Pohoří Považský Inovec, přechod hřebene

Hřebenem zapomenutého pohoří

Naši pouť pohořím Považský Inovec začínáme v obci Beckov, kam přijíždíme krátce po poledni. Nad osadou se totiž na skalním bradlu zvedá zřícenina stejnojmenného hradu, která neodbytně láká k návštěvě. Jak se ukázalo, zvolili jsme dobře. Obklopují nás zdi, hradby, kaple, sídlo zkrátka vypadá impozantně. A nic na tom dokonce nemění ani skutečnost, že je zpevněno betonem.

Na nejvyšší vrchol

Dál pokračujeme po svých. Stoupáme po úbočí Považského Inovce a okolo, byť je začátek května, kvetou pryskyřníky, pampelišky, pomněnky či jahodníky a po stromu se pne jmelí. Holt nadmořská výška Beckova 190 metrů je znát. To už ale dostoupáme a částečně sestoupíme do osady Selec (při sestupu je slušně vidět nejen před námi se zvedající Inovec - nejvyšší hora Považského Inovce, ale například i Trenčín s okouzlujícím hradem i obludným panelákovým sídlištěm).

V obci se s ohledem na počasí, začne silně pršet, krátce zdržíme a navštěvujeme hospodu se zajímavým názvem Hostinec 75 - snad si pamatuji číslo správně. Dáváme si čaj a pivo Topvar, které nechutná vůbec špatně. Ostatně pěkné jsou i plakáty a kalendáře rozvěšené po lokálu, doporučující tento chutný mok (vyfocené Slovenky se vskutku vydařily). Jelikož jsme ale na Slovensko zavítali kvůli jiným krásám a také ustal déšť, pokračujeme brzy v cestě (co taky s papírovými holkami?).

Čtěte také: Považský Inovec, přechod hlavního hřebene

Opouštíme osadu a vyrážíme do přírody. Netrvá dlouho a znovu se silně rozprší. Natahujeme pláštěnky a stoupáme po zelené turistické značce k Inovci. Je to opravdu krpálisko. Teče ze mě pot, a jsem tudíž mokrý i pod pláštěnkou, zkrátka žádná selanka. A nic na tom nemění ani skutečnost, že cestou spatřím toho nejkrásnějšího mloka, na jakého jsem kdy natrefil ve volné přírodě.

Zhruba za dvě hodiny zastavujeme na rozcestí pod Inovcem. Jelikož pořád prší, panuje mlha a blíží se večer, zahýbáme k Chatě pod Inovcom, kde si hodláme dát čaj a případně zde i přespat. To se prý, jak jsem někde četl, dá. Šeredně se však mýlím. Mají otevřeno od 9.00 do 17.00 a my přicházíme v cca 19.00, pročež máme smůlu (dnes je již chata, po změně majitele, otevřena stále, pozn. red.).

Sestoupíme tedy o kousíček níž na malý zelený plácek a využijeme krátké pauzy mezi dešti k rychlému postavení stanu. Jen co dovnitř hodíme věci i sebe, zase se rozprší.

Panská Javorina

Ráno se kupodivu probudíme do jasného dne. Sotva však něco po osmé sbalíme stan, přitáhnou mraky. Naštěstí neprší. V mlze, která by se dala krájet, vylézáme na Inovec. Na vršku je kříž a ve schránce vrcholová kniha, poblíž stojí i železná věž, dle všeho patřící komunikacím.

Postupujeme přes vyhlídku, z níž kvůli špatnému počasí nic nevidíme, a posléze za zvuků motorové pily a padajících stromů, neboť se nedaleko uhnízdili dřevorubci, snídáme u studánky s posezením. To už se naštěstí začíná protrhávat obloha (jak můžu s předstihem prozradit, do večera nezaprší) a vykukující slunce vlévá elán do žil.

Cestou k Panské Javorině, kam směřujeme, potkáme studánky ještě dvě. K první se leze do oplocené ohrady, druhá se nachází kousíček od nádherného srubu, který slouží k odpočinku i k přespání náhodným turistům (turistická útulna Izba, pozn. red.).

Turistická útulna Izba je jedinou otevřenou turistickou útulnou na hlavním hřebeni Považského Inovce. Nádherného pohoří, které se táhne zhruba od Trenčína po Hlohovec. Přístřeší Izby jsem využil již dvakrát při přechodech hlavního hřebene Považského Inovce. Až do tohoto víkendu jsem tady byl naposledy někdy před pěti lety, proto jsem byl zvědav, v jakém stavu Izba bude. A musím říci, že jsem byl mile překvapen. Chata je pěkně udržovaná…

Je zde i suchý záchod, jenž sice smrdí, ale zase ho krášlí vylepené obrázky zvířat, díky čemuž v sedící poloze mohu zkoumat, která vysoká má bílé zadky, abychom rozčísli, s čím jsme už měli čest párkrát se cestou potkat. To ale není zas tak podstatné, spíš zaráží, že místo není vyznačeno v mapě vydané VKÚ Harmanec. Také se dostavuje lítost. Zde přečkat prošlou noc, to by bylo!

