Boží hora, nejvyšší vrch Žulovské pahorkatiny, a Borový vrch
Vandr Žulovskou pahorkatinou a Rychlebskými horami krátce po zářijových povodních (1)
Je něco týden po zářijových povodních, které těžce zasáhly Moravu. Především Jesenicko utrpělo opravdu těžkou ránu. A právě do těchto končin mám nyní namířeno. Cílem je podívat se na houby, trochu se projít s batohem. Nic velkého, jen taková třídenní procházka. A také přiložit ruku i k dílu v postižené oblasti.
Přes Karlovu Studánku se zastávkou na zdejší chutnou minerálku se konečně dostáváme do osady Vidly. Cesta přes Videlský kříž je ale uzavřena, stejně jako cesty přes Krnov nebo Polsko. Někudy se ale do Velké Kraše a Vidnavy dostat musíme. Takže zákaz nezákaz, vjíždíme na uzavřenou cestu.
FotogalerieZastávka na houby moc úspěšná nebyla. Ne že by houby houby, ale hub bylo opravdu málo. Pár praváčků, prostě takové paběrkování. Nemá to cenu. Ale na polévku přece jenom bude. Alespoň jsme si užili opuštěných Jeseníků a výhledů k Pradědu (1 492 m), nejvyšší hoře pohoří, a také ke Keprníku a Šeráku. Pak se přesouváme přes Bělou pod Pradědem, která to opravdu schytala pořádně. Pobořené domy, které přežily všechny předchozí povodně, silně poškozené cesty.
Ne že by se nedalo vůbec projet, s opatrností ano, ty uzávěry na většině míst byly spíše proto, aby sem nejezdili čumilové, ale do normální průjezdnosti to má daleko. Musím se "smát", když čtu v médiích hlavního proudu, že se na Jesenicku situace postupně vrací do normálu. Ne nevrací a ještě dlouho nevrátí. Armáda, která by mohla vydatně pomoci a udělat si zase mezi lidem trochu dobrého jména, nikde.
Není divu, ta paní, Kalamity Džejn, co armádě momentálně velí, umí hrozit akorát pěstičkou k východu, směrem k jedné jaderné velmoci. Armáda si sice nedokáže poradit ani s povodněmi, ale prý by vrata Kremlu vzala šturmem… Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Ba je to přímo děsivé, jací lidé dnes řídí náš stát. Jak se lidé polarizovali ještě více než za velkého kovidového teroru, kdy hranice mezi uctívači svatého Kovida a tzv. Odpírači byla mnohem difúznější. Na jedné straně jsou dnes nemocní lidé dychtivě vzývající jaderný armagedon a na druhé ti normální. A styčné plochy žádné…
Žulová a Boží hora
Po rozbitých cestách se konečně dostáváme kolem města Jeseník, pro vjezd momentálně uzavřeného, do obce Žulová (362 m). Tady vysedám s tím, že za tři dny dorazím na Vidnavsko. Chceme skočit na oběd, ale bohužel není kam, vše je uzavřené. Nu což. Vyrážím tedy po turistické značce směr Boží hora. Avšak ouvej, most přes řeku vzal za své. Vracím se do centra a přecházím přes Josefské náměstí kolem Farního kostela sv. Josefa, který byl v roce 1810 postaven na troskách hradu. Věž tohoto unikátního kostela bývala kdysi bergfritem, útočištní věží.
Míjím pohostinství U Nádraží. I ty Brute, mají otevřeno. Zapadnu na dva startovní kousky, času mám dnes dost. Na houbách jsme příliš nepochodili a mnoho času ušetřili. Pak již pokračuji přes koleje a cestě na Černou Vodu, avšak hnedka za přejezdem odbočím vlevo a pokračuji k prvnímu z vrcholů na tomto třídenním výšlapu. Zdejší železnice také dostala tvrdou ránu, u nádraží visí kolejnice ve vzduchu. Vlak se tudy hodně dlouho neprotáhne…
Kamenitá cesta coby křížová cesta rychle stoupá. Už je tady starý sad a okraj lesa s velkým turistickým přístřeškem, který září novotou. K bivaku by byl ideální. A ty výhledy k hřebeni Rychlebských hor jsou vskutku jedinečné. Moc hezké místo. Naposledy jsem tudy šel na Silvestra před velkou řádkou let.
