Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 1.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Turistika a Bieszczady

Turistika a Bieszczady

Polské Bieszczady, klenot Karpat, s Andrzejem

19.2.2009 | Ivan Zajíček, ilustrační foto Jozef Cyprich

Náš důvod návštěvy tohoto kouzelného pohoří byl prostý - protože jsme tam společně ještě nebyli. Jsme čtyři, je nám dohromady 229 let a chodíme spolu na hory již 28 sezón. Někdy je nás i pět. Orel ženil syna, Doubek bude foukat z obláčku. Téměř vždy chodíme po Slovensku, začínali jsme v roce 1980 na Malé Fatře a byli také na Kremenci v Bukovských vrších. A přes tento vrchol je to do Bieszczad co by kamenem dohodil, takže budeme pokračovat chronologicky dále na východ. Na ještě východnější Hoverli jsme byli taky s Vasilem, ale to je jiná kapitola.

Bieszczady

Plánované pohoří se nalézá v nejvýchodnějším výběžku Polska na hranici s Ukrajinou, charakteristické jsou poloniny, tedy horské louky, které zde začínají již od 1 000 – 1 100 m a bývají zkrášleny zajímavými skalními útvary na hřebenech, připomínající např. Klak v Malé Fatře. Nejvyšší vrchol na polské straně je TARNICA (1 348 m), na ukrajinské straně PIKUJ (1 409 m) za řekou San, který jsme viděli z Tarnice. Název hory TARNICA je rumunského původu a znamená sedlo, které tvar vrcholové partie skutečně připomíná.

V roce 1973 byl zde vyhlášen Bieszczadský národní park, při vstupu na hlavní trasy (szlaky) se v budkách vybírá vstupné 4 zl, za odměnu je vstupenka do hory s fotkou a mapkou trasy, navíc perfektně udržované chodníky, rozcestníky, mapy na vrcholech i v sedlech, takže horal symbolickou částku rád zaplatí a pak má i snahu udržovat pořádek, který je v těchto horách přímo vzorný. Na trasy se chodí z místních vesniček nebo sedel výšek okolo 800 m. A jak jsme tedy tyto hory poznávali my…? Skoro tak, jak jsme si i to v srpnu naplánovali v hospodě U Hučky ve Frýdku, kde jsme dolaďovali plán akce.

Cesta do Wolosateho

Vyrážíme na počest zahájení školního roku večer z Ostravy autem, máme v úmyslu v ranních hodinách dorazit do nejvýchodnější polské osady pohoří Wolosate a odtud zahájit letošní putování. Řídit svou Felicii bude Jarda. Ve Skalici přibíráme s Jardou cestou z Poruby (prohlídka záchodu a bytu) Pavla i Mirka, kterého bezpečně přivezla z Morávky Liduška, která nás odměňuje sladkostmi, jak je u ní dobrým zvykem. Bagáž do kufru nacpeme překvapivě snadno, včetně nástroje.

Cesta přes Mosty u Jablunkova (loučení s Radkem), Žilinu, Martin (dálniční známka), Poprad, Prešov, Giraltovce (tankování a gymnázium, kam jezdí Markéta ze svého gymplu v Porubě zpívat) a Dukelský průsmyk probíhá poklidně, na území Polska lehký kufřík při odbočování na východ, již v horách potkáváme v noci na cestě sovu, myš, dvě lišky, zajíce a dva pohraničníky s výzbrojí, kteří nám kontrolují dokumenty, včetně dokladů od vozidla.

Turistika na bieszczadských hřebenech

Jaroušek má vše v pořádku, takže můžeme do lůna pohoří. Přes Komanczu, Nowy Lupkow, Cisnu, Kalnicu, Wetlinu, Brzegi Gorne jsme konečně v osadě Ustrzyki Gorne, odkud odbočujeme do Wolosate po silnici, která připomíná konec 2. světové války po výbuších granátů. Po nekonečném kličkování mezi dírami konečně parkujeme u hotelu pod Tarnicou. Připomíná nízkou budovu kasáren.

