráno těsně před námi.

Dobíráme aspoň vodu, stále stoupáme. K naší potěše se lepší značení; též zjišťujeme, že masiv, na který jsme ráno hleděli od stanu, nepředstavuje náš cíl. Obcházíme ho a ubíráme se ke vzdálenější hoře, jejíž vrchol zakrývají mraky. Příliš nás to netěší, doufáme ale, že se podobně jako včera zhruba v jedenáct hodin krásně vyčasí. Jen by, shodujeme se, nemusela přijít odpolední bouřka z tepla.

Míjíme vodopád a konečně se dostáváme nad okraj lesa, obklopují nás travnaté louky. Lidé, kteří šli před námi, zahýbají k blízké chatě, na rozdíl od nich se ubíráme k rozcestníku. Cesta na vrchol se rozděluje, volíme výstup přes sedlo Reichenhals. Stoupáme k němu a pod námi se v dolíčku vylupuje pleso Krumpensee. Vodní plocha vypadá malebně a zdá se, že by se u ní dalo výborně přespat, s ohledem na dopolední čas to nezkoušíme.

V sedle spatříme první kamzíky, bohužel se zdržují ve značném odstupu. Usedáme a z holého hřbetu hledíme nejenom do míst, odkud jsme vyšli, ale i do vedlejšího údolí; též se zajímáme o vyšší partie, kam polezeme. Cíl kvůli mrakům bohužel nevidíme. Pěšina, jež se šine vzhůru po úbočí strmých skal, mizí v neprostupné mlze.

Svaly si odpočaly a škrábeme se zase do svahu, zanedlouho nás pohlcují šedivé cáry. My se ale nevzdáme a po závěrečném výšvihu na skalní hranu se střetáváme s pomyslnou "vítací četou". Osazenstvo se skládá z několika kozorožců. Zvířata se pasou poblíž pěšiny a na rozdíl od kamzíků nikam neutíkají, hned je veseleji.

Následuje zvlněná vrcholová partie, na níž si říkáme, že bychom odtud za příznivého počasí zpozorovali špičku Reichensteinu, která je někde před námi; není nám přáno. Místo nejvyšší kóty se z mlhy vyloupne turistická chata. Protože začalo chladně foukat, neváháme ani na vteřinu a vnikáme dovnitř, objednáváme si polévku a pivo.

Spokojeně sedíme a je nám fajn, nejvíc nás rozehřeje venkovní dění. Neprostupné mraky se znenadání trhají a dočasně vidíme oknem nejvyšší bod, rázem se nám vlévá do žil nový elán. Zdá se, že jsme se neplahočili nahoru zbytečně a s postupem času se podobně jako včera krásně vyčasí, nic lepšího si nemůžeme přát.

Po opuštění chaty nás sice opět obklopí hustá mlha, leč zrada trvá jen krátce, oblačnost se střídá s jasnými výhledy. Stoupáme k vrcholovému kříži na Reichenstein, jehož název jsme si přeložili jako Říšský kámen. Nejvyšší bod se nachází v nadmořské výšce 2 165 m, což má na svědomí, že jsme si při výstupu dali pořádně do těla - parkoviště pod chatou Hirnalm mělo "pouhých" 850 metrů.

Jak se kolem nás neustále honí šedivé cáry, otevírají se střídavě výhledy na jednu či druhou stranu masivu, neustále se přemisťujeme. Na vedlejším svahu stojí právě navštívená chata a na opačné straně spadají do hlubokého údolí strmé skalní stěny, vzadu za dolinou se zvedají štíty pohoří Hochschwab, ke kterým chceme dojít.

Po čase sestupujeme, pročež se, neboť zákony schválnosti fungují dokonale, nadobro vyjasní. Vracet na vrchol se kvůli tomu nemíníme. Klesáme v serpentinách i po úzké stezičce; z kotle, do nějž jsme spadli, ukazuje se při otočce vzad nový pohled na Reichenstein. Fíha, žasneme, opravdu jsme tam nahoře byli? Je to pořádná výška.

Zastavujeme až u velikého parkoviště na okraji střediska Präbich (1 200 m), kde stojí plno aut; nečiníme tak proto, abychom prozkoumali vozový park. Dobrovolně se necháváme vcucnout restaurací, kde si kromě zaslouženého piva objednáme vynikajícího pstruha.

