Poľana křížem krážem, turistika na Polaně

Křížem krážem sopečnou perlou středního Slovenska

Poľanou, konkrétně po červeně značené Rudné magistrále, která pohořím prochází po hlavním hřebeni, jsme putovali už před 10 lety a tentokrát se sem vracíme důkladně poznat i doliny, boční hřebeny a podhůří těchto jedinečných hor.

K nástupu od vlaku z údolí Hronu vybíráme zelenou značku stoupající z Lopeja dolinou Predajnianské Čelno kolem chráněných Predajnianských vodopádů a skrz Kelemenov tunel až k chatě pod Hrbom.

Z vodopádů se vyklubala soustava pěkných kaskád ukrytých v pralese, bohužel i tady řádila nedávno vichřice a následná sněhová kalamita, která má v této oblasti na svědomí rozsáhlé polomy. Dřevorubci se zatím při odklízení následků nedostali výše do hor a odklidili spoušť alespoň z přístupových cest, ale mimo ně je pohyb v této části hor téměř nemožný.

Lesní cestu, kterou stoupáme, vyprojektoval v roce 1928 ing. Kelemen a navrhl i 40 metrů dlouhý tunel protínající skalní žebro, který byl v roce 1971 rozšířen a zpevněn betonem. Tunel je hned nad vodopády, ke kterým schází neznačená odbočka. Na krásných horských pastvinách Žliabky končí překážková dráha přes padlé smrky a před sebou už vidíme dominantní Hrb, pod kterým nás v sedle vítá turistická chata. Chata pod Hrbom je sice plně obsazena kurzem jogínů, ale za 50 Sk můžeme nocovat v suterénu vedlejší chaty ve vlastních spacácích.

Ľubietovský Vepor

Následující den necháváme přebytečnou bagáž na chatě a časně zrána scházíme po modré značce přes Včelinec a Starý Majer do údolí říčky Hutné. Doprovází nás rozlehlé pastviny, kde se v minulosti pásly stáda ovcí, a opuštěné chátrající ovčíny. Z údolí Hutné od upraveného pramene minerálky Linhartovka stoupáme neznačeně rovnou do Strelníků, kde je naším cílem obchod a hospoda. Od prodavačky jsme si vyprosili dva bochníky chleba z "vlastních přídělů", jinak by naše výprava za zásobami byla zbytečná.

Trochu nás zdržel déšť, takže se zpožděním vyrážíme dál. Z pastvin a luk v okolí Strelníků je překrásný pohled na protáhlý a jakoby useknutý hřbet Ľubietovského Veporu, který ve fantazii místních lidí připomínal ležícího divočáka = vepra. Přes jeho vrcholek máme naplánovanou zpáteční cestu na chatu, a proto nejdříve stoupáme po zelené značce bočním hřebenem přes Mincu (1 027 m) na Ľubietovskou Bukovinu (1 194 m).

Cestou nás obklopují horské pastviny s roztroušenými buky a smrky, na Bukovině je dokonce salaš a pasou se tu stáda ovcí a krav. Bača, s kterým jsme se potkali už ve Strelníkách v hospodě, nás varuje, že na Hrb to za světla nestihneme, ale to už stejně víme.

Chata pod Hrbom. Pěkná a poměrně velká horská chata ležící nedaleko geografického středu Slovenska pod vrcholem Hrb v nadmořské výšce 1 068 m. Chata pod Hrbom je poměrně častým cílem
turistů i cykloturistů, k chatě vede zpevněná obslužná komunikace. Nejsnadnější přístup k chatě vede od obce Strelníky resp. Ľubietová po «

Po opuštěných loukách Krížne stoupáme zkratkou na červeně značený hlavní hřeben a přes Hájny grúň (1 208 m) přicházíme k jižnímu svahu Ľubietovského Veporu. V sedle se rozprostírá horská louka Pod Veprovo s výhledy na vzdálené dvojče - Klenovský Vepor, nechybí ani studánka. V západním svahu se skrývají chráněné Veporské skalky, což jsou zajímavé skalní věže, hradby a sloupy o výšce až 30 metrů. Vznikly erozí měkkých tufů. Ze značené cesty je zakrývá hustý les, ale dobře jsou vidět například z luk Krížne.

