Vodopády a skály, úžasný trek v okolí hory Praděd

3denní trek v Jeseníkách aneb kam nevedou turistické chodníky (1)

Praděd, nejvyšší hora Jeseníků, je jistě profláklý. Na Praděd se dennodenně sune jako hejno tučňáků lačnících po občerstvení nikdy nekončící zástup výletníků. Ale znáte skály a vodopády v okolí Pradědu? Nemyslím nyní Vodopády Bílé Opavy či Petrovy kameny a Vysoký vodopád, nýbrž Borový vodopád a Sokolí skálu na vrchu Sokol. A nebo Kamzičí vrch či Velkou jezernou. Že neznáte? Pak právě vám je určen tento článek.

Hrubý Jeseník je protkán hustou sítí turistických tras. A cyklotras. Zdálo by se, že vás turistické značky zavedou do všech koutů tohoto malebného pohoří na pomezí historických zemí Moravy a Slezska. Ale není tomu tak. Do řady míst vedou jen lesní cesty a lesácké chodníčky, které jsou po většinu roku zcela pusté a turista sem zabloudí jen ojediněle. A právě na tato místa jsem si brousil zuby při plánování zatím posledního treku do Jeseníků.

Velká kotlina

Parkuji, jako již tradičně, v Karlově pod Pradědem. Oblíbená hospůdka U Bohouše má ale zatím zavřeno, takže proti proudu řeky, tedy zatím spíše jen říčky, Moravice vyrážím bez zbytečných prostojů k hřebeni Hrubého Jeseníku. Známá cesta ubíhá velice rychle. Rozcestí Karlov, Moravice (745 m), Slezská cesta (845 m) a již je tady nástup do Velkého kotle (987 m).

Čtěte také: Túra Medvědskou hornatinou, dvoudenní okruh severovýchodní částí…

Výškové metry utěšeně přibývají a hřeben Jeseníků se nezadržitelně přibližuje. Chvíli oddechu si dopřávám až u turistického přístřešku ve Velké kotlině, botanicky nejcennější lokalitě České republiky, která je hotovou horskou zahrádkou s mimořádným množstvím chráněných i endemických horských i teplomilných druhů. Vodopád pod prameny Moravice dnes není vidět, je zakryt hustou vegetací.

O kus výše se kochám z dalších dvou vyhlídek leteckými pohledy do Velké kotliny na východním úbočí Vysoké hole, 2. nejvyšší hory Hrubého Jeseníku. A čekám na sluníčko, které se ukrylo za mraky. Naštěstí dnes není sluníčko takový stydlín jako v předchozích dnech a brzy svými zlatavými paprsky nasvítí fantastickou krajinu barvící se již do podzimního šatu. Babí léto již klepe na dveře.

Švýcárna a Vysoký vodopád

Po krásných loukách s výhledy k hoře Temná (1 263 m) se vyhoupnu na rozcestí Nad Velkým kotlem (1 360 m). Z něj se sice ještě chvíli stoupá, ale po náhlém zlomu a otevření výhledů k Pradědu a na Petrovy kameny známé díky čarodějnickým procesům z dob, kdy ne právě vládnoucí strana či cenzurovaný Facebook, ale inkvizice určovala, co je správné a co nikoliv, následuje sestup na Ovčárnu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Chtěl jsem se zastavit na opožděné startovní pivo na Ovčárně, ale bylo tam na můj vkus příliš plno. Takže bez zastávky pokračuji z Ovčárny přes rozcestí U Barborky (1 310 m) míjejíc chatu Barborka a Pod Pradědem (1 410 m) a dále na rozcestí Praděd (1 420 m). Před tím si to ale kolem prosviští opravdu velkou rychlostí již asi třetí kamión. Jen průvan se mnou zalomcuje.

Nevím, který mamlas sedí za volantem, podle registrační značky ale tento mamlas pochází z Olomouckého kraje. A že je to opravdový mamlas není pouze můj dojem, ale i řady kolemjdoucích. Dokonce se mě jeden starší manželský pár ptá, zda-li tato cesta pokračuje někam dále, že je tady takový provoz…

No každopádně by si Správa CHKO Jeseníky, která vyřezává kosodřevinu na Malém dědu (1 368 m) měla s kamioňáky, kteří právě tuto kosodřevinu odvážejí, udělat pořádek a zatrhnout jim ty divoké jízdy. Dříve, než nějaký z těch pitomců za volantem někoho doopravdy zajede. Jako třeba málem jedno z dětí na malém šlapátku mířící s rodiči na Praděd… Nebo si ti "zkušení" 20letí (?) kojenci za volantem myslí, že 40tunový náklaďák zašlajfují na fleku?

Opravdu mám co dělat, abych tomu volovi, který zůstal stát na rozcestí Praděd a nyní se tam namachrovaně prochází, nedal pěstí rovnou na čumák… Opravdu jsem musel ruce, které mě svrbí ještě nyní, zabořit pořádně hluboko do kapes.

Na vrchol ale nejdu, prvomájového průvodu mám tak právě akorát. Opouštím proto zástup tučňáků a zamířím rovnou na Švýcárnu, známou a nejstarší horskou chatu v Jeseníkách. Pradědu tedy jen pokynu na pozdrav a mířím o stovku výškových metrů níže k chatě Švýcárna (1 315 m). Tam se konečně dorvu ke startovnímu pivu a k polévce, která není ani tak obědem, jako spíše snídaní…

Po druhém pivu dávám sbohem společnosti i osazenstvu chaty a po turistů prosté stezce mířím krásným horským smrkovým lesem k nejvyššímu vodopádu Hrubého Jeseníku. Z rozcestí Nad Vysokým vodopádem (1 125 m) je to k vodopádu již kousek. Ale pěkně svižně, nebo spíše pořádně zhurta dolů. Cesta k Vysokému vodopádu (1 007 m) je na mé trase jen odbočkou, kterou ale nechci minout. Přece jen mám v plánu navštívit všechny významné vodopády v okolí Pradědu.

