Horská podkova na západě Nízkých Tater

Salatínská odměna a Vajgarovo varování

Bývalo krásnou tradicí, že jsme se koncem října sebrali a vypravili zkoumat různé hřebenovky u našeho východního souseda. Nazvali jsme to "tradiční podzimní Slovensko". Během let se však z tradice stala vzpomínka. Nezbylo nic jiného, než se vyhecovat a z podzimní akce zorganizovat akci jarní. Tak jsem se po mnoha letech dokopal k realizaci poměrně náročného přechodu na západě Nízkých Tater, který při pohledu do mapy připomíná svým tvarem podkovu.

Starohorský úvod

Dávám dohromady šestici neskutečně odhodlaných mužů a vydáváme se za hesla "Tentokrát jsme do toho dali úplně všechno a chtěli jsme zapůsobit. Ovšem dopadlo to jako vždycky" vstříc tatranským kopcům. Ze Zlína tak vyrážíme autem ve složení: já, Peťa, Michal a Tom; zatímco z Ostravy vyráží Moriss a Lukáš vlakem. Sraz je v Donovalech 8. května 2025.

Prvním krokem bylo překonání asi tří hodin v autě, což se někomu po vypití dvou piv komplikovalo častými žádostmi o "zachcávky". Kolem poledne se tak konečně ocitáme v hospůdce Stodola, kde nás čeká Moriss s Lukášem. Uvítání je velkorysé, dáváme si brynzové pirožky a vynikající borovičku. Plni sil a dobré nálady se poté vydáváme vstříc asfaltové anabázi a prvním kopečkům. Samotná cesta je snadná - lehce do kopce. Jistou nepříjemností je opravdu studený severák, který se do nás opírá. Modrá obloha a slunce sice působí hezky, ale ve skutečnosti je zima jak v psinci.

V Útulně pod Kečkou dáváme krátkou pauzu, pak konečně začínají pořádné kopce. Na Kečce jsme nad pásmem lesa, vítr je opravdu ledový, nicméně až do večera to zvládám v kraťasech. Po holém hřebeni pokračujeme dál, stoupáme i na Kozí chrbát. Toto je nejvyšší vrchol Starohorských vrchů, naštěstí jsou zde nízké stromy, takže tolik nefouká.

Postupně pak klesáme do Hiadelského sedla, kde budeme nocovat. V útulně narážíme na čtveřici turistů z Pardubic, chvíli se družíme, nicméně kolegové poměrně brzy uléhají. Naše grupa vzpomíná na bizarní události čundrů minulých, něco se popije, ale jdeme spát docela brzy. Je zima, fouká a trochu jsme podlehli panice z mediální masáže o nebezpečnosti medvědů.

Chochuľatý svět

K ránu se za vydatného větru vydáváme v prvé řadě ohřát na sluníčko ke sloupům vysokého napětí, které sedlem prochází. Po vydatné snídani se jako první dáváme do pohybu a začínáme v několika skupinkách strmě stoupat na mohutnou kupu Prašivá. Hned ze začátku je třeba dát pozor na orientaci a držet se více vpravo. Další postup je však jasný. Poměrně strmé stoupání pokračuje 550 výškových metrů na velmi krátké vzdálenosti. S přibývající výškou se logicky mění i druhová skladba lesa a končíme v pásmu kleče.

Z předvrcholu Prašivé se brzy otevírají krásné výhledy na mnoho slovenských pohoří. Velká Fatra je jako na dlani, stejně tak i Kremnické a Štiavnické vrchy. Jihu dominuje Poľana a západ Veporských vrchů. Na severu pro změnu Malá Fatra a Choč. Uvědomuji si, že mám Slovensko prochozené víc, jak leckterý Slovák. Většinu dominantních vrchů viditelných z Prašivé jsem už znesvětil svou šlápotou, což mě neskromně hřeje u srdce a i u pohorky.

Po povinné kochačce se vydáváme dál a v rychlém sledu překonáváme několik vrcholů, z nichž nejvyšší je zároveň i nejvyšším bodem našeho vandru. Jsme na Velké Chochuli, která se svými 1 753 metry poskytuje ničím nerušený kruhový výhled. Značně nepříjemný je vítr, který je pádným argumentem, abychom sestoupili až na rozcestí Košarisko. Teprve tady odpočíváme.

