Dvoudenní trek přes Hrubý Jeseník v pozdním létě

Okruh přes Kouty nad Desnou, Dlouhé stráně, Vysokou holi a Praděd (2)

Už večer bylo hodně chladno, ráno pak již bylo doslova zima. Jsem rád, že jsem si již nabalil do batohu teplý zimní spacák. V letním bych do rána klepal kosu. Ranní obloha je doslova vymetená, ale sluníčko moc nezahřeje. Hory vrhají dlouhé stíny a údolí ještě tonou ve tmě, přesto již opět stoupám pod Dlouhé stráně. Dnes ale nepokračuji až k hrázi, ale na rozcestí Horní nádrž PVE DS závora (1 260 m) opouštím asfaltku a po lesní cestě mířím vpravo.

Krásným traverzem s parádními výhledy k Pradědu (1 492 m) pokračuji dále. Už jsem šel tudy tolikrát, přesto se mně tato část cesty neokoukala. Dnes jsem navíc odměněn setkáním s kamzíky, kteří se tady po ránu pasou. Jeden stojí rovnou na cestě a kouká co že je to za votravu s batohem. Popojde kousek do lesa a pase se dále. Je sice ve střehu, ale od prostřeného stolu přírody se odtrhnout nedá.

Františkova myslivna a hlavní hřeben

Přes rozcestí U Okenní štoly (1 265 m) pokračuji dále krajinou pod vrchem Vřesník. Svahy se již oděly do podzimních tónů, v ranním slunci hezky vynikne jedno nápadně nasvícené skalisko v hřebeni Jezerníku. Natrhám nějaké ty borůvky a již je tady rozcestí Malá Jezerná (1 265 m). Odsud známou neznačenou cestou zamířím k Františkově myslivně, jedné z nejhezčích jesenických chat. Letos již asi potřetí. Úsek je to ale skvělý a nyní navíc v naprosto jiných barvách než při předchozích návštěvách.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na kamzíky mám dnes nějaké štěstí. Protože fotím ale jen provizorním foťákem, fotky nejsou žádná sláva. Ještě navíc k tomu, když jsem kamzíky nejdříve slyšel a pak teprve viděl. Typické zamečení, pak se v borůvčí zvedly typické temně hnědé hřbety a asi s desítkou kamzíků si koukáme z očí do očí. Ještě že je ochranáři nestihli všechny vyvraždit.

Od doby genocidy kamzíků v Jeseníkách jsem zásadně proti snahám vyhlásit zde národní park. Ten by sloužil jen k tomu, že by se zde mohli začít zásadněji buzerovat turisté (znáte to, jen po značených chodnících), ale lovilo by se a těžilo by se vesele dále. Jako by se nechumelilo. Pro příklad nemusím chodit až na Šumavu, stačí do mnohem bližší Velké Fatry (jistě, jak pro koho). Tam flákají z dlouhých hlavní i chráněné šelmy. V národním parku…

Františkova myslivna i hlavní hřeben jsou již na dohled. V ranním chladu se přehoupnu, za fantastických výhledů na okolní vrchy, včetně blízkého Pradědu, k Františkově myslivně. Tam zrovna ve velkém kvetou hořce tolitovité, jejichž kalichy hostí množství dlouhozobek svízelových. Jsou to krásní motýli s mimořádně dlouhými sosáky. Řadí se do čeledi lišajovití (Spingidae), jsou to takoví kolibříci mezi motýly. Lišaji jsou obvykle velcí a noční motýli, ale dlouhozobka je drobná a létá ve dne. Taková "černá ovce" mezi lišaji.

Udělám pár fotek a přes rozcestí U Františkovy myslivny začínám opět nabírat výškové metry. Před asi měsícem jsem tudy šel dolů, nyní stoupám nahoru. Oproti minulé návštěvě je to dnes ale podstatný rozdíl - jsem tady úplně sám. Tedy když nepočítám krákorající krkavce, nějaké ty strakapouda a zvědavé pěnkavy. Svahy Jeleního hřbetu jsou již krvavě rudé, podzim tady nad létem zcela převládl. I vzdálenější Břidličná hora je již podzimně zbarvená.

Na jihu a jihozápadě se táhnou hřebeny Hanušovické vrchoviny a Orlických hor. Mně však již vítají základy dávných stájí, když se tady v minulých staletích pokoušeli (neúspěšně) naši předchůdci o budní hospodaření. Možná po vzoru vyšších Krkonoš. A je tady hlavní hřeben, rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m). Je to odsud kousek na Jelení studánku, ale já dnes mířím na opačnou stranu směrem k Vysoké holi. Tak až někdy příště.

Vysoká hole, Ovčárna a Praděd

Za výhledů k oblým hřebenům Nízkého Jeseníku stoupám přes Kamzičník na Vysokou holi (1 464 m), druhou nejvyšší horu Hrubého Jeseníku. Ta je, mimo jiné, jen o 12 metrů nižší než hora Stolica (1 476 m), která není jen nejvyšším vrcholem Stolických vrchů, ale celého Slovenského rudohoří. To je geomorfologická oblast. Třeba něco jako naše Českomoravská vrchovina.