Prudký výstup na jižní vrchol Na Vepor (1 157 m) končí zdoláním skalní stěny, pak už následuje cesta téměř po rovině horským pralesem přes hlavní vrchol Vepor (1 277 m) na výrazně skalnatý Hrb (1 255 m), který je považován za severní vrchol Ľubietovského Vepru. Dlouhý andezitový lávový proud je tu ukončen až 40 metrů vysokou čelní stěnou.

Ze skalního okraje máme nádherný noční panoramatický výhled na celý hřeben Nízkých Tater, Slovenské rudohorie i Veľkou Fatru, nad kterou blikají blesky vzdálené noční bouřky. Hrb však není jen vynikající vyhlídka, geografové ho zároveň určili jako úplný střed slovenského území. Návštěvníci se mohou zapsat i do vrcholové knihy. Při sestupu z Hrbu skalnatým svahem už tápeme tmou, ale svítící chata nám spolehlivě určuje směr cesty.

Těžké válečné časy

Další den jsme si zopakovali výstup na Hrb za denního světla a pak jsme se rozloučili s pohostinnou chatou pod Hrbom porcí pirohů s brynzou. Naším cílem je dnes sedlo Jasenová a abychom nešli stejnou trasou jako včera přes Vepor, sestupujeme po červené značce hluboko do údolí Osrblianky k hájovně Tri Vody. Cestou míjíme památné místo SNP - muničku v Červené jame. Za slovenského povstání se tu hluboko v horách v polních podmínkách vyráběly výbušniny, denně až 600 náloží a 100 min.

V lese za pomníkem nacházíme základy budov, kde probíhala výroba od října 1944 až do osvobození této části Slovenska v únoru 1945. Těžké období války připomíná po celých horách mnoho pomníčků, ale i hrobů a zaniklých bunkrů, po potlačení povstání na podzim 1944 se tu soustředilo asi 6 000 povstaleckých vojáků a mnoho z nich tu zahynulo v bojích a vyčerpáním.

Na Trech Vodách, kde se skutečně slévají tři potoky, nás zaujala technická památka, zrekonstruovaná vysoká pec z roku 1795, která zásobovala surovým železem podniky v Osrblie a Horehroní. Zpracovávala železnou rudu těženou v okolí, zvláště v Červené jame. Prý byla jednou z prvních v celém tehdejším Uhersku.

Následuje nekonečný výstup po modré dolinou Veľká Prostredná zpět na hlavní hřeben do sedla Jasenová. Zvolili jsme si ho za tábořiště pro následující dvě noci. Obklopuje ho divoký karpatský les jako stvořený pro medvědy. Vodu doplňujeme z pramene, který je v mapě mylně zakreslen a ve skutečnosti vyvěrá vlevo od lesní cesty před rozcestím Betónka.

Kromě houkání sov, troubení jelenů a jiných zvuků proběhla noc v klidu, ale ráno nás ze stanu vyhání rachot blížícího se traktoru. Dřevorubci následováni houfem lazniček se sem vypravili stahovat dřevo a pálit klestí. Upozorňují nás, že tu má skutečně poblíž brloh medvědice s mláďaty a přejí nám hodně štěstí.

Východní část CHKO Poľana

Horský masív Poľana se rozkládá zhruba ve středu středního Slovenska mezi městy Banská Bystrica a Zvolen. Poľana se dělí na dva podcelky: Vysoká Poľana a Detvianske predhorie. Nejvhodnějším nástupním místem do tohoto pohoří jsou však města Detva, které je známo nejen stále živým floklórem, ale také vyřezávanými a malovanými dřevěnými bránami «

Jelikož nás dnes čeká dlouhý okruh východní částí CHKO Poľana, ukryli jsme poblíž sedla část svých věcí pod vývrat stromu. Po zelené a sotva chozené stezce sestupujeme nově zřízenou rezervací Havranie skaly nefalšovaným karpatským pralesem strmě do údolí Hrončeku. Cestou jsme dokonce zahlédli vzácného tetřívka, jinak se tu podle stop zdržuje hlavně jelení zvěř.

