K památníku v obci Ploština ve Vizovických vrších

Za pietou do Vizovických vrchů

Do Vizovických vrchů, nejvyšší části poměrně rozsáhlé Vizovické vrchoviny, jsem ve svých turistických batolecích dobách vyrážel poměrně často. Bylo to dáno hlavně tím, že je mám takříkajíc za humny. Jenže jak šel čas a začal jsem jezdit dál a víš, nějak jsem na ně zapomněl. Znáte to.

Proto jsem se to letos rozhodl napravit a trochu splatit dluh. Vyrazil jsem tedy časně ráno na jednodenní túru, při které jsem chtěl přejít nejzajímavější část hřebene. K tomu, že se mi to nakonec nepodařilo a vznikl z toho úplně jiný výlet, se ještě dostaneme.

Nejideálnějším místem na nástup túry je vesnice Lidečko ležící západně od známých Pulčinských skal. Já jsem z autobusu ale vystoupil dřív, v horské vesničce Pozděchov, asi osm kilometrů východně od hlavního města slivovice Vizovic.

Čtěte také: Pulčínské skály, kolébka trampingu na Valašsku

V Pozděchově se už u zastávky chytnu modré značky a vyrazím k nástupu na hřeben. Ten je v této oblasti poměrně plochý, dosahuje výšek v rozmezí 600 - 750 metrů a bývá využíván běžkaři. V lesích se také hodně těží, lesní cesty tak bývají často projety traktory. Předpokládal jsem tedy hladký průběh pochodu a na sněžnice jsem tak vůbec nepomyslel.

Jenže už za vesnicí, v nějakých 550 metrech, jsem se ujistil, že jsem se šeredně sekl. Jakmile jsem totiž sešel ze silnice do lesa, objevila se neprošlapaná stezka, po níž několik dnů určitě nikdo nešel. V lese to ještě šlo, ale jakmile jsem se dostal na nějaký odkrytý prostor, sněhu rapidně přibylo a nedostatečně tvrdá sněhová kůra se po de mnou propadá až nad kolena. To že jsem si nevzal ani návleky, je teď už nepodstatné.

Mířím k malému loveckému zámečku s názvem Trubiska. Mám to k němu jen dva kilometry, jenže ten druhý, vedoucí podél vykácené plochy, mi trvá skoro hodinu. Vůbec ty podmínky nezávidím lesní zvěři, jejíž stop je tady požehnaně. Já to dělám dobrovolně, ale ona?

K zámečku vede silnice, takže aspoň v jeho blízkosti si užívám odhrnuté cesty a prozkoumávám okolí. Silnice vede odtud až pod hřeben a jde po ní též zelené značení. Je ale neodhrnuta, a je to zrada. Čekají mě teď skoro dva kilometry v osmdesáti centimetrech sněhu. Silnice je docela široká, takže nekrytá seshora. Jak přibývá víšky, stává se čím dál větší pastí.

Mě popohání nahoru jen vidina vyšlapaného hřebene, mé jediné naděje. Po hodince a čtvrt se na něj naštěstí dostanu a pocítím úlevu. Nádherná metr široká uježděná plocha! Z jižní strany sem vede taky cesta, ta je ovšem prohrnuta ukázkově. Co jsem si vybral to mám, beru to jako odplatu, že jsem na ty kopce zapomněl.

Po nutném posilnění, jak jinak než slivovičkou , se napojím na hřebenovou trasu, která je docela nezvykle značena modře. Ta mě má dovést až na 753 metrů vysoký vrchol Kláštov, který je tak nejvyšším vrcholem tady. Jenže ujdu jeden kilometr k rozcestí pod Svérádovem, kde se kříží několik turistických tras. A tady vyježděná stopa zamíří dolů z hřebene. Po hřebeni už vede jen jedna stará, skoro nepatrná, stopa. Zase zrada!

Zkouším kousek ujít, ale nakonec se rozhodnu vrátit a změnit plán a opět sledovat lyžařskou stopu. Ta míří do osady Ploština. Do osady, která se stala symbolem tragických událostí z jara roku 45. Do zdejších lesů se na sklonku války uchýlila partyzánská brigáda Jana Žižky, někteří účastníci SNP a osada byla jejich základnou. Po zradě dvou členů pracujících pro gestapo byla tato osada (a další dvě v okolí) vypálena i s jejími obyvateli. Partyzáni vše pozorovali z povzdálí…

Dnes tu stojí muzeum a velký památník. K němu vede březová alej, symbolizující kříže z bříz, co se tady objevili hned po osvobození. Bylo jich 29, jako obyvatel Ploštiny (v některých pramenech se uvádí 27). Celý areál je Národní kulturní památkou a celou historii tady zprostředkovává i dobrý naučný chodník.

Procházím tedy kolem bříz k památníku. Padá tady na mě vždy tíseň. Velká, protože Ploština je kromě připomínky hrůzné válečné doby i připomínkou doby totalitní. Ptáte se proč?

Ploština na turistické mapě

Velitel stíhacích komand, které vypálili zdejší osady, Werner Tutter, byl sice po válce v Bratislavě odsouzen, ale pouze za výcvik těchto oddílů a ne za 96 zmařených životů, které se mu připisují. Ve vězení ovšem souhlasil s prací pro STB, byl propuštěn, odešel do SRN sloužit v Bundeswehru jako agent STB.

Když v šedesátých letech žádalo velvyslanectví SRN o vydání důkazních materiálů, naše země odmítla. Později mu byl trest prezidentem dokonce úplně smazán. Dožil v jednom malém městě jako vážený radní. Není to jediný případ, kdy režim využíval služeb bývalých nacistických zločinců. Ten režim, který si z Ploštiny udělal důležité propagandistické místo, kdy oslavoval hrdinství zdejších lidí a přihříval si na něm svou polívčičku.

Socha rudoarmějce, co to tady symbolizoval, byla naštěstí při rekonstrukci památníku odstraněna. Vždy když tady nad tím přemýšlím, nenapadá mě příklad větší bezpáteřnosti, či jak to napsat. To místo tady je vlastně hodně bizardní. Smutné.

Nakonec se dám na odchod. Přes louky mířím po lyžařské trase dolů do Vysokého pole, vesničky kde můj dnešní výlet ukončím. Měl to být článek o přechodu Vizovických vrchů. Nebyl. Ale pokud jeho přečtení přivede některého z čtenářů ke vzpomínce na zdejší obyvatele a události, pak jeho napsání nebylo zbytečné. Aspoň pro mě tedy.

Myslím si totiž že žiji v zemi, kde na své opravdové hrdiny (ať už má to slovo jakoukoli příchuť), většina lidí, bez pardonu, sere. Proto každá připomínka na ně má význam. Jejich duše si to totiž zaslouží.