Za chvíli již k pozdravu kyne špička vysílače na Pradědu a posléze i travnatá homole nejvyšší hory pohoří. Sluníčko svítí, ale fouká silný a ledový vítr. Musím nasadit bundu, v termotriku bych to už fakt nedal. Na vrcholu se nijak nezdržuji. Zastavím se jen u boudy, polaskám historický hraniční kámen a kolem Petrových kamenů scházím na rozcestí Nad Ovčárnou (1 368 m) a na Ovčárnu.

Na pivko a na polévku se zastavím v rychlém občerstvení u horské služby. Jako obvykle. Po krátké zastávce ale vyrážím dále. Přes rozcestí U Barborky (1 310 m) a Pod Pradědem (1 410 m) zamířím k Pradědu. Letos jsem na něm ještě nebyl, ty prvomájové průvody mě od zacházky na něj pravidelně odrazují. Dnes ale dělám výjimku a k průvodu se připojuji. Lidi od výletu na vrchol nejvyšší jesenické hory neodradil ani silný a ledový vichr.

A již je tady vrchol Pradědu. Nakouknu do budovy vysílače, ale žádnou frontu zde vystát nehodlám. Omrknu jen plakát s informací, že od roku 2004 stojí na hoře Wetztein v Německu přesná kopie rozhledny, která tady stávala od roku 1912 do roku 1959. V roce 1959 se "hradní věž" samovolně zřítila.

Švýcárna, Malý Jezerník a Červenohorské sedlo

Zvnějšku obejdu impozantní stavbu, udělám pár fotek jak vysílače, tak protějších Dlouhých strání a řady dalších vrcholů a pak se vydám na ústup. Na vrchu to fakt fičí, že mně to trhá i foťák z ruky. Na rozcestí Praděd (1 420 m) zamířím doprava ke Švýcárně (1 315 m). Zásobovací cesta k této známé chatě je ale čím dál tím rozbitější. Určitě by si menší rekonstrukci zasloužila. Chodit po těch "vykotlaných" kamenech není moc příjemné.

U nejstarší turistické chaty v Jeseníkách svítí sluníčko a lidí je poskrovnu. Jaký to rozdíl oproti Pradědu. A protože mám více než slušný čas a k autu ještě nějakou tu hodinku, zastavuji se na chatě, která zde turistům slouží již od roku 1844, na jedno točené. To ještě můžu, řídit nebudu dříve jak za dvě hodiny a po jakéms takéms výkonu.

Další cesta mě vede po hezkém povalovém chodníku k rozcestí Slatě (1 299 m). Tady pokračuji vlevo k Malému Jezerníku. I tady jsou hezké povalové chodníky. Tento úsek mám moc velice rád. Vede po slatích, prochází krásným nízkým lesem někde okolo horní hranice lesa v Jeseníkách. V podrostu dozrávají brusinky, pár jich na ochutnání utrhnu.

Následuje krátký sešup a další povalové chodníky. Ty vedou až na Malý Jezerník (1 200 m) s krásným vrcholovým rašeliništěm. Opravdu nádherný úsek hlavního hřebenovky Jeseníků.

Další cesta se svažuje po kamenitém chodníku až k rozcestí Pod Malým Jezerníkem v sedle mezi Malým Jezerníkem a Výrovkou. Za ním následuje kratší stoupání na hezké skalky, ze kterých se otevírá super výhled k Dlouhým stráním a na některé další vrcholy v oblasti. To se již ale cesta krátí a blíží se závěr dvoudenního putování.

Téměř naposledy se dnes loučím pohledem s Pradědem, který mám doslova jako na dlani a vydávám se ke Klínovci (1 100 m) s turistickým přístřeškem. Ano, Klínovec máme u nás nejen v Krušných horách, ale i v Hrubém Jeseníku. Teprve odsud je dnes loučení s Pradědem opravdu definitivní. Pak již zbývá poslední úsek po lesní cestě a následně sešupem, za výhledů k Červené hoře i chatám v Červenohorském sedle, do Červenohorského sedla.

V závěru kouknu jen na sítě, které slouží RNDr. Radku Lučanovi z PF Univerzity Karlovy a jeho spolupracovníkům ke zkoumání migrace ptáků. Červenohorské sedlo totiž představuje významný migrační koridor pro létající živočichy. Projekt zde probíhá od roku 2010. Klobouk dolů před neutuchajícím zápalem výzkumníků a objemem odvedená práce. Pokud byste chtěli zvědět více, pak koukněte na stránky www.fkcso.cz/chs.

Přes rozcestí Červenohorské sedlo, heliport (1 020 m), ČHS, lávka bus Jeseník (1 010 m) a lávku přes cestu docházím do cíle svého dvoudenního putování - na Červenohorské sedlo (1 013 m). Stálo to za to, akce měla náboj.

• Předchozí (1. část) článku
• Orientační trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie