Putování Českým středohořím přes Varhošť

CHKO České středohoří (1)

"Musíme chodit na pohodu, ne na krev…" snažím se zmírnit v autě optimismus kamarádů, zvlčelých a vyhladověných po dlouhé, byť chabé zimě. "Víte přece, jak na tom jsem…!", dodám ještě, abych svá předchozí slova zvýraznil. Čekají nás nevysoké, ale zřetelně na první jarní procházky převýšením nepříjemné vrcholky Českého středohoří.

První dva dny vystoupáme na Sedlo, Varhošť, Milešovku, Sukoslav, někteří sběratelé nejvyšších vrcholků i na několik dalších (Kletečná, Pařez, Kleč). Očekávání splní i prohlídka královského města Litoměřice, kde jsme se ubytovali.

Čtěte také: Napříč Českým středohořím, nejen na Milešovku za dalekými výhledy

Již první pohled na vysoké siluety pyramidových tvarů dávají tušit původ svého vzniku. České středohoří má počátky v třetihorním miocénu, kdy se z pískovcového podloží začaly vyzdvihovat jednotlivé sopečné kužely. Podél řeky Ohře způsobil tzv. Ohárecký rift mohutné výrony magmatu, v nichž převažují čedičové horniny. Zbytek tvoří trachytické a andeziticke horniny.

Českým středohořím si časem prorazila cestu řeka Labe, která zde vytvořila majestátný krajinný ráz (Porta Bohemica). Chráněná krajinná oblast byla vyhlášena v roce 1976 mezi městy Louny a Českou Lípou. Celkovou plochou 1 600 km čtverečních se řadí na druhé místo v ČR.

1. den - Zabijácké Sedlo (726 m n. m.) a rozhledna na Varhošti

Sedlo

Moje přání pohodového toulání jarní přírodou vzalo za své hned v prvním kopci. Sedlo již od prvních prudších metrů dokonale prověřuje moji chabou zimní přípravu, která se sestávala z několikaměsíčního marného boje s podivnou bacilovirózou a vyvrcholila dva dny před odjezdem poslední, sedmou penicilinovou injekcí. Tuším, že mě nečeká nic lehkého.

Podobně jako ostré stoupání na stejnojmenné Sedlo šumavské ve směru od Kašperku, i toto stojí za zmínku. Ve strmém svahu se mi brzy začínají podlamovat nohy v kolenou, tuhnout lýtka a ani tempo podobné vrcholovému útoku zcela vyčerpaného horolezce usilujícího zdolat poslední metry na K2, nijak nepomáhá. Kdyby hluboko pode mnou bíle zářil ledovec, nepochybně bych se na něho shůry vrhl. Tady na Sedle jsou však jen nepatrné zbytky sněhu a tak mlčky dál trpím. Můj pád by nikdo neocenil. Ostatní už jsou stejně kdesi vpředu, kam ani nedohlédnu.

Když shodím ze zad batoh, vyklouzne z něho mattonka a začne se nezadržitelně kutálet zpět po kamenité pěšince. Marně doufám, že se zastaví až dole, a já budu mít výmluvu, proč jsem tenhle příšernej krpál nevylezl. Ta mrcha ale zastavila akorát tak daleko, abych musel dlouze přemýšlet co s ní. Sebrat ji a sejít zpět dolů nebo ji tam nechat ležet a trpět žízní? Nakonec ve mně přece jen zvítězí mé lepší "já" a těch 15 výškových metrů sejdu. Pak se znovu obrátím vzhůru. Někde ten pitomej kopec přece skončit musí…

Poslední metry stoupání zpestřují bizarně skloněné tefritové skalní suky hranolovitých tvarů, mezi nimiž se stezka proplétá. Sedlo je atraktivní vrchol a za trochu té námahy rozhodně stojí. Kámoši trpělivě čekají na hřebenu u rozhledové skalní stěny, kterou zdobí železný kříž. Vrchol to ale není. Tím je plošina s částečnými výhledy do okolí. K ní je to pestrým hřebínkem nedaleko. Mrholení a pošmourno žádné rozhledy nepovolí. Nezdržíme se proto dlouho a sestupujeme prudce dolů.

Výstup na Sedlo jsme začali v Horní Vysoké a prostřídali postupně zelenou, žlutou, červenou a znovu zelenou značku. Bukový les s vzácnou květenou a skalní sruby v okolí chrání NPR Sedlo. Míříme k Srdcovské hájovně a Mauzoleu průmyslníka Schrolla. Kaplička se zrovna renovuje a tak se musíme spokojit pouze s výhledem k Levínu a Hradci.

Varhošť (638 m n. m.)

Část odpoledne věnujeme projížďce Českým středohořím směrem k Varhošti. U Třebušína míjíme několik lákavých vrcholků - Kalich s hradní zříceninou, skalnatou Trojhoru a vrchol Panna s další zříceninou. Zbytky hrádků jsou na kdejakém vrcholku a tvoří nezapomenutelné dominanty krajiny.