Následuje příchod na již zmíněnou Panskou Javorinu. Tam v souladu s názvem rostou kromě buků, jež nás doprovázejí celou cestu, i javory. Také se zde, možná abychom nevyšli ze cviku, ukáže klamný ukazatel. Tvrdí, že cesta do obce Podhradie bude trvat čtyři hodiny a třicet minut. Jak se následně ukáže, zvládneme to za hodiny tři.

V osadě nejprve navštívíme obchod s potravinami a posléze vyrážíme k penzionu Pod Hradom, kde prý dle jednoho místního občana připravují jídlo. Možná tomu tak vskutku je, nás ovšem vypoklonkovali. Prý nemají otevřeno pro veřejnost. Že by se jim nelíbili dva zarůstající muži s bágly na ramenou a se zapráskanými botami, které zašpiní jejich nóbl koberečky? Těžko soudit, ale je to možné.

Topoľčianský hrad

Žízeň tedy uhasíme ve zdejší krčmě a na Topoľčianském hradě, který se nachází přímo nad obcí, se najíme z nakoupených zásob. Zřícenina, jak je pro zdejší hrady typické, stojí za návštěvu. Brána, zdi, hradby, zamrzí jen jedno. Nelze vylézt na věž, která působí vskutku zajímavě. Smůla. Také u vchodu píšou, že v objektu je zakázáno stanovat. To se nás ovšem netýká. Pokračujeme dál.

Vystoupáme pod sjezdovkami a zastavujeme pod kopcem Úhrad. Tam nás upoutá významová šipka. Nahoře se má nacházet bývalé hradiště, a tak hurá k němu. Přestože je dole na stromě uveden údaj 200 metrů, napočítám něco přes osm set kroků, než dosáhneme zarostlého vrcholu bez výhledů, kde se k našemu úžasu (podle záznamů nejsme jediní udivení) nachází vrcholová knížka. Podepíšeme se tedy a poněkud zklamáni vyrazíme zpět k odbočce.

Při návratu se pak vyjasní i zádrhel s památným místem. Tedy aspoň doufáme. V lese podél stezky totiž spatříme jakýsi val, a tak usuzujeme, že jsme hradiště odhalili. Výborně! Následuje úmorný výstup na hlavní hřeben Považského Inovce, z něhož jsme odbočili u Panské Javoriny. Kolem osmé hodiny večer rozbalujeme stan na louce nedaleko Kostolného vrchu.

Cesta na Marhát

Považský Inovec je součástí Karpat, které náleží do Alpsko - himalájské soustavy. Přesněji řečeno je Považský Inovec jedním z celků Vnitřních Západních Karpat, jen Povážské podolí náleží do subprovincie Vnějších Západních Karpat.
Jeho západní a východní okrajové části patří do oblasti Podunajské nížiny (Podunajská pahorkatina), která již patří do provincie Západopanónské pánve. Považský Inovec je jedním z podcelků Tatransko - fatranské oblasti «

Sotva ráno vylezeme ze stanu, projede okolo traktor. Zanedlouho se střetneme ještě s dvěma dalšími traktory, což nás vede k úvaze, zda řidiči těchto vozidel nepořádají opodál výroční sraz. Okolo Kostolného vrchu pokračujeme na Marhát.

Cesta vede převážně lesy a rozhledy nejsou nic moc (stejně jako včera lze v určitých úsecích zahlédnout zříceninu námi nenavštíveného hradu Tematín, který nám nějak vypadl z původního plánu). Na vrcholku Marhát (je zalesněný) je kromě dvou přístřešků tradiční kříž a vrcholová knížka (dnes i pěkná dřevěná rozhledna, pozn. red.).

Pokračujeme přes Krahulčie vrchy a Moravany nad Váhom do Piešťan. Tam dorazíme zhruba ve dvě odpoledne, což je na první pohled docela brzo, leč zdání někdy klame. Rozpršelo se a nad Považským Inovcem se čerti žení. Můžeme si tudíž blahopřát, že jsme opustili hory v nejvyšší čas. Zvlášť když je otevřeno termální koupaliště Eva, v němž se radostně jako hroši vpuštění do mokřadel válíme v teplé vodě a smýváme špínu a pot.

To už ale nemá s putováním po Inovci nic společného, a tak mi nezbývá než rozloučit se s tím, že snad není všem dnům na Slovensku konec.