Dole u Hrončeku jsme si neodpustili krátkou odbočku od rozcestí Turníky proti proudu potoka k chráněné přírodní památce Havranka. Jedná se o oboustranně vypreparovanou skalní zídku, připomínající Čertovu zeď u Českého Dubu. Skalní hradbu dlouhou jen pár desítek metrů tvoří zpevněné sopečné usazeniny, ve kterých jsou dobře patrné i sopečné pumy.

Další přírodní zajímavost na nás čeká v údolí Hrončeku, kde míjíme podchycený minerální pramen Kyslá voda. Chutná železitá kyselka vyvěrá slabě v dřevěné jímce, která by si stejně jako zchátralý altánek zasloužila důkladnou obnovu.

Po necelém kilometru přicházíme do doliny Kamenistého potoka. Kromě opravené vodní nádrže (klauzy), která se užívala v minulosti k plavení dřeva, se v křovinách skrývá i bývalý železniční most. Kamenistou dolinou totiž v minulosti vedla jedna z odboček rozvětvené úzkokolejné Čiernohronské lesní železnice. Ta se do dnešních dnů bohužel celá nedochovala a pro turistické účely je provozován alespoň nejspodnější úsek z Chvatimehu přes Čierny Balog do Vydrova.

Od Hrončeku strmě stoupáme na Zákľuky (1 012 m), které sice leží již ve Veporských vrších, ale patří ještě do CHKO Poľana. Nelitovali jsme, odměnou je kruhový rozhled na Nízké Tatry, Veporské vrchy a především na Poľanu.

Červená Rudná magistrála ze Zákľuk klesá po travnatém hřbetu směrem ke Klenovskému Vepru a míjí starou salaš, my se ale musíme vrátit zase do Kamenisté doliny. Chceme totož navštívit naprosto odlehlý a nepříliš známý vodopád ukrytý ve skalním závěru doliny Spády, která je jednou z mnoha větví Kamenisté doliny, mířící pod Brusnianský grúň (1 271 m) a do které nevede turistická značka.

Voda vodopádu překonává skalní práh, stéká po stěně z výšky 15 metrů a rozstřikuje se o kameny jako vějíř. Vodopád Spády je v mnohém podobný známějšímu vodopádu Bystré v jižní části pohoří, který je ještě o pět metrů vyšší. Po zšeřelých lesních cestách kličkujeme od vodopádu zpět do Jasenovského sedla, pro jistotu děláme hluk, abychom se nesrazili s medvědem, ale plašíme pouze jeleny.

Hrochoťská dolina

ČHŽ, pôvodná skratka maďarského názvu znela F.G.V. Používaný bol tiež názov Hronecká štátna lesná železnica. Stavba hlavného úseku z Hronca na Čierny Blh (tak sa vtedy nazýval
Čierny Balog), dlhého 10,4 km, začala v roku 1908 a o rok neskôr sa začalo s pravidelnou prevádzkou. Ďalšie vetvy ČHŽ sa stavali postupne aj za pomoci vojnových zajatcov z prvej svetovej vojny a viedli do väčšiny dolín povodia Čierneho Hrona «

I další ráno nám dělají společnost dřevaři a zase se řeč stáčí na medvědy. Opouštíme hlavní hřeben a po modré značce sestupujeme do Ponické Huty. Cestu nám znepříjemňují četné padlé stromy, krásné partie ale následují na loukách Oravcovo, kde jsou rozsáhlé porosty jalovců a dokonce se tu dochovalo několik typických slovenských seníků. V dolině potoka Zolná míjíme dva upravené prameny železitých kyselek, které výborně hasí žízeň.

