Poohří a Slavkovský les, turistika a treky

Poohří a Slavkovský les turisticky (1)

Poohří i Slavkovský les najdeme v západní části naší republiky. Jelikož se oblasti částečně prolínají, rozhodl jsem se jejich návštěvu spojit v jeden celek. Začínám ve městě Ostrov. To sice neleží na Ohři a protéká jím říčka Bystřice, leč nevadí, k požadovanému toku nemám daleko. Pěšky to činí cca sedm kilometrů, které si lze zpestřit zastávkou u zříceniny loveckého zámečku. Stavbu postavili v tehdejší panské oboře pro majitele Ostrova Ludvíka Jiřího Bádenského v letech 1737-38, do dnešních dob se zachovaly ruiny obvodových zdí a zbytky oken.

Z lesů sestupuji do obce Radošov, a protože konečně střetnu řeku Ohři, prozraďme si o ní něco víc. Jedná se o levostranný přítok Labe, jenž má tři sta kilometrů délky a pramení ve Smrčinách v Bavorsku. Mezi hlavní přítoky patří Svatava, Rolava, Odrava, Teplá, Blšanka a Chomutovka. Tolik v krátkosti, vraťme se k Radošovu.

Radošov

Od pradávných dob tudy procházela zemská stezka z Čech do Německa, jež od doby vlády Karla IV. dostala přízvisko Královská cesta (via regia). Otec vlasti totiž roku 1364 přidělil Ostrovu privilegium ke stavbě mostu a k vybírání cla, pročež, aby město a státní pokladna nebyly škodnými, přikázal léta Páně 1366 kupcům, aby používali pro obchodní výpravy tuto cestu.

Most byl původně celý dřevěný a párkrát i shořel, případně ho strhli v průběhu válek; roku 1639 tak učinili Švédové a 1742 Francouzi. Základní tři kamenné pilíře, které po opravách slouží dodnes, vznikly v roce 1768, k poslední obnově dřevěné části došlo v roce 2003, jelikož most za nevyjasněných okolností roku 1986 shořel a následně se s ním dlouho nic nedělo.

Nejzajímavější památku Radošova (před postavením mostu nesla obec německý název Rodisfort - Radovanův brod) máme za sebou, zbývá si vybrat, kudy povedou mé další kroky. Podél řeky se dá vypravit buď ke Stráži nad Ohří, nebo na Karlovy Vary.

Kyselka

Jelikož jsem do prvně zmíněných míst již zavítal, volím druhou variantu. Záhy procházím obcí Kyselka, i její historie budí pozornost. V 19. století v ní karlovarský podnikatel Jindřich Mattoni narazil čtyři minerální prameny, vedl je do stáčíren a vodu expedoval po celé Evropě, pročež je nám jeho jméno známé dodnes.

V oblasti se stále stáčí známá minerálka. Přesto by mě nepřekvapilo, kdyby se dotyčný pán obracel v hrobě. Bývalá novorenesanční kolonáda, kolem níž prochází silnice, vypadá hrozně. Kdysi luxusní stavby se rozpadají a nikdo se o ně očividně nestará, nerad bych byl špatným prorokem, ale nepotrvá dlouho a budovy vzhledem k "dobře" provedené privatizaci přijdou vniveč. Zkrátka škoda, majitel objektů by si zasloužil víc než výchovný políček.

Rozsah případného trestu však nebudu rozebírat, od toho by měli být jiní, stoupám na kopec Bučina. Na svahu stojí volně přístupná kamenná rozhledna, z jejíhož ochozu se nabízejí výhledy ke Karlovým Varům, na Kyselku a Radošov, opodál se táhne i hřeben Krušných hor. Ten se ale halí do temných mraků a mně nezbývá než doufat, že si hory ponechají oblaka pro sebe. Nestane se.

Skalky skřítků

Cestou na Skalky skřítků se rozprší. Dokonce i krátce zvažuji, že lokalitu vynechám, nakonec zbabělé úmysly zavrhuji. Přece si nerozházím skřítky a Bílou paní, která se tu prý občas zjeví, navíc se na vlastní oči přesvědčím, že bych při úhybném manévru učinil neskonalou chybu. Běží o jedinou lokalitu svého druhu u nás, již roku 1979 vyhlásili národní přírodní památkou.

U vrcholku kopce jsou ve skalních stěnách vulkanického původu (střídají se vrstvy spečených sopečních vyvrženin a popela) dutiny a kanály, které občas přecházejí v malé sluje. Místo působí vskutku zajímavě a není divu, že tady podle německých pověstí žili pidimužíci, kteří hlídali poklad. Ten se dal najít na Velký pátek, kdy se hora otvírala, záznamy bohužel nezmiňují, kolik lidí skalisko navštívilo a přineslo si domů kupy zlata.

Šemnická skála

Já si žádný poklad také nevezmu, jelikož není Velký pátek a hora zůstane uzavřena. Ubírám se na Šemnickou skálu. Ta už spadá do oblasti Slavkovského lesa, a tak si o něm prozraďme něco víc. Chráněnou krajinou oblast zřídili v roce 1974 a rozkládá se zhruba mezi Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi a Kynšperkem nad Ohří. Její rozloha činí 610 km² a pokrývají ji převážně smrkové lesy. Najdeme zde i vzácnou vegetaci (ve znaku Slavkovského lesa je prha arnika), bezpočet minerálních pramenů a rašelinišť, nejvyšší vrcholy představují Lesný (983 m) a Lysina (982 m).

Navštívená Šemnická skála má o něco míň, "pouhých" 641 metrů, jedná se o znělcový vrch. Ačkoli je kopec uváděn v publikacích coby vynikající výhledové místo, je z něj rozhled v současné době kvůli rostoucím stromům značně omezený. V minulosti se skála nazývala i Panenský skok, neb se z ní podle pověsti vrhla dívka pronásledovaná loupeživým rytířem, který, což trochu nechápu, zřítil se za ní. Nejspíš si, lotr, špatně vypočítal krok a dostalo se mu spravedlivé odplaty.

Andělská Hora

Sestupuji na Andělskou Horu, až k ní nedojdu. U bývalého Stichlova mlýna, dřív stála v údolí celá vesnička, rekonstruují kapličku a vchod je dočasně otevřen dokořán. Využívám nabídky a vcházím dovnitř, noc přečkávám v prostorách, kde místo oltáře a svatých sošek leží pracovní materiál. Zatímco venku sprchne, vyspím se pod střechou do růžova a nechávám si zdát pěkné sny. Nebo půjde o drama? Začátek tomu nasvědčuje.

Bylo, nebylo, medvěd napadl matku s dítětem. Ženu zabil a chystal se usmrtit i kluka, tehdy se naštěstí zjevil anglický král Tristan a zvíře přemohl. Osiřelého hocha, jemuž dali jméno Richard Medvědí Pracka, vzal s sebou a vychovával ho spolu se svou dcerou Albínou.

Jak běžel čas, děti vyrostly a vzplanuly k sobě láskou. Richard však nenašel odvahu požádat Tristana o ruku vyvolené a místo toho naléhal na milou, ať spolu tajně utečou. Nakonec tak učinili. Usídlili se v cizím kraji, a protože byla Albína velice laskavá a dobrotivá, nazývali ji lidé andělem a jejich sídlu přiřkli název Andělská Hora.

Zpráva o hodné paní však měla i svou stinnou stránku, král Tristan odhalil, kam oba milenci unikli. Ihned se za nimi vypravil s vojenskou družinou. Albína sice toužila po usmíření s otcem, leč Richard o tom nechtěl ani slyšet, král tedy oblehl hrad. Jeho vojsko mělo převahu a bylo jasné, že obránci dlouho neodolají. Tehdy se Richard rozhodl otrávit svou ženu jedem. Omylem však prohodil poháry a sám vypil smrtící nápoj. S jeho skonem boj skončil. Albína se vrátila s otcem do Anglie a lidé přišli o hodnou paní, zůstaly jim po ní jen pěkné vzpomínky.

Tolik pověst o hradu Andělská Hora, kam se vypravuji po ránu, ve skutečnosti běžel rytmus dějin jinak. Hrad vznikl ve 14. století, ačkoliv první písemné údaje pochází až z roku 1402. Majitelé se rychle střídali a sídlo chvíli patřilo i husitům, roku 1635 ho vypálili Švédové. K dalšímu požáru došlo v roce 1718 a hrad se proměnil ve zříceninu. Ta se zvedá nad domy i kostelem stejnojmenné obce dodnes, navzdory poškození je i s odstupem patrné, že šlo o dosti rozsáhlé sídlo.

Za první branou následuje druhá, dva paláce a brčálem zarostlá studna, jestli něco zarazí, tak vysílač, jejž umístili na nejvyšším bodě zříceniny. Jeho stavitel byl vskutku "estét". Z hradu (717 m) má být i dobrá vyhlídka, jelikož se však po propršené noci zatáhlo a silně fouká, nepotvrdím daný údaj. Viděl jsem stěží kousek za střechy domů pod skaliskem.

Goethova rozhledna

Směřuji na Karlovy Vary, a jelikož turistická značka vede mokrou travou, ubírám se dočasně po silnici. Po asfaltu frčí jedno auto za druhým, a tak není divu, že s radostí odbočuji z hlavní autostrády na Hůrky. Z nich mám jenom kousek na Goethovu rozhlednu, kde se dle všech údajů má nacházet i restaurace.

Údaje ale klamou. Rozhledna z roku 1889 vypadá sice zajímavě, leč zůstává opuštěna a uzavřena, člověk nemusí představovat detektiva, aby odhalil, že se tak děje už delší dobu. V opačném případě by na ochozech nerašily stromky.

Karlovy Vary jako průchozí bod

Sestupuji do Karlových Varů. Jelikož město využívám víceméně pouze coby průchozí bod, příliš se v něm nezdržuji, a tak se o našich největších lázních ani nerozepisuji. Pouze zmíním, že minu kolonádu, ochutnám pár léčivých vod a zastavím krátce u Vřídla, které za minutu vychrlí 2 000 litrů 73 °C teplé vody a proud stříká až do výše dvanácti metrů.

Sice bych si dal i oběd, neboť se blíží poledne, vzhledem k přemrštěným cenám, jež jistě zvedl i probíhající filmový festival, však urychleně prchám. Na rozdíl od většiny jiných návštěvníků opovrhuji lanovkou a stoupám pěšky ke kamenné rozhledně Diana z roku 1913.

Kamenná rozhledna Diana

Překvapí mě, že vstup na věž je zdarma a na vrchol jezdí i výtah. Jelikož se od rána poněkud vyčasilo, je z ochozu vidět nejenom na Karlovy Vary, ale i na Krušné hory. V blízké chatě mají opět přemrštěné ceny, a tak si ve vedlejším bufetu, kam se po přečtení vystavených cen přesouvá převážná většina návštěvníků, dopřávám pouze grog. Jím z vlastních zásob.

Lesem se podél několika altánů ubírám na Doubskou horu, kde v areálu hotelu Aberg stojí další rozhledna. Vzhledem k rekonstrukci je ale i s přilehlou restaurací uzavřena, zaujme mě vedle zbudovávaný pravoslavný kostelík. Voní novotou a ještě není úplně dokončen, že by opravu stavby financoval ruský občan? I to je možné.

Sv. Linhart

Blízká restaurace Sv. Linhart má též dlouhodobě zavřeno, naštěstí si můžeme dopřát stravu duševní. Opodál se nacházejí ruiny kostelíka téhož jména, jenž je významný tím, že se jedná o nejstarší historickou památku Karlových Varů. První záznam o stavbě pochází z roku 1246, svatostánek původně náležel k zaniklé středověké vsi Obora.

Dnes zde najdeme zbytky obvodových zdí, a jak praví naučná cedule, došlo v místě k významným objevům. Nalezly se mimo jiné i lidské kostry. Vedle stojí malá kaplička a o pár kroků dál kamenný památník, jenž hlásá, že v roce 2000 uběhlo 675 let od založení Městských lesů karlovarských, jimiž, jak jsem dosud neprozradil, dočasně jsem procházel.

Svatošské skály

Sestupuji do Doubí a ubírám se podél Ohře. Voda šumí, přibývají peřeje a zjevují se vodáci, dané končiny přejí jejich počínání. To však neznamená, že běžný turista nebo cyklista spláče nad výdělkem. Přírodní atrakci najdou na toku všichni návštěvníci, k zastávce vybízejí Svatošské skály.

U národní přírodní památky Jan Svatoš lemují řeku žulové skalní stěny a strmé věže, romantické zákoutí stojí vskutku za návštěvu. Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že se místem nechali inspirovat tak známí literáti jako J. W. Goethe, bratři Grimmové nebo V. Mrštík.

Zastavuji se u Svatošských skal v restauraci na jídlo a pokračuji podél Ohře, ani další zastávka nemá chybu. Řeka obtáčí město Loket. Z malebných uliček dýchne historie, která sahá až do 11. století, kdy v daných místech vyrostlo hradiště. Roku 1230 vzniklo podhradí a za vlády Lucemburků navštěvovali hrad členové královského rodu včetně Karla IV.

Václav IV. místo opevnil. Sídlo odolalo i nájezdům husitů, úpadek nastal po třicetileté válce. Město roku 1725 vyhořelo a nikdy nezískalo původní lesk, byť to současný návštěvník vidí trochu jinak. Krásné náměstí, kostely a mohutný hrad, za obchůzku stojí i okružní stezka, jež vede po okolních vrších. Ze svahů se otevírají nádherné výhledy na město, jež ze tří stran obkružuje říční tok.

• Dokončení článku Poohří a Slavkovský les