Přechod národního parku Podyjí na jihu Moravy

Dvoudenní přechod Národního parku Podyjí

Národní park Podyjí byl vyhlášen 1. července 1991 a stal se tak nejmenším národním parkem České republiky. Na něj navázalo v roce 2000 vyhlášení národního parku Thayatal na rakouské straně hranice. NP Podyjí se rozkládá podél řeky Dyje protékající 40 km dlouhým, hlubokým, meandrovitým údolím mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem.

Park je rozdělen do tří ochranných zón, přičemž zóna 1. a 2. ochranného stupně zahrnuje celé údolí Dyje a téměř celé pásmo lesů. V obou těchto pásmech je pohyb turistů omezen jen na pár vyznačených stezek a přenocování je zde rovněž zakázáno - vyjma míst k tomu určených.

Údolí má kaňonovitý charakter a Dyje zde vytváří mnoho meandrů lemovaných skalními útvary a kamennými moři. Celé údolí je takřka souvisle porostlé přirozenými lesy. V západní části najdeme zbytky původních podhorských bučin s jedlí a tisem, které východním směrem střídají dubohabrové porosty.

Mimo běžné lesní druhy dřevin se setkáme i se vzácnějšími a pro Podyjí charakteristickými druhy - např. višní mahalebkou, dřínem obecným, skalníkem celokrajným a jalovcem obecným. V inverzních polohách roste klokoč zpeřený, růže alpská a javor klen. V teplejší jihovýchodní části parku se vyskytuje kalina tušalaj, lýkovec vonný, dub žlutavý, růže bedrníkolistá a galská. Pouze v Podyjí se vyskytuje endemický jeřáb muk hardeggský.

NP Podyjí patří mezi druhově nejbohatší velkoplošná chráněná území ČR. V celém území se výrazně projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, s kterými se pak můžeme setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Počet zvláště chráněných druhů rostlin je 77. K nejzajímavějším patří např. kýchavice černá, měsíčnice vytrvalá, brambořík nachový, divizna nádherná, koniklec velkokvětý, kosatec dvoubarvý, volovec vrbolistý, 18 druhů orchidejí a mnoho dalších.

Unikátní plochy vřesovišť a stepních lad v jihovýchodní části parku vznikly ve středověku vykácením původních doubrav a následnou pastvou dobytka. Vřesoviště jsou významná zejména výskytem vzácných teplomilných druhů rostlin a hmyzu. Na území národního parku bylo zatím zjištěno 65 druhů savců (např. vydra říční, netopýr Brandtův, hraboš mokřadní, bělozubka bělobřichá) a 152 druhů ptáků, z nichž asi 2/3 zde hnízdí (např. čáp černý, dudek chocholatý, včelojed obecný, výr velký, ledňáček říční).

Ze sedmi druhů plazů si největší pozornosti zaslouží užovka stromová a ještěrka zelená. Z obojživelníků patří k nejnápadnějším mlok skvrnitý, čolek velký a několik druhů žab. Ryby zastupuje především pstruh obecný, lipan podhorní, siven americký a několik parmovitých druhů.

V parku je neuvěřitelně bohatě zastoupen hmyz. Z výčtu chráněných druhů jsou to například kudlanka nábožná, ploskoroh pestrý a pakudlanka jižní. Motýli jsou zastoupeni 12 zvláště chráněnými druhy (pestrokřídlec podražcový, otakárek ovocný a fenyklový, jasoň dymnivkový). Rovněž brouci jsou reprezentováni zajímavými druhy, např. nosorožík kapucínek, roháč obecný, tesařík obrovský atd.

Znojmo

V pátek, hodinu po poledni, jsme ve Znojmě. Slunce vytrvale žhaví asfalt a rozpaluje městské uličky do nesnesitelných teplot. Slunečný červencový víkend jsme se s Lenkou rozhodli využít k poznání turisty nejopomíjenějšího (a pro mě tudíž nejlákavějšího) národního parku naší republiky. V malém krámku nakoupíme nějaké zásoby na cestu. Od hradu scházíme po rozpálených betonových schodech a pokračujeme dál stinnou, zeleně značenou cestičkou dolů kolem skal. Dole zelená trasa pokračuje nad levý břeh Znojemské nádrže. My se ovšem chceme vydat po žluté stezce, kopírující protější břeh Dyje.

Netrvá dlouho a po pravé ruce se objeví řeka a stavidla přehrady. Pokračujeme k mostu, za nímž už nacházíme žluté značení. Vede nás nahoru lesnatou pěšinkou kolem několika zahrádek. Je vedro jako v peci, po obličeji a zádech cítím stékat čúrky potu a po pravé ruce mezi stromy provokativně prosvítá třpytivá hladina Dyje, ve které je koupání přísně zakázáno.