My se dnes spokojíme již jen s výstupem na čedičový vrch Varhošť (640 m n. m.), kde je převýšení stometrové. Cílem je rozhledna poskytující jeden z nejkrásnějších rozhledů v Českém středohoří. Díky své poloze nabízí nádherné pohledy všemi směry. Lze odtud zahlédnout zákruty řeky Labe až na osmi různých místech. Nic z toho nevychutnáme, vše lze spíš tušit. Dohlednost je opravdu mizerná a ani z fotek nic nebude.

První rozhlednu na Varhošti vybudovali turisté z litoměřického Spolku pro České středohoří na konci 19. století. Jednalo se o dřevěnou konstrukci, využívající pěti dubů rostoucích na vrcholu, opatřených schody a plošinou. Takováto jednoduchá stavba ovšem nevydržela dlouho a již v roce 1902 musela být z bezpečnostních důvodů stržena.

Na další rozhlednu nebyly peníze, i když návrhů ke stavbě bylo několik. Do užšího výběru se probojovaly tři, ani jeden z nich nebyl zrealizován. Jmenovaný spolek však chtěl důstojně oslavit čtyřicet let svého trvání a proto byl 18. 4. 1927 přece jen položen základní kámen nové stavby a přesně po pěti měsících byla nová rozhledna slavnostně otevřena. Vznikla jako kompromis čtyřmetrového kamenného základu s 10 m vysokou nástavbou dřevěné konstrukce. Tato rozhledna sloužila svému účelu poměrně dlouho, protože však nebyla udržována a chátrala, musela být začátkem 70. let stržena.

Brzy se objevil nový projekt originální ocelové konstrukce se třemi vyhlídkovými plošinami. Třináct tun těžkou a 12 m vysokou rozhlednu dopravoval na vrchol vrtulník. Ukotvení na kamennou podstavu z bývalé věže bylo velice náročné. Vše se ale zdařilo a tak byla nová rozhledna slavnostně otevřena spolu se zahájením tradiční litoměřické výstavy Zahrada Čech 22. 9. 1973. Rozhledna, která prošla roku 2003 částečnou rekonstrukcí a je v současné době veřejnosti celoročně volně přístupná.

Zbývá sjet do Litoměřic, kde jsme si sjednali levné a solidní ubytování (250,- Kč za noc) blízko historického centra. Do Švermovy ulice se nám zahnout napoprvé nepodaří a tak si složité historické centrum poprvé vychutnáváme z auta. Z obklíčení Labe, úzkých uliček a jednosměrek se dostanu lstivě až průjezdem zákazu vjezdu. Kdybych to neudělal, jezdím po Litoměřicích dodnes.

Večer se jdeme najíst do Pivovarského sálu, což byla další, dražší varianta ubytování. Na prohlídku Litoměřic nám čas nezbude. Když odcházíme po vydatné večeři, lehce prší a venku se setmělo.

2. den - Nejen Milešovka

Doerellova vyhlídka

Večer jsem ohlásil, že si na dnešní den Vencou navrhované výstupy poupravím podle svého. Rozhodně chci vynechat ranní Kletečnou, kuželovitý vrchol bez turistického značení, bez výhledu a bez cest k vrcholu. Chci se trochu šetřit. Z vyprávění Franty se dozvím, jak před mnoha lety jedna paní hostinská v nedalekém Žimu Vencovi po zdolání Milešovky řekla, že kdo nebyl na Kletečné, jakoby nebyl! To se ho dotklo a již tehdy vznikla Vencova motivace zdolat 706 m vysoký kopec.

A tak ve vísce Kletečné vyhazuji Vencu s Romanem z auta a popojíždím s Frantou do Dubiček. Silně mrholí, a proto jdeme na Doerellovu vyhlídku s deštníky. Máme z ní vidět Labe kroužící kolem vrcholu Deblík (459 m n. m.). Cestou kloužeme po bahnité pěšince nad srázem končícím ve vodopádu Pod Dubičkami. Rozhodně není naším úmyslem se do něho zblízka podívat a tak nakračujeme velmi opatrně. Vyhlídka není daleko. Za chvíli stojíme u lavičky před mohutnou mlžnou clonou. Dole bzučí auta směřující Portou Bohemika a často slyšíme rachot projíždějících vlaků. Pár fotek zkouším, ale jistě marně.

Přes kaňon skrze mlhu cvaknu poutní kostel sv. Barbory. Ten byl postaven v roce 1579 na místě kapličky Jindřichem Kaučem z Kauče v Dubičkách a v dalších stoletích několikrát přestavěn.

Rozhledna Radejčín

Z Dubiček zkratkou jedeme k rozhledně Radejčín. Původně jsme měli v plánu celou trasu projít pěšmo, ale rozestavěná dálnice a špatná orientace nás dovedla až do Dubiček. Díky tomu to teď k rozhledně máme ostudný malý kousek. Den však teprve začíná…

Z rozhledny dohlédneme dobře ke Kletečné, kde se trápí v klouzajícím bukovém listí kluci, trochu hůře k vrcholu vzdálenějšího Zvonu, a nejlépe k tunelům dálnice. Ta máme přímo pod nosem. Dálnice se zde prokousává kopci a několikrát se pod ně noří.

• Pokračování článku