Přes Rozsypaniec a Halicz na Tarnicu

Poněkud rozlámaní po devíti hodinách noční jízdy, částečně v mlze, se převlékáme, bereme proviant do hory a vyrážíme. Jarda sice radí tři hodinky zdřímnout, ani Pavlovi se moc nechce, ale rozum znalců vítězí. Rum bílé barvy nás posiluje na cestu. Únava po cestování se brzy v čerstvém ranním vzduchu vytrácí, ranní mlha se pomalu rozplývá, je rosa jako v kanadské divočině. Jarda s Pavlem jdou do rosy za odlehčením útrob. Za hájovnou potkáváme nečekaně děvu s masitým korejtkem, která kráčí v protisměru. Asi milenka místního nadlesního byla na houbách. Na Polku vypadá velmi eroticky.

Cesta vede dále na východ okolo hranice s Ukrajinou na Bukowinské sedlo (1 107 m), kde je dřevěný altánek. Je to naučná stezka. Dostali jsme se do oblasti Polonina Bukowska, dále již značka na východ nevede a my prudce stoupáme severně na skalnatý ROZSYPANIEC (1 273 m), který je obrostlý zralými červenými brusinkami. Nahoře je malý dřevěný kříž. Šulda nabízí naprosto odpornou vrcholovku v nějaké láhvi od ještě odpornější minerálky. Je to vodka se šťávou. Naštěstí má toho jen málo. Odtud travnatým hřebínkem stoupáme na HALICZ (1 333 m), odkud se uvádí nejkrásnější kruhový rozhled v tomto pohoří, vzhledem k jeho centrální poloze. V překladu značí holý vrch (halizna).

Jak už to bývá, my nevidíme nic, protože nás zastihla hustá mlha, která se však naštěstí brzy trhá a následně je viditelnost celý den vynikající. Traversujeme upraveným chodníkem pod skalnatým vrcholem KRZEMEN (1 335 m), na který se bohužel z důvodů ochranářských nesmí.

Dáváme sváču a potkáváme dnes prvního poutníka. Od TARNICE nás dělí ještě dvě sedla, z toho posledního (1 275 m) je výstup na vrchol již otázka 15 minut chůze. Je zde velký kovový kříž na počest výstupu papeže Jana Pawla II. - Wojtyly, hromada grošů, kam přihazuji 2 Kč, asi 20 Poláků a kruhovka, jak má být. Svačíme, pijeme Radegast v plechu, fotíme a vychutnáváme tu neskutečnou krásu kolem - samé hory, kam až lidské oko dohlédne. Ostrava je v bezpečné vzdálenosti, skvělý pocit. Proto to chce štamprli slivovice!

Na západě je travnatý SZEROKI WIERCH (1 268 m), přes který pokračuje červená značka na západ. Tamtudy jsme šli vloni s Šuldou, ale každý jindy. My však sestupujeme po modré na jih zpět k autu do Wolosate, sestup trvá cca 1,5 hodiny. Celá dnešní trasa nám trvala necelých 7 hodin a byla neskutečně krásná. Potkali jsme celkem asi 130 Poláků, což je proti loňsku minimum. Bylo to tu jako vloni v Krkonoších (20. září).

V cíli je hotel turistického typu (cena lůžka 25 zl), pár domků, parkoviště, hájovna, dvě hospody a obchod. Jinak nic. To však zcela stačí na úvodní střetnutí s polským pivem nevalných kvalit. Neumí to načepovat a je to plné kysličníku uhličitého. Je dobré mít své vlastní plechovky pro uklidnění žaludečního mikroklimatu. Pavel pro vylepšení nabízí hruškovici, je to ekrazit! Vzpomínám na loňské střetnutí s hutníky z Katowic na tomto místě, kdy mně svezli autobusem do Ustrzyku Gornych. Znali Chowaniece i Stančíka. Byla to hutnická náhoda.