Po dvaceti minutách chůze pekelnou výhní jsme rozhodnuti zákaz překročit. Když potkáváme krátkou odbočku k vodě, není co řešit. Batohy schováváme za strom, aby od cesty nebyly vidět a s dychtivou nedočkavostí se svlékáme. Voda je tu teplá jako kafe.

Uděláme pár opatrných kroků po měkkém, bahnitém dně a pak už oddaně necháme Dyji pohltit celá naše těla. Plaveme opatrně podél břehů chráněných hustými větvemi, potichu jako laně ve vlčím teritoriu. Ostražitě kontrolujeme, zda-li někdo nejde. Ale stezka naštěstí není frekventovaná.

Seasfieldův kámen

Pěšinka, dosud vedoucí těsně kolem vody, začíná mírně stoupat a trochu se břehům vzdalovat. Odpolední ostré slunce se opírá do okolních balvanů a pečlivě z nás ždímá všechny síly. Musíme dělat pauzy stále častěji. Hltáme vodu plnými doušky - tedy aspoň já, Lenka mě krotí (víceméně neúspěšně), že prý nebudeme mít z čeho uvařit večeři. To je mi v tuhle chvíli jedno - jestli dostaneme úžeh, chuť k jídlu stejně nebude a navíc cestou můžeme vodu na vaření nabrat v tom potoce, kolem kterého ještě dnes půjdeme. U malé zátoky s výhledem na Dyji obklopenou zdánlivě nekonečnými lesy doplňujeme energii.

Stezka se za zátokou noří do příjemného stinného lesa. Po chvíli však začíná nepříjemně a vytrvale stoupat. Na vrcholu kopce pár minut popadáme dech a dopíjíme první láhev s vodou; už nám na dnešek zbývá jen litr a půl vody. Několikrát nám zkříží cestu zmatená srna. Sluncem dožluta obarvený dubový les začíná řídnout a stále více nás vystavovat pálivým paprskům. Konečně přicházíme k Sealsfieldovu kameni - místu dalšího plánovaného odpočinku.

Vyhlídka byla pojmenována na počest světově známého spisovatele Charlese Sealsfielda, vlastním jménem Karl Anton Postl (1793 - 1864), který se narodil v nedaleké vsi Popice. Na tomto místě mladý spisovatel často rád odpočíval. Tady mezi borovicemi se ze skalnatého srázu naskýtá kouzelný pohled na zelené kopečky svírající po obou stranách údolí Dyje; snad nikde nekončící kopy lesů, mezi nimiž se elegantně zrcadlí klikatá řeka. Výheň je tu snad ještě o pár stupňů větší než jinde; okolní šutry jsou rozžhaveny téměř do červena. Stačí okamžik a mizí ve mně dobrá čtvrtina poslední lahve vody. K přístřešku Pod Šobesem, našemu plánovanému místu přespání, je to ještě pět kilometrů.

Slunce však konečně začíná trochu slábnout a kamenitá cestička tady už jen klesá zpět k Dyji. Představuje se nám nádherná ještěrka zelená hbitě před námi prchající po svahu u cesty. Vypadá majestátně, spíš jako nějaký tropický ještěr. Její hbitá očka nás sledují z trávy u cesty.

Chvíli vystrašeně pózuje našemu fotoaparátu, než vezme nohy na ramena a legračně prosviští po okolních kamenech. Když opět sejdeme k Dyji, už se šeří. Protože je mi pořád vedro, rozhodnu se znovu svlažit. Dyje tady po balvanech teče rychle a je dost studená.

U bývalého Judexova mlýna chvíli hledáme potok, který tudy má, podle naší mapy, téct, ale je nejspíš vyschlý. Budeme se muset spokojit se zbývajícím necelým litrem vody a zítra ráno někde sehnat další zásoby. Od mlýna to k našemu nocovišti není daleko.

Za chvíli už vidíme červenou stříšku dřevěného přístřešku. Už je skoro tma. Z blízkého splavu se ozývá burácení vody. Jsme tak utahaní, že ani nemáme chuť k jídlu. Usteleme si na kamenné zemi. Věříme, že nás okrást nikdo nepřijde - za celý den jsme na stezce vlastně nikoho nepotkali a nejbližší vesnice je odsud dva kilometry daleko. Tady v přístřešku národnímu parku nijak uškodit nemůžeme, žádný zákaz tady psaný není a odpadky si bereme s sebou.