Z Košariska se hřeben stáčí více k severu, ale především klesá až do pásma kleče a řídkého lesa. Turistická stezka vede více po jihovýchodním úbočí, což je super. Chrání nás to před mrazivým větrem a tak ani stoupání pod Velkou holi tolik nebolí. Horší je to s výšvihem na Latiborskou holi, kde se hřeben opět více otevře a my jsme vystaveni větru. Vzpomínám na jeden z prvních vandrů v životě, kdy jsme zde s Michalem potkali mladičké Polky a společně jsme z těchto končin nadivoko scházeli do Liptovské Lužné.

Na vrcholku se pro změnu potkáváme s trojicí maďarských geologů a tak nějak společně klesáme k rozcestí s modrou značkou. Lukáš se necítí úplně fit a preferuje mírnější sešup k ubytku, které máme domluveno v hornické osadě Magurka. Nikdo s tím nemá zásadnější problém, takže se napojujeme na modrou značku. Zpočátku velmi strmě a posléze i mírněji klesáme do krajiny, kde se těžilo nejvíc zlata v Nízkých Tatrách. Okolí Magurky je totiž protkáno desítkami zlatonosných štol, ale i dalších báňských objektů. Na tyto pozůstatky lze narazit počínaje štolou Ritenstein, nicméně jsme dost unaveni a tak si průzkum hornické historie necháváme na jindy.

Druhým důvodem je probíhající mistrovství světa v hokeji a také chuť na pivo, které nás na chatě Magurka jistě čeká. Modrou značkou tedy klesáme až do osady, kde s povděkem přijímáme pohostinství sympatické útulny se sympatickým personálem. Bohužel není v provozu televize, takže výkony našich a poté i slovenských hokejistů sledujeme na zapůjčeném tabletu mistra kuchaře. Vše na jedničku a i večeře je fantastická.

Salatínská odměna a Vajgarovo varování

Noc trávím na gauči. V podkrovním pokoji bylo příšerné horko a původně vyhrál jsem manželské lože s Petrem. Bohužel jsem během nočního přesunu zjistil, že podlaha na chatě příšerně vrže, a nechtíc budit Petra jsem se schoulil pod deku na gauč, který se nacházel v předsíni. Problémem bylo, že jsem stále přepadával z úzkého prostoru a tak od páté hodiny ráno nespím. No super. Start do nového dne nebude nic moc.

Po vydatné snídani jsme lupli jedno pivo, času bylo dost. Teprve poté se vydáváme asfaltkou a následně lesní cestou směrem do osady Železné. Cesta ubíhá docela rychle, překonáváme plytké sedlo a už z dálky slyšíme od bývalého komunistického rekreačního střediska jakéhosi hlasatele; zjevně zde probíhá nějaká sportovní událost. Naše domněnka se potvrzuje po opuštění lesa a po prvním kontaktu s lidmi. Probíhá zde mistrovství Slovenska v nordic walking. Připadá mi to dost komické, zatímco závodníci krouží okruhy po osadě na lehko, my se zde plahočíme s těžkým batohem. V každém případě lehce narušujeme hladký průběh závodu, motáme se po trati, abychom vyhledali místní hospůdku. Někteří si dávají dršťkovou polévku, já při pohledu na ni upřednostním ultramastného langoše.

Degustační porno nenadále přeruší návštěva zvířete, kterou nikdo z místních nečekal. Hromada chlupů a mohutný zjev nenechává nikoho na sebemenších pochybách. Zatímco jím svůj mastný langoš, prochází po cestě lama!

Ve skutečnosti jsem čekal všemožná zvířata ve slovenských horách (mimo jiné i toho medvěda). Ale blízké setkání s lamou (na vodítku) mě vytrhlo z reality. Napadlo mě, zda bych její kožich nemohl použít jako kapesník a alespoň se vysmrkat. Tato vyřčená myšlenka sice pobaví mé kamarády, ale naštěstí se kolem lamy srocuje hrozen lidí, kdy by smrkání do živého zvířete by působilo přinejmenším nemístně. Zanechávám tedy přiblblých myšlenek, dojídám také svou porci jídla a opouštíme blázinec v Železném i s lamou a závody v chůzi s hůlkami.

Brzy opouštíme civilizaci a noříme se do údolí Tlstého potoka. Stoupání je mírné, záměrně nahlas si povídáme a za bujaré nálady dosahujeme rozcestí "Ve Velkom Železnom", kde k našemu všeobecnému pobavení do Tlstého potoka ústí i Zasratý potok. Zasratý potok je bohužel vyschlý, naše skromná pomoc mu moc nepomůže, takže stoupáme dál až do Ráztockého sedla. V průběhu celého dne se Lukáš nechává slyšet, že ho od výstupu na Salatín odrazuje prudký kopec a bolavé koleno. Jeho pokusy o získání partnera pro traverz kopce přes Výrobiská jsou však nevyslyšeny. Sám se bojí medvědů, takže mu nezbývá jiné možnosti, než se také přidat k účastníkům výstupu.

Ve skutečnosti i já mám respekt. Fyzička je kdoví kde a kamarád Vajgar s oblibou vyprávěl o zrádnosti a strmosti výstupu na Salatín. To bylo do té doby, než jsme okoštovali Hnilickou Kýčeru. Takže se vlastně není čeho bát. Z Ráztockého sedla je to pouhých 400 výškových metrů, no a s ohledem na krátkou vzdálenost člověk tyto metry nabírá obzvláště rychle. Za hodinu jsme nahoře a užíváme si sušených meruněk i zbytků pálenky. Výhledy doplňuje i pohled na Babí horu, Roháče a hřebeny obou Fater.

Poněkud exponovanější cestou klesáme strmě do sedla Magurka. Je docela horko, mám trochu obavu o dostatek vody. K mé blbosti si v potůčku na kótě cca 1 200 metrů vysoké nedoplním a v nižších partiích i přes jarní termín vodu nenacházíme. Zklamaly i prameny na mapách. Se zbytkem tekutin tak přicházíme k hornímu konci soutěsky Hučiaky. Tady je poněkud horší značení, ale cesta je jasná.

Na dolním konci soutěsky procházíme rozlámaným suťoviskem, no a to už je jen kousek k místu, kde dnes spočineme. Na rozcestí Hučiaky ustie se nachází nové posezení se spacím povalem. Místo je zde akorát pro nás a voda je v dosahu přímo z potoka. Večer zakládáme oheň a pak jen blbě kafráme. Výhodou je i absence mobilního signálu. Člověk si užije osvěžení mysli se vším všudy.

Trošku lesem a rozloučení

Po ránu se naše skupinka trhá. Tomáš začíná lehce panikařit s odjezdem, přesvědčí Petra a nakonec nás opouští, aby byli u auta dřív. My ostatní je po čtyřiceti minutách následujeme. V konečném důsledku si však kluci moc nepomohli, poněvadž nakonec odjíždíme společně. Obě skupiny opouští značenou stezku a vydávají se Ludrovskou dolinou proti proudu potoka.

Prvotním plánem bylo po loukách vystoupat na Velký Brankov přímo, nicméně svah je opravdu strmý, po ránu je rosa, no a tak volíme cestu zpevněnou, která nás vede až k vydatnému prameni Ludrovianka. Tom s Petrem šli před námi a prý stoupali přímo do svahu. My ostatní se u Ludrovianky osvěžujeme, kocháme se krásnými výhledy a poté se stáčíme opět k severu do svahu Pod Magurou. Od pramene až do sedla pod Brankovem je pěšina neznačená a opravdu velmi špatně zřetelná.

V sedle si rádi odpočineme od prodírání se medvědími houštinami a začínáme velmi strmě klesat k Brankovskému vodopádu. V noci pršelo, stezka je opravdu kluzká a musím přiznat, že toho mám brzy plné zuby. Těsně nad soutokem roklí dochází i na lehkou lezeckou vložku, konečně potkáváme první protijdoucí turisty. O Brankovském vodopádu se asi nemá smysl moc rozepisovat. Je to třetí nejvyšší vodopád Slovenska, ovšem první v Nízkých Tatrách. Za našeho příchodu cosi teklo, nicméně jsem doufal ve větší podívanou. Asi je dlouhodobé sucho, takže doporučím návštěvu krátce po vydatnějších deštích.

Od vodopádu jde již o snadnou procházku, která končí ve vesničce Podsuchá. Potkáváme se zde s Petrem v kolibě Bodega. Tomáše nám je líto, poněvadž stále stojí na zastávce (i přesto, že jsme došli později) a čeká na opožděný autobus. V restauraci mají velmi omezený výběr, který příliš neodpovídá vzhledu interiéru a nakonec i cenám. Spokojím se s polévkou, která je dobrá a chuťové pohárky uspokojím v přilehlé prodejně sýrů. Mezitím se objevuje i Tomáš, který se konečně dočkal autobusu, dovezl auto a po krátké rozpravě se poněkud kvapně loučíme. Doma jsme ještě za světla. Docela bolí stehna, ale jsme spokojení. Medvědi nás nesežrali, počasí bylo přívětivé a hory jako vždycky krásné.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.