Další minerálky vyvěrají u Čačína, jeden z pramenů se dokonce stáčí jako Čerínská kyselka. Autobusem se přesunujeme do obce Hrochoť a po nezbytném nákupu a návštěvě neuvěřitelně špinavé hospody sestupujeme po žluté do Hrochoťské doliny. Jejím dnem prochází silnička, která nás dovede do samotného srdce Poľany, do lesnické osady Kyslinky, která leží na dně obrovské kaldery vyhaslé sopky.

Kdysi Kyslinky propojovala s Vígľašem Hrochoťskou dolinou lesní úzkokolejka, postavená v letech 1902 - 1906 a zrušená v roce 1975. I s odbočkami měřila 23 km a dnes ji připomíná odstavená parní lokomotiva s vagónky pod zříceninou zámku ve Vígľaši.

Nyní musíme do Kyslinek nekonečně dlouhou a úzkou dolinou pěšky, neboť sem autobus nezajíždí. Celá dolina měří od Očové po Kyslinky 16 km a v minulosti existoval i plán na její zatopení přehradou na pitnou vodu. Po mnoha kilometrech se konečně údolí rozestupuje a objevují se louky s rozpadlými seníky. Přímo u silnice míjíme obrovský chráněný Bátovský balvan. Ocitl se tu tak, že se v dávné minulosti odlomila část skalního bradla ve svahu nad Bátovou a skulila se až sem dolů k Hučavě. Skalní blok je 14 metrů vysoký, 8 metrů široký a má oblý tvar.

Další přírodní památkou, kterou však ze silničky zakrývají křoviny, je Jánošíkova skala. Možná nese své jméno oprávněně, neboť Jánošík v tomto kraji skutečně žil a už ve 13 letech byl souzen v nedaleké Ľubietové, kde pracoval jako pomocný ovčák. Skalní stěna je impozantní, je vysoká 30 metrů a dlouhá asi 200 metrů a v její pravé části se černá i velký otvor těžce přístupné pseudokrasové jeskyně Abšiná.

Nejpůsobivější pohled na Jánošíkovu skalu je z okolních pastvin, kde se dosud pasou stáda krav a kde stojí stará salaš a dřevěný seník. Z většiny dalších v údolí jsou už hnijící rozvaliny. Nocujeme v blízkosti jednoho z nich.

Kyslinky

Následující ráno jsme konečně dorazili do Kyslinek. Někoho by zklamala skutečnost, že tu není hospoda či obchod, nám ale stačí pitná voda z kohoutku vedle budovy lesní společnosti. Okolí Kyslinek je nádherné, lesnickou osadu obklopuje podkova strmých zalesněných svahů nejvyššího hřebene Poľany, které přecházejí v malebné horské pastviny. Společně po žluté a zelené značce strmě stoupáme k jižnímu okraji kaldery do lučinatého sedla Príslopy, odkud je zajímavý pohled zpět do horského kotle Kyslinek.

Na Príslopech je i chráněné rašeliniště, partyzánský pomník a stará salaš. Žlutá značka pokračuje vzhůru na Drábovku (1 251 m) a k hotelu Poľana, my si ale chceme ještě prohlédnout vnitřní svahy kaldery, proto po lesní cestě odbočujeme vlevo téměř po vrstevnici okolo stylové lovecké chaty na louky Zálomská. Zjara tu vykvétají vstavače a jiné chráněné horské rostliny.

Odtud tentokrát po modré sledujeme asfaltovou cestu, která stoupá klikatě západním svahem nejvyšší Zadní Poľany (1 458 m) až k starému loveckému srubu Dudáš. V okolí chaty se zachoval původní karpatský les a donedávna tu rostla i nejmohutnější jedle celé Poľany. Zbývá podejít traverzem vrchol Zadné Poľany a už jsme v travnatém sedélku Priehybina mezi Prednou a Zadnou Poľanou na hlavním hřebeni. Mezitím se silně rozpršelo a padla mlha, takže nemá smysl pokračovat dál a raději ve stanu čekáme na změnu počasí.