Ve spacáku, je strašné vedro, když se však odkryji, nedají mi spát hejna dotěrně bzučících komárů. Sleduji siluetu netopýra, který právě zavítal pod střechu našeho přístřešku; zvedá se vítr a obloha se němě blýská se stejnou vytrvalostí, s jakou přes den pražilo slunce. Podvědomě snad čekám, kdy bouře dorazí k nám, začne mohutný déšť a my se budeme muset přestěhovat více pod střechu, aby na nás nepršelo. Možná proto se mi celé hodiny zoufale nedaří usnout.

Teprve po několika hodinách neustálého rozsvěcování noční oblohy se, téměř nad ránem, dočkám a začíná silně hřmít pár kilometrů od nás. Záhy se spustí vydatný déšť. Probouzím Lenku a stěhujeme se o kousek dál do sucha. Stromy kolem nás se ve vichru ohýbají jako proutky. Snad vydrží a nezřítí se na nás. Sedíme na dřevěné lavičce a pozorujeme rozbouřené moře hrozivě se cloumajících větví všude kolem nás. S napětím čekáme, kdy blesky dorazí přímo nad nás. Bouřka nás však o kousek mine a pomalu zase ustupuje do dálav na obzoru.

Vrch Šobes

Ráno je opět krásně. Situaci s nedostatkem vody nakonec řešíme tak, že se rozhodneme vyrazit na vrch Šobes, k vinicím, kde je značený bufet (snad bude otevřený). Je to sice menší zacházka, ale představa, že budeme půl dne bez vody v těchto vedrech, je nepřípustná. Napojíme se na červenou a několik desítek metrů za splavem přecházíme visutý most, který se pod námi hezky pohupuje. Přes rozkvetlou louku pokračujeme dál a začínáme stoupat k vinicím. Tato lokalita je mimochodem řazena mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě.

Netrvá dlouho a přicházíme k dřevěnému bufetu, kde mladá slečna nalévá vínko ochutnávající partě cyklistů. Naštěstí má i vodu, a tak nakupujeme zásoby. Vracíme se zpět dolů k visutému mostu, abychom mohli pokračovat dál po modré kolem Dyje, zatímco parta cyklistů se po chvíli vydá opačným směrem.

Pár kroků za mostem s ironií nalézáme studánku, u které právě dva rybáři nabírají vodu. Na tabuli vedle ní stojí, že podle posledního měření 20.6.2007 voda nesplňuje podmínky k označení za pitnou. "My ji pijeme celý týden a nic nám není!" dává jeden z rybářů, silnější padesátník, najevo, co si o nápisu myslí. Plníme tedy láhev a namístě se příjemně osvěžíme.

Za chvíli přecházíme druhý visutý most přes Dyji a začínáme prudce stoupat. Po kraji štěrkové cesty se častokrát v trávě a kamení šustne ještěrka obecná. Na kopci cesta mění ráz. Malé kamínky střídá tráva, v níž jsou vyjeté koleje aut lesníků; les řídne a paprsky žhavého slunce z nás opět začínají ždímat vodu. Za půl hodiny konečně přicházíme k přístřešku U Milíře, kde stylově v pravé poledne poobědváme tatranky a zbytky salámu. Uvědomujeme si, jaký jsme měli v noci komfort, když hodnotíme, jak bychom se na noc vtěsnali sem.

Na rozcestníku U Milíře opouštíme modrou stezku a dál pokračujeme po červené nahoru lemujíce kraj lesa. Po chvíli prudce klesáme a za pár minut přicházíme ke Žlebskému potoku - nebo spíše Žlebskému rybníčku. Od tůně se valí zatuchlý smrad a voda není průhledná ani na pár centimetrů. Svůj původní plán osvěžit se zde okamžitě přehodnocuji. Podle mapy nás čeká pár set metrů velmi prudkého stoupání. Na zříceninu Nový Hrádek, odkud by měl být výhled na údolí Dyje, jsou to po zelené už jen tři kilometry.

Hned na začátku kopce nás na několik minut zdrží krásně rozkvetlé bramboříky nachové, jež se snažíme vyfotit (v ČR rostou pouze na jižní Moravě a jsou chráněny zákonem). Stoupání není zdaleka tak náročné, jak jsme čekali.

Kopec je sice prudký, ale netrvá dlouho a je za námi. Přicházíme k rozcestníku Příčky, odkud si odskočíme kilometr a půl na již zmíněnou zříceninu hradu. Stezka vede po zpevněné cestě převážně do kopce. V protisměru projede pár cyklistů. Na cestě před námi si všimneme nádherného, obrovského zlatohlávka. I rakouská rodinka, jež má stejnou cestu, se u něj na okamžik pozastaví.

Nový Hrádek

Když přicházíme k Novému Hrádku, jsme mírně řečeno rozladěni. "To si snad dělaj srandu!" prohlásí podvedená Lenka, když zjistíme, že výhled na Dyji je jen z Hrádku, kam se smí pouze v rámci prohlídky s průvodcem. Na prohlídku se ani jednomu z nás nechce.

Máme štěstí, protože vrata se pro zájemce otevírají jen jednou za hodinu (vždy v celou) a za pět minut budou právě dvě. Se sympatickými slečnami průvodkyněmi se domlouváme, že zaplatíme vstupné za prohlídku (30 Kč za osobu) a budeme se moci sami podívat na vyhlídku z hradeb. Jedna z nich nás zavede až nahoru, kde nás už nechá kochat podle libosti. Až prý budeme chtít, odemknou nám vrata a propustí nás.

Nový Hrádek je zřícenina původně loveckého hradu založeného v roce 1358 moravským markrabětem Janem Jindřichem, bratrem Karla IV. Areál zříceniny je tvořen dvěma hrady - starší stavbou s dvojitým oválným prstencem hradebních zdí a tzv. předním hradem, který vznikl postupně od 15. stol. z původního předsunutého opevnění.

Cestou nám také vypráví o zdejší fauně a flóře. Ukazuje na vzácný druh břečťanu, který prý roste jenom tady a na diviznu nádhernou, jejíž jediné místo výskytu na území České republiky se nachází pouze zde v Podyjí. Na můj dotaz, jak často jsou zde k vidění užovky stromové odpovídá, že velmi často, ale teď je na ně moc sucho; nejhojnější jsou prý kolem Šobesu.

Po příkrém dřevěném schodišti stoupáme na vyhlídku ze zbytku hradeb. Na chvíli nás oslepí slunce, jehož ostrým paprskům tu nic nestojí v cestě. Z dřevěné terásky je nádherný výhled na Dyji ostře se klikatící mezi zelenými kopci panenské krajiny, jež je v těchto místech turistům zapovězena. Jen na druhém břehu, po rakouské straně vede jedna stezka loukami kolem řeky. Vysoko nad řekou plachtí čáp černý.

Hranice mezi Českem a Rakouskem, jež tady představuje právě řeka Dyje, připomínají skládanku puzzle, jak do sebe dokonale zapadají; říční serpentiny vytvářejí po obou stranách hluboká údolí se skalnatými útesy, jenž tu a tam vyvstanou mezi rozbouřenými vlnami malachitového moře.

Z Příček vede do Lukova úzká asfaltka, po které nic nejezdí. Za půl hodiny přicházíme do hospody na konci obce, kde si dáváme pozdní, ale zasloužený oběd. Dál nepokračujeme po červené, ale bereme to zkratkou po opuštěné silnici. Když za dvacet minut dorazíme na kraj lesa, opět se napojíme na červenou stezku. Zprvu dlouze klesáme, poté opět stoupáme. Les je tu krásný a pustý, listy stromů pod slunečními paprsky září jasně zelenou až zlatavou barvou. Celou cestu nepotkáváme ani nohu. Jen srna přeběhne pár metrů od nás. Je hrozné vedro, ale aspoň jdeme stínem.

Cesta Romana Havelky

Pár set metrů jdeme po silnici do kopce a pak se dáváme prudce doprava cestou Romana Havelky. Po chvíli se polní cesta noří do stinného lesa a mění se v úzkou pěšinku, jež pokračuje napříč strmým skalnatým srázem a pomalu se stáčí doleva nad řeku Dyji. Po dvaceti minutách přicházíme ke kouzelnému místu, kde před námi zčistajasna vyvstane vysoká skalní stěna a mezi zlatými listnáči a pokroucenými borovicemi se nám zčásti odkryje pohled na řeku klikatící se hluboko pod námi. Na závěr nás čeká prudký stoupák, který však není dlouhý a rychle uteče.

Na rozcestí u Ledových slují si děláme malinkou zacházku a na vyhlídce u obelisku děláme pauzu. Dlouhými, lačnými doušky doplňujeme vodu a sbíráme zbytky sil na poslední tři kilometry do kempu v Lesné. Cestička dolů ze skály k Ledovým slujím je zatarasena závorou se zákazem vstupu, a tak vyrážíme rovnou k cíli naší cesty.

Už se nemůžeme dočkat osvěžující sprchy, teplého jídla a pohodlí stanu. Po žluté stoupáme lesní cestou, která je nesmírně zdlouhavá, kolem Letohrádku a dál kolem smradlavých rybníků až konečně přicházíme k našemu cíli. Následující den se už jen vydáme stopem k Vranovské přehradě a odtud domů.