Velkej vandr Polskem, asi 500km trek za 17 dní

Trek mezi Javornickým výběžkem na východě a Frýdlandským na západě (3)

Další den nás čekal výstup na Okole. Cesty byly čím dál tím prudší a také sušší. Bobuli to moc nešlapalo. Nějak se špatně vyspala a šla hrozně pomalu. Po překonání vrcholu následoval sestup. Turistická značka nás provedla přes louky na začátek vsi Chrosznica. Tu jsme jen překřížili a zase šli do kopce.

Celé údolí bylo lučinaté a na kopci proti nám byly lyžařské vleky. Po tomto lučinatém hřebeni jsme pak šli až do vsi Komarno. A i když jsme šli lesem tak bylo vidět, že tam byla obdělávaná půda. Jak pak to tu asi dříve vypadalo?

K pozdnímu odpoledni jsme došli do Janowice Wielkie. Rozkládají se v údolí řeky Bóbr a nad nimi se vypíná mohutný hřeben který vybíhá z Krkonoš. Poté co jsme si nakoupili v obchoďáčku Dino jsme vyrazili po strmých cestách do smrkového lesa. Ráz krajiny byl úplně jinej. Na rozdíl od toho co jsme šli celý den a dalo by se to přirovnat k Doupovským horám, tak tenhle les už měl ráz krkonošský. Při výstupu jsme prošli kolem hradu Bolczów. Byla to poměrně zachovalá zřícenina, která nesla znaky romantických úprav a asi v ní stávala hospoda.

Pro přespání jsme si na hřebeni vybrali sedlo mezi Dziczou górou a Bielcem. Východní strana sedla byla bezlesá, lučinatá a otevíral se z ní daleký výhled až k Sovím horám. Připadali jsme se tu jak na ukrajinské polonině. Krásné místo. Na spaní jsme si vybrali místo v lese. Na louce se nám spát nechtělo, bylo tam několik posedů.

Další den by se dal nazvat jako horský. I když jsme se krkonošskému hřebeni vyhnuli, tak i na jeho úbočích bylo znát, že jsme v horách. Po hřebeni, kde jsme spali, jsme došli do silničního sedla nad Kowary. Za ním už se vypínaly mohutné krkonošské kopce. Přes toto sedlo nevedla jen silnice, ale i další zrušená dráha. Samotné sedlo podcházela vrcholovým tunelem o délce necelého kilometru. A právě do něj jsme se šli podívat.

Přes louky a remízky jsme sešli k jeho jižnímu portálu. Do zářezu před tunelem jsme se museli prodrat zarostlým svahem. Vlivem zanesených příkopů tu byla spousta vody, koukaly jen hlavy kolejnic. Už na první pohled byl portál tunelu jinačí než jsme zvyklí u nás. Byl více užší a vyšší. Po pár desítkách metrů v mírně stoupajícím tunelu jsme došli do míst bez vody. Na druhé straně byly částečně vytrhané koleje. Železo se hodí všude. Jak to bylo možné těleso dráhy jsme opustili a vrátili se na značku.

Do Kowar, ležících v údolí jsme nešli. Sledovali jsme cestu vedoucí po úbočí na hranici lesa a na město koukali jen z výšky. Mířili jsme do Karpaczu. Nóbl letoviska lázeňského charakteru pod polskou stranou Sněžky. V obchodech, kam jsme vešli, měli z valné většiny chlast a jídlo moc ne (a draho). V centru jsme si něco nakoupili a sedli do cukrárny kde jsme si dali nějaké dortíky a dobili telefon. Všude davy lidí a do toho nějaký kongres. Z cukrárny jsme zamířili do horní části města a dostali se až na jeho okraj u kostela Wang.

Tento vzácný dřevěný kostel sem byl převezen z Norska v polovině 19. století. Původně stál v norské vesnici Vang, podle které dostal jméno. Hned za kostelem je les a kamenná cesta vedoucí až na Sněžku. Je vyskládaná z velkých žulových kostek a za vstup se vybírá. My tu byli večer a v budce už nikdo neseděl. Po strmé silničce jsme nešli daleko. Po půl kilometru jsme odbočili na žlutou. Ta nás dovedla k vodní nádrži Jódlowka. Spát na travnaté hrázi jsme se neodvážili, radši jsme se zašili do lesa. Terén tu tvořil malé sedlo s rovinou. Všude jinde by nás čekaly prudké horské svahy. Už se stmívalo a jasná obloha slibovala chladnou noc.

Další den jsme se chtěli držet na úbočí Krkonoš. Jenže to šlo jen prvních pár kilometrů. Od Szwedzkiech skal vedly všechny cesty z kopce a tak jsme klesali až do Przesieky. Pak přes kopec do Jagniatkówa a přes další kopec do Piechowic. To už bylo městečko které se rozkládalo v širokém údolí pod horami. Bylo v něm několik větších obchodů. Jinak spíše paneláky a továrny.

Na druhé straně Piechowického údolí už nebyly Krkonoše, nýbrž nejsevernější z hřebenů Jizerských hor. Sice nedosahuje takové výše jako ostatní jizerské hřebeny, jen okolo 800 m, ale jistě stojí za návštěvu. Nejvyšší vrchol Kameinica ve střední části dosahuje výšky 972 m. Z města jsme vystoupali po strmé cestě na hřeben a trochu jsme si zašli na jeho východní konec u Bobrowych skal. Tyto žulové skály jsou tak akorát vysoké, aby přesáhly vrcholky stromů a poskytují krásný výhled na Krkonoše a nižší kopečky ve směru na Jelení horu.

Z vyhlídky jsme vyrazili na západ. V této části hřebene až do sedla nad Kopianiecem vedla stezka po pěkné málo ježděné lesní cestě. Za sedlem jsme se dostali na klasické svážné cesty. Místo na spaní jsme začali hledat v údolí pod vrchem Kamienica. Samotné dno údolí bylo podmáčené a tak jsme hledali trochu ve svahu. Hledali jsme hodně dlouho. Zase ten horský les trpící na vývraty. Najít v něm místo kde by si dva lehli dalo práci.

Další den jsme pokračovali po hřebeni zarostlém smrkovým lesem. Na Sepia góra (828) je ze skalisek výhled do údolí na lázeňské městečko Swieradów Zdrój a také na druhý jizerský hřeben a jeho vrchol Stóg Izerski (1 107 m). Náš hřeben tu končil a museli jsme sestoupit skoro 400 m do města. Proti nám se valili výletníci, všichni se šli podívat na vyhlídku.

Ve městě jsme se potkali s další zrušenou dráhou. Na bývalém nádraží mají jako pomník parní lokomotivu. O kousek dál za potokem je supermarket sítě Biedronka (beruška). Tam jsme si nakoupili a ještě zašli do cukrárny naproti přes parkoviště. Po občerstvení nás čekalo stoupání městem. Prošli jsme lázeňský park a ulici plnou různých krámků s blbostmi.

Po dalším stoupání jsme se dostali k lesu. Následovalo sedlo. Sešli jsme do dalšího údolí, kde byly malé lázně venkovského charakteru Czerniawa Zdrój. Za lázněmi jsme se napojili na stezku vedoucí úbočím při okraji lesa. Stezka překonávala malé strže s potůčky tekoucími z hor, jedním takovým procházela hranice. Byli jsme zase doma.

Hned kousek za hranicí je Nové Město pod Smrkem. K večeru jsme došli na náměstí a koupili si nanuka. Už jsme tu byli podruhé a moc se nám tu nelíbilo. Město lehce omšelé a po ulicích se potulovaly podivné živly. Šli jsme dál za město do smrkovém hvozdu kde jsme si našli pěkné místo u potůčku.

Ráno jsme vyrazili směrem na Dolní Řasnici. Ve Frýdlandském výběžku už jsme byli v létě. Tehdy jsme ho prošli po jeho obvodu. Odkaz na článek zde. Teď jsme se šinuli zhruba jeho středem. Z luk za vsí se nám otevřel krásný výhled na Jizerské hory v jejich mohutnosti. Lesem jsme došli do další vesnice jménem Bulovka. Na jejím druhém konci jsme objevili vietnamský obchod. Čerstvé rohlíky přišly k chuti. Přeci jen polské bulky chutnaly jinak.

Pak jsme se napojili na zelenou, která nás vedla pruhem lesa k západu a postupně k jihu až do Frýdlandu. Udělali jsme si zacházku k říčce Smědé v místech velikého zákrutu zvaného Harta. Z mapy jsme odhadoval, že by tam mohla být pěkná místa u vody. Les tam byl docela pěkný ale nic jiného. U jezu jsme se vykoupali. Bylo vedro a voda osvěžila.

V odpoledních hodinách jsme došli do Frýdlandu. Na náměstí jsme si dali jídlo a pak šlapali z města okolo zámku na Dětřichov. Následovala osada v lukách Kristiánov a už jsme byli v příhraničním lese. Šli jsme na jistotu, spali jsme tu v létě a čekal na nás urovnaný plácek.

Další den přišla změna počasí. Bylo chladněji a vypadalo to na déšť. Na tento den jsme naplánovali delší trasu - 35 km. Spočítali jsme totiž délku zatím ušlé cesty a zbývající dny. Výsledné číslo se blížilo 500 km, ale abychom ho přesáhli bylo nutno trochu přidat. Vystoupali jsme na hřeben oddělující Frýdlandský výběžek a po lučních cestách se ubírali k Liberci.

Před Libercem nám začalo pršet. Měli jsme v plánu navštívit KFC a stejně jako loni se tam pořádně nadlábnout. Loni nám kuřecí řízky chutnaly, teď nám to nějak nesedlo a bylo nám po nich divně. To se však projevilo až při další cestě. Přes Horní Suchou a Karlov jsme došli k lesu Ještědského hřebenu a zamířili do Kryštofova údolí.

Kryštofovo údolí je malebné místo. My jsme ho museli přejít napříč, a vystoupat do sedla Trávník. Za sedlem jsme sešli do osady Zdislava a pokračovali do lesa u Janovic, kde jsme si našli místo k předposlednímu noclehu. Dnešní den byl náročný, více kilometrů a větší převýšení.

Předposlední den jsme měli v plánu ujít dalších 35 km. Počasí se udobřilo a nebylo vedro. Přes louky kolem Janovic jsme došli do Jablonného v Podještědí a koupili si svačinu. Následovalo šlapání asfaltu do Heřmanic za nimiž jsme vešli do lesa pod Jezevčím vrchem. Tento výrazný kopec je vidět z velké dálky. Oproti ostatním vrcholům Lužických hor je trochu víc vysunutý do roviny a působí mohutně.

Z Jezevčího vrchu jsme zamířili na pískovcový hřeben nad Kunraticemi - Dutý kámen. Přístup na vyhlídku tam byl možný úzkým schodištěm vytesaným ve skále. Otevřely se nám pěkné výhledy na Cvikov a Klíč. Jistě stojí za zmínku tesaný portrét v nadživotní velikosti básníka Theodora Körnera ve skalní stěně pod vyhlídkou.

Bobule už byla utahaná a na vyhlídku nechtěla, zbytek cesty se spíš vlekla. Přešli jsme louky na silnici vycházející z dolní části Cvikova a zamířili po ní do Lindavy. Mezi Lindavou a Velenicemi je údolí poněkud sevřenější a v pískovcových skalách jsou četné tesané podzemní prostory. Probíhala zde těžba brusného kamene pro výrobu zrcadel. V této oblasti jsme strávili poslední noc našeho vandru.

Poslední den jsem se vzbudil s bolavou hlavou, nebohá kuřata z KFC o sobě stále dávala znát. Po silnici jsme došli do Zákup, kterým vévodí mohutný zámek. Pokračovali jsme přes Božíkov k říčce Ploučnici. Tady jsme se napojili na červenou značku sledující říčku a borovými lesy došli až na nádraží do České Lípy.

Naše výprava z Javorníku nakonec doputovala až do České Lípy a měřila 507 km. Ušli jsme ji za 17 dní. Říkali jsme si, že kdybychom měli ještě tři dny dovolené navíc, tak bychom zvládli dojít až domů na Kladno. Ale i tak jsme měli zpáteční jízdenku mnohem levnější než z Kladna do Javorníka.

Odkaz na všechny fotky: zde.

• První část článku
• Předchozí (2.) část článku