Zadná Poľana

Horský hotel Poľana se nachází pod vrcholem Poľany, nejvyšší sopky Západních Karpat a nejvyššího vrcholu Slovenského středohoří (stredohoria) v blízkosti rázovité Detvy. K hotelu se dá dojet
autem po asfaltové silnici, která se v četných serpentinách klikatí od vodní nádrže Hriňová. pěšky se sem dostaneme z více směrů, k vrcholu Poľany, která je od Horského hotelu Poľana «

Liják ustal až v noci a vystřídal ho silný vichr. Ráno je mlha pryč a my neváháme a rychle stoupáme smrkovým pralesem k nejvyšší Zadní Poľaně. Vítá nás tu skalnatý hřbítek se schránkou na vrcholovou knihu. Vrchol je bez výhledu, ale kdysi se odtud dalo rozhlédnout z dřevěné triangulační věže. Dnes musíme za výhledy pokračovat ještě kilometr po hřebeni.

Značená odbočka vlevo pak vede k vyhlídce Katruška, odkud je vidět na Kyslinky a celou kalderu Poľany, na Ľubietovský Vepor a Nízké Tatry. Bohužel výhled postupně zakrývají dorůstající smrky. Druhá odbočka vpravo na Zbojnický tanec končí na skalním bradle, odkud se nabízí letecký pohled na Slovenské rudohorie a Nízké Tatry.

Detvianské lazy

Vracíme se zase na Priehybinu, přebytečné věci necháváme zatím ve skrýši v pralese a rychle scházíme okolo pramene přes podmáčené louky k hotelu Poľana, kde se setkávají všechny barvy značek. Vybrali jsme si modrou a sestupujeme jižním úbočím přes malebné pastviny Vrchdetva do Skliarova. Více jak kilometr před obcí stojí za pozornost chráněná Melichova skala, lidově zvaná Ťava.

Rozpadem lávového proudu vznikla asi 25 metrů vysoká věž, která má dva vrcholy rozdělené štěrbinou. Třetí vrchol s podobou velblouda se před lety zřítil. Od skaliska je pěkně vidět i sousední skalnatý útes Kopa, který je rovněž chráněn a připomíná Jánošíkovu skalu.

Ve Skliarovu nám dělá radost otevřená hospoda. Jsme v oblasti detvianských lazů, okolní louky jsou doslova poseté roztroušenými chalupami. Po zelené značce procházíme několika typickými osadami, které na rozcestích zdobí malované dřevěné kříže, a přes vyhlídkovou Malčekovu skalu míříme do osady Bystré - Vrátka.

Odtud zelená stoupá hlubokým údolím potoka Bystré k největšímu a nejkrásnějšímu vodopádu celé Poľany, k vodopádu Bystré. Voda stéká ze stěny skalního amfiteátru do hloubky 20 metrů a tříští se do podoby vodního závoje. Značka obchází vodopád zprava a stoupá k hornímu okraji skal po železných žebřících. Pak zbývá vystoupat přes louku Huklová k hotelu Poľana, kde se dnešní okruh uzavírá. Nocujeme opět na Priehybině.

Kalamárka

Poslední den na Poľaně věnujeme sestupu z hor do Detvy. Po červené značce klesáme od hotelu Poľana po rozbitých a rozbahněných lesních cestách až k hájovně Kalamárka. Značka pokračuje přes Dolné skaly Kalamárky, což je opět ztuhlý andezitový proud ukončený až 15 metrů vysokou svislou stěnou. U horního okraje stojí skupina chat.

Od hájovny se dá ale vystoupat neznačeně vpravo i k Vrchným skalám Kalamárky, které jsou ještě impozantnější. Skalní věže a stěny vyhledávají horolezci, ale i běžný turista se dokáže dostat oklikou nahoru a rozhlédnout se směrem k Detvě. Kalamárka byla významná i v pravěku, bylo tu objeveno hradiště, které sloužilo ve válkách jako útočiště a v dobách míru jako pozorovatelna, odkud měli pravěcí lidé pod kontrolou obchodní stezku údolím Slatiny.