Bieszczady, mapa

Po vydatném občerstvení (Jarda jedno šoférské na techniku jízdy) se vracíme mezi známými dírami ve vozovce do místa našeho dalšího třídenního pobytu, osady Ustrzyki Gorne. I když byly založeny v 16. století, v letech 1945 - 47 přestala vesnice existovat. Dnes je to místo turistů, lesníků a řezbářů. Taky bezdomovců, ale ti k EU patří. Ale je to lepší než v gulagu. Je to z Wolosate po cestě 6 km. Zde jsou tři hotely, tábořiště, asi 10 domků, poskytujících ubytování. Stojí zde i autobus a mikrobusy, jejichž služeb je možno využít při nástupech či návratech z túr. Dále jsou zde obchody, pošta, ředitelství národního parku a tři hospody umístěné v řadě vedle sebe.

Vybíráme si tu uprostřed. Je to Pijalna piwa u rzezbiarza, majitel je svérázná postava, řezbář, lidový zpěvák a lehce masitý podsaditý dobrodruh s knírem a kloboukem - Andrzej Lach. Protože i my máme kytaru, navzájem si přirůstáme k srdci a rozbíjíme na terase svůj hlavní pivní večerní stan. Zpívají se zde tedy české, polské i ukrajinské písně po celé tři dny.

Andrzej je význačná postava, píšou o něm noviny i kniha, kterou nám s pýchou předčítá. Byl i v blázinci, odkud utekl. Nechal se přejmenovat. Ale jeho druhá žena působí smutně a bez šťávy, Jarda marně zkouší žertíky, nic nezabírá. Ani její pokrmy nejsou nic moc.Asi jí sexuelně zanedbává a chlapi jsou zde nedostatkový tovar. Večer přichází mírumilovní bezdomovci, opatrně fáberujem. Nesomrujou. Mají svou hrdost obyvatelů hor.

Mne si oblíbí borec s plnovousem, červeným šátkem na hlavě a kožené bundě. Jeden z nich je bývalý valcíř. Svět je malý. Jsme ubytovaní v soukromí, kde jsem spal vedle již vloni, když jsem si zde odskočil z lázní v Bardějově. Nápis NOCLEGI je zde na každém domku. Těch však není moc. Je k dispozici sprcha, kuchyňka, záchod, dvoulůžkový pokoj stojí 50 zl. Zde budeme spát tři noci. Šulda chrápe méně než před léty, ale já asi taky. Občas se mlaská, ale ne tak jako v Malých Karpatech. V pokoji máme sympatický horalský nepořádek. Tak to má být, tak je to správné! Šulda napřed brble, ale pak si soukromí oblíbí.

Polonina Carynska

Vstáváme již po sedmé. Ráno je překrásné, mlhou prosvítá karpatské slunce. Pavel dělá vaječinu na špeku od řezníka Carbola z Dobré a je to fakt dobré. Klobásy sežereme další dny. Anglickou slaninu taky. Abychom měli vyšší cholesterol! Zajištění zásob Jarda zvládl na jedničku, jen hořčice mu unikla. A já nemám čaj. Piva máme tak akorát, i když ho nikdy není dost. Po předchozím bujarém večeru vyrážíme poněkud unaveně na další túru přímo z místa ubytování.

Jdeme zkratkou lesíkem, nedaleko jsem měl vloni nehodu po PIWU TATRANSKEM MOCNEM. Cestou zdravíme u obchůdku naše bezdomovce. Tomu s šátkem smrdí kožená bunda. To zjišťuji, když se objímáme. Ale řízek společně nekoušeme. V obchodě si kupujeme nádherné pohlednice a dáváme krásná razítka do wanderbuchů, která jsou s jelenem paroháčem - místním symbolem. Přítel Jarda, přezdívaný Šulejkin, se táže prodavačky: "Jak se řekne polsky jelen?" "Jeleň", odtuší vážně dobrá žena a Jarda je z toho jelen. My se válíme smíchem.

