Výšlap podél řeky Vltava, Povltaví přes Sedlčany, Příčovy, hrad Ostromeč a Teletínské vodopády

Třídenní trek po vltavských vyhlídkách

Chce-li člověk putovat podél Vltavy, má mnoho možností. Může začít na Šumavě či u Českého Krumlova, nabízí se i Orlická přehrada. My vyrážíme na trek o něco severněji, vycházíme z městečka Kosova Hora. Sídlo založili horníci, kteří v povrchových dolech těžili zlato a stříbro, ve středověku zde žila velká židovská menšina (35 %).

Jelikož přijíždíme na vlakovou zastávku večer po setmění, přecházíme pouze k lesu a nocujeme na louce kousek od železniční trati. Navzdory burácení případných vlaků spíme spokojeně jako beránci a ráno si libujeme, jak krásně jsme si schrupli v říši pána snů, asi jsme se uložili v "pozitivní zóně".

Do terénu míříme po svítání. Netrvá dlouho a ocitáme se mezi domy. O pozornost se hlásí Červený Hrádek, jenž získal současnou podobu v 19. století (původní tvrz postavili v 15. století). Objekt vypadá od prvního pohledu svěže, návštěva ovšem skýtá háček. Sídlo v roce 1991 vrátili původnímu majiteli a hrad není přístupný veřejnosti (konají se v něm pouze slavnostní obřady), pročež ho pouze obejdeme.

Pokračujeme do Sedlčan, které vznikly již v roce 1057, máme tudíž čest s pořádným kmetem. Přesto má město navzdory svému stáří celkem mladou vizáž, nepůsobí nijak starodávně. V potravinách a ve stáncích na náměstí dokupujeme zásoby, což znamená, že při případné absenci pohostinských podniků nezemřeme hlady; vyrážíme do terénu.

Rázujeme na Příčovy, kde stojí barokní zámek z 18. století, my zastavíme až kousek za sídlem. Už z dálky nás upoutává věž, která ve skutečnosti věží vůbec není, jedná se o zbytky větrného mlýnu holandského typu. Vznikl buď v 16. nebo 18. století, verze se liší. Stejně tak není jisté, jak stavba původně vypadala, i zde existují různé varianty (šlo o největší větrný mlýn v Českých zemích, pozn. red.).

Protože záhadu nerozluštíme, vydáváme se přes Chlum k hlavnímu taháku prvního dne, což je národní přírodní rezervace Drbákov - Albertovy skály. Vyhlásili ji v roce 1933 a rozšířili v roce 1977, současná rozloha chráněné lokality činí 64,29 ha. Kromě převažujících dubů a habrů zde roste tis červený, na svazích se vyskytují suchomilné a teplomilné rostliny.

Nás zajímá především naučná stezka, která měří přes sedm kilometrů a tvoří okruh. Abychom se neplahočili s plnou polní na zádech, ukrýváme batohy do stínu stromů a vyrážíme na obhlídku bez zátěže; netrvá nijak dlouho a dostáváme se na Bartůňkovu vyhlídku. Z ní se nám prvně ukazuje Vltava, jež pramení na Šumavě a u Mělníka se vlévá do Labe.

Tok se kroutí hluboko pod námi a je značně široký, "obezitu" má na svědomí Slapská přehrada, jež se táhne v délce čtyřiceti čtyř kilometrů a vybudovali ji v letech 1949-1955. Jelikož má nádrž hloubku téměř šedesát metrů, tážeme se sami sebe (dotaz si při túře ještě několikrát zopakujeme), jak asi vypadalo původní koryto. Voda v něm tekla o pěkných pár desítek metrů níž.

První seznámení s řekou máme za sebou, načež stoupáme pod kopec Drbákov (490 m), který je v této oblasti nejvyšší. Až na vrchol nelezeme. Stáčíme dolů, načež traverzujeme strmý sráz. Pěšina chvíli prudce klesá a poté strmě stoupá, mnohdy je značně úzká a místy jsou podél ní připevněny řetězy. Ty ale nevyužíváme, shodujeme se, že slouží nejspíš při náledí, kdy může být terén opravdu hodně nepříjemný a turistům hrozí při uklouznutí nebezpečný pád.

