Polární Ural, trek v horách Sibiře

Brána Sibiře, treking na Urale

Uralu se někdy říká také Kamenný pás – jméno jak z Tolkienových knížek. A ta země se skutečně podobá bájné Divočině: Dlouhá souvislá hradba Mlžných hor, za ní Velká řeka Divočiny a nedozírný Temný hvozd. Východní hranice bezpečného a známého světa. Hic sunt ursi. Zde žijí medvědi.

Sibiř a Evropa

Ural je branou Sibiře. Ochranným valem bránícím její tajemství před rozpínavostí evropské civilizace. Je dobré nepodlehnout pokušení překonat tento val v nejslabším místě. Tisíce lidí denně tudy projíždí transsibiřskou železnicí a snad ani netuší, že vstupují na jiný kontinent, do jiného světa. Hory jsou tu nejnižší z celého Uralu – krajina připomíná Českomoravskou vrchovinu.

Evropa tu už v době carského Ruska provalila hráz kamenného pásu: Tajga dávno vyklučena, step obdělána, zklamanému poutníkovi se před očima vleče jednotvárná rovina navlas podobná evropskému Rusku. Snad až někde za Krasnojarskem se začne krajina měnit, pokud ovšem nedočkavý cestovatel již dávno neodbočil k horám na jižním obzoru či k nedozírnému moři stromů na severu. Na Sibiř je dobré jet přes Polární Ural. Je dobré zahlédnout tuto zemi v její plné kráse.

Sežerou vás komáři

Z deníku: Vyjeli jsme s přítelem na začátku léta. Auta, autobusy, vlaky. Polskem, Pobaltím, na ruské hranice. Tam se svět změnil. Prohlídka nejkrásnějšího ruského města Petrohradu. A pak už na Ural. Jenže – nejsou lístky na vlak. Nebudou zítra? Ne. Pozítří? Ne. Jedeme jak se dá. Dvoudenní cesta na sever, kolem nic než les, občas řeka, malá vesnice. V jednom svahu obrovská hlava Lenina. Stromy jsou stále menší až úplně mizí.

Ve vlaku je samovar – neustále vaříme čaj. Přistupují všelijací trapeři a rybáři. "Rebjata, sežerou vás komáři!" varují. A pak nám dají moskytiéry na hlavu. A pozvou domů. A do tradiční ruské sauny – bani. V tundře na polárním kruhu v obrovském vybydleném městě Vorkuta. Jiný člověk nám daruje jídlo a léky za několik set rublů. Proč to děláte? "Jsem komunista." "To je fajn – my jsme křesťani."

Brána Sibiře

Ural není vysoké pohoří – nedosahuje ani dvou tisíc metrů. Nevyznačuje se ani mohutností či horolezeckým významem. Kamenný pás je pozoruhodný svým stářím, geologickou rozmanitostí a především svérázností kraje. Lidé odtud neřeknou, že žijí na Sibiři, ale jedině "na Urale". Pozornost Ural přitahuje už při pohledu na mapu: Souvislá, téměř rovná dva tisíce kilometrů dlouhá hradba. Jakoby Tvůrce hor ze zvláštního rozmaru narovnal Karpatský oblouk a hned dvakrát jej umístil na východní hranici Evropy.

Umocněno je to ještě tím, že Kamenný pás je široko daleko jediným pohořím - je to zvláštní pocit, stát na některém z uralských vrcholů a vědět, že dva tisíce kilometrů na západ i východ je téměř úplná rovina. Ural je branou Sibiře, ukazuje její rozmanité podoby. Na jihu se hory zvedají z rozžhavené středoasijské stepi, na opačném konci klesají poslední kamenité pahorky přímo do Severního ledového oceánu. Mezitím step, tajga, tundra.

Ural představuje také dvě odvrácené tváře Ruska: Tradičně obydlený a zcivilizovaný jih je bohatý na průmysl a infrastrukturu, těží se tu ropa, jsou zde obrovská naleziště železa. Na severu vládne divočina, příroda je člověkem téměř netknutá, počasí nehostinné.

Kamenný pás

Z deníku: Stoupáme vlakem do hor. Kolem se zvedají první kopečky. Vystupují z mlhy, travnaté a oblé, připomínají Skotsko. Pak i první skály. Krajina je čím dál krásnější. Přistupuje rodinka domorodých Něnců, vypadají jako eskymáci. Z rozjímání mě vytrhne hlas. Nějaký chlápek: "Dokumenty!" "Proč?" "Milicija!" "Nejdřív mi ukažte vaše dokumenty." Zabavuje nám pasy. "To je zakázaná zóna, sem nemůžete." "Jsme jenom turisti." Dlouze se hádáme. Nakonec nás pouští, navíc podává i ruku. Zřejmě chtěl úplatek; to nám nedošlo.

Krajina je nádherná. Studená řeka Sob, přes ni visutý most. Přecházíme první hřbet, na sněžném jazyku leží ohlodaná kost – asi sobí. Pak nacházíme ještě sobí parohy. Sedíme v polárním večeru před obrovskou hmotou masivu Rajiz, který my pošetilí chceme zdolat, připadáme si jak malinkatí a ztracení hobiti, obklopeni nekonečnou pustinou; je nám krásně. Pět dní v horách. Spíme v boudě, která tu zůstala po geologickém výzkumu.

Ural je jedno z nejstarších pohoří na světě – ráj geologů. Lezeme na štít "pík Skalnyj". Na vrcholu je místo kříže sovětský znak. Sněží. Objevujeme zamrzlé jezero. Vrcholek masivu Rajizu je věnován věčné slávě 16. komsomolského sjezdu. Dochází nám jídlo.

K Obu

Z vrcholků Polárního Uralu jsem zahlédl Sibiř poprvé. Nekonečnou plochu zelené tundry. Slunce a vysoké bílé mraky. Pod nimi jsem spíš tušil než viděl stříbrnou stuhu Obu - svůj cíl. Chtěl jsem se vykoupat v té obrovské řece, snad ji překonat, splavit se lodí pár desítek kilometrů až do Severního ledového oceánu. Sešli jsme do údolí a vydali se tím směrem. Ze špatné mapy bez měřítka nešlo poznat, zda je k nejbližší civilizaci deset nebo padesát kilometrů. Putovali jsme psím způsobem mnoho hodin. Ve vedru, bez jídla, komáři byli rozdivočelí.

Na druhém břehu řeky se objevilo městečko. Most tu nebyl. Museli jsme brodit studenou a prudkou vodu. Ještě ten večer jsme k našemu cíli dojeli. Bylo to v městě Labytnangi, jedné velké změti trubek, kolejí a betonových budov. Přístav a nádraží prorůstaly ošklivým městem. Bylo zima, začínalo pršet a já zvracel směs syrové ryby a sušenek - trest za přecpání po přestálém uralském hladu. Pár metrů ode mne se téměř nehýbaly nesmírné vody sibiřského veletoku.

Z šedivých mraků najednou vysvitlo půlnoční polární slunce, do zlata zbarvilo řeku a vytvořilo nad ní duhu. Na hladině trčely sloupy vysokého napětí a na kilometry vzdáleném protějším břehu se bělalo město Salechard. Sešel jsem na písčinu mezi vraky lodí a omočil si ruku v kalné vodě.

Praktické rady

Na Východ lze cestovat relativně levně. Měsíční vízum do Ruska s pozváním a zdravotním pojištěním vyjde na cca 2 000 Kč. Chcete-li se vyhnout Ukrajině a Bělorusku, kam je třeba vlastnit tranzitní vízum, a cestovat s nízkým rozpočtem, vede nejlepší pozemní cesta vlakem přes Polsko do pohraničního města Suwalki, a odtud příhraničním vláčkem do litevského Šeštokai.

V pobaltských státech je nejvýhodnější způsob dopravy autobus. Přes Kaunas či Vilnius do lotyšského Daugavpilis, odkud jezdí dálkový autobus do Moskvy, nebo do nedalekého městečka Rezekne, přes které vede železniční trať Riga - Moskva. Při zachování pravidla kupovat lístky pokud možno jen v rámci jednoho státu, vyjde cesta ČR -Moskva na asi dva tisíce.

V samotném Rusku je dobré cestovat vlakem. Nejnižší "plackartna" třída je levná a pro poznání života v Rusku nejlepší. Moskva je vhodným výchozím bodem. Při skromném způsobu života (nocleh ve stanu, jen výjimečně v levných ubytovnách) vyjde měsíční cesta do Ruska na 8 až 10 tisíc korun.

Pro vzdálenější regiony (Východní Sibiř) se náklady navýší zhruba o 5 tisíc. Podrobnější informace o dopravním spojení, vízech či odkazy na mapy najdete na adrese www.1ps.cz. Mnoho kvalitních informací poskytuje průvodce Lonely Planet "Russia, Belarus & Ukraine."