Kolem naší hospody a tábořiště se stany přes říčku Wolosatka jdeme po zaplacení vstupenky do lesa pěšinou kolem kapličky po červené značce na další krásný hřeben s několika vrcholy. Nejvyšší skalnatý vrch Poloniny Carynske dosahuje 1 297 m. I odtud jsou výhledy skvělé. Připomíná to Nízké Tatry či okolí Rakytova ve Velké Fatře. Někdy i Roháče v okolí Volovce.

Je to ale podstatně nižší, proto jsou holiny zajímavé a nevšední. Na západě se tyčí sousední Polonina Wetlinska s chatou kde jsem byl vloni, na jihu Mala a Wielka Rawka, za ní Bukovské vrchy a ještě dál typický tvar Vihorlatu, na severu hory klesají ke Smolniku a do údolí řeky San, která se stáčí z hranice do vnitrozemí na západ.

Je to ona známá polská řeka do křížovek na tři. Vlk na jedenáct do křížovky po slovensky se zase řekne zaparená riť. Cesta na nenáročný kalnatý vrchol nám trvala necelé 2 hodiny, je zde opět asi 20 Poláků, hlavně studentů, ještě mající prázdniny. Necháváme se od nich fotit. Uvidíme, co z toho bude. Svačíme, popíjíme nošovickou šťávu z ječmene a umělecky fotíme. Tedy já.

Byl by možný ještě následný přechod Poloniny Wetlinské do Wetliny, ale toto zavrhujeme pro lenost vrcholového družstva z kraje hutníků. Tato túra by trvala asi 8 - 9 hodin a pochopitelně by se dala zvládnout. Je mi to trochu líto, ale kolektiv rozhodl. Tedy někdy jindy. Snad.

Vracíme se k odbočce na sever v sedle, obdivujeme tmavě modré hořce tolitovité, tedy hlavně botanik Jarda. Má na nás dobrý vliv - již jsme viděli taky netykavku roylerovu u potoků, náholník jednoúborový a různé druhy violek. Tyto názvy mi nadiktoval do telefonu, jak jinak. Bohužel to brzy zapomeneme, ale on se už snaží rozsévat moudro 20 let. Jako já vrcholy, ale on u toho nemusí malovat. Baví ho to a skutečně umí. I v latině a slovenštině. Věrka je jistě na něho pyšná. Ve škole by mu dala jedničku!

Je zcela jasno, teplo, jdeme v kraťasech. Dojat přírodou, pravím: "Zmocňuje se mně euforie". Přítel Mirek utírá pot a říká: "Zmocňuje se mně chuť na pivo". Inženýr z šachty Paskov Pavel, zvaný Velča, graduje: "Zmocňuje se mně sraní…" a mizí v polonině v borůvčí mezi skupinou smrčků a hořců, které budou mít posléze poněkud jinou vůni. A je kurva po romantice!

Sestupujeme k chatě v sedle Przelecz Przyslup (777 m), slunko pere jak Cigán cepem. Jalovce na horské louce dosahují až 3 metrů, paseme se na borůvkách. Schronisko je dřevěná koliba, kde nemají pivo. Zuříme poprvé, tedy Mirek a Pavel. Děva v šenku to zdůvodňuje tím, že se jedná o studentskou chatu. Přítel Šulejkin, zneklidněn nedostatkem tekutin, vzdoruje s tím, že do chaty zajisté nechodí jen studenti a on s určitostí ví, že jako student na VŠB vypil piva daleko více, než nyní ve starobě.