Hlavní tahák stezky představují vyhlídky. Ze skalek hledíme na řeku, okolní svahy i protější břeh, tok pod námi se nádherně kroutí a ve velkém oblouku obkružuje blízký poloostrov. Ačkoliv se scenérie na trase trochu opakují, stále nás uchvacují přírodní krásy a neustále fotíme; trochu nás pouze mrzí, že je od rána poměrně mlžno a nepanují nijak mimořádné výhledy.

Okruh, přestože není nijak závratně dlouhý, dokončujeme po třech hodinách chůze. Bereme si batohy, a přestože k zastávce láká restaurační zařízení v Častoboři, na nějž upozorňuje informační cedule, pokračujeme na Hrazany. Netrvá dlouho a prudce sestupujeme, ocitáme se v sevřeném kaňonu. Tok Musík překonáváme po vratké lávce, která hrozí rozpadnutím - zábradlí už nadobro chybí; následuje strmý táhlý výšlap. Pořád stoupáme a svah zdánlivě nekončí, i proto nakonec jdeme od Drbákova necelé čtyři kilometry téměř hodinu a půl.

Navzdory zdržení přicházíme do Hrazan před setměním; zaskakujeme do restaurace v místním hotelu. Uspokojujeme chuťové buňky a objekt opouštíme za tmy, stáčíme na Hradnici. Lemujeme louky, kde kdysi stávalo keltské hradiště, které vybudovali 120 let před naším letopočtem. Dvakrát ho zničili Germáni, druhý nájezd se stal sídlu osudným. Už ho neopravili.

Stan nakonec stavíme těsně vedle od cesty. Předpokládáme, že se v těchto končinách nebude v noci kdokoliv pohybovat, leč zanedlouho zjistíme, že opak je pravdou. Sotva zalezeme do spacáků, zaslechneme motor. Okolo projede auto, zaparkuje nedaleko. Vzápětí bouchnou dveře, neboť kdosi vystoupí, rázem znejistíme. Neuložili jsme se na soukromém pozemku a nepřijde nám majitel zle vyčinit? Naštěstí se tak nestane, dotyčný člověk se vypaří neznámo kam.

Až ráno odhalíme, že jsme se utábořili přibližně sto metrů od oploceného pozemku se stavením, objekt jsme večer kvůli tmě totálně přehlédli.

Nový den začínáme zostra. Po pár krocích odkládáme batohy a zaskakujeme na zříceninu hradu Ostromeč, který vznikl patrně ve 14. století. V oblasti bojovali proti šlechtické jízdě v roce 1419 husitští bojovníci, kteří putovali k Táboru; kališníci se sídla zmocnili v roce 1424. Využívali ho do roku 1435, kdy ho protivníci dobyli a vypálili. V roce 1450 došlo k obnově, leč od roku 1540 se objekt uvádí jako pustý. Do dnešních dob se dochovaly pouze nepatrné náznaky paláce a příkop, dávnou slávu odvál čas.

Při návratu k batohům zaskočíme na Vyhlídku opata Zavorala (šlo tam odbočit i cestou na hrad), což byl pán, který působil ve Strahovském klášteře v Praze. Pod námi teče řeka Vltava, kolem níž se zvedají strmé svahy, místo působí kouzelně. Na tabuli dokonce píší, že máme čest s nejhezčí vyhlídkou na středním Povltaví; jak ale dobrovolně přiznám, odpolední štace u nás posbírala plusových bodů o něco víc.

Následně, neb přímo jít nelze, obcházíme říční záliv, do nějž vtéká tok Mastník. Cestou přichází na řadu zřícenina Kozí hřbet. Sídlo vybudovali ve 14. století, jako opuštěné je uváděno k roku 1541. Tentokrát na rozdíl od předchozího areálu narazíme na nepatrné zbytky zdí, dle rozlohy se jednalo o dosti rozsáhlý hrad.

Poblíž upoutá i nádherný turistický přístřešek, v němž by byla radost nocovat; bohužel jsme se dostavili v dopoledních hodinách. Teď se nám spát nechce. Stáčíme na Radíč, kde stojí pěkný barokní zámek, vstupní brána je bohužel uzavřena. Nebudeme se tudíž zdržovat a přes Nahoruby přicházíme do osady Nová Živohošť, kde zastavíme na oběd.

Po posilnění pokračujeme podél Vltavy. Nejprve se krátce ubíráme podél řeky a záhy lezeme do svahu, stoupáme na kopec. Jdeme po hřebeni a dostáváme se na parádní vyhlídky, z nichž mj. hledíme na protější břeh, kde se nacházela původní obec Živohošť. Nepáral se s ní však osud a při napouštění Slapské přehrady byla z větší části zatopena. I proto nestojí kostel svatého Petra a Pavla na kopci, ale hned u břehu. Příjemně též potěší, že se v pozdním odpoledni konečně vyjasnilo a svítí sluníčko. Podzimní krajina rázem získala nový nádech a na stromech se rozsvítilo zbarvené listí.

Scházíme k Živohošťskému mostu a přes Nebřich přicházíme do Jablonné, v obci se ocitáme těsně před setměním (dle letního času, který skončil v noci a správně už neplatí, leč vyhovuje nám víc a tak se ho držíme, odbila šestá, dle zimního času nastalo teprve pět).

Zaskakujeme do příjemné místní hospůdky a následně pokračujeme za svitu čelovek k osadě Nedvězí. Až do ní nedojdeme. Nocujeme na louce a vesnicí, v níž obcházíme obrovitý koňský ranč, procházíme ráno. Přes Pexův Luh se dostáváme do kaňonovitého údolí s Teletínskými vodopády, je to trochu divočina. Obklopuje nás hustý porost a skalky, občas přecházíme potok po kamenech, neb schází lávky.

Až do Teletína nedojdeme. Šplháme mimo turistickou značku do kopce a přicházíme k vyhlídce Bednář. Od kříže, k němuž musíme z hlavního hřebene kus sejít, otevírá se parádní výhled na Vltavu a její okolí. Nedaleko se nachází hráz Slapské přehrady, nyní se nacházíme nad vodami Štěchovické přehrady, kde v minulém století děsily voraře nebezpečné Svatojánské proudy.

Jako by nám viděné nestačilo, pokračujeme lesem a postupně zavítáme na další tři fantastické vyhlídky (Máj, Mařenka a Myšák), z nichž lze z trochu jiných úhlů pozorovat nádhernou podkovu, již v podobě kovářského mistra "ukula" řeka Vltava. O atraktivitě těchto míst svědčí skutečnost, že navzdory absentující turistické značce a časné dopolední hodině potkáváme další výletníky, kteří se přišli pokochat těmito přírodními krásami.

Nedaleká Smetanova vyhlídka je bohužel uzavřena, a tak přes obec Třebšín pokračujeme k řece Sázavě. Lemujeme ji pár kilometrů a kocháme se skalisky na opačné straně toku, obklopuje nás plno chatiček. Trek končíme v Pikovicích.

Jelikož máme slušný čas, zaskakujeme na oběd a poté se s předstihem vydáváme k vlakové zastávce Petrov u Prahy. Jak se brzy ukáže, časovou rezervu plně využijeme. Sotva přejdeme most přes řeku Sázavu, dozvídáme se (ještě že jsme pána potkali a včas nás informoval), že nastala neplánovaná výluka a autobusové spoje náhradní dopravy jezdí až z obce Petrov, která je vysoko nad řekou. Rázem se měníme ve vrcholové sportovce. Rychle ženeme vzhůru, abychom spoj stihli. Nakonec, byť se zpotíme jako dveře od chléva, uspějeme, pročež se můžeme spokojeně rozloučit s nádherným koutem naší vlasti, který zaručeně stojí za návštěvu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.