Zbývá ještě asi osm kilometrů dlouhá cesta po asfaltu přes lazy, Starou Detvu a novější sídliště až k nádraží, kde naše osmidenní putování Poľanou končí. Zvláštní je, že ačkoliv se Poľana považuje na slovenské poměry za hojně navštěvované pohoří, kromě jogínů na chatě pod Hrbom a skupinek výletníků v okolí hotelu Poľana, jsme se v horách setkávali pouze s místními obyvateli. Spolehlivým průvodcem nám byla turistická mapa č. 133 Poľana 1:50 000, VKÚ Harmanec, 1999.

Poľana

Rázovitý kraj roztroušených lazů v srdci Slovenska opěvovaný v lidových písních, dosud živý folklór, lidové zvyky a tradice, svět nekonečných lesů a hlubokých pralesů, horských úbočí a odlehlých údolí, dalekých vyhlídek i tichých zákoutí - to je Poľana, nejvyšší sopečné pohoří Západních Karpat, které je od roku 1990 zařazeno mezi nejcennější biosférické rezervace planety.

Horský masív Poľany se vypíná na západním okraji Slovenského rudohoří, z východu ho ohraničují Veporské vrchy, na západě spadá do Zvolenské kotliny. Geomorfologicky se Poľana rozděluje na dva podcelky, na vlastní Vysokou Poľanu a na nižší oblé Detvianské predhorie na západním a jižním okraji pohoří, které v povodí Slatiny zdobí charakteristické lazy.

V mladších třetihorách, před 13 - 16 milióny let, se trhlinou v zemské kůře vylily na zarovnaný povrch Slovenského rudohoří proudy andezitové lávy a postupně navršily jednu z nejmohutnějších sopek střední Evropy. Půdorys obrovského stratovulkánu měří v průměru neuvěřitelných 18 kilometrů a dosud ho kopírují vnější pozvolné svahy pohoří a paprsčitě se rozbíhající síť potoků. Samotný vrchol sopky s původním kráterem se do dnešních dnů nedochoval, buď ho rozmetal mohutný výbuch nebo se propadl do vyprázdněného sopouchu, čímž vznikla rozsáhlá kaldera v nitru pohoří.

V obrovském trychtýři snad vyrostl nový menší sopečný kužel s kráterem, který však už podlehl zvětrávání. Kaldera ale zůstala zachována a je dobře patrná z mapy. V jejím oblouku dominují vrcholy Drábovka (1 251 m), Predná Poľana (1 367 m), Zadná Poľana (1 458 m) - nejvyšší vrchol pohoří, Ľubietovská Bukovina (1 194 m) a Ponická Bukovina (1 294 m).

Kotel kaldery přerušuje pouze údolí potoka Hučava, který se do nitra pohoří prohlodal zpětnou erozí a nyní odvodňuje vnitřní strmé skalnaté svahy s unikátní paprsčitě se sbíhající sítí toků. Předpokládá se, že do té doby se v kaldeře rozprostíralo jezero, jako je tomu u jiných světových vulkánů. Dnes najdeme na dně kaldery odlehlou lesnickou osadu Kyslinky.

Na stavbě stratovulkánu se podílely různě odolné sopečné horniny, najdeme tu souvrství pórovitých tufitů (láva ztuhlá ve vodě), tufů (láva ztuhlá na vzduchu), andezitů, ryolitů, sopečného popela i sopečného bahna. Nejodolnější andezitové lávové proudy dnes vystupují na povrch v podobě mnoha skalních útvarů (např. Kalamárka, Melichova skalka, Ľubietovský Vepor), které jsou dodnes svědky bývalé bouřlivé sopečné minulosti hor. Tu připomínají i četné osvěžující minerální prameny v okolí.

Vulkanismus je jedním z nejúchvatnějších a nejdramatičtějších projevů aktivity žhavého zemského nitra. Podle moderních teorií za pozemský vulkanismus vděčíme (mimo jiné) pohybu litosférických desek (zjednodušeně řečeno pohybu kontinentů), jejichž zlomy umožňují pronikání žhavé
magmy a plynů ze žhavého zemského nitra (zjednodušeně řečeno, neboť obecně vulkanismem rozumíme pohyb lávy nejen na povrchu zemské kůry, ale i hluboko pod ní). Vnitřní energie naší planety již několik miliard let pohání geologické procesy, které zabezpečují prodloužení jejího geologického mládí, ve srovnání s jinými terrestrickými (Zemi podobnými) planetami «

Neobvyklý sopečný reliéf a především mimořádně zachovalá příroda byly podnětem k vyhlášení chráněné krajinné oblasti Poľana (r. 1981) a k zařazení do sítě biosférických rezervací UNESCO (r. 1990). Již v roce 1953 však byla nejcennější část pohoří rozsáhlou rezervací Poľana. Na svazích Poľany vystupují všechny vegetační stupně, od nejnižších doubrav až po přirozené horské smrčiny, které tu dosahují nejjižnějšího areálu původního rozšíření v Západních Karpatech a zároveň rostou nejvýše na andezitovém podkladu (SPR Zadná Poľana).

Obzvláště cenné jsou zdejší pralesy s mimořádně statnými a zdravými porosty buků a jedlí s příměsí smrků, jeřábů, javorů a jasanů. Nejmohutnější Veľká jedla v rezervaci Pod Dudášem už sice v roce 1976 uschla, ale má mnoho následovnic. Strom měřil neobvyklých 53,5 m, obvod kmene činil 575 cm a stáří tohoto obra dosahovalo 500 let.

Z dalších velikánů lze jmenovat chráněný buk pod Kľukou (výška 38 m, obvod 435 cm, stáří přes 200 let) či jilm horský (brest) na Hukavě (výška 40 m, obvod 610 cm, stáří 350 let). Obecně nejzachovalejší pralesy se ukrývají na těžko dostupných svazích odlehlých bočních údolí Kamenisté doliny (rezervace Hrončecký grúň, Zadná Poľana, Havranie skaly). Jsou to zbytky dědictví z dob, kdy byla Poľana součástí Zvolenského královského revíru uherských panovníků, který se původně rozprostíral od Javoria přes Nízké Tatry až po Královu holi.

I nyní je na Poľaně hojnost zvěře, která dorůstá až do mimořádné trofejní hodnoty. Paroží jelena skoleného za války v roce 1944 neznámým střelcem získalo jako trofej na výstavě ve Florencii v roce 1960 241, 70 bodů CIC. Další rekordní jelen byl uloven v roce 1961, jeho paroží získalo 240,65 bodů a platilo dlouho za československý rekord.

Z těchto důvodů byla v roce 1965 vyhlášena část pohoří za chráněnou loveckou oblast. Slouží k chovu a ochraně jelení zvěře, využívá se i k odchytu a vysazování jelenů do dalších revírů. Kromě jelenů, srn, daňků, muflonů a divokých prasat tu žijí i šelmy jako je liška, jezevec, vydra, kuna, divoká kočka, rys, vlk a medvěd. Odhaduje se, že území Poľany obývá trvale asi 40 medvědů.

Přirozeným kulturním centrem jižní laznické oblasti je město Detva. Ve Staré Detvě je k vidění vyřezávaná dřevěná brána s ornamenty z roku 1857 a v celém okolí můžeme narazit na tradiční malované dřevěné kříže. Jeden takový zdobí i symbolický cintorín ve Vysokých Tatrách. S lidovými tanci, písněmi, kroji a zvyky se lze seznámit v Detvě druhý červencový víkend, kdy se každoročně konají Podpolianské folklórní slavnosti.

Celé pohoří je bohatě značené, nejnavštěvovanější oblastí je jižní část, kde je návštěvníkům k dispozici hotel Poľana na Predné Poľaně a lyžařský areál. K poznávání méně známé severní části hor lze využít jako základnu turistickou chatu na Hrbe, v Hrochoťské dolině je možnost ubytování v penzionu Hrochoťský mlýn. Další možnosti ubytování jsou v Hriňové a v Detve.