Po posilnění scházíme k hlavní silnici, která prochází údolím a v podobě hraniční čáry od sebe odděluje Ennstalské Alpy a pohoří Hochschwab; přeorientováváme se na turistickou značku s novým pořadovým číslem (barvy jsou pokaždé stejné - červená a bílá). Ukazatel nás varuje, že půjde o úsek pro zkušené horaly, sami jsme zvědavi, co to znamená. Při loňském přechodu masivu Hohe Wand jsme po stejném upozornění pouze strmě sestoupili a vzápětí vylezli nahoru, nepůjde o stejnou "šaškárnu"?

Zpočátku tomu vše nasvědčuje. Stoupáme v serpentinách prudce do kopce, nemyslel autor právě toto? Vzápětí nacházíme nové vysvětlení. Při přechodu louky si dáváme pozor, abychom nechtěně nešlápli do kravince, nebylo by toto mnohem horší? Záhadu odhalujeme posléze, neboť přicházíme ke skalce, již je nutno obkroužit po vzdušné římse.

Že se místo nevyplatí podceňovat, zvěstuje zbudovaný křížek, kdosi tady spadl a skonal. Možná i proto pomáhá ke snadnějšímu zdolání nebezpečného úseku natažené lano. Nápad to je sice velmi chvályhodný, drobnou výhradu si přesto neodpustím. V jednom úseku vedou řetěz v úrovni chodidel, a tak pomůcka ztrácí význam, při lezení nahoru by se mnohem víc hodil výše umístěný úchyt pro ruce.

Kritický úsek máme úspěšně za sebou a ocitáme se u chaty Leobner Hutte. Protože mají otevřeno, vyvstává před námi nerudovská otázka: "Co s tím?" Odpověď je nasnadě, dopřejeme si osvěžení. Současně zvažujeme, kam vlastně dnes dojdeme. Podle předběžného plánu jsme ušli celkem dost a někde v blízkém okolí jsme beztak zamýšleli skončit, nakonec volíme za cíl jeskyni Frauenmauerhöhle.

Když se nebudeme příliš zdržovat, zavítáme k ní dle časových údajů na ukazatelích těsně před setměním; k přesunu nás pobízí i předpověď počasí, již jsme zkoumali před odjezdem. Informace hlásala, že tuto noc sprchne, a nám se nechce stavět stan. Soudíme, že pod převisem najdeme suché místečko, navíc v mapách vyznačili před vchodem do sluje přístřešek. Nevyužijeme ho?

Vyrážíme do terénu a po osmé hodině přicházíme k jeskyni Frauenmauerhöhle (1 650 m), jež se táhne hluboko do nitra masivu a končí kdo ví kde. Jak se dozvídáme z cedulí, chodí se dovnitř dokonce s průvodcem. Možná dobře, protože by nebylo radno zmizet v podzemním labyrintu, ostatně ani my se při průzkumu nevypravíme příliš daleko.

To ale předbíhám, protože krátkou prohlídku jsme si ponechali až na ráno, večer nás trápily jiné věci. Přístřešek neexistoval (venku stojí jen lavičky a stůl), což nepotěšilo, naštěstí pod převisem objevujeme místo, kde rozhodíme karimatky. Rázem nás hřeje vědomí, že při případném dešti zůstaneme v suchu.

Zalézáme do spacáků a jsme spokojeni, přesto po chvilce zbystříme. Na stěně kus nad námi blikne každou chvíli světélko. Co to znamená? Nestraší tady? Neobjeví se bubák nebo zlé bludičky? Vysvětlení je jinačí. Údolím pod skalním masivem prochází několik lidí a záře jejich baterek občas zableskne na okraji jeskyně; přemýšlíme, kam dotyční ve tmě pochodují. Nechtějí dojít k nám? Pokud ano, budou se muset v závěru porvat s horším terénem; nakonec se nikdo cizí nedostaví. Neznámí se ztratili v černotách.

Přes noc navzdory předpovědi nepršelo, pouze se zatáhlo. Pár kapek spadne, až když odcházíme od jeskyně, naštěstí mrholení netrvá nijak dlouho. Ubíráme se lesem a traverzujeme strmé úbočí, v jednom místě zdoláváme s pomocí nataženého provazu prudší skalku.

• Pokračování článku