Úvaha logická, dokonce pravdivá (býval jeden z význačných opilců, který se mnohokráte proslavil), leč bez výsledku. Ví, že i jeho milované rostliny vyžadují vláhu. Znechuceně klesáme kolem romantického potoka lesem do osady Berezki, kde je hezké tábořiště, odbočujeme prudce doprava na asfaltku, po které to jsou jen 4,5 km do naší osady Ustrzyki Gorne. Tedy - co by semenem dohodil a zbytek došel.

Jarouš by řekl - S bodákem v prdeli. Pavel s Mirkem kráčí rozvážně asi 50 m před námi, oba jsou proslaveni láskou k asfaltu, zvláště Míra, který si proto oblíbil Slanské vrchy. Přijíždí auto, Jarda jen zvedne paži a vůz zastavuje s tím, že mohou vzít jen jednoho. Na dalším zadním sedadle mají věci. Nabízím místo Jardovi s bajpasem, ten však odmítá. Zdá se mi škoda toho nevyužít, i když mně nohy nebolí, dokonce výjimečně ani lumbosakrální oblast.

Nasedám tedy, manželé středních let jsou z Wroclavi a vrací se z Běloruska. Jsou milí. Zastavují mi u Pijalny piva, kde padám do náruče majiteli, který mi okamžitě dává pivo a hned druhé. Když se táže, kde jsou ostatní, pravím, že jsou na cestě, domnívaje se, že chytnou stop stejně lehce.

Jít pro auto a jet jim v ústrety mne nenapadá, navíc nemám klíč od pokoje a nevím, kde má Jarda v tom bordelu klíče od auta. Asi za 40 minut se zjevuje Jarda z opačné strany s tím, že hoši zuří u piva vedle u konkurence a častují mně drsnými výrazy za to, že jsem je nechal jít ty 4,5 km po asfaltu. Nakonec pro ně přijel Šulda po dalším úspěšném stopu, ale to už byli skoro v cíli, tak jsou nasraní jako brigadýři na nás oba. Musím za nimi, protože Pavel má pytlík s groši a já musím zaplatit nechutnou zelňačku a dvě piva.

Ostře diskutujeme nad problémem, který se zdá býti zásadní pro další putování. Posléze se zklidňují a je vše opět OK. Alespoň to tak zvonku vyzerá. Těžce vypěstovanou zaslouženou žízeň a její další uhašení jistí naše krčma u Andrzeje. Následuje opět kytara, zpěv a radost ze života. Jedu s Andrzejem za šera na křemenáče, za tmy nejde však nic najít, ale příští den tam jsou hned čtyři kusy. Šlo o sázku, která dopadla nerozhodně.

Večer u ohně jsme grupa z Čech a soutěžíme s Poláky a Polkami, mírně ojínění (hlavně já a Velča), ve zpěvu různých tematických písní. Mirek hraje na kytaru, jak jinak. Řezbář to gazduje s šarmem mu vlastním a má to náboj. Polévám Jardu pivem (nechtěl jsem) a na usmířenou mu nadávám. I taneček byl, ale omladina nemá pro staříky velkého pochopení. Mira kouří doutník. Místo tance. Pavel pije kořalku z láhve. Taky podle toho dopadl. Ale neupadl on, ani foťák. Den se zase mimořádně vydařil. Trasa nám trvala s vydatnými zastávkami šest hodin. Cesta do soukromí asi půl hodiny, Jarda vede Pavla. Mira padá za tmy v roští u zábradlí a způsobuje si krvavé zranění. Spánek byl vydatný. Nikdo tentokrát nemlaskal.

Mala a Wielka Rawka, Kremenec

Po ránu přichází řada na Carbolovy klobásy, já je ignoruji, protože je mi špatně. Jako obvykle. Piji čaj. Dnes využíváme rádi Andrzejových služeb, který nás odváží přesně v půl deváté svým osobním autem 5 km do sedla Przelecz Wyznianska, protoženejede žádný autobus. Nesmíme třískat dveřmi, zavírat musíme delikátně, což činíme. Cestou houbaříme. Je zde parkoviště s nezbytnou budkou pro nákup vstupenek do národního parku a nedaleko chata Bacowka pod Mala Rawka (980 m), kde se občerstvujeme a dáváme "jedno" na pocení. Já čaj. Tady asi studenti nesmí.