Sokolí skála

Vysoký vodopád je skutečně povedený. Leží v hluboké suťové rokli, která byla rozrušena během povodní v roce 1888. Před tím měl Vysoký vodopád opravdu solidních 45 metrů. Dnes je zhruba o dvacítku metrů nižší. I tak se ale jedná o nejvyšší vodopád Hrubého Jeseníku a 6. nejvyšší vodopád České republiky. Dnes má sice poměrně málo vody, přesto jsem rád, že jsem se sem mohl po mnoha létech opět vrátit.

To co jsem si od rozcestí Nad Vysokým vodopádem sešlapal, to si musím opět pěkně vyšlapat. 120 výškových metrů je ale docela brnkačka, takže brzy jsem nazpět na lesní cestě, která traverzuje strmá úbočí Malého Jezerníku (1 208 m) a Malého děda (1 368 m). Dávám vale modré turistické značce a posléze i cykloznačce a po příjemné lesní cestě mířím vstříc Videlskému sedlu. Původně jsem to chtěl vzít přes rozcestí Černík, ale cesta (tedy spíše pěšinka), která tam podle mapy měla mířit, byla tak zarostlá, že jsem se raději držel lesní svážnice.

Mimo původní plán se tak dostávám na Videlské sedlo (930 m), ze kterého se po lesní cestě vinoucí se jako had kolem Kamzičího vrchu (1 173 m) škrábu nazpět nahoru k Pradědu (1 492 m). Cestou se otevírají krásné výhledy na Medvědskou hornatinu, kde jsem se poflakoval o cirka měsíc dříve. Pěkné jsou i výhledy k poměrně neznámému hřebeni mezi Zámeckou horou (854 m) nad Vrbnem pod Pradědem a Lyrou (1 092 m) s pěkným skalním vyhlídkovým vrcholem Žárový vrch (1 094 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na úbočích Kamzičího vrchu se nachází mnoho skalisek, od kterých se otevírají výhledy k dnešnímu plánovanému cíli - k vrchu Sokol (1 187 m), na kterém plánuji bivak. Zbývá již jen obejít hlubokou dolinu říčky Střední Opava a najít správnou pěšinu vedoucí k vrcholu Sokola. To se naštěstí podaří na první ťuk, takže ještě před západem Slunce mohu obdivovat skutečně velká skaliska zvané Sokolí skála, která si svou velikostí nezadají s řadou jiných mnohem známějších skalních útvarů Hrubého Jeseníku. A také Praděd s vysílačem na vrcholu.

Je až s podivem, že takto úžasný kout na dosah Pradědu stojí mimo zájmu turistů. Na druhou stranu je to ale dobře, protože není potřeba, aby všude vedly lanovky a nebo turistické značky a stavěly se lunaparky a bufety. Alespoň tak zbudou nějaká místa pro lesní zvěř. A také turisty fajnšmekry, kteří se nebojí objevovat hory bez značených cest a jen s mapou v ruce.

Západ a východ Slunce

Slunce se začíná klonit k obzoru. Stejně tak padá i rtuť teploměru. Přesto je ale na září poměrně teplo, takže si člověk bohatě vystačí s třísezónním spacákem. Slunce ještě nestačilo ani zapadnout a nad obzor se škrábe stříbřitá koule Měsíce, která bude v noci nádherně nasvicovat krajinu. Ale rušit světlo hvězd, takže plánované noční focení musím hodně omezit. Nevadí, i tak jsou pořízené obrázky super. Hlavně Velký vůz je parádní. Snímek jsem pořídil hlavně pro kamaráda Honzu Petříka (virtuálně zdravím), který při promítáních nad takovýmito snímky vyslovuje své pochybnosti o reálnosti záběrů…

Východ Slunce jsem málem zaspal. Ze sna mě ale včas budí hlas dcery "tati, vstávej…" A to přesto, že je asi 100 kilometrů daleko. Takže díky, jeden z východosluníčkových záběrů připojuji do fotogalerie k článku. Po východu Slunce rychle balím věci a pokračuji v další cestě. Rosa téměř nepadla, takže odpadá ranní sušení.

Směr Karlova Studánka

Po úzké pěšince mířím ještě jednou na Sokolí skálu, fantastické vyhlídkové skalisko s úžasnými výhledy k Pradědu. V němém úžasu zírám na Praděd z pro mne nezvyklého úhlu a nezvyklé blízkosti. Prostě nádhera. Navíc je dnes nebe doslova vymetené, bez mráčku. Počasí slibuje opravdu krásný den.

A pak následuje strmý sestup lesem. Po stezkách na lesní svážnici, která se příjemně vine pod Prostředním vrchem (1 153 m) až do sedla Pod Lyrou (1 003 m), které je v terénu označeno jako Kóta. Prochází tudy silnička z osady Vidly do Karlovy Studánky, která byla otevřena ještě v dobách C. a K. mocnářství v roce 1912. Budu se ji na čas držet, protože ke Karlově Studánce mám namířeno. Dalším cílem jsou totiž Vodopády Bílé Opavy.

• Dokončení článku