Tropický Považský Inovec, přechod hřebene

4denní trek severovýchodní části pohoří s řadou překvapení (2)

Nouzový bivak pod Topoľčianským hradem, který stojí na skalní ostrožně jihovýchodního hřebene Smutného vršku (604 m) byl opravdu nouzový. Ve tmě a po tolika pivech nemělo cenu hledat vhodnější místo. Ráno již při východu sluníčka balíme a vzápětí vyrážíme na další část cesty. Již po ránu je ale cítit, že nás čeká další tropický den.

Přes rozcestí Podhradie, chaty pri vlekoch (340 m) se vydáváme po zelené turistické značce směr Bezovec. Hned na úvod nás čeká táhlé a poměrně svižné stoupání. Krůpěje potu raší na čele a srdce zběsile buší. A to je ráno. Jak by se nám šlapalo v poledne? Ten největší žár plánuji přečkat na Bezovci u piva. Jak bláhový jsem hned po ránu…

Čtěte také: Minulá část článku Tropický Považský Inovec

Cesta ubíhá rychle. Přes rozcestí Bývalá horáreň Janiš - 413 m na cyklorozcestníku a 515 m na turistickým rozcestníku (sic!) kvaltuji po široké lesní cestě do Nové Lehoty. Cestou sice ještě fotím nezbedné motýly, především perleťovce, ale asi jsem to hodně přepálil. Do Nové Lehoty (475 m) přicházím sám a kolegové stále nejdou. Kupuji si v místním krámku mléko a pivo. Je horko, pitný režim se musí udržovat.

Překvapení na Bezovci

Po čtvrthodince přichází první Roman a za dalších deset minut i druhý Roman zvaný, aby se to nepletlo, Gřešek. Nestihnu ani koupit druhé pivo a paní krám zavírá. Ha, je otevřeno jen do desáté. A otevírá se opět až ve tři. Čumákovat tady nemá cenu, takže se jdu juknout k blízkému minerálnímu prameni s tím, že se sejdeme na Bezovci na Chatě Šport.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Blízký minerální pramen se ukázal nebýti až tak blízkým, byl spíše pěkně daleko. Ta Dastínska kyselka mě tedy přišla pěkně draho. Příště tady pojedu raději autem… Vracím se do Nové Lehoty, za kterou ještě doháním Gřeška. Slunce pálí jako divé, asfalt na cestě se roztéká. Za rozcestím Bezovec, zastávka (520 m) se s velkým náskokem ujímám vedení…

Rozcestí Bezovec, rekr. stredisko (600 m) jen minu. Od posledně to tady pěkně zpustlo. No třeba to ještě někdy ožije. V některé z příštích pětiletek. Stejně tak míjím penzion Bezovec a s jazykem až na vestě spěchám k chatě Šport (615 m). Ale co to? Roman leží na lavičce a nějaká soudružka nasedá do auta s logy chaty. Kurňa, kam to valíš?, ptám se v duchu s jazykem přilepeným na patro. To snad ne! Snad není zavřeno!? Pokud hádáte, že je zavřeno, pak hádáte naprosto správně. Však co by člověk na Bezovci chtěl - v pátek a v půlce srpna…

Dorážím poslední metry. Auto je v trapu, Roman stále na lavičce. Fakt je zavřeno? Jdu se kouknout - a je zavřeno. To snad není možné! Přichází další dvojice - a vzápětí odchází nechápavě s prázdnou. Nedá mi to hloupě se zeptat - ono na Slovensku jsou prázdniny jinak než v Čechách?… Nu což, to jsou taková ta slovenská špecifiká…

Nu co. Jdeme ke konkurenci!, zavelím. U penzionu Bezovec ale pochopíme, že snaha byla marná. Ve dvoře stojí hovnocuc a pikolík, který nás okamžitě pakuje ven. Že je zatvorené… A do frasa. Penzion zavřený, žumpa otevřená. Raději bych opak… Zamíříme tedy ke kolibě, ale tam také chcípl pes. Podle stavu asi již hodně dávno, zřejmě již někdy v zimě. Takže Bezovec is dead. Total dead. Úplná totálka a rozčarování. Co bychom ale chtěli při pátku a o prázdninách…

Roman po návratu k chatě Šport ještě z blahé naivity volá na číslo chatařky, zda-li je zavřeno (jako by to neviděl). Ano je, možno otvoríme okolo tretej… je slyšet odpověď v telefonu. Okolo tří. To může znamenat také v pět. A nebo také vůbec ne. Řešení to nemá, neboť v i v Nové Lehotě je nyní vše zavřené. Po včerejším vydrbu se pstruhy na Kulháni a na Topoľčianském hradě je to další "příjemné" překvapení. Když se daří, tak se daří…

Směr Prieľačina a Panská Javorina

Hodinku spočineme ve stínu na verandě chaty. Během té hoďky se tady objeví dalších pár "zoufalců", kteří si naivně mysleli, že tady naleznou něco na zub. Pak to ale již neprotahujeme. Romanům se na hrad Tematín, který jsem měl v plánu, nechce, takže míříme k severu po klasické červeně značené hřebenovce. Takže na hřebínek nad chatu. Krásné výhledy na hřebeny Považského Inovce, Bílých Karpat a Javorníků zahánějí chmury i žízeň…

Severnímu obzoru dominuje Bezovec a za ním nesměle vykukuje i Panská Javorina. No, ještě to máme pěkných pár kilometrů. Odpolední žár moc nepolevuje. Naštěstí většinu cesty absolvujeme v lese, kde je přece jen o něco chladněji. Na přímém slunci by se stejně nedalo s těžkým batohem vydržet…

Turistický chodník Bezovec (743 m) sice traverzuje, přesto se ale na severním úbočí vrcholu značně přiblíží. Žádná velká převýšení nás sice nečekají, ale i drobnější "houpačky" v tropickém dni dokáží dát zabrat. Kochám se výhledy do Hrádocké doliny a smutně mávám Kňažímu vrchu (639 m), pod kterým se skrývá hrad Tematín. Někdy příště.

Za vrchem Skaliny (649 m) se objevují pěkné louky a, jak jinak, další stoupání. Známá vápencová skalka, strmý výšvih a šup, již jsou tady louky před Sedlem pod Skalinami (606 m). Je to krajinářsky velice krásný a fotograficky vděčný úsek cesty. Především na jaře a pak na podzim, kdy se babí léto opře do listoví zdejších bukových porostů a přemaluje do tónů, které by ani van Gogh, snad nejznámější holandský malíř, na své paletě nenamíchal.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Za rozcestím Zľavy (650 m) čekám na Gřeška. Nějak se zasekl a ani Roman jej nezahlédl. Po 20 minutách toho mám ale dost. Žízeň je veliká, život mi utíká a já "utíkám" vstříc vrchu Prieľačina (893 m), pod kterým je pramen vody. Je to téměř otázka života a smrti… Pivo by sice bodlo více, ale ani ta voda s šumákem není nakonec k zahození. Doufám jen, že pramen nebude vyschlý, to by bylo hodně nepříjemné a znamenalo by to scházení do doliny.

Voda krapet teče. Avšak nabrat se moc nedá. Asi tady dlouho nikdo nebyl, musím "tůňku" vyčistit, bordel nechat odtéct a pak s pomocí hrníčku pomalu nabírat. Jde to sice pomalu, ale jde. Trochu bordýlku sice ve flašce plave, ale když je žíža, tak to vůbec nevadí, že to není jako voda z kohoutku. I když na druhou stranu - prý je v kohoutkové vodě fůra plastů. No ale kde ten sajrajt rozmašírovanej na mikroskopické částečky není? Všude. Ve vodě, v rybách, mořských rybách. A Babiš z toho beztak dělá párky, takže bychom měli být zvyklí…

Objevuje se konečně i Gřešek. Také je rád, že nezůstane bez vody. Následuje stoupání na Prieľačinu. Pěkný vrchol s množstvím skalek a porosty staletých dubů. Mám tento úsek hřebene Považského Inovce velice rád. Stále je na co koukat. Poohlížím se po doupných stromech, zda-li neuvidím sovu, koukám po pařezech a popadaných kmenech, zda-li nenatrefím na nějakého tesaříka. Chybí mi ve "fotosbírce" tesařík piluna a řada dalších. Avšak dnes tuto mezeru nezaplním. Ptáci i brouci se schovali někam do stínu. V takovém pekelném počasí tady šlapeme jen my tři…

Úžasná noc na Panské Javorině

Přes polomy jsem se konečně prodral na rozcestí Pod Prieľačinou (850 m) a po chvíli i na samotnou Prieľačinu (893 m, na mapy.cz 897 m). Na chvíli tady posedím a porozjímám. Ten klid, lesní přítmí, vůně tlejícího dřeva. To si člověk musí vychutnat pěkně v klidu. Zejména když Roman je někde vepředu a Roman Gřešek někde vzadu a nemohou vznášeti připomínek, že je chci touto túrou zabít a že jak jsem ty pstruhy na Kulháni a pivo na Bezovci objednával…

Krátký relax na Prieľačině stačil, takže vzhůru dolů. A to jen proto, aby to opět mohlo jít nahoru. Nakonec o tom jsou hřebenovky. Vždyť, jak uvádíme v našich trekových pasech, "není hřebenovky, která by neměla konce" či "jeden kopec hřebenovku nedělá", takže si nemůžeme klást malé cíle. A toho jsem se při plánování trasy držel. Měl jsem v plánu trasu dlouhou něco přes 70 km, ale spoluputovníci mě přesvědčili, že i hřebenovka s 20 a ne 25 kopci je hřebenovka. Jsou v přesile…

A již je tady Sedlo pod Panskou Javorinou (865 m), kruh se uzavírá. Čekáme na Gřeška a dorážíme poslední metry na Panskou Javorinu (943 m), kde dnes přespíme. Nakonec tedy (jaksi nad plán) vyzkoušíme i novou útulnu. Romanové posedávají a polehávají, příliš legrace s nimi není. No jo, chtělo by to pivko. Raději se vzdaluji a fotím nějaké ty broučky a motýly. A z rozhledny také nádherná panoramata. Jako na vojenské přehlídce defilují na obzoru hřebeny řady slovenských pohoří. Nejen Považského Inovce, ale i Vtáčniku, Malých Karpat, Strážovských vrchů a dalších.

Následuje úžasný západ Slunce, během kterého se ukáže i krásný halový sloup, nádherný světelný úkaz (fotometeor) vznikající rozptylem světla zapadajícího (vycházejícího) Slunce na ledových krystalcích stratosférických oblaků. A protože sebou celou dobu táhnu i stativ, nemohu si nechat ujít noční fotografování. Mléčná dráha je tady a dnes opravdu doslova jako křen! Svítí jasněji než na jaře na Velké Fatře.

Letos to jsou asi nejlepší světelné podmínky, které jsem na horách měl. Tedy až na ta letadla, která se ser…u neustále do záběru. Na některých snímcích mám až sedm letadel najednou. Či přesněji řečeno - sedm světelných stop po letadlech. Vy, kdož fotografujete noční oblohu, jistě víte, o čem mluvím. Pardon, píši.

Poslední kilometry na Chatu pod Inovcom

Těch nočních záběrů jsem napráskal opravdu hafo. Až mně začala docházet šťáva v baterii. Zbytek noci v klidu dospávám, jen ten silný vítr ruší ticho hor. Podařilo se mi vyblejsknout vedle řady letadel i Plejády, otevřenou hvězdokupu v souhvězdí Býka. Ano, v srpnu v noci se nad obzor tlačí již zimní souhvězdí. A také galaxii M 31 v Andromédě, která je i při vzdálenosti asi 2,5 miliónů světelných let vidět za dobrých světelných podmínek pouhým okem. Nakonec je to nejvzdálenější objekt ve vesmíru, který lze vidět i bez dalekohledu.

Přestože jsem tomu spaní moc nedal, východ Slunce stíhám. Roman č. 1 je již vzhůru a šuchoce s věcma. Už se asi teší domů, do Podkérkonoš. Bivakování tak zbytečně neprotahujeme, balíme věci a dorážíme posledních 11 kilometrů k autu. To již po staré dobré trase, kterou jsme (v opačném směru) valili prvního dne. Nehrozí tedy žádné bloudění ani orientační obtíže.

Hned pod Javorinou potkáváme v lese daňky. Příjemné setkání, jen by to chtělo lepší podmínky na focení. Ani digitál si s tím nedostatkem světla dobře neporadil, takže fotky jsou dosti roztřesené. Pak již bez nějakých větších zastávek pokračujeme přes rozcestí Pod Ostrým vrchom (830 m), obloukem míjíme útulnu Izba, procházíme přes rozcestí Tri boky (800 m) a kolem kříže pod Ostrým vrchem (910 m).

Následující rozcestí Nad Studnicami (825 m), Bohušova studnička (odbočka), Nad Bohušovou studničkou (842 m) a Před Rafajovou kótou (869 m), abychom přešli vrchy Rafajova kóta (896 m) a Krželnica (968 m). Místy se objevují loučky a nádherné výhledy. To jsme ale již na dohled Inovce (1 042 m), nejvyšší hory pohoří. Kupodivu tempo obou Romanů nijak podstatně nezvolňuje. No jo, cítí vůni piva. A nebo se těší na kyselicu Danky ze Vsetína, kterou jsme slíbili navštívit? I když nevím, je-li to dobrý nápad. Špinaví, čtyři dni nemytí a jít na návštěvu? Snad to půjde vyvětrat…

No co. Je tady Palúch (1 004 m) a Inovec (1 042 m). Opět si nenechávám ujít výhledy z rozhledny Helena. Pak již ale "pádíme" dolů k autu u Chaty pod Inovcom. Kofola, neřidiči pivo, a hybaj do Vsetína a domů. Byla to krásná procházka, přemítám nahlas v autě. Nikdo sice nereaguje, přesto považuji právě ukončenou túru za krásnou a doporučeníhodnou. A to i přes jisté nedokonalosti na Kulháni či na Bezovci… A rozhodně to nebrání v plánování další akce. To však budou zcela jiné hory a jiná parta na "likvidaci"…

Trasa: Chata pod Inovcom - Inovec (1,8 km, 260 m) - Izba (9 km, 420 m) - Panská Javorina (12 km, 640 m) - Kulháň (19,5 km, 650 m) - Duchonka (24 km, 720 m) - Podhradie (28 km, 990 m) - Nová Lehota (38 km, 1 270 m) - Bezovec (37 km, 1 470 m) - Panská Javorina (46 km, 2 070 m - Chata pod Inovcom (57 km, 2 530 m)