Počasí je opět skvělé, Polonina Wetlinska je jako na dlani, na severu se tyčí náš včerejší hřeben. Následuje prudký výstup na vrchol Male Rawky (1 267 m), odkud už je vidět zalesněný Kremenec, na kterém byl nocleh při přechodu Bukovských vrchů před léty. Tehdy se šlo z Nové Sedlice a trasa pokračovala na západ do Ruského sedla. Opět je vidět i typická silueta Vihorlatu a Sninský kámen. Tam možná pojedeme příští rok i s Orlem. Nebo taky jinam, uvidíme. Ale někam to bude určitě. Pohodlně dobýváme vrchol sousední vyšší Wielke Rawky (1 307 m), kde je betonový sloup a nádherný pohled na Tarnicu.

Občerstvujeme se a klesáme do sedla, abychom následně vystoupili na nám známý Kremenec (1 221 m) na hranici tří států - Polska, Slovenska a Ukrajiny. Je to významný trojmezník, i když výhledy jsou omezené. Jdeme hledat altánek na slovenské straně, kde se dříve nocovalo, ale nalézáme jen hromadu desek a ohniště plné odpadků - láhve, konzervy, papíry, zkrátka hnus. Chybí jen prezervativy, ale po výstupu se asi Slovákům nechce jebati. Není to pro naše milované bratry Slováky dobrá vizitka, v Bieszczadech něco takového neexistuje.

Fotíme se u trojmezníku, je zde skupina turistů z Polska a Slovenska, my jsme jediní Češi. Současně jsme i nejšedivější. Oslavujeme vzpomínku na mládí a klesáme zpět do sedla stezkou v malinových keřích. Jaroušek tentokrát Kremenec ignoroval, relaxoval a botanizoval na vrcholu v borůvčí a potvrdil si svou pověstnou asertivitu. Nebude přece poslouchat rady nějakého Velči! Ale ten to myslel tentokrát dobře, Jarda u altánku citelně chyběl. Žádné glgy se tedy nekonaly. Škoda. Na vrcholu Wielke Rawky začíná foukat silný vítr, proto raději hned sestupujeme na sever, již ve větrovkách.

Při sestupu v lese potkáváme dva mladé sympatické ozbrojené pohraničníky, kteří nám místo kontroly dokladů podávají ruce a dávají řeč. Jev poměrně neobvyklý. Na beskydské Čantoryji a na Stožku jsem byl na hranici párkrát málem zatčen. Po sestupu na příjezdovou silnici od západu je to jen 2 km do našeho útočiště, večer se chceme loučit s Andrzejem, protože v neděli ráno odjíždíme domů.

Ale osud chtěl jinak, jdeme přímo do hospody, řezbář spí, aby byl večer čilý u ohně a mohl řídit pěvecké soutěže. Pivo bez něho nám moc nechutná, u konkurence jíme placky a pirohy, Velča přináší láhev vodky z obchodu, protože zdejší hospody tvrdý alkohol nemají. V Polsku jev nečekaný. Je mi stále špatně, proto je láhev vypita mužně ve trojko asi za půl hodiny. Jako kdysi na odlévárně. Na staříky úctyhodné, navíc podivné tím, že Jarda kořalku nepije. Prý. Opak je pravdou, jen se olizoval.

To je jednota myšlení, slova a činu! Nevadí, já prý zase chlastám ráno. Budiž. Tak jsme se nerozloučili. Snad ráno. Máme v plánu zítra projet severní část podhůří a prohlédnout si Solinské jezera, která jsou rájem rybářů a milovníků vodních sportů. Přes Sanok a Duklu chceme opět přejet hranice ve Vyšném Komárníku, a pak jet horem přes Bardějov a Kežmarok, což se stalo.

