Pravnáč (1 206 m) v Chočských vrších

Povedená bojovka v Chočských vrších za dohledu Velkého Choče

Poslední zářijový den bylo opravdu nádherné počasí. Naše kroky míří na Pravnáč v Chočských vrších. To ještě netušíme (no, spíše předpokládáme), jaká hezká bojovka nás na hřebeni mezi horou Pravnáč a Kubín čeká…

Na 14kilometrovou túru vyrážíme z obce Liptovská Anna, která se krčí v ústí Anniny doliny pod rozložitými vápencovými vrchy Pravnáč a Čerenová. První písemná zmínka o obci je datována rokem 1352. Obec nás vítá sluníčkem a převalujícími se chuchvalci mlhy, které se sem hrnou od Liptovské Mary. Sluníčko ale prosvěcuje okolní lesy a vrchy nad nimi. Nečekáme. Z Týdne VHT nám na turistiku zbývá poslední den.

Z Liptovské Anny (660 m) nás vede zelená turistická značka. Nejprve kolem dřevěné zvonice z roku 1998, která byla postavena na místě původní zvonice a kostela z poloviny 18. století. Ty vyhořely v roce 1805. Dodnes z něj zbylo obvodové zdivo a vstupní branka. Za zvonicí je potřeba odbočit doprava a pak hned doleva. Značení tady není úplně nejšťastnější.

Čtěte také: Prosieckou dolinou na Prosečné, Chočské vrchy

Pokračujeme po polní cestě, po louce a mezi porosty jalovců. Za zády se zvedá fotogenický skalní masív s vyhlídkou Čerenová skala s "nezbytným" křížem, kam vede červená turistická značka z obce Ižipovce. Tu si však necháme na příště, nyní se musíme vydrápat na vrch Pravnáč. Máme před sebou necelých 600 výškových metrů. Na úvod docela dobré. Přitom stezka nás nijak nešetří a vine se vzhůru hezky svižně. Tak jak to nakonec v horách má být…

Cestu lemují obří klobouky bedlí. Sklon pěšiny se však nezmenšuje. Ba právě naopak. Někteří již pěkně supí a ohýbají se přes teleskopické hole doufajíc, že jim to dodá sil. Nedodá, bude potřeba si počkat na vrcholovku na Pravnáči. Objevuje se pěkný výhled na protější Čerenovou skálu a na vrch Čerenová (1 221 m), který již hraje hezkými podzimními barvami. Babí léto jak má být.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Další cesta vede pod vrcholová skaliska Pravnáče. Koukáme na tu spoušť, kterou tady zanechali těžaři. Značka nikde, trasa je ale jasná. Co nejstrměji vzhůru po nehezké svážnici. Vrcholy Nízkých Tater se schovávají v silném oparu, Liptovskou Maru lze identifikovat jen díky hladině lesknoucí se v dopoledním slunci, které pořádně připaluje.

Konečně les! Stín. A pěkný chodník, který zná i něco takového jako serpentina! Hned se šlape o poznání lépe. Obdivuje bělostná skaliska na jižní straně Pravnáče a krásné dřevokazné houby, které hezky recyklují padlé stromy. To za vydatné pomoci larev četných druhů hmyzu. Po takovémto "úklidu" lesa nezůstávají holiny a sluncem spálená poušť, ve které se mladým stromkům příliš nedaří…

Konečně hřeben. A výhled na Velký Choč, nejvyšší horu Chočských vrchů. I tady, na vrcholovém hřebeni, jsou rozsáhlé holiny po těžbě. Vůbec to tady nepoznávám. Při mé poslední návštěvě tady všude rostl hustý les…

Na vrchol to máme již jen kousek. Pravnáč (1 206 m) nás vítá krásným skalním hřebínkem a skvělými výhledy. Ať již k Velkému Choči a Liptovskému hradu, tak k Velkému Rozsutci na Malé Fatře, na Minčol (Kubínskou holi) v Oravské Maguře či k Nízkým Tatrám, Západním Tatrám a na Liptovskou Annu. Na severovýchodě je spíše tušit než vidět hřeben Skorušinských vrchů.

Na vrcholu Pravnáče se sešla celá naše výprava. Asi poprvé za celý Týden VHT. Jaj, "běžci" se bojej vyrazit napřed a drží se hezky pohromadě. Značení není totiž ideální a téměř nikdo to tady nezná. Také dobře. Pravnáč věru není příliš častým cílem turistů. To nakonec dokazuje i vrcholová kniha v jedné ze dvou schránek. Těch zápisů tady až kdovíjaké množství není.

Po nezbytné vrcholovce a kochačce nezbývá nic jiného, než se vydat dále. Za výhledů na Velký Choč a na krásné vrchy Čerenová a Prosečné (1 372 m) sestupujeme do sedla Prietržná (1 095 m), kterým prochází další ze svážnic.

Značka sice zmizela, ale znalecky odbočujeme doprava a míříme po úbočí vrchu Heliáš (1 186 m) do dalšího sedla zvaného Rovne (1 035 m). Původně jsem chtěl ještě zamířit k Heliašské propasti, ale nechal jsem mapu Romanovi, aby věděl jak přejet s autobusem do Velkého Borového, kam máme namířeno. Krajina je díky holorubům natolik změněná, že se propast ani nepokouším jít hledat.

Heliašská propast na vrchu Heliaš přitom není až bůhvíjaký prcek. Má hloubku asi 40 metrů a celkovou délku okolo 100 metrů. Tato rozsedlino-řítivá jeskyně vznikla v odolných vápencích chočského příkrovu. Veřejnosti přístupná není a v roce 1995 byla vyhlášena za přírodní památku.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zelená sice vede podle mapy přes vrchy Eliáš (1 172 m) a Heliáš (1 186 m), držíme se ale raději svážnice. Ta nás spolehlivě vede dále. Ze sedla Rovne zeleně značený turistický chodník opět stoupá. Míří k vrchu Lomné (1 278 m), který se zvedá nad nádhernou Prosieckou dolinou.

Vzhledem ke stavu chodníku a k tomu, že z vrcholu nejsou stejně žádné výhledy (vrchol je na rozdíl od svahů silně porostlý vzrostlými stromisky), pokračujeme po vrstevnicové cestě přímo k severovýchodu. Kocháme se výhledy na blízkou Kubínskou holi a vesnice Malatiná a Osádka dole v údolí. Objevují se i Západní Tatry se Sivým vrchem a Skorušina (1 313 m), nejvyšší hora Skorušinských vrchů. Obdivujeme i krásné louky s pastvinami v Podtatranské brázdě, která se jako úzký klín vráží mezi Chočské vrchy a Skorušinské vrchy.

Brzy narážíme na zelenou značku, která se k nám připojuje zprava z Lomného. Prudce sestupujeme, ale již na dalším rozcestí není další trasa tak úplně zřejmá. Odbočka nemá žádné značení. Jdeme proto po hřebínku. Mám totiž v plánu odbočit na vyhlídkové skalisko na vrchu Špania (1 080 m), ze kterého se otevírají jednak výhledy na protější Prosečné s nádhernými skalním řadami a jednak do dolinky Červené piesky, ve které se nachází stejnojmenný vodopád.

Cesta na vrch Špania je úplně zarostlá. Posledním návštěvníkem jsem byl asi já někdy před 15 lety… Není divu, že tady jdu sám… Ale nelituji, výhledy jsou odsud úžasné. A hlavně naprosto netradiční. Vracím se na pěšinu, na které se tu a tam objeví zelená značka. Ale naprosto chaoticky. Zdejší značkaři asi měli po nějaké pitce hru - namaluj si svou značku. Možná ze zoufalství z toho, jak zdejší lesy mizí pod pilami těžařů.

Po mýtině a cestě necestě se nějak dostávám Malatinská roveň (1 008 m), kde mě čeká zbytek naší skupiny. Pak se vydáváme vpravo po totálně rozježděné a především rozblácené cestě. A značka opět míří do toho největšího bordelu a polomů. Tak to tedy ne. Nějaká blbá značka mě tu nebude dupat po uších. Nakonec značka není dogma, že!? Kašlu na značku a jdu po rozumu. Ostatní jdou za mnou. Pouze Ruda "Budvar" má svou hlavu a jde po marasu. Nakonec synek bloudí a až policajti, které náhodou cestou potká, jej z lesa vyvedou…

My se zatím po hezké lesní cestě dostáváme na ještě hezčí louky plné bodláků. Nelze nefotit. Usedáme na hřebínku s parádní vyhlídkou a dáváme "vrcholovku". Ještě jedno pivo a nějaké oplatky jsem na Pravnáči ušetřil. Přímo naproti je Prosečné, na kterém za poslední dva roky řádně ubylo stromů. Vrch je natolik rozježděný, že značka je dokonce dočasně uzavřena…

Po loukách na Svoradi míříme k cíli cesty, který je na dohled. Děláme ale jednu krátkou odbočku - k místní zvonici (rozhledně) zvané Veža na horním (893 m) konci obce, od které se otevírají hezké výhledy na velkou část Obce Velké Borové, na vrch Súšava i na zasněžené hřebeny Západních Tater. Nejprve přes louku neznačeně a pak po červené turistické značce. Pak se již jen spustíme kolem krásných roubenek na dolní (840 m) "konec" obce k penzionu Borové. Stále tady dělají vynikající fazolovou polévku. A proč je v titulku bojovka? Protože velká část zúčastněných tuto túru nazvala jako orientační bojovka…

Trasa: Liptovská Anna - Pravnáč (2,4 km, 550 m) - Lomné (6 km, 780 m) - louky na Svoradi (9,5 km, 840 m) - Velké Borové (14 km, 930 m)