O kus výše se otevírají výhledy k Sokolskému hřbetu, nejvýchodnější části Rychlebských hor. Tam mám namířeno ale až zítra. Následují výhledy ke Smrku, nejvyšší hoře Rychlebských hor, a již se z lesa vynořuje silueta skalky se soškou Madony (?) v uměle vydlabaném výklenku. A vzápětí se mezi stromy objevuje i krásný kamenný kostel na vrcholu Boží hory (526 m) nazývané také Chrámový vrch.
Boží hora je nejvyšším vrcholem Žulovské pahorkatiny, malého geomorfologického celku, jehož reliéf byl výrazně modelován působením kontinentálního ledovce, který se v poslední době ledové doplazil z daleké Skandinávie až sem. A zanechal nám zde svůj otisk v podobě bludných balvanů, ostrovních hor neboli nunataků a dalších ledovcových forem reliéfu.
Na vrcholu a těsně pod ním stojí další dva turistické přístřešky, také by to tady stálo za bivak. Ale to až někdy příště. Obhlédnu opravdu hezký kostel, který stojí na místě původního dřevěného kostela z roku 1713. Nynější kostel na Boží hoře byl vystavěn až v roce 1880, tedy před nějakými 144 lety. Za zmínku stojí, že se tady konávají poutě 5. července a 12. září na svátek Cyrila a Metoděje a na svátek Panny Marie. Protože je ale po obou těchto svátcích, užívám si klidu a úžasných výhledů, kterých se ne a ne nasytit.
Nunatak Borový vrch
Loučím se s Boží horou, která je opravdu boží, a pokračuji dále. Scházím kolem strého kamenolomu a mířím k Národní přírodní památce Borový vrch (487 m) o rozloze 36,8 ha, která byla vyhlášena v roce 1987. Masív Borového vrchu je budován tvrdými slezskými žulami prvohorního stáří, které utuhly hluboko pod povrchem tzv. žulovského plutonu. Méně odolné horniny byly postupně odneseny erozí. Ať již mořskou a nebo ledovcovou. Tvrdé horniny odolaly i působení čtvrtohorního ledovce, který je pouze mírně zaoblil.
Na vrcholu a svazích lze spatřit ohromné množství skalek, skalních řad i sutí, mnohdy velice fotogenických. Krásu tohoto místa podtrhují i porosty borovice a dalších dřevin. Borový vrch opravdu patří k jedinečným koutům Žulovské pahorkatiny s množstvím vzácných a dokonce ohrožených rostlinných i živočišných druhů. Je proto s podivem, že na jižním úbočí někdo povolil tak nešetrnou těžbu. Podobný nepořádek jsem naposledy viděl v ukrajinských Karpatech, kde se horské lesy drancují hlava nehlava.
Rozcestí Plavný potok s přístřeškem a památným stromem
Modrá turistická značka dále pokračuje přes louku s přírodní tělocvičnou a usedlost Dolní Dvůr. Přes rozcestí Bažantnice (332 m) a kolem krásného rybníka zvaného Velký rybník (má ještě tři menší sourozence) pokračuje modrá k rozcestí U Dubu (305 m) a kolem rybníků Nad dubem a U dubu na poslední dnešní rozcestí zvané Plavný potok (315 m), na kterém krom památného stromu nesoucího jméno Dub u rybníka stojí i velký turistický přístřešek postavený Lesy České republiky. Má stoly, obvodové lavice i "krb". Tisícerý dík, dnes tady končím a přespím.
Památný strom druhu dub letní (Quercus robur) s obvodem kmene 490 cm ve výčetní výšce a odhadovaným stářím přes 400 let rozhodně mé pozornosti neujde, přestože jsem jej již "zdokumentoval" při návštěvě v loňském roce při jiném z treků v této oblasti. Ještě nachystat dřevo a připravit spaní, a již mohu škrtat sirkou v krbu. Znáte to určitě sami. Večerní posezení u plápolajícího ohně je mnohem příjemnější a inspirativnější než čumění na reklamy v televizi, které jsou tu a tam přerušeny nějakým "otravným" filmem. Večerní oheň se rozhodně nepřejí…
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