Něco na závěr ročníku 2004

Bieszczady nezklamaly, jedná se asi o jednu z nejkrásnějších částí Karpat. Doprava tam je poněkud složitá, pokud nemáme prázdniny a fůru času, je auto nejlepší. Z Ostravy to bylo 600 km, z hranice do Wolosateho 125 km po horských cestách. Možno i přes Slovensko vlakem do Stakčína a pak autobusem do Nové Sedlice, pak přes Kremenec na sever. Ale asi se to nesmí. Omezená autobusová doprava je po ose Sanok – Wetlina - Ustriki Gorne. Běžně se zde jezdí stopem, jsou zde převážně turisté - horalé, kteří si navzájem rádi pomohou. Nejbližší železniční stanice je v Lupkowě, pak omezený bus či stop. Ubytovací možnosti jsou všeho druhu a vyhovující, v sezónu zde bývá lidí na můj vkus trochu hodně.

Raritou jsou místní projížďky vláčkem (Bieszczadka Kolejka Lesna) v okolí Cisny, které ocení turisté s dětmi. To jsme však nestihli. Místo vlaku jsme jezdili stopem. Tedy někteří. V každém obchodě, chatě či budce na vstupu do hory je možno zakoupit kvalitní místní mapy, my jsme se přesouvali podle mapy "BIESZCZADY, GORY SANOCKO - TURCZANSKIE" (1:75.000), kde jsou podrobně popsány i základní trasy i ubytovací možnosti. Veškeré informace je však možno jednoduše získat na internetové adrese: www.bieszczady.pik-net.pl.

Pro nás měla akce význam i v tom, že jsme si cestou zpět připomněli minulá karpatská putování a to na Kremenci (Bukovské vrchy), v Čirči (Čergovské pohoří) a v lázních Vyšné Ružbachy (Spišská Magura) u kráteru. Byly vidět od Prešova i Slanské vrchy, kde byl s námi ještě Doubek. Potěšily i pravé slovenské brynzové halušky v salaši u Bardějovských koupelí (Jarda si dal taky typicky slovenskou krmi - smažený sýr a americké brambory s tatarskou omáčkou), krásný hrad ve Staré Lubovni, štíty Vysokých Tater (Kriváň se cudně halil do mraků), Roháčů, Choče i Malé a Velké Fatry cestou. Taky borůvky, hřiby a sýry, které jsme zakoupili pod Chlebom.

Vítání s Radkem bylo opět v Mostech u Jablunkova. Jako vždy radostné. Kvalitní pěna, nepřechlazené, bez bublinek kysličníku uhličitého. Dopravní nehodě idiota s Passatem, který nás předjížděl, jsme se naštěstí za Třincem jen tak tak vyhnuli. Jarda to ubrzdil. Lidka i Štěpán přijeli na čas. Zranění těl v rámci normálu, Mirek noha a Jarda opar. Pavel jako vždy bez ztráty kytičky. Já jsem trochu trpěl po radovánkách. Ztratili jsme postupně foťák, šátek, dolary a deštník, vše jsme posléze překvapivě nalezli.

Byli jsme pohořím nadšeni, pokud to půjde, budeme se sem vždy rádi vracet. Mělo zvláštní fluidum. Jako dělané pro znalce našeho typu. Možná v pensi, kdy bude dost času, přijedeme zas. Pohoří nemá chybu, ale chce to počasí, které nám přálo neskutečně. Horští Bohové stáli při nás a Franta Ohera s Doubkem odháněli z nebe poctivě mráčky. Až se s nimi setkáme, dáme jim pusu. Nemusí to však být brzy. Nejlepší měsíc je zcela jistě září či počátek října. V létě je nával. Tak tedy na úplný závěr nezbývá, než zvolat: Hoře zdar!

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist