Polské Sudety, vandr v příhraničních horách

9denní vandr Dolním Slezskem z Javorníku do Broumova

Poláci hornatému jihu Dolního Slezska říkají Sudety. A Sudety to jsou mnohem opuštěnější než ty naše. Krajina je tu méně obydlená, hornatá, členitá a krásná, příroda je zde taková divočejší. Procházíme vesnice s nepříliš udržovanými domy, městečka v nichž se zastavil čas a v lesích nepotkáme skoro nikoho.

Vyrazili jsme ve dvou, v půlce září 2019 vlakem do Javorníku. Měli jsme štěstí na počasí. Dešťová fronta během odpoledne přešla a předpověď slibovala, že bude pěkně. Javorník je malé městečko v Javornickém výběžku. Končí zde dráha a zástavba se rozprostírá hned pod svahy Rychlebských hor. Projdeme město a stoupáme údolím. Je zde poměrně nízká nadmořská výška, všude u potoka rostou kopřivy. Po asi dvou hodinách stoupání se za posledního světla dostáváme do sedla pod kopcem Liščí skála. Tady už je pěkný horský smrkový les bez kopřiv. Najdeme si kus od cesty místo a stavíme náš malý lehký stan. Mrholí.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Vstáváme do chladného rána. V noci se vyjasnilo. Po hranici stoupáme na Borůvkovou horu. Je na ní rozhledna, je otevřená a je z ní dobrý výhled. Z Borůvkové hory sestupujeme do sedla Růženec. Je to docela dlouhý sestup po hranici. Ze sedla dál po lesní cestě a míříme k Hauerově kapli. Je hezky opravená, ale je prázdná.

Kus za kaplí přecházíme hranici a dostáváme se do důlního skanzenu ve Zlotého Stoku (dříve Reichenstein). Muzeum je v malém údolí na kraji města, kde jsou ústí chodeb z dolů. Vstupné jde platit kartou a mají tu i českého průvodce. Jako atrakce je to docela pěkné, projedete si kus podzemí a na konci vás vyvezou ven důlním vlakem. Pokud se ale o podzemí trochu zajímáte tak vás podané informace moc neuspokojí.

Po prohlídce pokračujeme centrem města. Jsou zde otevřené dva malé krámky s potravinami a jde tu bez problému platit kartou. Jsme překvapeni jak tu mají dobré pečivo. Je odpoledne, musíme jít, opouštíme Zlotý Stok. Vyrážíme k vesnici Makolno po polní cestě. Po naší pravé straně se rozprostírá zvlněná polská rovina a vlevo jsou svahy kopců, okrajů Bardských hor. Za vsí Ožary se do těchto kopců stočíme a vystoupáme lesem do vsi Laskovka. Ve vesnici je jen pár domů,většinou v ne moc dobrém stavu. Projdeme ves a scházíme do údolí. U potoka si nalézáme místo ke spaní.

Další den se blížíme po úbočních cestách k městečku Bardo (dříve Wartha). Nalézá se v průrvě Bardských hor, protéká zde Klodská Nisa. V městečku si kupujeme ke svačině čerstvé pečivo a vyrážíme na hřeben. Bardské hory jsou zvláštní kopce s prudkými svahy bez skal, tvoří skoro všude jen jeden hlavní hřeben. Hřebenovka ale moc rovná není, je jak bábovičky v řadě za sebou a mezi nimi se proplétá turistická stezka.

Odpoledne se dostáváme na konec hřebenu Bardských hor. Ze sedla scházíme do vsi Ždanów. Odtamtud zase stoupáme do kopce nad ves a dále po tělese bývalé úzkokolejné zubačky. Tak vystoupáme po této dráze do sedla pod pevností Stříbrná hora. Na trase se nalézají dva cihlové viadukty. Sedlo trať překonává vrcholovým zářezem vykutaným ve skále. Projdeme na jeho konec a vyškrábeme se na silnici. Nad námi je Stříbrohorská pevnost, která střežila tento důležitý průsmyk. Za tímto průsmykem už také začínají Soví hory.

Je už skoro k večeru a tak stoupáme dál po cestě vedoucí do hor a dostáváme se do lesů za pevností. Ale i zde se nalézají menší předsunuté pevnůstky, které chránily pevnost ze strany hřebenu Sovích hor. Nalézáme si místo ke spaní na pevnosti Maly chochol. Jsou to mohutné rozvaliny pokojně zarostlé lesem.

Nastává další krásný den a větší jeho část vyčleňujeme návštěvě pevnosti. Batohy si zahrabáváme v lese pod pevností abychom se s nimi zbytečně netahali. Vstupné tu jde platit kartou. Kartou lze platit i občerstvení v areálu pevnosti (šetříme tak nevelké množství hotovosti ve zlotych). V zpřístupněné části pevnosti si prohlédneme Donjon a opevnění kolem něj. Prohlídka je volná, jen do některých expozic v donjonu a ke studni je vstup s průvodcem. Prohlídkou této obrovské pevnosti jsme strávili několik hodin a její návštěvu mohu vřele doporučit.

Z pevnosti jsme se pak vrátili vyzvednout si naše batohy, které na nás trpělivě čekaly v lese. Bylo už 15 h, ale ještě jsme chtěli kus cesty ujít. Prošli jsme po linii předsunutého opevnění až na její konec u fortu Velký chochol a Křídlové baterie. Pak jsme pokračovali po lesní cestě stoupající do Sovích hor. Oproti Bardským horám jsou hory Soví méně prudké, hřeben je rovnější, široký, je tu hezčí les. Dnešní den končíme vandrování v malém sedle mezi vrcholy Malinowa a Szeroka. Je zde přístřešek na spaní, ale malý, využíváme ohniště před ním. Voda pramení kus pod sedlem.

Po vstávání do chladného rána pokračujeme v pochodu po hřebenu Sovích hor. Po čase vystoupáme na vrch Kalenica (964 m n. m.) s rozhlednou. Je to nýtovaná věž vysoká tak akorát aby bylo vidět přes vrcholky stromů. Pěkné výhledy na SV do rozlehlé nížiny a na druhou stranu směr Klodsko, kde je spousta kopečků a pro oko velmi zajímavá krajina.

Z rozhledny pozvolné vyklesání do sedla se silnicí a dál začíná výstup na nejvyšší vrchol Velkou sovu. Je to místní turistická atrakce, takže tady se přece jen valí davy. Na vrcholku je rozhledna Wielká Sowa (Bismarkova věž). Je to kamenná stavba s cimbuřím nahoře. Kolem je několikero přístřešků s ohništi. Ve stánku s občerstvením si můžete koupit krom jídla i dříví na oheň a to vše můžete i zde zaplatit kartou. Z Velké sovy už jen sestupujeme. Dostáváme se do hlubokého údolí říčky Walimky, které hřeben Sovích hor rázně ukončuje.

Nad tokem říčky se nalézá muzeum podzemní továrny Rzeczka. Přišli jsme akorát abychom stihli poslední prohlídku ve čtyři. Provádějí tu jen v polském jazyce, ale můžete si za další peníze půjčit audio průvodce. Musíte ovšem počítat s tím, že na krabičce nemačkáte čísla zastavení sami, nýbrž se jednotlivé části výkladu spustí, když při prohlídce projdete danými místy, kde jsou nějaká skrytá čidla. Moc jim to nefunguje. Po hodinové prohlídce stoupáme za muzeem z údolí Walimky po černé značce vzhůru pod kopec Wlodarz (dříve Wolfsberg). Pak sledujeme lesní cestu vedoucí úbočím a u potoka si nalézáme místo na spaní.

Následující den nás čeká největší podzemní komplex Wlodarz. Nachází se na severním úpatí stejnojmenného kopce. Vyrážíme dříve abychom stihli první prohlídku. Je to v Polsku první místo kde nejde platit kartou a ještě jsou tam na to hrdí. Navíc je to jedno z nejdražších muzeí. Myslím že 30 zl. Prohlídka je skoro na dvě hodiny. Ale je to pro nás poněkud nudné. Výkladu polského průvodce nerozumíme a audio krabičky tu nevedou.

Nejdříve nás zavedou do většího podzemního sálu u vstupu a pustí nám asi na půl hodiny video v polštině. Pak pokračujete podzemní sítí chodeb, chodby jsou dlouhé, nízké a stejné. Zpestřením je plavba pramicí v části, které jsou polozatopené vhodně vybudovanou hrází. Přerážení chodeb na velké sály bylo započato jen v jednou místě, je to tam pěkné.

Po prohlídce sestupujeme do městečka Walim. Je zde dobře vybavená samoobsluha Carefour a nakupujeme spousty dobrých věcí. Polské potraviny jsou velmi dobré, kvalitní a za srovnatelné ceny jako u nás.

V parčíku přemýšlíme kam dál jít. Rozhodujeme se pro pokračování ve směru na západ. Znova stoupáme na kopec Wlodarz a tentokrát až na vrchol. Pokračujeme dál po hlavní turistické stezce a scházíme do údolí nad Jedlinou Zdrój. Za nádražím začínáme stoupat do úplně jiných a zvláštních kopců. Jsou z červeného nadrceného (asi) pískovce s jílem. Svahy jsou poměrně prudké a hřebeny kostrbaté. Postup je pomalejší než jsem čekal.

I po vystoupání na hřeben jde cesta pořád prudce nahoru a dolů, ale jsou tu velmi krásné výhledy k Jedlina Zdrój. Původně jsme ještě dnes chtěli vystoupat na vrch Borowa, kterým tyto kopce končí, ale vzhledem ke zpoždění to necháváme na zítra a pod Borowou hledáme místo na spaní. Všude je to z kopce a tak vhodný terén nalézáme až blíže ke vsi Kamionka. Voda tu není moc dobrá, nabíráme ze stojaté louže v příkopě. Poprvé přišel ke slovu filtr na vodu.

Výstup na horu Borowa uskutečňujeme až další den. Není to zvlášť dlouhé stoupání, ale kopec je vyšší než ostatní, takže zase pěkný výhled do kraje z vyhlídkové věže. Zdejší krajina je velmi členitá a všude jsou spousty kopců. Z Borowe postupujeme dál na západ. Projdeme horní částí vsi Glinik a dál postupujeme po lesních cestách bez značek. Pod svahem Dzikoviece i kus přímo lesem, v tomto směru tu nevedou cesty. Za dráhou je lyžařské středisko Dzikowiec. Mají tu letní sezónu a nahoru vozí kola.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dáváme si jídlo v místní hospodě. Mají to tam dost drahé. V hospodě karikatury s kancem na lyžích, na padáku a sáňkách, dzik je totiž polsky kanec. Pak už zase po cestách a po značce podél hřebenu Dzikovce až ho v zadní části, kde už končí, překračujeme a sestupujeme do vsi Grzedy. Je v širokém údolí sever - jih a mi jdeme na západ.

Vzhledem k času pokračujeme dál přímo po malé silničce do dalšího údolí, kde je ves Krzeszóv. Už z dálky vidíme mohutnou baziliku s klášterem. Rychle procházíme, už se připozdívá. Z Krzesova jdeme po silničce k lesu a dostáváme se do místa zvaného Betlejem. Je tam malý poutní kostelík a rybníček. To jsme netušili, že se dostaneme až do Betléma! O kus dál si v lese u potoka nalézáme místo ke spaní. Dneska to byl zase dlouhý pochod až do večera.

Ráno studujeme mapy, měníme směr našeho vandru a od Betléma zamíříme už k jihu. Procházíme lesy po nevýrazném hřebeni a pak sestupujeme do městečka Lubawka (dříve Liebau). Už na okraji nelze přehlédnout nádherné velké empírové nádraží z pískovcového režného zdiva. Bohužel má propadlou střechu a celé je obehnáno plotem.

Samotná plocha nádraží je zarostlá břízkami a nevytrhaná zůstala jen jedna kolej, po které ještě jezdí vlaky. Samotné městečko je takové lehce omšelé, ale je tu několik dobře zásobených obchodů a na náměstí cukrárna. Poroučíme si rozličné, nám v Čechách neznámé zákusky a u stolečku v podloubí před cukrárnou je pojídáme.

V sámošce kupujeme jídlo, vracíme se zpátky do lesů a pokračujeme směr jih. Dostáváme se do kopců, které jsou o asi 100m vyšší než ty které jsme šli ráno. Jde se nám přes ně velmi dobře, neboť je v nich síť kvalitních lesních cest které obchází větší vrcholky. Přes ty hory už vede hranice, na naší straně je v mapě název Vraní hory.

Hřeben končí a my sestoupíme do vsi Okrzeszyn. Je v samotném konci výběžku Polska do našeho území. Ves už je za rozvodím a potoky z ní tečou k nám. Dříve až sem vedla úzkokolejka. Zbyla tu z ní akorát malá nádražní budova nad vsí. Na návsi je velký kostel a okolo roztroušené domy v různém stavu, které tu ještě zůstaly do dnešních dnů.

Směr naší cesty se stáčí na východ a dostáváme se k české hranici. Kazí se počasí a začíná nám poprvé za celou dobu pršet. Přejdeme hranici a vystoupáme na pískovcový hřeben. Postupujeme po něm asi hodinu než začneme hledat místo na spaní. Chvíli to trvá, neboť terén tu je dost hrbolatý a svažitý. Prší celou noc ale ráno je zase hezky.

Postupujeme dál po tomto hřebeni, ale žádné větší zajímavé skály zde nenalézáme, natož třeba nějaký převis jak jsem tajně doufal. Spíše hromady kamenů. Pak sestoupíme do Janovic a kolem Nových dvorků vystoupáme pod masiv Broumovských skal. Noříme se do skalních stěn po zelené značce, která obchází placené části a směřujeme po ní do Teplic.

Trasa je výškově náročná a tak se do města dostáváme až po páté a vše je jako po vymření. Otevřeno má už jen Vietnamec. Tak si u něj kupujeme něco ke svačině a z města vyrážíme po silničce směr SV k osadě Nový dvůr. Za ní je kopec s lesem a dál spadají svahy do širokého údolí Stěnavy. Nebe se pomalu zatahuje, černé mraky přicházejí a nesou déšť. V lese si stavíme náš lehký stan a zalézáme. Docela fouká a padají šišky. Naštěstí ne nic většího.

Poslední den našeho vandru se chceme dostat do Broumova, je to pěkné městečko a Bobule tam ještě nebyla. Scházíme z hřebenu do dlouhé vsi Vernéřovice. Z nich pak přes pole a les a jsme v Meziměstí. Za 15 minut nám jede vlak do Broumova. Není to daleko, ale pěšky bychom tam byli až odpoledne. Takže popojedeme a podíváme se do města. Zaplatíme si prohlídku kláštera, projdeme si náměstí, něco si koupíme na cestu, jdeme na nádraží a vlakem domů.

Za devět dní našeho vandru jsme byli okouzleni z krajiny námi poznané a svorně jsme se shodli na tom, že v příštím roce se zase do Klodska a Polských Sudet podíváme.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie